10. mezinárodní bluegrassový festival Bühl, Německo

Letošní jubilejní desátý ročník toho největšího festivalu v německy mluvící Evropě byl plný superlativů. Konal se ve dnech 4. až 5. května 2012 jako vždy v půvabném městečku Bühlu, proslulém odrůdou švestek. Už jsem vám v minulosti o něm párkrát psala…

Jako vždy bylo na programu šest skupin. Tři ze zámoří, a to kanadská dívčí kapela Oh My Darling a dvě americké – Alecia Nugent Band a Gibson Brothers. Evropa byla zastoupena italským Bluegrass Stuff se švýcarskou zpěvačkou Tabeou, z Francie přijeli moji oblíbenci Bluegrass 43 a poprvé v historii festivalu i jedna skupina z Čech, G-Runs & Roses.

Festival vypukl v pátek večer v sedm. Po uvítaní pořádajícím Walterem Fuchsem, legendární postavou německé country a bluegrassu, nastoupila na scénu první kapela Bluegrass 43. Zářili radostí, neboť si poprvé měli možnost zahrát v Německu. Je to jedna z nejstarších, dosud aktivních francouzských kapel, vznikli již v roce 1975. Jádro tvoří bratři Delonové, banjista Jean-Marc (sem tam si zahraje i na basu) a kytarista Jean-Paul, na mandolínu hraje Phillipe Ochin a basu s dobrem střídá Alain Audras. Zahráli nám pestrou směsici bluegrassu i country, počínaje Little Cabin Home On The Hill od Billa Monroea, Carolina Star od Hugha Moffata, prozradili nám, že jejich nejoblíbenější deska je doppelalbum od nejlepšího kytaristy Doca Watsona z roku 1970 a předvedli nám z ní Columbus Stockade Blues, následovalo valčíkové medley Tennessee a Kentucky Waltz či Move It All Over od Hanka Williamse a spoustu dalších písniček. Moc se líbili.

Zbytek večera patřil senzačnímu folkloristickému dívčímu kvartetu z kanadské Manitoby s půvabným jménem Oh My Darling. Děvčata si získala srdce publika hned po prvních pár tónech. Hrají povětšinou vlastní materiál. Jsou tam slyšet vlivy různých hudebních stylů, jak anglo-keltské, francouzské, blues, cajun, přes unikátní „Metis“ kulturu. Hrdou zástupkyní tohoto zvláštního národa, který tvoří potomci francouzských trapperů a domorodých kmenů, Indiánek či Eskymaček, je jejich basistka, podle nich čistokrevná Metis – nádherné zpívající exotické stvoření v mokasínech, se zvláštní basou a smyčcem přivázaným ve vlastnoručně vyrobeném toulci na stehně. Jmenuje se Marie-Josee Dandeneau. Clawhammer banjistka Allison De Groot patří v Kanadě k těm nejlepším a hraje také na kytaru. Rosalyn Dennet perfektně ovládá housle. Jejich vedoucí a hlavní zpěvačka se jmenuje Vanessa Kuzina. Říkají ji „Cowboy poet“ – kovbojská básnířka, protože nejraději skládá písně o prériích a kovbojích. Nádherně zpívají všechny čtyři. Kapela se nachází na dvou a půl měsíčním turné po Evropě a vy je budete mít možnost vidět v pátek na Banjo Jamboree v Čáslavi, tak si je nenechte ujít. Hoši pozor! To bude zase zlomených srdcí! Jejich muzika se nedá dost dobře popsat, musí se vidět a slyšet! Senzace! Máte se fakt na co těšit! (Sobotními hvězdami festivalu Banjo Jamboree budou zakládající členové legendárních kapel Country Gentlemen, Second Generation či Seldom Scene – banjista Eddie Adcock, přezdívaný „Otec Newgrassu“, & Martha Adcock společně s jedním z nejlepších žijících basistů Tomem Grayem. Pozn. autora).

Francouzský večer (mateřštinou většiny účinkujících je francouzština) zakončilo společné vystoupení obou kapel. Zahráli nám Old Joe Clark a celý sál si s nimi zazpíval I’ll Fly Away…

V noci lilo jak z konve, ale když začal dopolední promoční koncert na Johannesplatz o půl jedenácté, tak již jenom sem tam káplo. Jako první nastoupil italský Bluegrass Stuff v nové sestavě se švýcarskou zpěvačkou Tabeou Anderfuren. V poledne potom naši potetovaní G-runs & Roses. Walter Fuchs, když je uváděl, prohlásil, ať se jich lidi nebojí, že sice vypadají divoce, ale že jim to dal do smlouvy, aby se oblékli jako na loňském koncertu u příležitosti bluegrassového summitu. Tam napřed šokovali svým zjevem a záhy očarovali publikum svou nádhernou muzikou. Pár lidí tehdy prohlásilo, ze taková muzika by se líbila i jejich dětem. Jenom prý ta loňská vlněná čepička chyběla, protože jejího majitele Michala Wawrzyczka v mezičase vystřídal Ondra Kozák.

Před radnicí bylo další pódium, kde jamovali převážně muzikanti z Alsaska, ke kterým se přidalo i pár Němců či Švýcarů.

Ve dvě odpoledne začal hlavní program v Bürgerhausu. Jako první nastoupili Bluegrass Stuff v nejnovější sestavě. Z původních zůstali jen mandolínová legenda Massimo Gatti, na base jeho (ostříhaný) sedmnáctiletý syn Icaro. Zpěváka a kytaristu Rubena Minuta jsem s nimi už viděla, ale irský houslista Colm Murphy a banjista Matteo Ringressi byli pro mě premiérou. Zahráli nám asi pět kousků sami a pak pozvali na jeviště švýcarskou zpěvačku Tabeu. Walter Fuchs ji slyšel zpívat předloni na večerním sessionu na bluegrassovém summitu, byl nadšený jejím hlasem a přál si, aby letos vystupovala na festivalu s doprovodnou kapelou. Připojila se tedy pro tento festival k Bluegrass Stuff.

Znám ji léta jako velmi sebevědomou sólistku, ale opravdu jim to seklo dohromady. Dali do kupy nádherné vokály a ona opravdu zpívá čím dál tím lépe. Obecenstvo bylo nadšené, nejvíc se líbila Joleen a pak jediná píseň zpívaná ve švýcarské němčině o čerstvě narozeném dítěti od Polo Hofera. (U Tabey je to momentálně velmi aktuální téma, neboť s sebou měla své dva synky, tříměsíčního a ročního, o které se vzorně staral její holandský manžel). Když spustili Muleskinner Blues a ona začala do toho jódlovat, potlesk nebral konce.

Další v řadě byli naši G-Runs’n Roses. Walter Fuchs znovu prohlásil, že si přál, ať vypadají tak, aby z nich šel strach. Ale že to jejich tetování stejně není pravé. Že jsou první kapelou z „východní“ Evropy, která kdy na jeho festivalu hrála. V nové sestavě Ralph Schut, náš počeštěný Holanďan, přešel z kytary na banjo. Na kytaru nově hraje Ondra Kozák a zbytek kapely je jako dřív, na basu Tomáš Kubín, slovenský houslista Martin Burza a Milan Marek na mandolínu. Také mají teď v repertoáru několik písní se zdvojenými houslemi, které sklidily obrovský potlesk. Když Ondra vezme housle, Ralph se přehodí na kytaru.

Zahájili písní Redwood Hill od Gordona Lightfoota a předvedli nám také spoustu starých country hitů. Ralph nám prozradil, že se minulý týden oženil a své nepřítomné novomanželce (psala jsem o nich v minulém článku z Jeseníku, kde hrál se slovenským Bluelandem) věnoval písničku svého oblíbeného Grama Parsonse – Devil In The Sky (ve skutečnosti Devil In Disguise, viz vysvětlení Ralpha v komentářích). Jako vždy z nich vyzařovala radost z hraní. Každý z nich virtuózně ovládá svůj nástroj a také se nám všichni předvedli jako výborní sóloví zpěváci. Obecenstvo šílelo nadšením. Sleduji tuto charismatickou kapelu od jejích samých začátků, ale kromě festivalu ve francouzském La Roche sur Foron snad takový úspěch ještě neměli. Jenom škoda, že vloni jako nejlepší evropská kapela měli jet do Nashvillu na IBMA, ale odmítli… Doufám, že se tam přesto někdy ukážou. Každopádně je to kapela, která má na to udělat díru do světa. K jejich oblíbencům patří také nedávno zesnulý songwriter Harley Allen, a tak nám zazpívali pár jeho písní, jako Wildwood Flower Blues, či Suzanne… No nebudu se raději moc rozepisovat, už mne bolí má chromá ruka. A nepíšu o nich ani poprvé, ani naposled. Museli čtyřikrát přidávat, jinak by obecenstvo zbořilo dům.

Poslední v odpoledním programu byla Alecia Nugent z Louisianny, přezdívaná mezi bluegrassáky jako „Bluegrassová bohyně“ podle jejího posledního cédéčka Hillbilly Goddes, které se dostalo do bluegrassové hitparády TOP 10. Je zpěvačkou roku 2009 u IBMA a u SPBGMA získala tento titul dokonce čtyři roky po sobě. Začínala zpívat již jako patnáctiletá v kapele svého otce.

Její kapelu tvoří charismatický mandolinista Ashby Frank, leader legendární Mashville Brigade, vystupující pravidelně v nashvillské Station Inn. Ostatně jste už měli možnost ho vidět i u vás s kapelou Special Consensus. Moje dlouholetá nashvillská kamarádka, basistka Beth Lawrence, banjista Rusty Bredlove a na kytaru hraje Thomas Wywrot. Alecia s oblibou zpívá písně svého mentora Carla Jacksona, vynikajícího dalšího písničkáře Jerryho Salleye, Toma T. & Dixie Hallových i pár vlastních. A je požitek na ní i jenom koukat. Slyšeli jsme od nich krásné troj- i čtyřhlasé vokály a prostor k sólovému zpěvu dostali i ostatní členové kapely. Také museli přidávat.

Večerní program zahájili opět G-Runs’n Roses, po nich Tabea & Bluegrass Stuff. Hlavními hvězdami festivalu byli The Gibson Brothers. Také o nich jsem vám již v minulosti psala, tak jen krátce. Každopádně Walter Fuchs byl na jejich prvním evropském koncertu v Oldenburgu v Německu a hned se jich zeptal, zda by si nechtěli zahrát u něj v Bühlu. Jak by ne!

Tuto v současné době nejúspěšnější bluegrassovou skupinu tvoří nádherně zpívající bratři Eric – banjo a Leigh – kytara. Oba jsou také autory většiny z jejich materiálu. Od začátku (v roce 1993) s nimi hraje i jejich „třetí bratr“ – basista Mike Barber. Když jsem je poprvé viděla v roce 1996 v Kentucky, byl ještě členem kapely i jeho na dobro hrající otec Junior Barber.

Jejich ocenění se pomalu nedají spočítat. Kapelu doplňuje mandolinista Joe Walsch, který jako první ukončil v roce 2004 studium hry na mandolínu na Berklee College of Music v Bostonu. Ve volném čase se tam vrací a vede American Roots Music Program. Clayton Campbell hraje již od sedmi let na vše, co má struny a v kapele obsluhuje housle. Zahájili svým hitem Red Letter Day a následovala spousta dalších, jedna hezčí než druhá. Erik nám je po částech představil a každému z nich dal možnost předvést, co umí. Ačkoli hráli víc než půldruhé hodiny a poslední píseň měla být I´m On My Way To Home (Jsem na cestě domů), byla již půlnoc, ale lidé si pořád přáli víc a víc.

Ale všechno krásné musí jednou skončit. Nakonec pozvali na jeviště všechny zúčastněné muzikanty a zahráli nám pár písniček společně. Začali skladbou I Wonder Where You Are Tonight, následovala Once More, pak ještě přidali Nine Pound Hammer, ale obecenstvo stále nebylo k utišení. Děvčata nám ještě na střídačku zazpívala nádhernou opravdu poslední Coat Of Many Colors od Dolly Parton.

A bylo po festivalu. V předsálí se diskutovalo o prožitém víkendu, družilo se, fotilo, popíjelo, fanoušci nakupovali cédéčka, aby si je vzápětí nechali muzikanty podepsat. Jak Alecia, tak Gibson Brothers se mi svěřili, že by si moc rádi zahráli i v Čechách. Šla jsem se podívat za G-runs, a ti již v šatně pilně jamovali. Přidala se k nim Beth Lawrence a zazpívat si přišla i Alecia Nugent, hrdě mi ukázala svou „potetovanou“ ruku. Pod schody obklopenými výstavou fotografií z minulých ročníků (i mých…) jamovala další skupina muzikantů. Začalo velké loučení a o půl třetí nás s konečnou platností poslali spát.

Díky patří Waltrovi Fuchsovi, městu Bühlu, zvukařovi zvanému Erbse (Hrášek) a všem zúčastněným muzikantům. Bylo to super a už se těším na příští rok!

Lilka Pavlak v Bülachu, 12. 5. 2012 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 14. 5. 2012)

Fotky Lilky Pavlak z této akce najdete zde:

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.3580568166543.2146511.1643360008&type=3&l=90e4150e02

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.3587350536098.2146598.1643360008&type=3&l=7b7bafe844