![[BlueGrass CZ] bgcz.net](http://bgcz.net/wp-content/uploads/2018/07/bgcz-net-logo.png){kind=logo}
La Roche-sur-Foron, 2. – 5. srpna 2007
Po úspěšné loňské festivalové premiéře v tomto nádherném městečku se letos znovu ujal organizace Christopher Howard-Williams, prezident Francouzské bluegrassové asociace. Jako loni za bohaté podpory města. Festival začal už ve čtvrtek různými koncerty v místních kavárnách, hospůdkách i na ulici. Protože jsem tam ještě nebyla, tak o tom nemůžu psát. Prý pršelo, ale bylo to fajn.
Přijeli jsme tradičně s Herbertem Schildhammerem v pátek po poledni. Přihlásili se ve štábu a hurá do města. Hrálo se na několika místech. V kině běžel po loňském „Bratříčku, kde jsi?“ film „Deliverance“, který ovlivnil předcházející generace bluegrassových muzikantů, hlavně banjistů. Slavnostní zahájení bylo o půl sedmé večer. Uvítal nás Christopher společně s Rayem Whiteteway-Robertsem z Anglie.
Páteční program byl pojat jako nesoutěžní galakoncert. První se na scéně objevily holandské Babes in the Grass, tři vtipné ženské, Elly, Beppie a Adri. Naservírovaly nám správný akustický předkrm před bluegrassovou hostinou a moc pěkně zpívaly. Ke konci si přizvaly své manžely z jiných kapel.
Následovala kapela Moonshine složená z muzikantů kolem hlavního pořadatele Christophera. Psala jsem o nich již loni, nebudu se opakovat. Bluegrass bez banja se dvěmi výbornými mandolínami. Nejvíc se mi od nich líbila Come Back To Santa Fe od Merle Haggarda, western swing Boba Willse a Rowanův Hobo Song… Po západu slunce lidí rychle přibývalo.
Zip Code 2025 nám předvedli bluegrassovou komedii s různě se proplétajícími třemi banji. Jejich nový člen je Jean-Marc Delon patřící k francouzské špičce. Kapela se nedá popsat, musí se vidět. A stoji za to! Byli ještě lepší než loni. Obecenstvo řvalo smíchy a festivalový areál se rychle naplnil.
Loňský vítěz, italský Bluegrass Stuff, sklidil zasloužený úspěch a americké hvězdy Hickory Project z Pennsylvanie nám předvedly pravý bluegrassový ohňostroj. Houslistka Sue Cunningham je přímo ďábelská, jedna z nejlepších, co jsem kdy viděla. Neméně výborný mandolíňák Antony Hannigan, kytarista Danny Shipe, banjista Dave Savage a basák Steve Belcher. Super! Kdybyste měli možnost je někde vidět, nenechte si je ujit! Cestují po celém světě, byli už také dvakrát v Austrálii. Přijedou znovu narok v březnu k Herbertovi a rádi by si zahráli i v Praze. Tak kdo by o ně měl zájem, ať se u mne přihlásí. Nejvíc se mi od nich líbily vlastní instrumentálky Breakfast in Sydney, Waves in the Sun, desetiminutový Whisky Befor Breakfast, zatoulali se i k Pink Floyd na We Don’t Need… a nakonec nám vystřihli super čardáš. Obecenstvo řvalo a tleskalo a vyžadovalo další přídavky, ale na jevišti se objevili Michel z Radia Mont Blanc a Didier z turistického informačního střediska a bylo po všem. Popřáli nám dobrou noc a pozvali nás na zítra. Muzikanti se vydali do ubytoven ve školním internátě, kde se pokračovalo v sessionech do časných ranních hodin.
Ráno jsme dostali dobrou snídani a mohli se vydat na prohlídku města atd. Festival začínal o půl dvanácté. Sobota i neděle už byly vyhrazeny soutěži o nejlepší evropskou skupinu.
Jako první se na scéně objevila výborná slovenská tradiční kapela Šidlo. Byla radost jak na ně pohledět, tak je i poslouchat. Okamžitě si získali spoustu fanoušků. Zato další Lone Saone z Francie mi nic moc neřikala. Hoši z Wyrtonu hráli a zpívali jako o život, tak dobře jsem je ještě nezažila. Jen tak dál! Králík & Gland přijeli jako duo bez Ticháče a zahráli nám hodně old time hudby a swingu. Bez Andyho zpěvu bych se ale klidně obešla. Na pomoc si na par věcí přizvali Američana Lee Bidfooda s druhými houslemi, to bylo efektní.
Francouzská kapela Blue Quitach nedávno oslavila 25. narozeniny. Mají dobrý drive a pěkně jim to šlape. Výborně zahráli a zazpívali např. Lay Down Sally, Rowanův Midnite Moonlite a jiné hity.
Pak nastoupili poprvé v dějinách EWOBU Švýcaři. Bluegrass Family, legendární rodinná kapela. Tvoří ji dva manželské páry, jeden syn, jeden bratr a kamarád. Pořádají také nejstarší švýcarský festival, kde jako každoročně hrají i zástupci našich zemí, tentokrát slovensko-holandská formace Waterflow. Ale abych neodbíhala, jako bluegrass big band sklidili Bluegrass Family zasloužený úspěch. Taky jsem je tak dobře ještě neslyšela!
Po loňském totálním EBMA bojkotu francouzského EWOBu – (dokonce mi byl odmítnut článek o festivalu do Bluegrass Bühne / Bluegrass Europe s odůvodněním, že „o konkurenci nereferujeme“) se letos zúčastnili i dva vlivní členové EBMA, Angelika Torrie & Andy Glandt. Ale festivalový termín opět publikován nebyl. Už by konečně tento nesmyslný konkurenční boj mohl skončit. Jde nám snad všem o co nejlepší propagaci bluegrassu a když je o jeden a ještě k tomu tak výborný festival víc, jenom dobře. Kapely mají víc možností si zahrát před větším publikem. A noví fanoušci vesele přibývají. Jestli se Dennis s Rienkem a Paolem kdysi pohádali, koho to zajímá? EBMA je finanční záležitost, členství v EWOBA zadarmo. Kdo na to má, ať dá, kdo ne, taky dobře. Obě organizace se snad snaží dělat to nejlepší pro bluegrass, ale měly by spolupracovat a ne proti sobě brojit. Tím se bluegrassu jenom ublíží. A festival stejně neorganizuje Denis, ale Francouzi. Tak o co jde? No, abych moc neuhýbala, jen jsem chtěla napsat svůj názor na věc.
Během odpolední přestávky probíhaly Master Workshopy se členy Hickory Projekt a jinými muzikantskými veličinami. Mandolínový, houslový, kytarový a banjový. Po odpolední přestávce nastoupili Estonci Robirohi. Tahle pětičlenná kapela vážila 3000 km dlouhou cestu s rodinami a dokonce s dvacetidenním miminkem. Předvedli nám bluegrass míchaný s estonským folklórem. Všem se moc líbili. Již jsem je viděla v Holandsku, ve Francii byli poprvé.
Po nich nastoupil Wondergrass, nádherná instrumentální muzika. Hodně newgrassu, věci od Davida Grismana, Tonyho Rice, Johna Reishmanna s výborným banjem. Kdysi někdo napsal, že Svaťa Kotas by byl jediný banjista, kdo by mohl hrát Dawg muziku, no Gilles Rezard je tedy ten druhý. Senzace. Některým vadilo, že nezpívali. Mně tedy ne, naopak!
Bells & Whistles vám jistě představovat nemusím. Posíleni o holandského banjistu Hanse Woltera podali standardní výkon.
Nastoupili držitelé titulu nejlepší evropská bluegrassová kapela roku 2006, Mideando StringQuintet z Itálie. Výborní jsou, což o to, ale bluegrass? Již se těším na ksichty amerických fanoušků v Nashvillu. To budou koukat, jaký se v Evropě hraje bluegrass! Pak vám poreferuji jejich reakce!
Zato Blueland zahrál bluegrass jak má být a všem se moc líbili. O nizozemských Lazy Tater jsem už taky psala loni. zahráli jako kvartet, místo tria. Pěkná muzika se zpěvačkou Beppie z Babes in the Grass. Jako host Bruno s banjem. Nejvíc se mi od nich líbilo River Man Blues od Johna Hartforda a Billa Monroea.
Spruce Pine podali opět standardní výkon, na basu hrál Denisův syn Christopher. Ten tam zřejmě měl svůj fanklub, nebo že by již nové fanynky? Ječely jak sirény. Denis pozval jako hosta dalšího syna Ralfa a bylo to maso. Hlavně mladé Francouzky ho hltaly očima (byl taky ze všech zúčastněných muzikantů na pódiu nejdéle, se třemi kapelami). Chlapi pochopitelně obdivovali jeho rychlé prsty. Když skončili, nastala slavnostní chvíle a byly vyhlášeny ceny pro evropského bluegrassového průkopníka – European Bluegrass Pioneer Awards.
Na prvním místě se umístil JaanusVainu z Estonska, léta dělal nejlepší bluegrassovou webovou stránku a snad i dodnes bluegrassové rádio v Estonsku (byl moc nemocný, tak nevím jestli je ještě činný). Cenu přebral jeho mladší bratr Indrek, který hraje na dobro se skupinou Robirohi.
Druhé místo obsadil Loek Lammers z Holandska, kterého jistě většina z vás zná ze Strakonic, Čáslavi či Holandska. Cenu mu doveze Denis. Loek si to moc zaslouží. Je mu hodně přes sedmdesát a svůj život zasvětil bluegrassu. Pořádá koncerty, dělá rádio show atd.
Třetí se umístil náš Petr Kůs, (který, jak kdysi prohlásil Robert Křesťan, naučil bluegrass zpívat česky a vychoval novou generaci mladých muzikantů). Cenu za něj přebral Jiří Toman. Poslední krásnou cenu z dílny Edy Kryštůfka dostal Denis. A bylo po slávě.
Všechny mrzelo, ze nepřijel Svata Kotas Band. Moc jsem se na ně těšila a doufám, že už je Svaťa zase v pořádku. Místo nich nastoupila ruská kapela Country Saloon. Trochu změnila sestavu a bylo jich o jednoho míň než loni. Loni vyhráli druhou cenu a docela se mi líbili, letos mne moc nenadchli, byli tak nahlas, ze mne začala bolet hlava a musela jsem prchnout. No moc bluegrassu tam tedy nebylo, ale úspěch měli obrovský.
Zato G-runs & Roses rozjásali publikum hned po prvních pár tónech. Ralph Shut už pěkně rozehraný, výborný Michal Wawrzycek s banjem, Tomáš Kubín s basou. Ze začátku trochu stydlivý mladičký houslista Martin Burza, mne překvapil nádherně zazpívaným Gamblers Blues. K tomu Radek Vaňkát se senzačním dobrem. No hvězdná sestava. Perfektní muzika, perfektní zpěv i zvuk. Areál byl narvaný k prasknuti a diváci řvali nadšením. Hlavně ty mladé a krásné Francouzky. Typovala jsem je na vítěze soutěže. Pořadatelé sice odmítali přídavky, ale kdyby kapelu pustili z pódia bez nich, asi by je lid lynčoval. Takže přidat směli dokonce dvakrát. Největší úspěch sklidily skladby Cherokee Shuffle a Coal Mine Blues. Rychlé instrumentálky střídaly procítěné písně, jako Don’t Close Your Eyes od Keitha Whitleyho nebo Close The Door Lightly. Ralphovy fanynky si utíraly oči. No hráli jako o život, tak jsem je ještě nezažila. A držela jim palce. Hned jsem si je ve tmě vyfotila, abych měla případně vítěze…
Jako poslední měli hrát Meantime, kteří se bohužel také nedostavili. Tisícům diváků se jistě nechtělo domů, a tak jsme domluvili, že nakonec zahraje Dessert, aby se obecenstvo uklidnilo a mělo pěkné sny. Sklidili obrovský úspěch. Viděla jsem je poprvé s novou zpěvačkou Martinou, do prvního bouřlivého potlesku trošku nesmělou a s nádechem trémy. Ale ta rychle zmizela a stali se z nich miláčkové publika. Přidávat se jim nepovolilo, zato Ray s Michelem s přáním dobré noci lákali lidi, aby přišli v neděli hned na začátek o půl dvanácté dopoledne. Že bude Dessert hrát ještě jednou. A hurá na ubytovny. Jedna session lepší než druhá, bylo tam jako v úlu.
Ráno byl koncert v kostele. Hráli tam Robirohi. Ten jsem zaspala. Do areálu jsme přišli po jedenácté, přes šílené vedro tam již byla spousta lidí. Dessert měl opět velký úspěch. Zahráli několik gospelů pro ty, co nestihli jit do kostela. Po nich nastoupila moje oblíbená francouzská kapela Springfield. Jako vždy výborní. Bluegrass Comeback, držitelé loňského třetího místa, tam měli také spousty fanoušků. Spousta lidí je opět typovala za favority.
Areál se rychle plnil a diváci hledali stín. Betonové hřiště už bylo rozpálené jako pec. Jenom drsní jedinci vytrvali i v poledním slunci. Ale naštěstí stínu bylo dost i když trochu dál od pódia. Zvuk byl výborný všude.
Tante Agathe’s potěšili hlavně místní publikum. Zato Králík & his Rowdy Rascals zvedali diváky ze sedadel. Zahráli nám kromě bluegrassu, starých countryovek a old time hitů také swing a trefili se tak stoprocentně do francouzského vkusu. Stephanne Grappelli prý prohlásil, že miluje bluegrass a bluegrassáci mají přirozeně také rádi swing. Festival se konal i na jeho počest. Jistě by i on byl z kapely nadšený. Hoši si přizvali druhého houslistu, pražského Amíka Lee Bidfooda a později francouzského kytaristu Patricka Paylona, se kterým se seznámili v Holandsku. No, bylo to maso. Potlesk nebral konce a museli přidávat. Myslím, že pro mnohé byli vítězové jasní…
Španělská kapela Autopista to po nich neměla lehké. Zahrála pár věcí od New Grass Revival, zpěvák měl zajímavý drsný hlas a zpěvačka – mandolinistka a šéfová kapely Montse Serramia byla výborná. Hodně muziky z konce 60 let a Flower Power. Největší úspěch měla instrumentálka La Comanchero. Kdyby tak ještě měli místo elektrické kytary akustickou! Česko-holandská formace Blue Roses kolem Katky Kühlweinové udělala také pěkný skok dopředu.
Nastoupila nejstarší kapela festivalu, jihlavské Pražce, s nejkrásnější banjistkou festivalu. Sklidili ještě větší úspěch než loni, hráli jako o život. Spousta lidi je typovala jako favority. Závěr patřil Country Cocktailu. Zase měli nejlepší osvětlení, tentokrát ale od sluníčka. Přišla se na ně podívat spousta loňských fanoušků a všichni byli nadšeni.
Blížil se konec festivalu. Na pódium vstoupil starosta města a měl dlouhou řeč, pochopitelně francouzsky, pochopila jsem z toho, že je šťastný, že město tento velkolepý festival již podruhé mohlo organizovat, že se těší na další ročníky a doufá, že se La Roche-sur-Foron stane hlavním městem evropského bluegrassu. (Angličan Ray musel odletět v poledne, neboť si neuvědomil, že festival trvá až do nedělního večera. Byla jsem tedy odkázána pouze na francouzštinu, a to zrovna není moje silná stránka). Pak nastoupil také Christopher a Dennis a byly vyhlášeny výsledky soutěže.
Na prvním místě se umístili Jirka Králík & his Rowdy Rascals. Dalo se to očekávat. I když vlastně ani moc bluegrassu nezahráli, ale trefili do černého, co se francouzského vkusu týče. A kapela byla perfektní, radost na ně koukat, nedalo se jim nic ubrat a moc jim to přeji. Určitě hráli daleko víc bluegrassu než letošní „bluegrassoví“ reprezentanti na IBMA, italští Mideando, vítězové z Holandska.
Na druhém místě se jako loni umístil Country Saloon z Ruska. Ty bych tam zrovna nedala, ale každý má jiný vkus a většina publika i porota z nich byla nadšená. Holt moje krevní skupina to není.
Zato třetí místo patřilo konečně čistě bluegrassové skupině. Cenu pro G-Runs & Roses převzal dojatý Ralph, ostatní členové kapely již byli na cestě domů. Ještě že jsem si je včera večer vyfotila. Poslední cenu dostal neméně dojatý Christopher, za to, že tento senzační festival postavil na nohy.
Vítězové Jirka Králík & Rowdy Rascals nastoupili na podium a odehráli čestnou rundu, sklidili „Standing ovations“ a obecenstvo řvalo a pískalo nadšením. Když začal hrát Country Saloon, tak jsme se už s Herbertem rozloučili s přáteli a nastoupili dlouhou cestu domu. Závěrečnou session jsem tedy už nezažila, snad mi o ní někdo poreferuje.
Co ještě říct. Bylo to fakt senzační, a budu na to vzpomínat jako na festival superlativů. Vše perfektní, organizace, muzika, ubytování, jídlo, počasí, krajina kolem a hlavně výborné francouzské publikum. Všude pořádek, nikde ani kelímek na zemi. Kolem jezdili děti na koních a za nimi sbírali koňský trus. Psů tam bylo taky doslova jak psů, ale hovno ani jedno. A žádní opilci. Celé městečko ve festivalové horečce, se srdcem bijícím v rytmu bluegrassu. Snad ne jenom přes tento víkend. Musí tam být opravdu hodně nadšenců, dobrovolných pomocníků letos bylo víc než 150. Diváků přišlo za ty tři dny víc než 10 000. Ze čtyřiceti přihlášených kapel jich bylo vybráno třicet. A žádná nezklamala. A z česko-slovenských kapel se pět umístilo mezi prvními deseti. Budu letošní festival nominovat na IBMA jako událost roku! A určitě tam příští rok zase pojedu.
Prozradím vám prvních 10 kapel. První tři už znáte. 4. Robirohi z Estonska, 5. Springfield z Francie, 6.Wyrton, 7. Lazy Tater z Holandska, 8. Country Cocktail, 9. švýcarská Bluegrass Family a 10. Dessert.
Pro ty z vás, kteří se tam chystají za rok a chtějí zabodovat, porota posuzuje tato kritéria: kvalita a originalita aranží, instrumentální technika, kvalita zpěvu, vokální harmonie, respekt před bluegrassovou tradicí, kvalita a vyrovnanost setu, vystupování na jevišti, oblečeni, kontakt s publikem a osobní dojem. Porota byla letos dvanáctičlenná, z toho prý šest bluegrassových specialistů…
A nakonec jako perlička: Mideando, reprezentant evropského bluegrassu na letošním IBMA, vítězové z Holandska 2006 se umístili na čestném 16. místě.
