O Karlových nástrojích už svět ví. O jeho muzice by měl taky. V posledních třech letech Karel nashromáždil kupu nových vlastních skladeb a s plejádou muzikantů natočil CD. To vyšlo vloni a zaslouží si představit veřejnosti pár řádky, na které navazuje krátký rozhovor.

Karel Začal je pro mě takový zvláštní přírodní úkaz, asi jako někdo, kdo přeskočil základní i střední školu a hned šel na vysokou. Prostě ve chvíli, kdy jsem jej zaregistroval – a možná jste to vnímali podobně – jako puberťáka s dobrem, už hrál jako špičkový instrumentalista. A když jsem viděl jeho první postavené nástroje, taky to byla prakticky hned první liga daného řemesla.

Pro většinu z nás je Karlovo jméno spojené s mnohaletou prací v kapele Křeni. Na tu navazuje v New Aliquot. Vím, že ještě dřív hrával s Vítkem Hanulíkem jako duo, a už tehdy to bylo překvapivě dobré a zralé. O Karlovi zatím není k dispozici wiki heslo ani jako o muzikantovi ani jako o staviteli nástrojů. Ani se nepokouším takové psát, ale některé zajímavosti o něm a o novém albu bych předat mohl. Karel má vzdělání ve výrobě varhan, což je v Krnově tradice a chlouba. Dobro nebo přesněji řečeno rezofonická kytara jej zasáhlo jako obdivovaný nástroj brzy a silně a určilo jeho hlavní směr zájmu a profesionálního naplnění. Dnes jej živí výroba rezofonických kytar na zakázku a výroba komponent pro tyto nástroje. O jeho aktuálních nástrojích najdete spoustu informací na zacal.net. Kdo jste neviděli jeho nástroje za poslední rok-dva, asi vám spadne brada jako mně nad luxusní úrovní jeho řemeslné práce.

K jeho práci s Křeny najdeme dost informací a zvukového materiálu. Byla to ve své době špičková evropská akustická kapela a jejich vydaná CDčka mají pořád výborný zvuk. Ještě předtím jsme mohli narazit na nahrávku dua Karla s Vítkem Hanulíkem – samizdatové CD Zalymitem. Kdo to má do Krnova daleko jako já asi neví, že Vítek je Karlův bratranec. Taky na novém albu je několik dalších Karlových sourozenců a bratranců. Zřejmě slušný oddíl!  Na svých raných nahrávkách (2002-2005) kluci hráli na dobro a mandolínu a taky střídavě proháněli kytaru. Kompozice i přednes, rytmická práce i tón jsou už tam pokročilé. U Karlových věcí poznáte inspiraci Douglasem a Ickesem. Titulní skladba Zalymitem opravdu skočila za limit puberťáckého brnkání asi tak jako Bob Beamon za osobáky ostatních dálkařů. Bicí a basovku si tehdy naprogramovali sami a takový hutný jazzrock bych býval chtěl vidět hrát i živě. Tato skladba by mi stačila, abych chtěl jít na jejich koncert. Tehdejší nahrávka je pokročilá i v práci se zvukem – je slyšet, že uměli už tehdy svoji vysoké představy zrealizovat do nadstandardního  výsledku. Za verze dvou Douglasových skladeb by je myslím pochválil nejen Jerry, ale i všichni rezofoničtí pickeři, kteří (by) to slyšeli. Vítkovy výkony nejen ve skladbách Thileho nebo Zenklových, ale i na kytaru, jsou doteď obdivuhodné. I banjová hra Ondřeje Hanulíka ve dvou skladbách byla výborná. Ti Začalové a Hanulíci, když se do něčeho vrhnou, jsou nebezpečná squadra!

S takto vysoko nastavenou laťkou jsme pochopitelně zvědaví, kam vyrostla Karlova muzikálnost v poslední pětiletce. Muzika je kompozičně ještě zralejší, zvuk špičkově profesionální. Aranže přinesly další nástroje – živou basovku nebo kontrabas, klavír, bicí, housle a trumpetu. A lidský hlas, tři písně jsou zpívané. Tady je odkaz pro poslech alba Get Moving v komprimované kvalitě. Plná kvalita je samozřejmě dostupná, když si pořídíte originál CD – třeba u Karla osobně i s podpisem po koncertě. A pořádná kvalita poslechu i podpora špičkových muzikantů za to stojí!

Slovní vtípky využívající Karlova příjmení jsou už příliš obligátní, ty vynecháme. Jestli název alba odkazuje, že Karel našel dost inspirace a rozhoupal se k natočení vlastního sólového projektu zpřístupňujícího nám posluchačům plody jeho dnešní autorské tvořivosti a hráčské zdatnosti a představující zvuk jednoho nebo více rezofonických nástrojů z jeho vlastní dílny, takové rozhoupání je chvályhodné. A jestli nám jen chtěl navodit pocit relaxu v houpací síti při poslechu špičkové muziky, cíl splněn.

Muzika alba je pestrá. Najdeme tu imprese, v nichž se proplétá několik rezofonických a lap-steelových melodií s klidnými pasážemi piana – Waves On The Water. Tajuplné nálady, do kterých nás vtahuje měkký hlas Zbyňka Bureše a příjemně liché takty v nejlepší tradici Jethro Tull nebo Yes. Občas instrumentální dokonalost zlidšťují použité ruchy jako uchechtnutí nebo miminkovský smích. Nabušená sóla Karlova, Vítkova nebo Ondrova jsou čekanou jistotou, zaperlí třeba i Míša Vašíček j.h. s basovkou a vlastně všichni zúčastnění muzikanti. I přes primárně uvedené anglické názvy jsou dvě písně zpívané česky.  Karel má přímo doma někoho, kdo mu k písni napíše text a pěkně civilně zazpívá – manželku Barboru. Skladba Podzim s flétnou zvukově připomene to nejlepší z českého a moravského folku.

Ucho bigbíťákovo okřeje v Behind The Gate při nástupu zkresleného zvuku sóla na lap-steel, škoda že trochu utopeného v mixu, klidně mohlo být o aspoň 5 dB víc vpředu. „Učinit rozhodnutí“ je u Karlových spoluhráčů veselá činnost, soudě podle hudebních a zvukových fórků ve stejnojmenné skladbě a podle až tanečně hybného rytmu. A nestačíme koukat, jak Vítek zaválí v kytarovém sóle rychle ragtimového a trubkou skvěle poháněného Toxik Keksiku s asi nejsilnější melodií alba. „Když usínáš“ je civilně kultivovaně zazpívaná ukolébavka, tu by mohly na usínání předepisovat zdravotní pojišťovny. Závěrečná Growing Family na nás díky klarinetovým proti-melodiím dýchne duchem téměř Ebenovským. Kdo by chtěl hledat nějaké stopové množství modré trávy, najde je asi v některých taktech Karlova dobra nebo Wawrzyczkova banja.

Zkrátka CD je výborná práce patřící do světové špičky. Klidně bych to poslal do světa, zajímalo by mě, co by na to  Rob, Gaven nebo Jerry řekli. Případně nějaké vydavatelství. Hodně zdaru!

 

 

A teď slíbený rozhovor, Karel odpovídal mailem:

*Jaké muzikantské geny se vyskytovaly u tvých předků?     

Moji rodiče jsou muzikanti, prarodiče byli také hudebně založeni – můj dědeček byl donedávna varhaník v Mikulovicích. Celá naše široká rodina (strýcové, tety a jejich děti) jsou jeden vedle druhého muzikanti a hrát v této rodině na nějaký nástroj není vůbec nic mimořádného.

*Co se týče hry na strunné nástroje – potkala tě nějaká hudebka nebo osobní vedení zkušeného muzikanta? Nebo jsi čistý samouk poháněný vlastními touhami?

První nástroj, na který jsem se učil hrát byl klavír. Navštěvoval jsem ZUŠ ve Zlatých Horách od mých 5 let až do ukončení druhého cyklu, tedy celkem 10 let. I přesto, že mě hra na klavír příliš nebavila, dnes zpětně velmi oceňuji tyto dlouholeté lekce. Od 11 let jsem se učil hrát na kontrabas jako samouk. Doma jsme po večerech jamovali s tatínkem a mým starším bratrem, no a basa nám chyběla. Pamatuji si, že jsem musel stát na stoličce, abych dosáhl na „horní E“ ;). O rok později jsem se začal učit na kytaru podle školy Mirka Hulána, ale stále jsem hledal ten pravý hudební nástroj. Nakonec jsem se díky otci a desce Písně větru z hor od Greenhorns dostal k dobru, to mi bylo 13 let. Základní lekci hry na dobro mi dal Ondra Holoubek a poté následovalo několik let téměř „non-stop“ učení odposlechem z oblíbených nahrávek.

*Ještě ke tvým dobristickým začátkům – prošel jsi obvyklými fázemi (1. Niagara, Když náš táta hrál, 2. Stephen Toth, Mike Auldridge – psané školy, 3. Josh Graves, Auldridge – kopírování nahrávek 4. naučím se celé Fluxedo 5. zkusím něco složit sám…) nebo jsi některou přeskočil?  

Určitě to nebylo přesně takhle ;). První skladbu, kterou jsem hrál jakoby na „dobro“ bylo Foggy Mountain Breakdown podle výše zmíněné desky od Greenhorns. Abych to vysvětlil: Neměl jsem zatím dobro ani nic tomu z dálky podobného. Instrumentálku jsem se učil na sololitovou mini-balajku s kusem plechu místo přední desky, krk měla vyrobený z okenního rámu. Nemusím asi dodávat, jaká to byla „značka“. Mělo to myslím dvě až čtyři struny, podle toho, jestli náhodou zrovna nějaká nepraskla. Ladění zhruba jako banjo a něco „z toho lezlo“. Zkoušel jsem na to i další fláky jako třeba Když náš táta hrál, ale jaksi tomu chyběl ten „zvuk“.

Později, když jsem vlastnil alespoň kytaru s dobrovým laděním a vyšším dohmatem, učil jsem se směle vše, co bylo v dosahu. Tehdy toho pravda moc nebylo, ale odposlechem jsem se naučil téměř celé album Plant Early od Jerryho Douglase a další Greenhornovky. Měl jsem doma i školu hry na dobro od Stephena Totha, ale nedokázal jsem se z toho naučit o moc víc, než co jsem už znal z odposlechu. Více jsem zkrátka preferoval odposlech a později pokusy o první nahrávky. Nahrávání a povinný poslech ale znamenaly těžké rány. O čem jsem si myslel, že je OK, to bylo děsně špatně, takže tedy vše. Následovalo učení se nové technice hry, aby to znělo alespoň podobně jako kýžený vzor.

Zkoušel jsem pak i vymýšlet vlastní skladby, ale opravdu jen zřídka. Po roce hraní na předělanou kytaru mi otec zakoupil první opravdové dobro značky Regal a to už bylo jiné kafe. Díky nové motivaci se myslím proces učení zdvojnásobil a také stoupla chuť skládat vlastní skladby, nebo se o to alespoň pokoušet. Po nějaké době jsem se pak zúčastnil hudební dílny v Hustopečích u Brna. Peter Szabados mi dal pořádnou lekci ohledně techniky hry a dostal jsem za úkol se opět vše naučit hrát úplně jinak, znova a pořádně. I ono prvotní Foggy Mountain Breakdown…znova.

*Jaký byl tvůj první zdroj know-how, když ses pustil do stavby svého prvního dobra?

První a ty nejzákladnější informace o stavbě rezofonické kytary mi sdělil Ondra Holoubek. Další info jsem sháněl tak, že jsem volal Peterovi Mečiarovi, který vlastnil Ondrovo dobro, a chtěl jsem po něm, aby mi popsal, jak vypadá nástroj uvnitř. Hlavně mě zajímal komplikovaný spoj krku, který jsem nemohl pochopit, natož vyrobit. Nutno zmínit, že jsem první dobro vymýšlel ve volných chvílích na praxi varhanářské školy v Krnově, kde jsme se vlastně základům práce se dřevem již věnovali. Výkres pro stavbu dobra jsem si musel kreslit sám úplně nový, nedal se sehnat takový, který by se mi líbil. Myslím, že byl tehdy k dispozici klasický výkres dobra s vestavěným „soundwellem“, tedy překližkovým kruhem, který jsem v nástroji ale nechtěl, kvůli zvuku. Už na začátku jsem chtěl postavit dobro s dušemi uvnitř, aby byl prostor uvnitř co největší a basovější, než zvuk dobra Regal.

*Můžeš nám říct pár slov o tvých prvních nahrávkách s Vítkem?

Na mých původních stránkách jsem měl dřív i pár demo skladeb s Vítkem – jen jako ukázku, že krom výroby i hraju. Bylo to podobné našemu demo CDčku Zalymitem. To byla naše úplná prvotina (i prkotina), kterou jsme natočili a „vydali“ myslím v roce 2002. Pálili jsme vždycky před akcí 10-20 kusů cédéček a tiskli doma na tiskárně booklet, abychom měli co prodávat;) Jo, to byly časy;)

*V jakých příbuzenských vztazích jsou ostatní Začalové přispívající na nové CD?

Ostatní Začalové jsou mladší sourozenci – Zdislava, Jirka. Ještě ve skladbě č.8 hraje na klavír moje starší sestra Markéta Marková. Jo a v poslední skladbě její manžel Michal Marek na klarinet. Dále hraje a zpívá Barbora Začalová – moje manželka. Holt rodinný podnik;).

*Z jakých hudebních kruhů jsou basista a klavírista?

Basista Kuba Michálek je můj bratranec, dlouhodobě hraje s Romanem Dragounem. Michal Dvořák je také bratranec, má konzervatoř na klavír a teď studuje sbormistrovství.

*Použil jsi jen jedno dobro pro nahrávání věcí na album?

Ano, mám zatím jen jedno dobro a popravdě myslím, že ani nebylo potřeba zvuk/nástroj měnit. Navíc to má výhodu – člověk nemusí přemýšlet, na co to zahraje…

*S jakým vybavením jsi natočil doma svoje dobrové stopy?

Použil jsem dvě zvukovky Konnekt 24D. Je to externí zvuková karta fungující i samostatně bez počítače a obsahující i poměrně slušný „vercajk“ – hardwarový multiband kompresor + reverb, navíc se dá při větším počtu zvukovek navzájem propojit a „rozšířit“. K tomu 3x mikrofon klasiku Rode NT1-A plus zapůjčený Rode 2000. Měl jsem tak celkem čtyři mikrofony a natočil na ně dobro, klavír, i kytaru.

*Proč se nahrávalo v různých lokalitách?

Tak například bicí jsme natáčeli v profesionálním studiu, kde byl ideální prostor i vybavení. Bylo to mnohem jednodušší řešení, než to nějak improvizovat doma. Basu jsme natáčeli u Kuby Michálka v domácím studiu, protože nám to takhle vyhovovalo jednak logisticky, a také z časových důvodů. Basa se natočila za víkend a bylo hotovo. Z logistických důvodů jsme také natáčeli i klarinet v dílně mého švagra Michala. Stačilo si udělat výlet na Šumavu a vzít vercajk s sebou;). Klavír jsem chtěl zkusit natočit v profesionálním studiu českého rozhlasu – a zjistil jsem, že je to jediná možnost, jak to takhle udělat i v budoucnu. Klavíry jsou tam neustále pod dohledem a tudíž v dobré kondici. Nehledě na to, že natočit dobře zvuk velkého křídla je dost náročný úkol, se kterým jsem v té době neměl absolutně žádné zkušenosti.

*Na kterou píseň z CD jsi nejvíc pyšný?

Píseň Invisible Trace. I když bych to, co cítím, nenazval pýchou, ale spíše radostí, že se na téměř instrumentální album povedlo propašovat další zpívanou věc, navíc v podání skvělého zpěváka Zbyňka Bureše. Moc mě těší, že skladba původně složená a zaranžovaná komplet bez textu, se nakonec textu dočkala a neskončila tak někde v šuplíku.

*Byl výběr materiálu, aranžérská a producentská rozhodnutí apod. výhradně tvoje práce, nebo máš někoho jako poradní hlas?

Výběr materiálu jsem si udělal víceméně sám. Aranžování jsem věnoval nejvíce času a to by se mnou tak dlouho nikdo aranžovat nevydržel. Výsledek jsem pak konzultoval s mojí ženou, která vlastně ani neměla možnost úniku od povinného poslechu, a také s dalšími hostujícími muzikanty. Závěrečný master jsem před vydáním rozeslal několika lidem, od kterých jsem chtěl znát názor na zvuk alba a také poznat jejich objektivní náhled. Člověk má pak hned jasno, na čem je a ještě s tím může případně něco udělat.

*V čem se nejvíc výsledek – nahrávka i proces – liší od tvé původní představy, se kterou jsi do přípravy alba vstupoval?

V letech 2008-2014 jsem o sólovém albu pouze snil, a představoval jsem si, že až CD budu dělat, udělám to jednoduše: okolo 9 instrumentálek, syntetizované zvuky bicích a basy, dotočím dobro, pozvu pár sólistů a hotovo. Během roku 2015, kdy jsem se rozhodl dát album konečně do kupy, jsem měl představu o něco náročnější: Minimálně 9 skladeb, bicí a basu natočit pořádně (tedy profíkem na reálné nástroje) a v ideálním případě mezitím složit pár písniček, ať je album pestřejší. Také se dost překopal původní playlist – většina skladeb byla špatná a bylo třeba je předělat, nebo nechat raděj v šupleti. Objevily se i nové nápady a skladby. Také jsem si našel efektivnější způsob, jak nápady včas zaznamenat, nezapomenout a jak je rozvinout. Třeba skladba Behind The Gate vznikla jako jedna z prvních a taky podle toho vypadala. Byla hrozně dlouhá, nezáživná a sem tam i nehratelná. Tak jsem se rozhodl skladbě dát poslouchatelnější formu a výsledek se s původní, asi deset let starou představou dost rozchází, naštěstí. V letech 2016-17 jsem objevil, že se dá udělat aranž o něco lépe, takže jsem většinu skladeb předělával a korigoval, ať jsou lépe poslouchatelné. Mezitím se nějak našel čas i na ty písničky a začlo to vypadat, že playlist je hotový. Nicméně playlist nebyl stále uzavřen; na CD bylo ještě trochu místa a skladby čerstvě složené mohly být dodatečně přidány do seznamu. Např.: The Bad and Ugly, Když usínáš.

*Které z písní alba můžou posluchači příležitostně slyšet na tvých živých hraních třeba s Aliquotem? 

S New Aliquot hrajeme skladbu Mirage a Toxik Keksik.

*Máš už zaznamenané nápady na nové skladby aspirující na příští album?

Ano, hned po vydání alba jsem zaznamenal pár dalších nápadů. Tomu se člověk neubrání, když předtím stráví rok u natáčení a mixování;)

*Co z okolního hudebního světa tě v těchto dnech zaujalo natolik, že to stálo za opakovaný poslech?

Jako posluchač mám dost velké zpoždění. Tento týden jsem třeba objevil staré album rockové kapely TOTO z roku 1988, které jsem ještě neslyšel. A to potěší;) Ale i z těch nových kapel můžu jmenovat např. „naši“ evropskou kapelu Dirty Loops – byl jsem na nich nedávno naživo a byl to nezapomenutelný zážitek. Dále Marcus Miller, Brian Culbertson, Brad Paisley, Paul Simon, Pat Metheny. Rád poslední dobou poslouchám i jiné žánry než bluegrass a hledám inspiraci.

*Díky za zajímavý rozhovor, ať se ti hodně daří!

 

Michal Hromčík, Brno