(P/C-2001, Pavel Malina, PM-001-2, celkový čas 45:28)

Beaumont Rag / Pocta Davidovi (Homage To David) / Chanela / Koloběžka (Scooter) / Big Boss / Bianca´s Lullaby / Radim´s Breakdown / Takyráda (Shelovestoo) / Zlaté střevíčky (Golden Slippers) / Swing 1001 / I tisíc mil bych šel / Black Orpheus / Obzor za duhou (Over The Rainbow)

Kytary (Guitars):

  • MIREK HULÁN (vlevo / left ch.) : Ovation Balladeer 1661 cutaway
  • MICHAL HROMČÍK (vpravo / right ch.) : Furch D-63, Martin D-16
  • PAVEL MALINA (střed / center ch.) : Martin D-18, Martin D-35, Fender Stratocaster, Fender Telecaster

Hosté (Guests):

  • PETR SURÝ – kontrabas (acoustic bass)
  • STANO PALÚCH – housle (fiddle)
  • HONZA MÁCA – mandolína (mandolin)
  • KONSTANTIN MATYÁŠTÍK – baskytara (bass guitar)
  • TOMÁŠ ROLEK – bicí (drums)

Zvuk skvostných kytar na historicky prvním projektu tohoto typu ve střední Evropě, tak by se dala stručně charakterizovat deska Guitar Session, která byla dokončena v roce 2001 a v současné době je stále ještě k dispozici u vybraných prodejců. Mimochodem, ten akcentovaný superlativ první věty není nadsazený. Je to skutečně poprvé, co u nás vychází převážně instrumentální album v podání tří významných kytaristů známých v countryových, bluegrassových a novoakustických kruzích. Ostatně v tomto ohledu nenajdete mnoho podobných desek v celosvětovém měřítku.

Jistě není potřeba představovat hlavní protagonisty desky. Hulán, Hromčík, Malina. Kdo by je neznal? Účelnější bude říct, co je na desce zajímavého k slyšení. Především vůbec ne bluegrass. Hráčská virtuozita, vkus, hudební minulost i přítomnost a stylový přesah každého z tria nenechaly vzniknout jednotvárné a laciné desce bluegrassových instrumentálek. Přesto má deska hodně co říct zejména bluegrassovým kytaristům, i když se domnívám, že bude atraktivní nejen pro ně, ale úspěšně by mohla zabodovat například také v jazzových kruzích.

Na úvod zazní tradicionál Beaumont Rag , jediná skladba na desce, která má do jisté míry úzký vztah k bluegrassu. I když je pochopitelně mnohem starší než bluegrass samotný, jedná se v této hudbě o poměrně frekventovanou skladbu a přiznávám, že právě tento rag patří k mým nejoblíbenějším. Poprvé ho z desky slyším ve verzi pro tři kytary a kontrabas a považuji ho právě v provedení českých kytaristů za zatím nejlepší, kterou mám k dispozici. V pořadí druhá je Hulánova skladba Pocta Davidovi . Už po prvních tónech poznáte, kterému že Davidovi je instrumentální óda určena. Ani pastýři, přemožiteli Goliáše a pozdějšímu izraelskému králi, ani Michelangelově soše, ale Davidovi Grismanovi, tvůrci hudebního stylu “dawg”, který stál v polovině 70. let na samém začátku pozdější nové akustické hudby. Těžko uvěřit, že takto dokonalý, téměř “čistý dawg” složil brněnský hudebník, nicméně je to tak. Nezanedbatelný vklad do interpretace skladby přinesli samozřejmě rovným dílem přizvaní hosté, mandolinista Máca, houslista Palúch a kontrabasista Surý.

Slavný Španěl Paco De Lucia je autorem třetí skladby Chanela. Už ve sleeve note na bookletu desky se tři čeští kytaristé netají svou oblibou desky A Friday Night In San Francisco , kterou tři světoví kytaristé John McLaughlin, Al DiMeola a Paco De Lucia nahráli v roce 1981, a která dodnes patří k bestsellerům gramofonového trhu. A tak nikoho nepřekvapí jejich interpretace skladeb De Lucii nebo Američana Al DiMeoly. Chanela je zde hrána zjevně s radostí a rytmus skladby vás nenechá v klidu.

Následující Koloběžka je z dílny Pavla Maliny a na čtvrtou pozici byla možná umístěna proto, aby demonstrovala, že co umí složit Španěl Paco, může vzniknout i na břehu Otavy ve Šrámkově Písku. Kvalitativní kontrast mezi Koloběžkou a další skladbou Big Boss neuslyšíte, stylový ano. Jejím autorem je pro změnu opět Hulán a výsledek je nejen rytmicky a technicky přitažlivý, ale zaujme také aranží se sólem na arco bass. (Tajně jsem doufal, že Surý na desce nevynechá hru smyčcem. Nevynechal.). Lyrická Al DiMeolova Bianca´s Lullaby na šesté pozici (se stopáží 1:45 nejkratší skladba na albu) je odpočinkovým předělem a po tomto uklidnění přijde vzápětí další nášup flatpickingu v Malinově Radim´s Breakdown . Skladba dělá čest svému názvu a po Beaumont Ragu je druhou instrumentálkou, ve které vystopujete bluegrass. Docela snadno jsem si při jejím opakovaném poslechu dokázal představit, jak lehce by k ní šlo přiaranžovat chromatické sólo na banjo. Jinak mi rytmicky i provedením trochu připomíná skvělou Barenbergovu desku Cowboy Calypso z roku 1979.

V záhlaví recenze jste si mohli přečíst ve výčtu kytar také elektrické Fendery. Ty poprvé uslyšíte na desce v další Malinově skladbě Takyráda . V rockabillyovém šlapáku se elektrické kytary proplétají s akustickými (a nejen to – jako hříčka je před koncem druhé minuty slyšet jak se kytarový zvuk přelévá z kanálu do kanálu), všechno tvrdí baskytara Matyáštíka a bicí Tomáše Rolka. Skladba v tomto provedení by suverénně zvedla ze sedadel například návštěvníky festivalu v americkém Telluride (který, jak známo, není úzce profilovaný na bluegrass). Pokud bych měl přirovnávat sound této skladby, asi bych si vzal na pomoc některou desku Eddieho Adcocka s manželkou Marthou a kapelou IInd Generation, třeba album Guitar Echoes. Malinova skladba by sem skvěle zapadla.

Devátý track , tradicionál Zlaté střevíčky , bych já osobně na desce oželel (možná subjektivně jen proto, že je ortodoxně ohraný v midstreamu), ale rozhodně se ani v tomto případě nejedná o nějakou “vatu”.

Swing 1001 Mirka Hulána už dopředu svým názvem signalizuje, jaký styl bude převládat. Opět musím složit hold přizvaným hostům. Mácovi, ale především Surému a Palúchovi. Ostatně swing je oběma blízký, a nejen z účinkování s Teagrassem Jirky Plocka. Skvělý kousek!

Na začátku jsem psal, že se jedná o převážně instrumentální desku. To proto, že vedle jedenácti instrumentálních skladeb jsou dvě zpívané. Obě se sólovým vokálním projevem Michala Hromčíka a s jeho texty. V případě písničky I tisíc mil bych šel je výsledkem song “croonerského” typu s intencí na dobovou scénu populární hudby 20. a 30. let minulého století. I s nezbytným parodickým projevem typickým pro tento druh revivalismu.

Luis Bonfa (správněji asi Luiz Bonfá), brazilský skladatel a zpěvák, získal v roce 1958 světovou pověst hudbou k filmu Orfeu negro. A skladba Black Orpheus , ústřední melodie z tohoto filmu, je v provedení českého kytarového tria jednou z nejhezčích skladeb na desce. Samotní čeští kytaristé na bookletu přiznávají, že vedle Beaumont Ragu patří tento kousek k nejstarším v jejich repertoáru, ještě z doby, kdy před více než dvaceti lety příležitostně vystupovali jako trio PUK (pamětníci vědí, že název byl odvozen z počátečních písmen skupin, ve kterých tehdy jednotlivě působili: Poutníci, Uvidíme a Kliďánko).

Třináctá skladba Obzor za duhou je původně píseň Over The Rainbow z amerického pohádkového muzikálu The Wizard Of Oz. Pro uklidňující závěr jinak dynamikou a bohatým zvukem tří kytar napěchované desky si ji přetextoval a odzpíval opět Michal Hromčík. Znovu se zde mihne zvuk elektrické kytary, ovšem pouze jako jemné dotvoření atmosféry. Nutno dodat, že písnička je ušitá jakoby na míru právě uklidňujícímu, matnému, příjemnému barytonu Hromčíka a text je obsahově i výrazově vyzrálejší než u jedenácté skladby.

Co dodat na závěr? Vzniklo ojedinělé dílo, které potěší každého příznivce kvalitní hudby, bez ohledu na žánry. Zvuková kvalita desky je dobrá a zde je třeba zdůraznit nezanedbatelný podíl pana Milana Vidláka, který svými zkušenostmi plně nahradil technickou zastaralost studia Českého rozhlasu Brno, kde se na jaře roku 2001 projekt nahrával. Dvojjazyčný booklet obsahuje vše potřebné, autorem designu je Stanislav Komínek. K desce je plánován sešit tabulatur kytarových sól, který snad vyjde ještě letos, takže kytaristé budou mít možnost využít desky i s notovým záznamem k vlastnímu zdokonalení.

Deska se pravděpodobně neobjeví ve všech specializovaných obchodech, a tak všem zájemcům mohu doporučit, aby si ji objednali na dobírku v Lyře.

Milan J. Kalinics, Brno, 2001