12. mezinárodní bluegrassový festival v Německu, Bühl, 2. a 3. května 2014

Díky loňskému rekordnímu počtu návštěvníků se tento v roce 2013 z ekonomických důvodů na jediný den zkrácený festival letos vrátil opět k osvědčenému dvojdennímu konceptu. A opravdu bylo zase na co se těšit…

Pořádající legenda německé country music Walter Fuchs nás všechny přivítal a na úvod řekl, že je moc rád za nové impulzy v muzice. Bluegrass byl odedávna doménou mužů, ale v současnosti i zde začínají převládat ženy. Ryze mužská byla ze šesti účinkujících skupin jenom jedna. Také ani jedna z kapel nepocházela z typických jižních bluegrassových států. V podstatě to byli všichni „Yankies” ze severu.

Páteční večer zahájila kapela Field & Thompson. Kytarista a zpěvák James Field začal svoji kariéru v legendárních New York City Ramblers společně s Davidem Grismanem. Na kytaru hrající zpěvačka Sue Thompson ze Seattlu ve státě Washington se proslavila tím, že vyučuje po světě vícehlasé harmonie. Další členové jsou basistka Alice Coleman a mandolinista a banjista Percy Copley. Oba žijí v Paříži a možná jste je viděli vloni v La Roche. To celé doplňuje slovenský virtuózní hráč na Dobro Henrich Novák.

Německé publikum bylo jejich hned po první písni On the Mississippy Shore s perfektním jódlováním. Sue nám pověděla, jak v mládí rádi pili víno, ale protože peněz bylo málo, museli kupovat jen to nejlevnější, a to jim moc nejelo. Napsala o tom píseň Red Mountain Wine. Henrich exceloval v instrumentálce Sally Ann a James mu složil poklonu s tím, že Henrich hrál na větším počtu amerických festivalů, než oni všichni dohromady. Působivá byla také Don’t Forget the Coffee Billy Joe od Toma T. Halla. Vokály Jamese, Sue a Alice byly sice perfektní, ale mohlo v nich být více temperamentu. Nádherná byla I Can’t Get You Over You od legendárního George Jonese, který se nedávno odebral do muzikantského nebe. Show jim chvílemi sebral Percy, perfektní šoumen, který hrál a zpíval jako o život. Obecenstvo šílelo, když začal jódlovat v písni In The Jailhouse Now… Moc se líbila také píseň Roll Muddy River v jejich verzi s názvem Grizzly Bear. Jistě ji znáte od Michala Tučného jako Už tě vlak přiváží… Celý sál tleskal do taktu při Why Baby, Why a pochopitelně je nenechali odejít bez přídavku. Byl jím gospel Travelling the Highway Home, u kterého jistě nejenom mně naskočila husí kůže…

Po přestávce nám Walter Fuchs představil další kapelu. Když se koncem třicátých let na hudební scéně objevil Bill Monroe se svými Blue Grass Boys, mnozí prorokovali, že je to konec takzvané Old – time Music, kterou si pro své potěšení přivezli přistěhovalci z Evropy a v Americe do ní přibyly afroamerické prvky. Ale ta muzika žila dál a začátkem šedesátých let prožívala obrození v takzvaném folkovém hnutí. Jeho hlavními představiteli byli mimo jiné Pete Seeger, New York City Ramblers a další. Později se na čas opět stáhla do pozadí, ale po uvedení a velkém úspěchu filmu Bratříčku, kde jsi… se začátkem nového tisíciletí přivalila další velká vlna. Hlavně mezi nejmladší generací získala oldtimeová muzika obrovskou popularitu. Nové kapely se rozrůstají jako houby po dešti. Tento hudební styl dává muzikantům více volnosti, než klasický, poměrně náročný bluegrass a mohou si ji přizpůsobit k obrazu svému. Místo banja jí vévodí housle. Jedna z těchto novějších skupin, s názvem Foghorn Stringband, vtrhla na scénu. Zahájili pěkně od podlahy instrumentální vypalovačkou Lost Girl z Appalačských hor se zdvojenými houslemi.

Kapelu tvoří dvě dvojice: Caleb Klauder, zpěvák a mandolinista a zpěvačka, kytaristka Reeb Wills. Oba bydlí v Oregonu. Basistka Nadine Landry a houslista Sammy Lind žijí ve Whitehorse na Yukonu. Ale kdepak studení Seveřané! Temperamentu měli, že by ho mohli rozdávat! Sice teprve den předtím přiletěli do Evropy, ale po únavě ani stopa. Do publika jakoby se vlila čerstvá krev. Většina si začala podupávat do rytmu.

Basistka Nadine, děvče krev a mlíko, jako vystřižené z minulého století, nám předvedla svým nádherným ječákem písničku z Louisiany v cajunské francouzštině. Zpívá se tam prý o tom, jak jsou v Louisianě mužští nejlepší tanečníci, všechny ženské nejlepší kuchařky a nejlíp se mají staří chlapi, kteří chodí jen do lesa na dřevo a popíjejí při tom „Moonshine“. Při pohledu na ni nejenom přítomným mužům div nevypadly oči. Taková děvčata se snad už ani nerodí! A ty zdvojené housle také nenechaly nikoho v klidu.

Caleb střídal housle s mandolínou a clawhammer banjem. Nádherné byly dívčí dvojhlasy a capella, od minuty by mohly jít halekat někam na horské pastviny. Hoši nezůstávali pozadu, zazpívali nám svou verzi Jack Of The Diamond – ne gambling song, ale opileckou píseň s názvem Drunken and Hickup (něco jako škytající opilec…). Končí to tím, že kdyby řeka byla whisky a on v ní plavající kachna, ponořil by se na dno a už nikdy nevyplaval… Pak přišla na řadu další skladba ve stylu cajun, tentokrát vražednická balada. No, bylo veselo… Doufám, že je někdy budete mít možnost zažít i vy v Česku.

Jejich hodinka a půl utekla jak voda, ale odejít z jeviště jsme je nenechali. Již během jejich vystoupení lidé tleskali do taktu, a tak kapela měla několikrát „standing ovations“. Když končili, potlesk málem zbořil dům. Jedno z nejlepších vystoupení za ta léta, co sem jezdím. Na závěr se všichni účinkující sešli na jevišti a zazpívali nám slavnou píseň Jambalaya. Ale ani to nestačilo. Museli přidat ještě Lonesome River Blues a pak už nezbylo, než se těšit na zítřejší den.

V noci pršelo a děsně se ochladilo. Sobotní program na venkovní scéně ve městě pro širokou veřejnost na Johannesplatz zahájil o půl jedenácté John Lowell Band. Mnozí z vás jej viděli už v Jablonci na začátku jejich šňůry, ale pro mne to byla premiéra. Ještě k tomu začalo opět pršet. Naštěstí to většinu početného „vodotěsného“ publika neodradilo. Zato já jsem se po pár písničkách šla přiobléct. A protože jsem bydlela v hotelu přímo nad místem dění, moje přirozená lenost mne svedla k tomu si otevřít okno a s vědomím, že je uvidím odpoledne v sále, jsem si je doposlechla v teplé posteli. Nejvíc se mi líbilo jejich Steel Rail Blues od Gordona Lightfoota, které jistě dobře znáte v podání Tomáše Linky a Fešáků jako Čím jezdí láska… Po nich nastoupila Tabea & Tram – švýcarská zpěvačka s italskou doprovodnou kapelou. Muzikantům sice pěkně mrzly prstíky, ale hráli a zpívali jako o život.

Každoročně se před začátkem festivalu „džemuje“ v parku před Bürgerhausem. Letos v té zimě tam ale nebyla ani noha. Po výborném obědě ve vedlejší řecké restauraci s Big Herbertem & spol. jsme se před jednou odebrali do sálu, abychom si rezervovali místa. V předsálí už to hučelo jako v úlu a úderem druhé to vypuklo.

Na odpoledním koncertě se nám jako první představila kapela John Lowell Band z Montany. Tvoří ji kapelník, zpěvák, písničkář a kytarista John Lowell, často nejen hlasově přirovnávaný ke Gordonovi Lightfootovi. Kdysi jsem ho viděla na IBMA s dnes už rozpadlou kapelou Kane’s River. Julie Elkins nejen krásně zpívá a virtuózně ovládá banjo (taky hru na něj občas vyučuje) a můžeme ji slyšet na celé řadě projektů. Za poslední Back To the World byla v roce 2013 vyznamenaná cenou IBMA. Mandolinista Tom Murphy začal v jedenácti letech hrát na kytaru a odložil ji teprve, když dostal za maturitní vysvědčení mandolínu. Ta je doteď jeho nerozlučnou společnicí. Ovládá ji opravdu mistrně a již po pár tónech se stal miláčkem publika. Čtvrtým členem se stal jejich německý kamarád a vynikající basista z bavorského Bayeruthu Tomas Kaerner. Vloni je pozval do Evropy, kde měli hned napoprvé obrovský úspěch, tak jsou tady letos znovu.

John Lowell nám na zahájení zazpíval píseň John Henry a Julie se nám představila s písničkou Rain & Snow. Celý sál si s nimi zanotoval Hartfordovu Gentle Of My Mind. Mě vzala za srdce Johnova nádherná Pray For the Rain… Pak také Julie zazpívala píseň All I Ever Love Is You, kterou prý napsala maminka Rickyho Skaggse, ale proslavili ji Stanley Brothers. Jedna písnička hezčí než druhá… Nesměli přidávat, protože nás večer čekal jejich druhý set.

Po krátké přestávce se na scéně objevila Tabea & Tram. Švýcarskou zpěvačku a písničkářku Tabeu Anderfuhren slyšel Walter Fuchs poprvé na jam sessionu na Bluegrass Summitu v Bühlu před třemi lety. Okamžitě se stal jejím fanouškem číslo jedna a již předloni na festivalu vystupovala s italskou kapelou Bluegrass Stuff. Její současná doprovodná kapela je v podstatě nadále stejná, jenom hrají bez kapelníka BS Massima Gatti a vystupují pod jménem TRAM. Tvoří ji kytarista a vynikající zpěvák Ruben Minuto, multiinstrumentalista Matteo Ringresi, který hraje snad na všechno, co má struny a krásně zpívá. Na basu je doprovází kapelní benjamínek Icaro Gatti, Massimův syn. Výborně jim to společně šlape. Mají nádherné vokály a spoustu jižního temperamentu. Když začali trojhlasně jódlovat, obecenstvo už nebylo k udržení. Tabea se pochlubila, že se loni zúčastnila soutěže The Voice of Switzerland a zazpívala nám svou soutěžní písničku Go Down To the River… od Bruce Springsteena. Do bluegrassu to mělo sice hodně daleko, ale byla to nádhera. Jejich specialitou jsou mimo jiné srdceryvné dojáky. Nejmladší člen, stále ještě teenager Icaro, se nám předvedl s clawhammer banjem ve skladbě Sally Ann. Banjo si nechal i na Rubenovu písničku Your Jealousy. Špendlík by bylo slyšet při písni If I Needed You… Nejen Tabein hlas je přímo nabitý emocemi. Jejich set zakončil gospel I’ll Be No Stranger There…

Jako zlatý hřeb odpoledne nastoupila jediná ryze chlapská formace celého festivalu, Tumbling Bones. Do Německa přijeli poprvé. Odskočili si sem ze třetí šňůry po Irsku a doprovázel je Richard a Carol Hawkinsovi z EBMA. Kapela má svůj domov v nejsevernějším východním státě Maine. Většinou vystupuji jako trio: kytarista Peter Winne, Jake Hoffman střídá basu s banjem, písničkář a kytarista Kyle Morgan se nám předvedl hlavně s Dobrem s trochu plechovým zvukem… Do Evropy si přivezli ještě houslistu Aarona Jonah Lewise. Hrají rozmanitou směs bluegrassu, předválečného old-time, folku i rokenrolu, prokládanou vlastním materiálem, povětšinou z pera Kyle Morgana.

Zahájili nádherným trojhlasem Shady Green Pastures. Na Louvin Brothers si vzpomněli písní I Don’t Believe You Met My Baby. Moc se líbila titulní píseň z jejich nejnovějšího cédéčka Loving a Fool, které nedávno natočili ve starém srubu, hluboko v Mainské divočině. Bohužel ho nemám, ale ukázky písniček z něj si můžete poslechnout na jejich domovské stránce www.tumlingbones.com

Nádherná byla houslová instrumentálka od Bobbyho Hickse s názvem Angel Chords. Obecenstvo se rychle dostalo do varu, skoro u každé rychlé písničky tleskali do rytmu. Ke konci setu nám Peter Winne předvedl k písni Single Girl, Married Girl od Carter Family appalačský taneček. Stepoval dokonce s kytarou v ruce. Pak ale prohlásil, že tohle byla nejklouzavější podlaha, na které kdy tančil, a je moc rád, že se nerozplácl. Poslední před přestávkou byl opět gospel Over In The Glory Land.

Jejich druhý set, zároveň poslední část odpoledního koncertu, začal opět gospelem Bright Morning Sun Is Rising. Hoši zpívají tak krásně, že z toho naskakuje husí kůže. Následovala spousta dalších písniček, jedna hezčí než druhá. Někteří tleskající diváci zůstávali celý zbytek koncertu stát a všichni byli z kapely pěkně vedle. Mně se kromě jejich nádherných vokalů nejvíce líbila Kylova Red Red Rose a nezvyklá aranž u Moonshiner. Jak už jsem uvedla, hoši byli v Německu poprvé, ale jistě ne naposledy. Se smíchem prohlásili, že toto je zvláštní „Burgerhaus”, když tady místo hamburgerů servírujou muziku… Spousta lidí litovala, že tato kapela už nemohla hrát večer.

Večerní program začal v sedm. To už dodatečně museli otevřít vedlejší sál, aby se tam všech těch jedenáct set diváků vešlo. Galerii otevřeli už odpoledne. Druhý set zahájil John Lowell Band písničkou Eight More Miles To Louisville. Pak nám John zazpíval nádhernou baladu od Steva Earla My Name Is Tim Austin. Banjistka Julie Elkins ho vystřídala s Prisoner´s Song. No, kdybych to měla všechno vypsat, upadla by mi ruka. Těšila jsem se na skladbu Steel Rail Blues, která se mi líbila již dopoledne a nezklamali mě a dali ji znovu. Nádherná byla taky Dylanovka Don’t Think Twice, Is All Right, kterou zazpíval Tom. Jako přídavek zazpívali Angeline The Baker a obecenstvo se s nimi moc nerado loučilo…

Tabea & Tram už netrpělivě čekali v zákulisí. Na zahájení nám zahráli skladbu, kterou Ruben složil ke křtu jako kmotr nejmladší čtyřměsíční třetí Tabeiny dcery a jmenuje se Thyra’s Waltz. Vyniká tam taky Matteova mandolína s neapolským nádechem… Rubenových nádherných valčíků jsme od nich mohli slyšet ještě pár… To jim opravdu sedne. Myslím, že tihle členové této kapely se hledali, až se našli. Málokterá skupina je tak nabitá emocemi… Při Swiss Lullaby s trojhlasným jódlováním se taky obecenstvo div nezbláznilo nadšením. Jejich a capella gospely pěkně rozezvučely sál. Tabea musela přidat na četná přání svou oblíbenou písničku od Polo Hofera ve švýcarské němčině. Prý ji provázela celé dětství a od té doby, kdy se jí narodily děti (už tři!), je nadmíru aktuální. Byl to večer plný superlativů, ale to nejlepší na nás ještě čekalo…

Jako zlatý hřeb večera nastoupila toho času nejúspěšnější dívčí kapela Della Mae. Loni byla děvčata vyznamenaná u IBMA jako objev roku (taky jsem už o nich párkrát psala). Letos v zimě bylo jejich druhé cédéčko This World Oft Can Be, které natáčely v bývalém domě Johnnyho Cashe (ve studiu, kde natáčel i Pavel Bobek) v Hendersonville u Nashvillu, nominované na GRAMMY. Produkoval ho Bryan Sutton. Byly prý nadšené, že mohly strávit dva týdny v tomto mystickém prostředí, obklopeny hudební historií a duchy svých dávných idolů.

Walter Fuchs je představil jako kapelu z Bostonu, ale hned začaly protestovat, že teď se všechny přestěhovaly a jejich domovem je Nashville. Kapela existuje tři roky a jdou nahoru jako rakety. Viděla jsem je poprvé v Nashvillu v roce 2011, a to jim už bluegrassové publikum leželo u nohou. Mnozí z vás je měli možnost zažít předloni v Praze na zimním festivalu Bluegrass Jamboree. Všechny z nich jsou vynikající instrumentalistky i zpěvačky a zaslouží si jim často udělovaný titul „supergroup“.

Napíšu o nich pár slov. Vedoucí zpěvačka a kytaristka se jmenuje Celia Woodsmith. Je původem z Vermontu a začínala zpívat s blues-rockovou kapelou. Má velmi silný a osobitý hlas. Nápad založit tuto kapelu vyšel z hlavy Kimber Ludiker, další členky formace. Ta od svých tří let hraje na housle. Dvakrát vyhrála Grand National Fiddle Championship. Také, jako všechny ostatní, krásně zpívá. Mandolinistka Jenni Lyn Gardener se jako jediná může pochlubit tím, že v pouhých devíti letech jednou jamovala v zákulisí s Billem Monroem. Tehdejší jejich společná fotka je vystavena v bluegrassovém muzeu v Owensboru v Kentucky. Je z nich jediná, co vyrůstala v bluegrassovém prostředí v Jižní Karolíně. Vynikající sólová kytaristka Courtney Hartman pochází z Colorada a studovala na Berklee College of Music v Bostonu. Je opravdová virtuózka flatpickingu… Společně s Celií se podílí na většině kapelní tvorby. Krásná basistka a zpěvačka Shelby Means pochází z Wyomingu. Na jevišti vypadala v průsvitných květovaných šatech jako lesní víla. Prý má basu, která se dá na cestování rozložit na dva díly, ale bohužel nám to nepředvedla. Na Bowling Green si jako posilu pozvaly mandolinistu Toma Murphyho z John Lowell Bandu. Zářil jak sluníčko, když se kolem něho točilo pět krásných holek.

Děvčata hrála skoro hodinu a půl a lidé je poslouchali téměř bez dechu. Jenom při instrumentálkách tleskali do rytmu. V paměti mi utkvěla poslední píseň z jejich cédéčka Some Roads Lead On. Zazpívala nám ji Shelby. Courtney si prý směla na tuto nahrávku vypůjčit kytaru Vintage 1933 Gibson L5, která patřila June Carter Cash. Také Kimber prý nahrála jednu píseň, Letter From Down The Road, na legendární housle Johna Hartforda.

Většina písniček byla pro mne neznámých, ale jedna hezčí než druhá. Poslední byla nádherná verze písně No Expectations od Rolling Stones. Courtney v ní excelovala na slide kytaru…

Na závěr se jako vždy sešli na jevišti všichni přítomní muzikanti a zahráli nám Nine Pound Hammer. Všichni se vystřídali v sólech. Pro mnohé zrovna tahle session byla jedním z největších zážitků večera. Následovaly další standing ovations, a tak přidali Faded Love. Úplně poslední píseň večera byla John Hardy. Obecenstvo sice ještě několik minut tleskalo, ale už to nebylo nic platné. Festival definitivně skončil.

Díky Walterovi Fuchsovi, všem jeho pomocníkům, městu Bühl, a zvukaři jménem Erbse (Hrášek). A stejně tak i té více než tisícovce diváků, kteří dokázali, že i v Německu je tahle muzika velice oblíbená. Nezbývá, než těšit se na příští rok, na nějž účast přislíbil mimo jiné Doyle Lawson. Jak muzikanti z kapely John Lowell Band, tak z Della Mae také vzpomněli na své nedávné účinkování v Česku, kde se jim moc líbilo. Nechají pozdravovat své české, moravské a slovenské fanoušky a děvčata z Della Mae vzkazují, že by si u nás moc rády zase zahrály…

Fotogalerie Lilky Pavlak, Part 1
Fotogalerie Lilky Pavlak, Part 2

 

Lilka Pavlak v Bülachu, 15. května 2014 (pro BGCZ.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics, 20. května 2014)