CD: Various Artists – Epilogue A Tribute to John Duffey (+audio, booklet)

AKTUALIZOVÁNO. Koncem června vyjde dlouho očekávané CD. 53 muzikantů té nejvyšší ligy skládá poctu člověku, který přispěl k posunutí bluegrassu z regionálního na lidové muzice postaveného stylu do sofistikovaného městského zvuku široce přijímaného a šířícího se po celém světě.

Waller, Reid, Smith, Douglas, Schatz, Adcock, Steffey, Edwards, Wyland, Auldridge, Benson, Rice, Rosenthal, Emerson, Connell, Grisman, Phillips, Stewart, Bush, Fleck, King, Grier, Simpkins, Cowan, Parmley, Gulley, Shelor, O’Brien, Bowman, Eldridge, Rigsby, Gray, Gaudreau, Starling a mnoho dalších.

V minulých letech se občas různí muzikanti zmínili, že se podílejí na přípravě Duffeyovského alba. Do našich přehrávačů, sluchátek a reproduktorů se dostává až teď. Myšlenka natočit album z písní spojených s hlasem a mandolínou Johna Duffeyho vznikla už v roce 2002, tehdy taky byly natočeny instrumentální podklady pro první píseň. K myšlence tématického alba k poctě Duffeymu se postupně hlásilo čím dál víc lidí – skoro každý v bluegrassu se cítí nějak spojený s muzikou legendárních Country Gentlemen anebo Seldom Scene, ve kterých Duffey zanechával nejsilnější uměleckou stopu a projevoval své talenty. Produkce alba (menší, spíš folklorně zaměřený label, nízký rozpočet, hlavní producent Japonec) to neměla lehké. Často se nahrávalo někde v hotelovém pokoji podle toho, kde se příslušného muzikanta dařilo zastihnout. Celý projekt se nakonec trochu protáhl, částečně i proto, že hlavní studiový technik projektu zemřel před jeho dokončením a technický tým se musel obměnit. Výsledek, který dnes slyšíme, stál za to čekání. Muzika je skvostná a nebudu se divit, když bude válcovat hitparády našeho žánru v příštích týdnech.

John jako syn operního pěvce, neuvěřitelný showman a živel, mandolínový improvizátor, byl pořádný exot v tom dobrém smyslu slova. Určitě neudělá špatně nikdo, když si zkusí najít nějaké starší videozáznamy s velkým Johnem osobně a připomene si jej i obrazem. Důležité byly jeho bavičské vstupy na koncertech, které oslovovaly a přitahovaly i mladé nebo bluegrass do té doby neznající publikum. Stejně tak důležité byly jeho návrhy zařazovat písně z jiných žánrů (třeba Claptonovu Lay Down Sally) a dávat jim bluegrassovou a zároveň velmi zábavnou formu. Takže má něco do sebe nálepka „John Duffey – otec moderního bluegrassu“.

Popisovat jednotlivé písně z nového alba není třeba, protože máme možnost hned slyšet celé album a navíc si stáhnout kompletní booklet (44 stran) obsahující spoustu skvělých informací včetně toho, kdo v čem zpívá nebo hraje nebo odkud pocházela skladba v původním Duffeyho podání. Pro navnadění jen pár osobních poznámek.

* Zpěváci jsou nejen vynikající, ale spojení často do neobvyklých ale barevně úžasných kombinací. Nejen že zazní vokály, které zavoní duchem starých Seldom Scene (schválně nepíšu zkratku) nebo CG (u Country Gents se zkratka dá použít). Třeba Jonathan Edwards s Auldridgem na baritonu a s paní Dede Wyland na tenoru. Dudley Connell s Rigsbym v dalších dvou hlasech. Anebo Cowan-Reid-Parmley, což není zrovna seldomácký sound, ale síla daná skvělými hlasy to je. Nemluvě o tom, že ve slokách Christmas Time Back Home se po dvou vystřídala celá plejáda skvělých hlasů a v závěrečném refrénu se jich spojilo snad 29.

* V našich krajinách může zvlášť mile působit instrumentálka Sunrise. Parádní číslo Duffeyho a Adcocka ve staré verzi CG, i u nás ji ve své době dost mandolinistů hrálo. Na tomto novém albu se Bush s Fleckem zpočátku drží blízko stylu svých předchůdců a pak už dávají jaksepatří průchod svojí tvořivosti a virtuozitě, takže skladba poskočí do nového rozměru. Ani Todd Phillips laťku nastavenou Tomem Grayem nepodlezl, naopak. Nádhera.

* Zajímavě na nás zapůsobí i rychlá v gentlemenovském stylu provedená Girl From The North Country, kterou máme spíš zažitou v pomalé baladické verzi od neobvyklé dvojice Johnny Cash + Bob Dylan, vyšlé v česku v 70tých letech na country výběru Dvorana Slávy, nebo z obdobné české verze Roberta Křesťana (& Druhý trávník).

* Banjofilové také zajásají, protože se jmény jako Ron Stewart nebo Sammy Shelor nemůžete špatně pořídit – vedle zmíněného Flecka nebo i původního Adcocka či Eldridge. Kytaromilci jsou na tom podobně: Wyatt Rice, Kenny Smith, někde i Tony Rice. Mandolinisté nemají snadný úkol přiblížit se v sólech Duffeyho někdy velmi osobitému hráčskému stylu, ale zkušeným borcům jako je Steffey, Bush, Benson a Grisman se to daří. Navíc někteří tu hrají na Duffeyho nástroj. A jména Ron Inscore a Marc MacGlashan si hned zapisuju do hitparády mých oblíbených mandolinistů. No a tam, kde se vám zdá, že slyšíte Auldridgův nádherně kulatý tón dobra, hraje nejen dokonalý Jerry nebo Fred, ale párkrát i sám Auldrigde osobně. Je úžasné sledovat jak Jerryho zpěvné dobrové linky a Tonyho kytarové sólo spolu s výbornými hlasy dokážou proměnit hudebně fádní folkovou pohřební baladu ve vznosný chorál.

Ostatní poznávání alba nechám na laskavém čtenáři prostřednictvím bookletu a poslechu. Ještě bych těm co nevládnou anglicky rád zprostředkoval pasáž, kde Tom Gray zmiňuje 4 základní pravidla, která stanovil Duffey, když zakládali Seldom Scene:

1. musí to být zábava.
2. na malé lokální akce musí stačit jeden večer v týdnu v pracovních dnech, víkendy nechat volné na občasný koncert nebo festival (z původního úmyslu hrát málo a necestovat tolik oproti dřívější praxi s CG pochází i název kapely).
3. nebudeme hrát Rollin’In My Sweet Baby’s Arms furt znovu a znovu.
4. nebudeme mít žádné společné kapelní vozidlo. Když se spolu uvidíme jenom když hrajeme koncerty a natáčíme desky, uvidíme se vždycky rádi.

No a když vás chytí nostalgie, není nic těžkého si otevřít Spotify a pustit si staré seldomáky počínaje Act One a dál, nechat to na sebe působit a obdivovat znovu, co tam ti borci dokázali zahrát a zazpívat. Ať žije památka Duffeyho i všech Gentlemenů a Seldomáků.

Na závěr ještě zajímavý nový singl: fanoušci Dire Straits i fanoušci Lonesome River Bandu mají od teďka něco společného. Novým singlem LRB je Knopflerův hit Calling Elvis. Zatím mám asi radši Knofplerovu verzi se steelkytarou Paula Franklina v závěru, ale i na tuto novou se dá zvyknout rychle.

Aktualizováno 11. 6. 2018:

Rozhovor s producentem

Michal Hromčík, Brno