12. Old Time Country Festival – Breiti Saal, Winkel, Švýcarsko

25. října 2011 se ve švýcarském Winkelu konal již podvanácté Old Time Country Festival. Pořádá ho American Folk Club Rocking Chair, ve spolupráci s místní kapelou Big Stone – Old Time Country Band. Festival se konal v plně obsazeném a krásně vyzdobeném sále velkého hostince „Breiti“. Na programu byly jako obvykle tři skupiny. A letos tam bylo i něco navíc…

Večer zahájila ve 20 hodin pořádající Big Stone. Je to jedna z mála zdejších kapel, která navazuje na tradici starých string bandů. Jako vždycky pěkně oblečeni v kostýmech z americké průkopnické éry nás zavedli ke kořenům country music. Hrávají tady na většině festivalů, všude je rádi vidí a mají spousty fanoušků.

Kapelu vede a na basu hraje Pete „Two Feathers“ Erb. U kytary a ve většině lead vokálů jsme slyšeli Godiho Gammettera. Rene Zeltner hraje na clawhammer i bluegrassové banjo, na autoharfu a poprvé jsem ho viděla také s dulcimerem. Na mandolínu Beat Heri. Všichni dobře zpívají. V Old Time Music jsou zdejší špička.

Publikum se moc divilo, že kapela tentokrát sedí. Ale prohlásili, že jim už je všem přes šedesát, a tedy že již na to snad mají nárok. Uprostřed setu si pozvali jako hosta zpěvačku Manuelu, která již delší dobu chodí na jejich pravidelné sessiony, které už několik let pořádají každý druhý pátek v měsíci v Bachenbülachu. Zazpívala nám jednu píseň a´la Alison Krauss. Jako druhého hosta uvedli houslistku Rachel Eddy z West Virginie, kterou jste někteří z vás možná před časem viděli s dívčí kapelou Uncle Earl. Upozornili nás na její tetování – má na vnitřní straně paže vytetovanou houslovou hlavu. Prý s ní kvůli tomu její matka přestala mluvit, tak se vystěhovala do Švédska. Diváci šíleli nadšením. Ač hráli víc než hodinu, museli ještě přidávat.

Jako další nastoupila senzační italská kapela Red Wine z Janova, založená již před jedenatřiceti lety. Veteráni Silvio Ferretti a Martino Coppo nám představili svého nového basáka Lucase Bellotti. Moc si libovali, neboť prý má velký dům, kde teď mohou cvičit a jeho manželka dobře vaří a má ráda bluegrass. Již delší dobu s nimi na kytaru hraje Silviův syn Marco. Martino na mandolíně přímo čaroval, a sršel z něho jeho italský temperament, ostatní nezůstávali pozadu. Kromě bluegrassu nám zahráli také několik italských písní, které měly u zdejšího publika největší úspěch. Výborní instrumentalisté, výborný zpěv, co si mohli diváci přát víc. Marně se snažili odejít z pódia. Sál se málem zbořil jak se obecenstvo řevem, dupáním a pískotem dožadovalo dalších a dalších přídavků. A tak museli přidávat pětkrát.

Publikum se uklidnilo, když na scénu nastoupili Rachel Eddy a Kristian Herner a vypálili na nás několik svižných instrumentálek s houslemi a clawhammer banjem. Rachel něco zahrála a zazpívala i s kytarou. Prozradila nám také na sebe, že se jí již dávno moc zalíbila kapela, co bude následovat. Pak že se zamilovala do jejich banjisty a odstěhovala se za nim do Švédska. U Rockridge Brothers našla svoji novou rodinu.

Poslední kapelou večera byli právě ti zmínění Rockridge Brothers ze Švédska. Pro mne premiéra.
Předvedli nám velice svižnou old time music, trochu bluegrassu. Potom si pozvali jako hosta Rachel Eddy a představili nám ji jako jejich novou Rockridge sister (sestru). Společně nám pak zahráli několik kousků se zdvojenými houslemi. A pustili se i do cajun muziky. Napřed se zeptali publika, kdo umí francouzsky, a to Švýcaři snad všichni, co zde chodili do školy (no já tedy ne). Lidé kolem se smáli jejich příšerné franštině, a uprostřed písně někdo donesl na pódium každému flašku piva. Museli tedy asi zpívat o velké žízni, či chuti na pivo… Ke konci jejich setu prohlásili, že nám zahrají nějakou disko music z devadesátých let a vypálili na nás Cotton Eye John. I oni museli několikrát přidávat. Ač bylo již dávno po půlnoci, ještě nebyl konec.

Na jevišti se shromáždili všichni zúčastnění muzikanti a zahráli pár písní. Úplný konec patřil tradičně Will The Circle Be Unbroken. I když vytrvalí diváci stále tleskali, pískali a dupali, festival opravdu skončil.

O zvuk se jako vždy úspěšně staral Robert Brunner ze Sunny Mountain Grass. Jako každoročně se festival vyvedl. Muzikanti i obecenstvo byli velmi spokojení. A společně se již těší na příští rok… Díky patří jak pořadatelům, tak sponzorům, bez kterých by to nešlo.

Lilka Pavlak v Bülachu, 1. 11. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics 3. 11. 2011)

Fotografie z akce najdete zde na Facebooku