Proč jen já / Hallelujah Harry / Nebe ví / Send In The Crowns / Wayside / Kterékoli ráno / Melodie pro lásku / Tvůj dům je dům / Vzpomínka 2006 / Kniha o nás dvou / Čekání v dešti / Tenkrát / Everybody´s Talking / Z cest / Zátoka

Více než třicetiletý Modrotisk, což je pro českou bluegrassovou kapelu už docela úctyhodný věk (chválabohu není jediná), vydal letos svoje šesté řadové cédéčko s názvem Z cest. Popravdě, když se mi dostalo do rukou, měl jsem prvotní dojem, že půjde o sampler z četných vystoupení kapely (a že jich není a nebylo málo). Svým způsobem vás k tomu s nadsázkou evokuje také fotografie na coveru desky. Nicméně jde o projekt studiový, zrealizovaný ve studiu Good Day Records kompletně Jiřím Maškem…

Na desce uslyšíte současnou sestavu kapely (Ota Turek – mandolína, zpěv, Lubomír Herman – kytara, foukací harmonika, zpěv, Karel Schreiber – housle, zpěv, Zbyšek Sadílek – baskytara, zpěv, Pavel Zícha – banjo) a celkem 15 více či méně známých skladeb. K mnohým z nich mám v originálu dost silný citový vztah, a tak se mi ne vždy hodnotilo snadno a mnohdy jsem prvotní, poněkud kritický názor, do definitivní verze opilovával až po opakovaném poslechu. Nicméně, jako celek je to deska dobrá a fanoušky severočeského Modrotisku potěší. Možná ne kompletním obsahem, možná ne určitou „plochostí“ nahrávky, což je častá bolest studiových projektů v porovnání s kapelou on the stage, ale určitě ano svým převážně česky zpívaným obsahem, sdílností a řemeslně dobře odvedenou prací muzikantů. Co tedy deska nabízí?

Startovní písnička celého alba nese název „Proč jen já“. Svižná skladba, na úvod použitá příhodně, se mi líbí navzdory tomu, že v řadě originálních provedení zvolili interpreti volnější, až pomalé tempo. Svěží verze v provedení Modrotisku ale tomuto kousku sluší. Hodně fajnový kousek.

Následující „Hallelujah Harry“ s českým textem už tak moc neoslní. Znatelně jiný mastering této skladby s mírným zatlumením působí poněkud rušivě. Ale „Nebe ví“, pomalejší skladba na třetí pozici, s celkem hezkým textem (až na drobné výhrady mého příliš puntičkářského já), váš pozitivní dojem z desky opět povýší. Především v okamžicích s až expresivním vokálem sólisty.

Následující instrumentálka „Send In The Crowns“ ve středně rychlém tempu nikoho neurazí, ale, ruku na srdce, ani příliš nezaujme. Je zahrána řemeslně dobře, to ano, ale schází mi zde opravdový drive. Takových instrumentálek slýchám každý měsíc desítky a kdybych si je pouštěl za sebou, asi bych u nich usnul.

Rychlá a anglicky zpívaná „Wayside“ je jiné kafe. Tady je ten drive slyšet a znát. Je to jedna ze skladeb, ke kterým se při poslechu téhle desky dá vracet (bez ohledu na zde zpívanou angličtinu). Nechybí tady i hezká sóla (banjo, mandolína, housle), zjevně zahraná s opravdovým nadšením. Také slušné vícehlasy v refrénech a zejména před závěrem skladbu oživí a vás (doufám) pozitivně osloví. Tahle písnička prostě Modrotisku sedla.

„Kterékoli ráno“ na šesté pozici je zpěvná skladba, kterou by nepohrdli převzít ke svým ohňům i trampíci, tak jako činili s prvními písničkami už legendárních Greenhornů z počátků jejich kariéry. Trochu mi tady vadí sólový vokál v nízkých polohách, ale přes to se dá přenést…

„Melodie pro lásku“, zahrána zde swingověji, než je originál od Country Gazette, nezní zle, rovněž text se dá vnímat vcelku pozitivně, až na ty okamžiky s textovou obezličkou používanou spíše v popových hudebních kruzích. Skladbu oživuje i sólo na baskytaru. Pamětníci sedmdesátých let a znalci originálu si písničku určitě dokážou vychutnat a může pro ně být nostalgickým zavzpomínáním.

„Tvůj dům je dům“, ortodoxně proslulá skladba Don´t Cross The River s českým textem, má v provedení Modrotisku téměř srovnatelnou sílu jako originál (např. Garth Brooks a nemalá řádka jiných interpretů). Pěkná kytara, příslušný feeling i drive, jedna z nejhezčích skladeb na desce. Ano… tohle se mi líbí.

„Vzpomínka 2006“ s autorem Hermanem je jediným originálem na desce a povedl se. Pravda, text je poplatný pionýrským dobám české country a bluegrassu, ovlivněný exotikou Ameriky… Dalo se jistě zpracovat i jinak, ale dejme tomu… Poetika a romantika těch historicky už u nás vzdálených dob se nevylučuje a má pořád své kouzlo. Je to hezký kousek…

„Kniha o nás dvou“ je chytlavý a zde vcelku hezky provedený song (v originálu jako Everyday I Write the Book, pro znalce bluegrassu asi v nejznámějším provedení od Sama Bushe). Poněkud komplikovaná skladba s rozvinutou melodikou tady působí vcelku příjemně (až na velmi zrychlené textové etudy v závěru, ty zde nemusely být). Také zajímavě udělaný český text stojí za pozornost.

Hned následující „Čekání v dešti“ (např. The Flying Burrito Brothers) taky potěší pamětníky. Znáte ji ale v originálu spíše z alba New Grass Revival z roku 1977 v provedení mladého Johna Cowana. A to je největší úskalí této písničky… Přezpívat totiž Cowana je břemeno, kterému se leckterá kapela z bezpečnostních důvodů vyvaruje. A dělá dobře. Nikdy se totiž nevyhnete u známých skladeb srovnání a jen málokdy vyjde cover verze ze souboje vítězně. Také zde písnička trpí vokálními schopnostmi sólového zpěváka, které ve vysokých pasážích dosahují až k samým hranicím jeho možností. To by nemuselo být na škodu, pokud by to nebylo poznat. Avšak – poznat to je…

Skladba „Tenkrát“ (Too Let You Go) patří provedením k těm nejlepším na této desce. Zajímavá sóla (kytara, banjo, mandolína), sólový zpěv i vícehlasy s českým textem se příjemně poslouchají (až na manýry v závěru skladby připomínající hlasové cvičení), skladba se sype jako u originálu v patřičném tempu. Kousek, ke kterému se budete vracet… Tak jako já.

Následuje původně folkový supersong „Everybody´s Talking“, který zůstane ve světovém fondu populární hudby navždy zeleným. V originálu jej nazpíval třeba Harry Nilsson, pro bluegrassové fanoušky bude ale patrně známější v provedení Glena Campbella (oba uvedení jej ovšem hrají o něco rychleji). Zde je to pomalá propracovaná chuťovka, zpívaná anglicky. Skladba, která vás bezpochyby potěší, je před závěrem okořeněna duelem banja a houslí, který stojí za pozornost. Příjemná věcička, za kterou následuje titulka „Z cest“ z repertoáru Boba Dylana jako Wagon Wheel, standardní song s asi nejlepším sólem na foukačku (vezmu-li v úvahu celé album).

A desku jako bonusová skladba uzavírá z mého pohledu poněkud nadbytečná „Zátoka“. Ne snad, že by to nebyl původně chytlavý a melodický song (Rock, Salt and Nail). U nás je ale tak profláknutý, že natočit jej cirka po šedesáti letech od jeho vzniku a prvního uvedení (Greenhorni, na začátku své největší slávy) by byl svým způsobem lapsus. Kdyby to nebyl bonus… a kdyby neplatilo, že „nostalgii se meze nekladou“. Navíc mi připadá, opět vzhledem k odlišnějšímu masteringu, že byla zpracovávána ve studiu společně s druhou skladbou na albu odděleně od zbylého obsahu. Není to na škodu, ale ten pocit prostě při poslechu mám. Nepopírám ale, že s původním textem Marka Čermáka i dnes může „Zátoka“ mladší publikum oslovit. I to trampské…

Co napsat závěrem? Je to deska kontrastů i kompromisů. Velmi dobré tracky někdy střídají ty průměrnější, ale to neznamená, že by se album nedalo poslouchat jako celek. Samozřejmě, že dá! Je to doklad neúnavnosti a stálosti Modrotisku, který se svým entuziasmem a i délkou své existence již dávno zařadil k legendám. Je to album, které vám přinese radost.

Milan J. Kalinics v Brně, 7. července 2017