The Road’s Salvation / Deep Waters / Sophia / The Tide / The Look in My Eye / Steal the Night / Graceland / Songbird / Rambling, Gambling Willie / Until I Cross That Line / Big Bruce / If I Had a Hammer

http://www.lonelyheartstringband.com
https://itunes.apple.com/us/album/deep-waters/id1100869848

Poprvé jsem tohle album slyšel v autě v době jízdy ze Žiliny do Popradu. Ti, kteří tuto cestu znají, ví, že se klikatí u řeky Váh. A jako tato řeka, tak i hudba mi plynula podobným způsobem. U žilinského vodního díla byla mohutná, silná, naplněná, postupně se ale zužovala, sem tam u přítoků opět nabrala sílu a spád, až dokud docela nezmizla někde u pramene pod Kriváněm. Ale ne, tak romantické to nebylo. U Ružomberku jsem se dostal do kolony a než jsem dojel pod Tatry The Lonely Heartstring Band vystřídalo něco jiného.

“Moderní bluegrassový zvuk tohoto kvintetu má víc společného se Sierrou Hull a Infamous Stringdusters než s Gibson Brothers nebo Balsam Range. S kořeny spjatými v Berklee College of Music, Lonely Heartstring Band zvýrazňuje beatlesovské vícehlasy a melodie s vkladem rodinného bluegrassového hudebního formátu s kytarou, mandolínou, banjem, basou a houslemi.” (lonesomeroadreview.com)

“Rád bych byl první, který bude potvrzovat hvězdný potenciál působivého hlavního zpěváka kapely George Clementse. Samozřejmě nejvíc záleží na hudbě, a tady nejsou pochybnosti o schopnostech kapely, každopádně ale mají frontmana, který může být další – po Georgeovi Clooneyim (v Bratříčku, kde jsi?) – který protlačí bluegrass na přední místo v popové kultuře.” (parcbench.live)

“Skvělá bluegrassová hudba by měla obsahovat vážnost klasického orchestru anebo dunivost rockové kapely. Krása a komplexnost v ní však může více vzbuzovat úctu. Při poslechu Deep Waters je bez zaváhání jasné, že The Lonely Heartstring Band hraje ultra-výborný bluegrass, ale také využívá formu projektu blízkou jejich unikátní osobnosti. Pojmenováni po vtipném, ale respektovaném kousku Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band od The Beatles, inspirace a zásady The Lonely Heartstring čistě protékají hluboko a do široka.” (elmoremagazine.com)

Aspoň tolik vybírám ze všech těch oslavných recenzí, které jsem mohl číst. Takže si to trošku shrneme. Tato pětice fešáků se dala dohromady v roce 2012 v slavné Berklee College of Music a od té doby nabírala na tempu, čehož vrcholem byla loňská Monument Award, kterou uděluje IBMA a samozřejmě upsání se známému vydavatelství Rounder Records. Skupinu tvoří identická dvojčata George a Charles Clementsovi – kytara resp. kontrabas, houslista Patrick M’Gonigle, banjista Gabe Hirshfeld a mandolinista Matt Witler. Každý z nich má talent a kromě bluegrassu mnozí působí v jinožánrových kapelách, kde hrají jazz, rock, klasiku nebo country. Tím pádem je to široký záběr, který se promítá do celkové koncepce jejich hudby a ponětí toho, co chtějí dělat. A proto jsou jiní. Po dobu své dosavadní kariéry byli hosty na těch největších akcích nejen v USA, ale i v Kanadě. Do svých koncertů vkládají mladickou zanícenost, pokusy o novátorství, úctu k tradici a symbiózu s diváky. Jen tolik ve zkratce o jejich historii.

Letos jim vyšlo jejich debutové album už u zmíněného vydavatelství Rounder Records. Objevilo se na něm dvanáct skladeb. A na jejich počest musím říct, že jen tři jsou přebrané. Ale v době jejich vzniku se určitě nezařazovaly do bluegrassu. If I Had a Hammer nazpíval původně Pete Seeger na oslavu dnes už neexistujícího amerického politického hnutí. Na rozdíl od té strany, píseň je populární dodnes. LHB se jí zmocnila s úctou, ale navzdory tomu, že jsou zde bluegrassové nástroje, stále zavání silnou folkařinou. Dalšími cover verzemi jsou skladby Graceland od Paula Simona a Rambling, Gambling Willie od Boba Dylana. Posledně jmenovaná je velmi dobře udělaná.

Co však dělá tohle album skutečně silným, jsou originální skladby, pod které se většinou podepsal George Clements. Nade vším převládá jeho hlas, který je neokoukaný a neoposlouchaný, má v sobě pořádný kus nostalgie a emocí a něčeho nevysloveného. Album začíná vypalovačkou The Road’s Salvation, kde se kapela správně předvede, a je to píseň s krásnou melodikou a ohromným potenciálem. Právě tady byl začátek mé cesty, který jsem vzpomínal v úvodu tohoto článku. Titulní skladba Deep Waters je podobně silná a je takovým odvážným vkročením do moderního bluegrassu. Se svými ztlumeními a vícehlasy osciluje někde mezi radostí a hlubokým smutkem. Pretty Saro, Little Maggie, Angeline the Baker, Pretty Polly, Jenny Dear – děvčata, běžte se ukrýt. Namísto vás přichází Sophia. Nádherný pomalý valčík o sladké a smutné Sofii, která odchází někam pryč a její obdivovatel se za ní dívá a ptá se, kdy se vrátí zpět. Ale smůla, nevrátí se. Tak zůstávají aspoň vzpomínky. Pokud si ale myslíte, že tohle je top slaďák na tomto albu, budete mile překvapeni skladbou Steal the Night. Chlapci do aranžmá vložili, co se dalo, navzdory tomu je to jedinečná píseň s nádhernými emocemi a provedením. Jednoznačně útočí na čelo letošního žebříčku zamilovaných bluegrassových skladeb. Ještě samozřejmě nemohu zapomenout na věci jako The Tide – kapela k ní vytvořila oficiální videoklip, jenž si můžete pustit na YT, swingovou The Look In My Eye či velmi slušnou instrumentálku z pera Gabe Herschfelda s názvem Big Bruce.

Album Deep Waters v sobě skrývá množství skvělých momentů a příjemných a neokoukaných aranžmá. Především vyzdvihuji originální skladby s obrovským hitovým potenciálem. Kolik lidí, tolik chutí, každý si tady najde něco jiného. Že bychom tu měli Skokana roku?

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)