42. Bluegrass Marathon Borovany 2022 – reportáž

Uplynulo dlouhých pět let, než jsem se opět dostala na Bluegrass Marathon, druhý nejstarší bluegrassový festival v Evropě. Tentokrát jsem to vzala přes Německo. Ve čtvrtek večer jsem přece jen večer dorazila v pořádku k Big Herbertovi (napůl udušená pod tlustou maskou, která je v německých vlacích povinná a s větším zpožděním, neboť vlak do Ulmu měl poruchu a nestihla jsem tam přípoj).

Na cestu jsme se vydali časně ráno v sestavě – Herbert, jeho žena Heidi a jejich kamarádky Renate a Inge. Dámská jízda s Herbertem, to tu ještě nebylo. Oni měli objednaný penzion v Boru u Tachova. Odtamtud, po krásné procházce v zámeckém parku, kde jsem u rybníka poprvé viděla živé nutrie, jsem jela dál autobusem do Borovan. Brzy jsem našla statek U Kolářů, kde jsem bydlela již v minulosti a tam se setkala s manžely Totterovými, dala si tam věci a vyrazila na obhlídku okolí.

Nejprve jsem si pochopitelně vyfotila kultovní ceduli „Vitá vás vesnice bluegrassu Borovany“. Na místě konání již bylo pochopitelně živo, takže zbývalo pozdravit se se spoustou přátel a dát si konečně dobré točené pivo. Přípravy festivalu již byly skoro hotové. Tak na další průzkum okolí, podívat se do kempu. Tam mne čekalo milé překvapení a uvítání u kapely Duel BG Band, kde jsem vlastně znala jen Jardu Štěrbu a Zuzku. Nabídli mi občerstvení a pivo a mohla jsem poslouchat jejich zkoušku na zítřejší vystoupení, kde jako první kapela budou zahajovat festival. Pěkně jsem si u nich odpočinula a pobavila se. Po cestě zpět na festival na mne volali od obytného auta další němečtí přátelé, Roni Eipl s partnerem. Tak i s nimi jsem si taky chvíli povídala.

Tahle krásná, idylická vesnička na konci silnice má jenom 81 obyvatel, ale první víkend v září se obyvatelstvo rozroste na mnohonásobek. Když jsem šla zpět, už se hrálo snad všude a muzikantů vesele přibývalo. Tak jsem je na chvíli poslouchala a pak šla zase dál. Krásně tam voněly bramboráky, takže jsem šla po čichu. Ačkoliv jsem neměla hlad, chuť byla silnější a bramboráky obrovské. Dala bych si tak leda půlku. Jak tak přemýšlím nahlas, ozvala se půvabná blondýnka, že by si tedy dala ten bramborák se mnou napůl. Byla tam s tatínkem, ten si dal celý. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že s ním máme spoustu společných kamarádů, nejen z Kladna. Pěkně jsme si popovídali a nakonec jsem s nimi strávila skoro celý zbytek večera dole v domečku u rybníka, kde byl taky výborný jam-session. V sobotu ráno, na další procházce, jsem se potkala i s pořadatelem Jaroslavem Fugasem Uhlíkem a dostala od něj volňáska. Pak už na festival, zabrat si místo ve stínu, protože bylo pěkné vedro. Dorazil i Herbert se svým harémem a spousta dalších kamarádů.

Jak už káže tradice, festivalu se zúčastnilo třináct skupin. V poledne nás přivítali konferenciéři Jerry Štěrba a Miki Prusík a zdůraznili, že letošní ročník je již dvaačtyřicátý, takže opravdu ten správný maratón. Odstartovala ho skupina z Prahy, okolí a Brdských lesů, se kterými jsem se seznámila už včera, Duel BG Band a zahájili písní o mých milovaných Brdech a Knížecích studánkách, kam jsem se něco najezdila… Dozvěděli jsme se, že kapela pořádá pravidelné večery s názvem Bluegrass Channel v pražských Stodůlkách. Mají spoustu vlastních písniček i s trampskou tématikou a moc se mi líbili.

Po nich nastoupila další pro mne neznámá kapela High Grass z Horšovského Týna, tedy Sudeťáci od bavorských hranic. Zpívali většinou česky, ale musela jsem se smát, když uváděli americkou Who´s Gonna Dance with Sally Ann jako že dva se do sebe zamilovali, jeli na svatbu, on se oběsil a ona se z toho zbláznila. Opravdu veselá tragická balada… Taky se mi líbila jejich verze Proud Mary. Obecenstvo si vytleskalo přídavek, a tak zakončili zajímavou irskou From Galway to Dublin Town…

Další v řadě byla sestava mladých, ale zkušených muzikantů, s názvem Highway 40, které si Petr Žižka, tentokrát ne s dobrem, ale s banjem, vybral k natočení svého cédéčka Petr Žižka & Friends Banjo on the Highway. Prý to bylo teprve jejich páté veřejné vystoupení. Počínaje skladbou Matterhorn nám z něj zahráli skoro vše, zakončili písní Raining in L.A. Tak doufám, že se jim povedlo hodně těch CD prodat. Reklamu mu udělali velikou.

Po nich nastoupila nádherně zpívající kapela BlueRej. Začali mně neznámou Hej, čemu třeba říkat blues. Dál jsme od nich slyšeli i Blue Moon of Kentucky, Boty zout, a také pár gospelů. Nechyběla ani ta moje od nich nejmilejší Metlička křivolaká. Zakončili Rolling River od americké legendární folkové sestavy Kingston Trio. Moc se mi líbí a vždy si je moc ráda poslechnu.

Z Jablonce a okolí jsme mohli uvítat vzácné hosty, kapelu Handl se zpívající basistkou Lenkou Krausovou a zpěvákem a kytaristou Honzou Zellenem. Tahle kapela jíž získala několik prestižních cen jak doma, tak i v cizině. Patří také k mým oblíbeným. Zahájili písničkou Řeka od Infamous Stringdusters. Dočkali jsme se i Midnite Rider, nádherné I Can’t Believe od Dede Wyland a Skyline a zakončili svým hitem Kdo ví, co život nám dá.

Poslední odpolední kapela byla temperamentní Blue Gate kolem Ilony Leichtové. Prozradila nám, že díky hodným rodinným příslušníkům, kteří jim přivezli věci, mohli všichni přijet na motorkách, jeden dokonce na kole až kdesi od Příbrami. Jako vždy excelovala v písni Jolene od Dolly Parton. Také ostatní jejich písničky pěkně odsýpaly. Bravo!

O přestávce byl vydražen ve prospěch festivalu obrázek bělohlavého orla. Přinesl asi 4000 korun…

Večerní maratón odstartovala severočeská legendární kapela Průdušky. Moc jsem se na ně těšila, protože i když je léta znám z nahrávek a vyprávění, živě jsem je tentokrát viděla poprvé. Kapela vznikla již v roce 1974 na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem a v roce 1981 vyhráli Portu. V normalizačním procesu se museli na nějaký čas přejmenovat na Recept. Nechápu, co se komančům nelíbilo na Průduškách, ryze českém slovu, ale asi je nechtěli nechat dýchat, či co. (Údajně se tak stalo, aby název Průdušky neupozorňoval na tehdy neutěšené ovzduší v jejich působišti. / Pozn. Kalinics). Na Marathonu hráli poprvé před 40 lety, tehdy ještě na zámku v Boru u Tachova. Tak byli šťastní, že se sem konečně zase dostali. A já, že je konečně můžu vidět. Jejich silnou stránkou byl vždy vícehlasý zpěv, výborná instrumentální aranžmá a kvalitní texty. Velkými vzory pro ně byli New Grass Revival a moje milovaná skupina Seldom Scene. Zahájili svou verzí City of New Orleans od Seldom Scene a následoval ohňostroj nádherné muziky, jedna písnička lepší než druhá. Vzpomněla jsem si na nahrávky z dávných dob, jako Hypochondr od Jirky Panschaby, atd… Vzpomněli také na kapelu Chomouti, kteří jako „bluegrassoví dělníci“ hrávali v montérkách a na jejich hráče na foukací harmoniku a výborného zpěváka, bohužel již v bluegrassovém nebi – Mildu Tottera. Na jeho počest nám zahráli píseň Dlouhou míli (svoji verzi Old Train) a Měj se bejby od New Grass Revival, obě s výborným foukačkovým sólem Martina Tomáška. Vzpomínám si taky na nádhernou Malířovu pannu, krásný lyrický text Honzy Turka s vynikajícím dobrem Radka Vaňkáta a instrumentálku Panhandle Country atd. Málem mi slzy tekly u jejich verze seldomácké Wait a Minute – Stůj tu chvíli. To by snad už o nich stačilo. Doufám, že se ještě někdy na jejich koncert dostanu. A pak, není to článek jen o nich. Jejich vystoupení pro mne ale bylo tou pověstnou třešničkou na dortu…

Po nich nastoupil můj oblíbený chomutovský Album. Píšu o nich každou chvíli, hráli jako vždy s prvotřídním výkonem. Další v řadě Sunny Side, ty taky jistě všichni znáte. Ti taky nikdy nemají chybu, potěší, pobaví…

Po nich nastoupila na jeviště další pro mne novinka, aneb skupina S.O.V.S., neboli Starci od vyholené strouhy (jestli se nemýlím, tak se v mezičase přejmenovali na Starce od vyschlé strouhy), což je plzeňská parta kolem Jardy Pertlíčka s fousatým dobristou v sukni. Prý se původně v měli jmenovat „Hoši od Bobří řeky“ s úvodní písní Když jde malý bobr spát od pana Skoumala, ale pak se podívali do zrcadla a raději si změnili název na ten dnešní a jejich úvodní písní, také od pana Skoumala, se stala Starý pán sedí a poslouchá jazz. Předvedli nám opravdu pestrý program. Písničky od Seldom Scene i jiné jim šly opravdu dobře.

Po jejich vystoupení jsem si šla pro pivo a měla zajímavý zážitek. Dva vousatí hoši se mne ptali, zda jsem to opravdu já, se kterou kdysi, jako sedmnáctiletí studentíci jeli kočárem na Banjo Jamboree ve Strakonicích. Tak jsem zapátrala v paměti a fakt jsem v tom kočáru jela. Tehdy byl myslím na Jamboree Michal Tučný a Anka Chřestýš a u vlaku opravdu čekalo královské uvítání s kočárem a koňským spřežením. Ještě mám někde fotku. To člověka potěší, když ho někdo po čtvrt století pozná. Hihihi!

Jako další se přiřítila bluegrassová smršť v podobě legendární kultovní kapely Cop, která tak nejen trochu, ale hodně za to všechno, co se tady děje můžou… Taky o nich snad nemusím psát, kdo by je neznal…

Pak na jeviště vtrhli bombastičtí Milkeaters s virtuálním mistrem světa na pětistrunné banjo Davidem Bendou. Taky jsem už o nich psala mockrát a fakt už mne bolí ruka… A aby toho nebylo málo. Začalo pršet a záhy lít a obecenstvo tiše mizelo pod střechy. Zahnalo to nakonec i mne. Tak mi nezbylo než chvíli ve stanu a pak v chalupě poslouchat jam-sessiony, ale nakonec mi to nedalo a šla jsem přímo pod jeviště, kam ten déšť moc nemohl, poslouchat poslední kapelu Womacklee. Už dávno mne nešokují jejich hororové, často mládeži nepřístupné texty a jejich muziku mezi bluegrassem a heavy metalem fakt prožívám. A tak jsem se bavila, nakonec už bylo po půlnoci a žádné děti tam nebyly, tak jsem tam vydržela až do konce. Taky museli několikrát přidávat.

Pak jsme se přesunuli do stanu, kde probíhal vynikající jam-session s Mlékojedy, Erikem Baničem, Milanem Markem, Sádlem atd. Mezitím jsem si sem tam odskočila do domečku, kde se dával do kupy nový Forehand Míši Leichta. Následovalo poslední pivo a asi o půl třetí jsem šla konečně spát. Ráno po dobré snídani mě manželé Totterovi zavezli do Plzně na vlak do Brna.

Takže nezbývá než poděkovat Fugasovi za pozvání a celému pořadatelskému týmu za výbornou organizaci, zvukařům, konferenciérům a všem vystupujícím muzikantům, kteří hráli jako o život. Také občerstvení fungovalo na jedničku, bramboráky atd. byly vynikající a pivečko jako křen.Rodině Kolářové za noční azyl a Hance a Vláďovi Totterovým za cestu do Plzně. Snad se tam zase někdy budu moct vrátit…

Jako vždy se můžete kouknout na mé fotky na mém FB profilu, jsou tam dvě alba, pátek a sobota…

Lilka Pavlak v Bülachu 14. listopadu 2022
(pro BGCZ.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics, 16. listopadu 2022)