Letošnímu EWOBu pořádaném EBMA počasí moc přálo. Když jsem tam přijela ve čtvrtek k polednímu, bylo všude již jako v úlu. Jedni stavěli stany, druzí pilně jamovali a další připravovali stánky na Trade Show. Ta se otevírala o půl jedné. Festivalu se zúčastnilo přes čtyřicet kapel ze třinácti evropských zemí a pár z USA.

Zahajovaly tři krásně zpívající Nizozemšťanky Babes in the Grass úderem druhé odpoledne. Po nich následovala nová slovenská formace Candy Floss se dvěmi zpěvačkami Martou Halusovou a banjistkou Simonkou. Zajížděli trochu do popíku, ale lidem se moc líbili. Německá skupina Dawgmatic z Hamburku dělala čest svému jménu. Grismanovým příznivcům by se líbili, ale někteří puristé prchali, když začali hrát skladby od Darola Angera atd. Podle mne je to asi první skupina tohoto druhu v Evropě.

Lid se uklidnil vždy perfektními belgickými Sons of Navarone. A už byly 4 hodiny a první workshop. Na dobrové dílně vyučoval Roger Williams. Budete mít možnost ho vidět v srpnu v Česku s Amy Gallatin & Stillwaters. Po přestávce na hlavní scéně program pokračoval s Half a Turn, dalšími Holanďany, no žádná velká sláva. Zato maďarská skupina Another Ground zvedla diváky ze sedadel. Výborné zpěvačky, krásné dívčí dvojhlasy, výborné banjo, kytara i mandolína. Lilly of the West tentokrát v triu s bulharským kytaristou a Jirkou Králíkem na housle byla značně slabší, než obvykle.

Na banjové dílně vyučovali Bill Keith, Thierry Schoysman z Belgie a Holanďan Bruno.

Večer začínal nizozemský New Lowland. Dvě zpěvačky s dobře sladěnými hlasy. Ne všechno se dalo označit jako bluegrass, ale bylo to docela pěkné. Italský Bluegrass Stuff tam měl davy svých fanoušků a jako vždy tančili kolem mikrofonu a hráli a zpívali jedna radost. Massimův čtrnáctiletý syn Icaro do kapely výborně zapadl. Thunderbridge Bluegrass Boys z jižní Anglie vpadli na jeviště jako vichřice, zpívali jako ďasi, střídali nástroje o závod a temperament z nich jen čišel. Belgickou Rawhide vám jistě představovat nemusím, viděli jste je vloni ve Strakonicích. Patří již dlouhá léta k mým oblíbencům. Naomi Sommers je dcera Phila Rosenthala, bývalého člena Seldom Scene. Žije v Evropě a živí se jako písničkářka. Nedávno měla bouračku na kole a zlomila si sanici. Bylo to její první vystoupení po pobytu v nemocnici. Zpívat ji ještě asi dost bolelo. Doprovázela se na kytaru, otec Phil střídal kytaru s mandolínou. Přijel se na ni podívat, jak pokračuje v uzdravování, a tak jsme měli tu vzácnou příležitost ho vidět.

A nastoupil náš vítěz soutěže na Banjo Jamboree – Goodwill. Odvedli fakt dobrou práci a obecenstvo bylo nadšené. Hoši se pěkně zapotili. Jen se zvukem to občas haprovalo a Adam Zielonka by měl zpívat víc do mikrofonu. Tomáše bylo slyšet velmi dobře.

Zlatým hřebem večera byla legendární formace White Mountain Bluegrass s dobristou Rogerem Williamsem. Ten s nimi absolvoval už jejich první evropskou šňůru před 25 lety. Zpívající rodiče Hazel a Mac McGee, s 54 letým synem Hermanem hrajícím na kytaru, mandolinistkou Jackie Greenwood a houslistou Gary Pomerleau. Nádherné hlasy, opravdový zážitek. Tato kapela silně ovlivnila holandskou bluegrassovou scénu, byli jedni z prvních, kteří tam začali jezdit. Hazel a Mac patří k šesti vyznamenaným legendám v bluegrassovém muzeu v Owensboru v Kentucky.

Blížila se půlnoc a s ní početné sejšny. Ve 2 hodiny jsme museli opustit Trefpunt, pak bylo dál zakázáno hrát. Bluegrassáci v tomto ale moc poslušní nejsou. Na hřišti byla ale pěkná zima, tak kdo ví…

Pátek zahájila schůze EBMA, následoval zvukařský workshop. O půl jedné se otevřela Trade Show a v jednu vypukla houslová dílna s Jirkou Králikem, Raymondem McLainem a Joost van Es. Také se nám tam představil fantastický hráč na foukací harmoniku, Kanaďan Mike Stevens. Už jsem viděla hodně foukačkářů, ale tenhle byl unikátní, kroutil se jako had a hrál celým tělem. Super! Ráda věřím tomu, že je fakt nejlepší na světě.

Ve dvě hodiny začínalo holandské dívčí trio Dolly I Beg Your Pardon s krásnými trojhlasy. Také další nádherně zpívající duo Inlaw Sister patří už skoro k inventáři. Je radost je poslouchat.

Na scéně se objevili Brzdaři a hráli a hlavně zpívali jako o život. Zahájili s God Bless Amerika a obecenstvo bylo jejich. Tak výborné jsem je ještě nezažila. Kluci umí!

Další temperamentní Angličani Coal Porters měli výborný drive a předvedli perfektní show. Bluegrass, country rock. Dělají čest svým vzorům The Byrds, Flying Burrito Brothers atd. V roce 2004 jsem je viděla na IBMA v Louisvillu v Kentucky.

Švýcarka Tabea se rozešla s Američanem Aaronem Tillem, kterého znáte z Dobrofestu, a tak vystupovala sama. Zpívá pěkně, ale něco tomu chybělo. A do bluegrassu to mělo hodně daleko. Po ní nastoupil Veget s Lenkou Krausovou. Pěkný standard. Velice působivá byla hra na basu čtyřručně.

Bluegrass Cvrkot patří k miláčkům holandského publika a sotva lid spatřil jejich klobouky, již nebyl k udržení. V mezičase zatím probíhala mandolínová dílna s Kevinem Lynchem (tam jsem se nedostala) a kytarová dílna. Na té excelovali Jefferson Louvat, Ondra Kozák, Thierry Massoubre a Phil Rosenthal.

Po přestávce nastoupilo kytarové duo Jefferson Louvat a Thierry Massoubre. Jeff střídal kytaru s mandolínou a bylo to docela maso! Jirka Králík je mistr v obměňování svých Rowdy Rascals. Vždy se mu ale podaří perfektní kapela. Tentokrát s ním hráli a zpívali Tomáš Drnavský na banjo, David Koutský na basu a Míša Hromčík na kytaru. Bylo to super! Po nich následovala mladá švédská kapela Downtown Ramblers. Předvedli nám hlavně vlastní tvorbu. Byl na ně moc pěkný pohled, jak hoši tančili pro změnu nejen kolem mikrofonu, ale hlavně kolem půvabné zpěvačky. Bylo to opticky velice působivé a hráli taky výborně, jistě jim to pomohlo k vítězství. Svůj styl nazývají „urban bluegrass“, tedy městský bluegrass.
A již tady byli Křeni, výborní jako vždy. Jim bych to vítězství přála nejvíc. Moc se líbila Ondrova píseň Maybe In My Next Life a jejich instrumentálka Včera tady běžel pes. Všichni lidi kolem mne jim moc fandili a přirovnávali Ondru k Tonymu Riceovi. Po poslední přestávce nastoupili 4 Wheel Drive, dalši miláčci místního publika.

Blížilo se finále. Další švédská kapela Gravity kolem hezké černovlásky s nádherným, silným hlasem. Loni absolvovali úspěšnou šňůru po USA. Zlatým hřebem tohoto večera byla mezinárodni formace JB’s Band kolem švýcarského kytaristy Jean-Blaise Rochat. Legendární Tom Gray s basou, Raymond McLain s banjem, (starší ročníky si ho možná pamatují z koncertu McLain Family na americkém vyslanectví v Praze, někdy v sedmdesátých letech) Joost van Es s houslemi a neopakovatelný hadí muž Mike Stevens s jeho foukačkami. Píseň Dark Hollow věnovali nepřítomné a nemocné Liz Meyer a zakončili desetiminutovým Orange Blosson Special.

Následovala spousta dalších jam sessionů. Tentokrát se pořádajícím nepodařilo vyhnat nás již ve dvě. Odcházeli jsme jako poslední krátce před třetí hodinou ranní.

V sobotu festivalové dění začalo pořadem pro děti, který vedl skotský cowboy, zpěvák a konferenciér Eddie Winship. Dětí se tam sešlo docela hodně a obdivovala jsem šikovné malé ručičky, jak se učily zacházet s lasem. Také moc pěkně zpívali atd. Jenom jsem tam nakoula. Cloggingovou dílnu jsem propásla…

Na hlavní scéně zahajoval Peter O. Ruby with All Bells & Whistles. Lidé proživali Samův high lonesome sound a mně se moc líbil zpěv Lukáše Mayera, který v této kapele má větší prostor, než míval v Nové Sekci. To bylo pro mne také příjemné překvapení. Myslím, že měl Sam šťastnou ruku, když tuto kapelu tvořil.

Další Švédové, tentokrát trochu starší generace, Cold Mountain. Jejich první vystoupení, tehdy ještě bezejmenné kapely, prý bylo před premiérou filmu Cold Mountain, tak se podle toho nazvali. Sympaťáci, moc se mi líbili. Na scéně se objevila další maďarská skupina Eastern Station. S výbornou nepřeslazenou zpěvačkou Anitou Szabo, střídající mandolínu a housle, jejím manželem Levi s kytarou, dalším kytaristou, kterému přezdívají Alexander Veliký, měřícím 210 cm. Měli také klávesy, takže do bluegrassu daleko, spíš příjemný popík.

Američani New Prohibition Band kolem výrazné zpěvačky a banjistky se jménem Cera Impala. Na rozdíl od loňské Francie tentokrát pouze jako trio. Vystěhovali se z USA do Berlína, aby mohli Němcům hrát old time muziku.

O přestávce se konal vokální workshop se členy White Mountain Bluegrass. Poslouchat Hazel a Mac McGee zpívat je prostě lahůdka. Objevila se tam také americká zpěvačka Fassoux McLean, která kdysi zpívala v duu s Emmylou Harris.
Další Američan z Kalifornie, sólista Hunter Robertson, hrál na flyswatter banjo (polovina krku bez pražců), jak se hrálo koncem 19. století a zpíval k tomu chraplavým hlasem. Od old time clawhammer po end-of-the-world-blues. Exot!

Další ohlášená kapela Camel Ride z Francie se pro nemoc nedostavila. Náhradní duo z Toulouse – Fred Simon na banjo a Phillipe Botes s kytarou – mělo název Melting Potes. Hráli zajímavý mix buegrass-jazz-swing. Nejvíc se mi od nich líbil Minor Swing namíchaný Mozartem. Po nich za velkého aplausu publika nastoupil Blackjack, který tam má celý vlastní fan club. A taky jim to hrálo jako bohům. Pozdravili pěkně po holandsky, a dostali cenu za to, že jsou na Ewobu již podesáté. Konferenciérka se radovala, že může políbit zrovna pět krásnejch kluků najednou. Ostatní fanynky tiše záviděly. Ondra Plucha na sebe prozradil, že se z něj stal poloviční Holanďan, neboť se na jaře oženil s jejich krajankou. Těch 10 let přineslo své zasloužené plody!

V dalším setu místo ohlášených 29 Strings, kteří měli nějaké komplikace cestou a bohužel se nedostavili, nastoupila holandská formace Except 2, také festivaloví veteráni. Nejvíc se líbil jejich duet „If I Was a Carpenter….“

Po nich Sunny Side, také zdejším publikem milovaná kapela. Slyšela jsem výkřiky: „Vždyť oni jsou úplně jak Bill Monroe!“ atd., a oči na nich mohli nechat. Tamním se líbí jak jejich oblečení, tak zpěv a hlavně ta show kolem. I konferenciér prohlásil – konečně jedna stylově oblečená kapela.

Také G-Runs & Roses měli obrovský úspěch, Ralpha si spousta publika pamatuje již jako malého chlapce. A hráli fakt perfektně (ostatně jako vždycky).

Po poslední přestávce nastoupila Fassoux McLean. Přivedla si kapelu složenou s J.B. Rochat, Tomem Grayem, Joost van Es a Kevinem Lynchem a prozradila na sebe, že byla jednou dobou manželkou Johna Starlinga ze Seldom Scene. Zpívala pěkně, ale není to má parketa.

Maďarská kapela Acousticure, vloni vítězná, se také předvedla v nejlepším světle. Pak nastal ten kýžený moment, na který všichni čekali. Byli vyhlášeni vítězové. Napřed Popularity Award, cena publika: Na třetím místě se umístila skupina Sunny Side, na druhém Bluegrass Stuff a první místo obsadil náš Blackjack. Jelikož kluci už odjeli, cenu za ně převzal Ondra Kozák a oficiálně tu cenu dostali až ve Strakonicích.

Evropskou kapelou roku se stali mladí Švédové Downtown Bluegrass, druzí byli G-runs & Roses a třetí Křeni. O pořadí aspoň prvních deseti kapel jsem si do Holandska napsala, ale nechtějí to prý zveřejňovat… Dost divné… A bylo po slávě. Všem vítězným kapelám ze srdce gratuluju.

Jako zlatý hřeb večera se objevila na scéně hvězdná sestava Phil Rosenthal s kytarou, Raymond McLain s mandolínou a banjem, Tom Gray s basou, Joost van Es s houslemi a hadí foukačkář Mike Stevens. To bylo SUPER SUPER a já šílela, neboť mi právě vyplivla baterie ve foťáku.

Hudba zněla pak ještě dlouho do noci. A nezbývá, než se těšit na příští evropské festivaly, jak na ten ve Francii, koncem července až po začátek srpna, tak v Holandsku, zase za rok v květnu.

Že to s náma bluegrassový pánbíček myslí dobře, se ukázalo, až když všichni odjeli. Já odlétala v pondělí pozdě večer a už z letadla jsem viděla tu černou zeď mraků. A tu noc na úterý a časně ráno se Holandskem přehnala šílená vichřice s bouří a zatopila i to tábořiště. Takže jsme všichni měli víc štěstí než rozumu. Přijít to v neděli… hrůza pomyslet.

Ahoj, Lilka Pavlak, Bülach, Švýcarsko, 10. 6. 2009, (úprava pro bgcz.net Milan J. Kalinics, Brno, 11. 6. 2009)