Nevyžádaná recenze aneb kdo chce psa bít

Malé zamyšlení nad významem recenzí ve světě muzikantském…

Nevyžádaná recenze je něco jako nevyžádaná pošta. Vlastně ještě horší, protože spam hodíte do koše, ale recenze modeluje vnímání posluchače (diváka, čtenáře). Jaké bylo mé překvapení, když jsem objevila „laskavou“ recenzi pana Bulíře na radiu Folk. Šlo o pořad Na špalek, v němž cupuje, zřejmě z přebytku energie, nově vydaná CD. Tentokrát se do jeho hledáčku dostalo CD amatérské BG formace Od plotny skok s názvem Známe se. Abychom se vcítili do situace: Takový autor (či kapela) má radost, že konečně přišlo po porodních bolestech (omlouvám se za použití tohoto textového klišé! – ale o tom později) jeho nové dítě a ejhle, už je tu někdo, kdo dítěti nalajnuje cestu životem – asi jako v první třídě: „Hm, paní Vonásková, vašemu dítěti sice jde skvěle matematika a prvouka, ale plete si písmenka a nepřeskočí švihadlo.“ (Učitel z tohoto vyvodí, že dítě je pro život naprosto neupotřebitelné). Dítě ještě vůbec nezná, ale na základě písmenek a švihadla už o něm „všechno ví“. A to je další kruciální problém. (Strašně se mi líbilo recenzentovo slovo kruciální – snaží se nepoužívat klišé jako rozhodný, kardinální, stěžejní, jádro pudla… nebo snad balvan zranění?)

Tedy první shrnutí: recenzent by měl objekt své recenze znát. Takoví pánové Tůma, Dorůžka, Černý chodili na koncerty a sledovali vývoj kapel, aby pak jejich recenze měly skutečnou vypovídající hodnotu. (Pokud já náhodou někdy píšu nějakou recenzi, píšu ji o lidech a kapelách, které znám.)

Hlavním tématem zmíněné recenze je klišé v textech. Zde bych si dovolila trochu teorie: Co je klišé. Z francouzského cliché, což znamená stereotypní, ustálený slovný obrat, který se objevuje v konkrétní situaci. Tento obrat byl buď nadměrně užívaný, nebo nesprávně užívaný, čímž se proměnil v prázdný výraz. (Recenzent poté zmiňuje několik příkladů, přičemž daný text reprodukuje nepřesně, slova upravuje…)

Obecně lze tedy říci, že klišé jsou neoriginální obraty a v textech se vyskytují příliš často. Abychom mohli tuto problematiku lépe posoudit, musíme dodat několik nezbytností. Předně: Slovní zásoba českého jazyka obsahuje minimálně 250 tisíc slov. Alespoň tolik slov je zaneseno v Příručním slovníku jazyka českého, největším českém výkladovém slovníku. Čeština je však živý jazyk, který prochází neustálým vývojem. Přísně vzato bychom tedy mohli jako klišé označit každé slovo, neboť se v různých jazykových situacích neustále opakují – vezměme v potaz třeba použití spojky a.

Při posuzování toho, zda určitý obrat je či není klišé, myslím tedy není hledisko četnosti ani originality až tak podstatné, protože najít při psaní textu neotřepanou metaforu je jako najít diamant v uhláku (jak již řekl tuším Karel Čapek).

Na obranu výše zmíněného CD a dalších, která pan recenzent tupí, je třeba podotknout, že to hlavní a velmi podstatné je vkusnost použití. Někdy i tisíckrát použitá fráze nebude znít v určitém kontextu špatně. Takže pokud text v rámci celku nepůsobí šroubovaně, humpolácky, vulgárně nebo trapně, nevidím v užití problém. Pokud nám text souzní s melodií, nevyskytují se problémy v rovině rytmické, lexikální či syntaktické, opět nevidím žádný problém. Sledujeme-li myšlenku textu a daná formulace neztrácí význam, zní nám přirozeně, je to v pořádku. Můžeme se ještě dál bavit o frazeologii a obrazných pojmenováních, mohli bychom zde sáhodlouze rozebírat, co si tedy představíme pod slovem klišé, zda se nejedná spíše o frázi, floskuli či dokonce idiom.

Samostatnou kapitolou je pak autorská licence, vtip, který skrývá zdánlivý rozpor, nadsázku, parodii atp. A zde opět: Čeština je živý jazyk, který prochází neustálým vývojem. Třeba text: Ta slečna je smutná a ble, ble, ble, ble, bledá, neví, jak láska chutná, a tak marně štěstí hledá… někdo může považovat za hloupý, mně přijde geniální (autorem je mistr slova Jiří Suchý a skvělou melodií opatřil Jiří Šlitr). Stejně tak: V růžovém žaketu, čekám tu na tetu… teta je bohatá, zuby má ze zlata….

Naopak text: Máš v hlavě brouky z májový louky… z lásky ti vtloukli do hlavy hřebíky, jehly a špendlíky… (autor Mandrage) považuji za hloupost, ale někomu to přijde fajn. Nebo: Mám doma kočku, mám ji rád, je to skvělý kamarád…
Miláčku, já chci kočku. Já na to, že chci spíš psa, a jeli jsme pro kočku… (autor Pokáč) – tento text opravdu nepředstavuje vrchol poetiky, přesto jde o jeden z nejfrekventovanějších textů dneška! Navrhla bych panu recenzentovi, aby svůj zájem soustředil na současnou pop scénu – tam si smlsne 🙂

Zajímalo mne, zda pan recenzent také něco napsal. A hned jsem na internetu našla několik textů: např. píseň Anděl strážný, kde se, světe, div se, vyskytují pěkná klišé! Chladu žár a v slunci stín, kormidlem otáčím… hmm. Já jsem tvůj anděl strážnej, poskytnu křídla tvým snům, ouvej! No bomba! Zvukomalebné ouvej, jak novátorské! Skoro jako jupí jé! A dále píseň v originálu Sailing Ships – Plachetnice: …na břehu si stál, hlavu v oblacích, kapsy plné snů… …přítel vítr tě s ranní mlhou hnal přes dálky šířek… (když mohou být dálky šířek, může se ráno i v poledne vstávat… 🙂 ) …vem mě ke hvězdám, vem mě v širou mořskou pláň…

Každý prostě máme jiný způsob interpretace a vnímání, věci hodnotíme na základě subjektivních zkušeností a dojmů. Co ovšem nechápu, je dehonestující přirovnání kapely k atrakci v podvazkách. Nevím, oč se opírá toto prohlášení, ale považuji to za krajně lascivní, nevkusné, hloupé, a kdybych chtěla prudit, řekla bych sexistické. Protože zmíněná formace je parta normálních ženských (nikoli profesionálek – ať již si pod tímto termínem představíme cokoli), které prostě dělají, co je baví, a budou to dělat i dál, protože jim to přináší radost, povznesení z marasmu dnešní doby a těší je, že mohou svou tvorbou třeba potěšit i jiné.

Takže shrnutí druhé: když se text vytrhne z celku, může působit skoro každý jako klišé. Záleží jen na míře našeho vkusu, množství a kvalitě naposlouchaného materiálu a schopnosti text dešifrovat a prožít – a to vše jak v rovině autora při jeho psaní, tak v rovině posluchače. Suma sumárum: kapely a autoři, tvořte, piště, poslouchejte, hrajte (si) a žijte! Vždyť recenze, to je jen jedno velké klišé… 🙂

Zdraví Romana Dian Soukupová