(P/C-2008, Plumbum Records, PBR-007, celkový čas 43:59)

DARLING YOU AND I ARE THROUGH (Elana Fremerman) / WON´T YOU COME AND SING FOR ME (Hazel Dickens) / WHERE DOES AN OLD TIME RIVER MAN GO (John Hartford) / DOWN THE ROAD (Lester Flatt & Earl Scruggs) / IS THE BLUE MOON STILL SHINING (Melissa Monroe) / SECOND SERVICE [instrumental] (Ondřej Kozák) / WILL YOU GO, LASSIE GO (Traditional) / CÍTÍM SE BOSE (Ondřej Kozák / Vilma Orlitová) / BLUDOVICE BLUES [instrumental] (Petr Brandejs) / JAK MÁM NAPSAT DOBROU PÍSEŇ (Petr Brandejs) / JOHNY B. GOOD (Chuck Berry) / SOUTHBOUND (Doc Watson) / LOST PATTERNS (Hazel Dickens) / BRAND NEW LOVE (Liz Meyer) / ENJOY THE C [instrumental] (Petr Brandejs)

PETR BRANDEJS – banjo, fingerpicking guitar, harmony vocals, brush on the banjo / ONDRA KOZÁK – guitar, fiddle, lead and harmony vocals, brush on the banjo / VILMA ORLITOVÁ – upright bass, lead and harmony vocals

Nahráno a smícháno v únoru a březnu 2008 ve studiu: T. Schindlera v Olomouci. Vydáno v edici Modrá struna. www.sweb.cz/brandejs/

Český gramofonový trh je od května 2008 bohatší o páté album skupiny Petr Brandejs Band. O brilantně zahraný bluegrass opepřený swingem, oživený nově zahraným materiálem z oblasti old-time music, místy obohacený typickou countryovou melodií, irskou lidovkou nebo rokenrolem, místy zabíhající až do oblasti nové akustické hudby. A to v podání výhradně trojice muzikantů formace, bez přizvaných hostů. Z hlediska instrumentáře jde zdánlivě o minimalisticky pojatý bluegrass, nicméně při poslechu nemáte ani v nejmenším pocit, že byste byli na nahrávce ošizeni o něco z toho, co je bluegrassu vlastní. Po instrumentální stránce je obdivuhodné, kolik muziky se dá nahrát ve třech lidech (byť ve studiu), pozoruhodný je také zmíněný široký stylový záběr desky. Co se týče vokální části, o sólový zpěv se spolu dělí Ondra i Vilma, v hlasové polyfonii jsou potom slyšet všichni tři protagonisté.

Chválit je třeba už od začátku, v tomto případě za svižný rozběh desky swingovkou „Darling You And I Are Through“ se sólovým zpěvem Vilmy Orlitové. Od prvních tónů se tak posluchač setkává s tím, co jej bude provázet během poslechu téměř celého projektu, s důraznými a výborně nasnímanými kytarovými breaky a do jisté míry osobitým zvukem houslí, s rytmicky bezvýhradně hrající akustickou basou a v neposlední řadě s mnohdy překvapivě nápaditými sóly a „kulatým zvukem“ banja.

Následující druhá skladba „Won´t You Come And Sing For Me“ je svojí poněkud kolovrátkovou melodií a obsahem textu určena především posluchačům upřednostňujícím tradičnější zvuk a archaický old-timeový nebo bluegrassový materiál. Mne osobně, přiznám se, svou jednoduchostí příliš nezaujala, ale je to názor subjektivní. Z objektivního hlediska na desku patří, protože je součástí repertoáru kapely a jak se v poznámce na bookletu píše, Hazel Dickensová je oblíbenou autorkou Vilmy Orlitové. Jde o písničku poplatnou autorce i době, kdy vznikla, a modernější zvuk jí nemůže přidat skutečnost, že byla nahrána v roce 2008. Podle mne však nebyl ani záměr odívat tuto skladbu do příliš moderního nebo extravagantního hávu. Pokud by k tomu bývalo došlo, bylo by to spíše na škodu, protože podobných hudebních kýčů je na trhu dostatek. Standardní provedení jí patrně sluší více.

Připomínkou Johna Hartforda (30. 12. 1937 – 4. 6. 2001), všestranného muzikanta, herce, skladatele, tanečníka, folkloristy a historika, držitele tří cen Grammy a interpreta na více než třiceti albech je jeho výrazně melodicky bohatší píseň v pomalejším tempu „Where Does An Old Time River Man Go“, ve které se na projektu poprvé setkáte se sólovým zpěvem Ondry Kozáka. Mužský hlas zde vnímám jako oživení a příjemný kontrast k ženskému vokálu v úvodních dvou skladbách.

Lyrické tóny houslí a sólový zpěv Ondry vystřídá skvěle zahraná klasika „Down The Road“, kde se Scruggsovsky hrané banjo mísí s moderně pojatými sólovými sekvencemi kytary. Tohle je pěkně zahraný kousek. Autory skladby jsou Lester Flatt a Earl Scruggs, což je formálně uvedeno správně, ve skutečnosti jde ale o starý tradicionál, který znal Lester Flatt dávno předtím, než jej společně se Scruggsem a kapelou Foggy Mountain Boys v roce 1949 poprvé nahráli. Téměř šedesát roků starý song patří k mým oblíbeným, dodnes neztratil nic na své síle a v provedení Petr Brandejs Bandu zaujme patrně každého. Hned po něm následuje další tradiční věc „Is The Blue Moon Still Shining“ z pera dcery Billa Monroea, ve které uslyšíte střídající se sólové hlasy a hezkou hlasovou polyfonii. Silný song, se kterým slavila velký úspěch například i slavná Laurie Lewis. Při jeho poslechu se však asi nezbavíte pocitu, že autorka tak trochu hudebně vykradla svého otce (jakkoli to byl vzhledem k obsahu písně nesporně záměr).

Ondra Kozák je autorem na můj vkus poněkud „uříceného“ instrumentálního duelu banja a houslí „Second Service“ na šesté pozici, první ze tří instrumentálek na celém albu. Hned za ní následuje starý irský tradicionál „Will You Go, Lassie Go“ s nádhernou, až „sakrální“ melodií (byť s textem, který nemá náboženský obsah), jedna z nejhezčích písniček na albu. Pozoruhodná je tato ortodoxně známá skladba v „a´capella“ provedení s Judy Collinsovou a Pete Seegerem ze šedesátých let, pozoruhodné jsou i další cover verze například v podání The Clancy Brothers či folkového dua The Corries, nicméně, a to chci zdůraznit, Petr Brandejs Band si nezadal se svým pojetím s nikým ze slavných, kteří tuto píseň v minulosti interpretovali.

Zatímco dosud byly zpívané skladby určeny posluchačům upřednostňujícím anglický text, v osmé písničce „Cítím se bose“ se poprvé setkáte s textem českým. Po hudební stránce se jedná o příjemný song s patrnými jazzovými vlivy v instrumentálním doprovodu i sólech. Vilmě Orlitové se tady velmi zdařile povedlo podtrhnout hudbu Ondry Kozáka a málokde se tak úzce pojí bluesově laděný text s muzikou, jako v této skladbě, která je uklidňujícím prvkem před následující instrumentálkou „Bludovice Blues“ z pera Petra Brandejse s moderními a progresivními hráčskými technikami. Je to pěkná ukázka newgrassových vlivů vstupujících do bluegrassu od sedmdesátých let minulého století. Jakkoli jsem první instrumentálku na desce odbyl lacinými dvěma řádky, zde musím chválit.

Ale po dřívějších pozitivních hodnoceních mi nezbývá, než o druhé česky zpívané skladbě „Jak mám napsat dobrou píseň“ prohlásit, že jej považuji za nejslabší věc na desce. Je to písnička, kterou bych na albu klidně oželel, a to proto, že podle mého názoru Vilmě obecně sedí spíše anglicky než česky zpívaný text, který mi zde svým obsahem navíc připadne být poněkud naivní. Tuctový countryový tříčtvrťák mne nezaujal ani melodií, na druhou stranu díky alespoň Ondrovi Kozákovi za oživení skladby pěkným kytarovým sólem.

Představovat vyspělému hudebnímu publiku Chucka Berryho (narozeného 18. října 1926) patrně není potřeba, protože předpokládám, že se jménem černošské rokenrolové hvězdy se setkala většina z vás. John Lennon o něm kdysi prohlásil následující větu „Pokud se snažíte nazvat rock and roll jinak, klidně mu můžete říkat Chuck Berry“. Ten je autorem jedenáctého tracku „Johny B. Good“ kterou oproti originálu v mollovém provedení zařadil Petr Brandejs Band na jedenácté místo od začátku desky. Petr Brandejs zde vyměnil banjo za kytaru a celkové provedení skladby se zjemněním a hlavně novou aranží stalo zajímavým kouskem, ve kterém je původní vliv rokenrolu hodně upozaděn.

Většina pamětníků si při poslechu dvanácté písničky „Southbound“ pravděpodobně připomene začátky bluegrassu a country u nás. Poprvé mohli slyšet tento track (ovšem s českým textem) pod názvem „Jižní vlak“ na desce Zelenáčů (Greenhorns) – Písně větru z hor. Tento evergreen Doca Watsona je nostalgickým připomenutím dob před více než třiceti lety a pokud je někde opravdu výrazně patrná instrumentální sehranost Petra Brandejse a Ondry Kozáka, pak je to právě zde. Po čtyřech letech v jedné kapele (Ondra je členem jinak výrazně starší formace od roku 2004) ostatně není ani divu.

Hodnocení třinácté skladby by bylo zrcadlovým obrazem toho, co jsem napsal k písničce číslo dvě a při bližším popisu bych se chtě nechtě opakoval. Také „Lost Patterns“ je z pera Hazel Dickensové a typově jde v provedení kapely o tradiční bluegrassový kousek. Přestože mne příliš neoslovil, nepochybuji, že si své posluchače najde.

Podobně jako Chucka Berryho patrně také zpěvačku, kytaristku a autorku Liz Meyer většina ze čtenářů těchto řádků zná. Jednak proto, že z její autorské dílny přebíraly do svého repertoáru skladby už dříve mnohé české kapely (velmi zdařilé byly například písničky na desce Fifty Fingers – Dancing To The Change), jednak proto, že samotná Liz Meyer točila řadu svých desek se špičkovými americkými muzikanty (například také s ex členy New Grass Revival) a v neposlední řadě i proto, že její sytý alt je prostě nezaměnitelný. Také předposlední skladbu na novém albu Petr Brandejs Bandu, písničku „Brand New Love“, pocházející z původního repertoáru Liz Meyer, je objektivně třeba označit jako zdařilou. Vilma Orlitová má sice svým rozsahem i barvou k hlasu Liz poměrně daleko, nicméně radost ze zpěvu a drive zde nezapře a poslední zpívaná věc na desce je z mého hlediska vybrána dobře a stejně dobře je i zahrána.

Album uzavírá v celkovém pořadí třetí instrumentálka „Enjoy The C“ Petra Brandejse. Novoakustická skladba, kterou jsem, upřímně řečeno, na této desce nečekal, protože, všechna čest, s takhle pěkným kouskem jsem se dosud setkával jen na zahraničních projektech v podání velmistrů této hudby (Mark O´Connor, Edgar Meyer, Béla Fleck, Mike Marshall, Yo Yo Ma atd.). Excelentní závěr zdařilého alba.

Mám obvykle ve zvyku ve svých článcích o deskách některé skladby na závěr favorizovat a nechci se tomu vyhnout ani tentokrát. Po několikanásobném poslechu desky jako celku (za účelem této recenze) se poslední dobou na displeji mého CD playeru objevují čísla těchto selektovaných tracků: 1, 3, 4, 5, 7, 9, 11, 12, 14, 15. Je to více než polovina skladeb, a to se u každého CD nestává, abych si dlouhodobě vychutnával tak širokou nabídku z jednoho titulu. I to svědčí o tom, že alespoň pro mne osobně je deska „Fit As A Banjo“ vydatným hudebním přírůstkem.

CD je vybaveno kvalitním bookletem, ke každé ze zpívaných skladeb je zde uveden její text, byť v poněkud zjednodušené formě. Cover je na bluegrassové poměry poněkud netradiční, nicméně už na první pohled zaujme. Nápad to sice není úplně nový, už jsem se s ním setkal v jiných modifikacích vícekrát (mimochodem také v učebnici grafického editoru Corel Draw), a asi se v budoucnu ještě setkám, nicméně to mu nic neubírá na zajímavosti. Pozitivně vnímám poznámky u každého názvu skladby. Mne osobně nejvíc zaujaly tyto drobné osvětlující fragmenty u skladby č. 1 (Pěkný způsob jak říct: „Miláčku, my dva jsme spolu skončili.“) a u skladby č. 3 (Po smrti Johna Hartforda je tady nějak smutněji), ale doporučuji majitelům desky přečíst si i ostatní. Jinak pochopitelně textová příloha desky nepostrádá i další potřebné informace, považované dnes za standard. Také po zvukové stránce je nahrávka na dobré úrovni.

V jednom rozhovoru zveřejněném před čtyřmi lety řekl Petr Brandejs, že chce „…hrát bluegrass, ale hrát ho tak, aby i pro lidi, kteří tomu nerozuměj nebo nejsou fanoušci, to bylo příjemné. To znamená udělat co nejpestřejší program, aby to bylo stravitelné, nehrát moc ortodoxně, protože když na to lidi nejsou zvyklí, tak jim to začne připadat všechno na jedno brdo, hrát i swingovky, věci známější, tu a tam nějaký ten evergreen…“ (konec citace). Myslím, že na této desce se jemu i ostatním dvěma členům kapely tento záměr docela povedl.

Milan J. Kalinics, Brno, červenec 2008