CD: New Kentucky Colonels Live in Sweden 1973 (+audio)

Starý materiál, ovšem patřící k tomu nejzajímavějšímu co koncem letošního roku vyšlo. Legendární (New) Kentucky Colonels ve špičkové formě a hlavně Clarence White na kytaru – jeho nejlepší zaznamenaný výkon. A také bohužel poslední, dva měsíce nato jej srazilo auto a odešel z našeho světa. 14 z těchto písní vydali Rounder Records v roce 1976 na vinylovém LP, dnes už dávno vyprodaném. Teď máme k dispozici celkem 26 kousků a v trochu lepší zvukové kvalitě.

Nechtěl jsem rozsáhle opisovat wikipedické heslo ani bio umělce a pak tu s tím frajeřit, jak to dělají jiní. Snad jen připomenu, že Clarence White je po Danu Crarym hlavním vlivem, který posunul kytaru na novou úroveň plnohodnotného a virtuózního sólového nástroje v bluegrassu a to včetně nápaditosti, nových prvků a improvizačního mistrovství. Bez Clarence a jeho vlivu by nebyl pozdější špičkou Tony Rice a pak další řada skvělých následovníků.

Bratři Whitové byli vůbec zvláštním úkazem. Hráli spolu už jako děti – bylo jim 8, 12 a 14 když fungovali už jako vystupující kapela. Roland, Eric, Clarence jako nejmladší z nich. Ale teprve po přestěhování rodiny do Kalifornie se díky nahrávkám seznámili s bluegrassem a jako Kentucky Colonels se vypracovali se na špičku žánru. Podle některých názorů patřili Colonels spolu s Dillards ke předním představitelům „newgrassu“ 60. let. Přinesli nové rytmy, nový materiál, novou energii a pestrost do tehdejšího bluegrassu. (Dillardi navíc i výborné zpěvy – pozn. autora). Během času se rozešli do jiných hudebních aktivit, Clarence s akustickou i elektrickou kytarou patřil k zakladatelům kalifornské country-rockové scény. Když Roland, hrající tou dobou u Lestera Flatta, oznámil, že by po několikaleté pauze chtěl znovu bratry spojit jako Noví Kentucky Colonels, Clarence se okamžitě přidal. Protože měl Clarence v Evropě hodně obdivovatelů jako bývalý člen slavných Byrds, domluvily se dva koncerty ve Stockholmu. Kapela byla ve vrcholné formě a jak tvrdí Roland, ani on v životě už nikdy tak dobře nehrál, jak dobře se dokázali vyhecovat s Clarencem na švédských koncertech. Banjista, který s nimi hrál nově – Alan Munde (narychlo zaskočil za Herba Pedersena, který s nimi hrál předtím v Holandsku) – taky nezůstal pozadu, takže nově vydaný záznam představuje to nejlepší z Colonels plus Alanovo novátorské banjo s prvky melodického stylu. CD vydal Roland White na své vlastní značce letos v listopadu. Zřejmě je o nahrávku velký zájem z celého světa, pokud můžeme soudit z hlášky u popisu CD na Rolandových stránkách: Dear friends in Japan: please provide your name and shipping address in English characters. Arigato! Tak tedy – pěkný poslech!

Clarencova přesná hra plná synkopací a rytmických fines, crosspickingu a dalších bravurně použitých prvků sama zaslouží zvláštní pozornost. V té době čněl nad ostatními bluegrassovými kytaristy jako obrovská věž. Můžeme se snažit analyticky postihnout, co způsobuje jeho zvláštní zvuk, který hned rozeznáte od všech ostatních kytaristů – plný, razantní, pohánějící kapelu. Je to dáno sílou v pravé ruce? Speciálním úhozem trsátka? Polohou blíž ke kobylce? Ještě tvrdšími strunami? Výjimečnou kytarou? Nebo kombinací toho všeho. Možná nám do toho může vnést větší jasno jeden z předních evropských Clarenceologů – Mišo Vavro. Poslechněte si nejen sóla – např. v New River Train nebo Alabama Jubilee, ale vlastně i kterýkoliv z doprovodů. Díky tomu, že nahrávka z kotouče byla pro letošní vydání zvukově nově zpracovaná (samozřejmě v technických mantinelech původní kvality záznamu), kytaru v ní uslyšíme celkem dobře. Navíc tu hraje Clarence obohacený o zkušenosti z telecasteru a z kalifornského bigbítu, což i do jeho hry na akustickou kytaru přináší nové prvky a vyzrálost.

Některé superlativy z dnešního pohledu můžou připadat přehnané, protože známe lepší věci co přišly potom. Ovšem porovnejte si s jinými nahrávkami z té doby a bude jasno. Škoda, že ve švédském playlistu nebyly některé moje oblíbené Colonelovky – třeba opilecky vtipný Chug-A-Lug, kde Clarencův mocný úhoz na hlubokých strunách vymáčkne z kytary neuvěřitelně silný tón. Nebo Sheik Of Araby – tehdejší pop-song, Clarencem výborně zpracovaný jako instrumentální téma. Případně některý z veselých kousků jako Barefoot Nellie. Bylo by zajímavé slyšet je ve vrcholné živé verzi. Naštěstí jsou zaznamenané na jiných nahrávkách Ky Colonels.

Zatím tolik. Na jiný můj článek napsaný před 2 týdny o španělském bluegrassu si budete muset počkat až vyjdou BG Listy tiskem…

Seznam skladeb:
Fire on the Mountain / Never Ending Song of Love / Banjo Boy Chimes / Good Woman’s Love / Sally Goodin / Mocking Banjo (Duelin‘ Banjos) / Old Joe Clark / You Won’t Be Satisfied That Way / Shenandoah Valley Breakdown / I’m Blue, I’m Lonesome / I Know What It Means to Be Lonesome / Blackberry Blossom / Why You Been Gone So Long / Alabama Jubilee / Dark Hollow / Take a Whiff on Me / Last Thing on My Mind / Soldier’s Joy/Black Mountain Rag / If You’re Ever Gonna Love Me / John Henry / The Prisoner’s Song / I Am A Pilgrim / Salty Dog Blues / New River Train / Rawhide / Roll In My Sweet Baby’s Arms

PS. jako bonus přidávám pár trochu osobních vánočních odkazů. Něco tradičního? Newgrassového? Dawg? S Belou Fleckem hrajícím na zip od svetru? Orchestrálně čuděsného? Z ruských zdrojů? Punkového v jiném světovém jazyce? A závěrem řádně silvestrovský koncert (vítající rok 2000). Pěkné svátky!

Michal Hromčík, Brno, prosinec 2016