Sweetheart of the Mountains / I Wonder Why You Said Goodbye / You Go to Your Church / End of Memory Lane / Never Again / On the Evening Train / Old Mountain Home / Girl of My Dreams / Coming Home Never to Part / Jesus Rescued My Soul / Will You Wait for Me / Love and Wealth / A Beautiful Life

http://www.airplaydirect.com/music/KuykendallHicksDownMemoryLane
https://itunes.apple.com/us/album/down-memory-lane/id1051584080

Nedávno jsem se díval (a nesmějte se příliš nahlas) na film Jurský svět. Nechci teď hodnotit kvalitu snímku, ačkoli děj je předvídatelný, fantastické počítačové efekty a prvoplánovost byla splněna. Oddychl jsem si u něho a přišel na jiné myšlenky. Jednu mi však producenti natlačili do hlavy. Je skutečně nutné oživovat dinosaury?

Také bluegrassová hudba má své dinosaury. Někteří už v tichosti odešli do důchodu a tam si to užívají bez hudby a jen okrajově vnímají plody své práce. Na druhé straně jsou dinosauři, kteří ještě stále vydávají nejrozličnější zvuky a předvádějí, co dokáží. K takovým určitě můžeme zařadit oba hlavní protagonisty skupiny, kterou chci představit – Marka Kuykendalla a Bobbyho Hickse.

Bobby se narodil v Catawba County (Severní Karolína) v roce 1933 a housle začal trápit ještě před oslavou svých devátých narozenin. Vyhrál několik soutěží a nastoupil do hudebního kolotoče. V roce 1953 se dostal pod ochranná křídla k Billovi Monroeovi a jeho Blue Grass Boys, kde začínal jako kontrabasista. O rok později už přešel na svoje oblíbené housle. V kapele vydržel do roku 1959, a to ještě na dva roky posílil americkou armádu. Potom hrál v různých jiných kapelách, podporoval zpěváky a hudebníky, jako jsou například Ricky Skaggs nebo Judy Lynn a potom v osmdesátých letech opět vystupoval s Billem Monroem. Bobby za celou svoji muzikantskou kariéru získal desetkrát cenu Grammy a objevil se na více než padesáti albech. V roce 2002 se dostal do Houslistické síně slávy.

Marka také můžeme směle zařadit mezi veterány. I on začal hudebničit jako devítiletý a do životopisu si může napsat, že na vystoupeních hudebně podporoval Billa Monroea nebo Jimmyho Martina. Mark pochází z oblasti Asheville, která je hudbě velmi nakloněna, a jeho otec byl obrovským hudebním nadšencem. Kvůli muzice dokázal cestovat kamkoli. Toto nadšení přeskočilo i na mladého Marka a ten se pustil do kariéry. Kromě už uvedených velikánů ale doprovázel na koncertních pódiích i jiné. Ať už to byli Vince Gill, Loretta Lynn, Ricky Skaggs či Alison Krauss. Ale protože chtěl vidět vyrůstat svoji dceru, rozhodl se ukončit kariéru. Zůstal tak doma a věnoval se historickým automobilům a své rodině. Dcera vyrostla, a tak se po patnácti letech vrátil do nahrávacího studia. Svoji nejnovější nahrávku věnoval právě dceři – nyní už teenagerce.

Kromě obou již uvedených hudebníků se na nahrávce podílela kapela, která nese jméno Asheville Bluegrass a tvoří ji mladé pušky Nick Chandler, Seth Rhinehart a kontrabasista Nick Dauphinais. Vedle nich se na nahrávce spolupodílel i Doyle Lawson.

Když se elitní hudební vydavatelství Rebel Records dozvědělo, že se dává dohromady takováto parta, neváhalo příliš dlouho a nabídlo jim spolupráci. Tak se zrodila nahrávka Down Memory Lane, která obsahuje třináct kousků, u kterých si na svoje přijdou především příznivci tradičnějších rytmů. Nachází se tady totiž to všechno – gospel, valčík, naivní texty o lásce, jednoduché melodie, technicky výborně zvládnutá sóla, Bobby Hicks hrající jako zamlada, a to všechno dokazuje směřování této formace. Je třeba říct, že se to hlavně mladíci snažili oživit, ale šediví pánové je zřejmě drželi za pačesy, takže tu nemohli naplno rozvinout svoje vlastní nápady.

Prvním singlem z tohoto alba byla skladba Sweetheart of the Mountains. Už samotný název evokuje, o čem to je. Pochází z Markova pera a složil ji ještě jako teenager pro svoji bývalku. V podstatě, jak sám řekl, většina jeho autorských skladeb pochází ještě z dob, kdy koncertoval s Monroem a nezpíval je více než dvacet roků. Navzdory tomu vzpomíná, že si vzal Billovu mandolínu, posadil se dozadu autobusu a pracoval na nich. Výběrem písní jsou tímto albem tedy pohlazeni hlavně ti, kteří vzpomínají ještě na tyto časy jako na zlatý věk bluegrassu a nepotřebují víc. Jako ztělesněním a silným odkazem na silně tradiční bluegrass jsou i dvoje housle, které se zde objevují. Můžeme tu najít i pár dalších skladeb, jako například titulní Down Memory Lane od Jimmieho Davise, On the Evening Train od Johnnyho Cashe anebo Love and Wealth od Charlieho Louvina. Samozřejmě všechno v přísně tradičním stylu.

Takže na závěr bych se chtěl vrátit k výše uvedenému filmu. Je sice úžasné, a radostně vřískáme v kině nebo před televizorem, když tito milí plazi začnou svými obrovskými zuby chroupat nějakého parchanta. Ale zesmutníme, když zjistíme, že skutečně mají jen malé mozky, nepoučí se a doplatí na to i nevinní. A tehdy je třeba jít raději pryč a nesnažit se oživit zapomenuté. Ne vždy to má extra velký význam.

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)