Letos jsem velice rád přijal pozvání Romana Áče a s kapelou jsme vyrazili na 5. Muzikantský Camp 15. – 16. 1. 2010 na slovenskou Kosodrevinu. Zřejmě není důležité popisovat podstatu akce pro ty, kteří se jí někdy zúčastnili, ale těm ostatním bych ji přiblížil asi takto: zimní víkendové setkání muzikantů plné muziky, pohody, alkoholu a třeba i lyžování a turistiky.

V pátek před 16. hodinou jsme dojeli pod Chopok, bez problémů zaparkovali na zastřešeném parkovišti a vydali se shánět jízdenky na lanovku. Když jsme uviděli čtyřsedačkovou lanovku, největší obavy jsme měli samozřejmě o nástroje a přemýšleli jsme, jak se nahoru s tou spoustou krámů asi dostaneme. Asi tak minutu jsme se motali se všemi věcmi a nástroji na plácku u turniketů, vyběhl vlekař, provedl nás přes turnikety a pomohl nám s nakládkou. Co jsme nepobrali s sebou hned, poslal vlekař za námi na další sedačce. Úspěšně jsme se takto „teleportovali“ nahoru, přešli asi 100 metrů do chaty Kosodrevina, kde jsme už za chvíli byli ubytováni. Tím jsme měli za sebou jedinou stresovou záležitost celého víkendu – a stresová byla jen proto, že jsme nevěděli, do čeho jdeme a byli jsme zbytečně vyplašení předem 🙂

V pátek byl program následující:

* MINARET
* CANDY FLOSS
* UNION CITY GRASS
* IMPERIAL
* GRASSCOUNTRY
* MONOGRAM
* BLUELAND
* GOODWILL
* HOLY WATER

O sobotní denní program jsem přišel, protože jsem se vrhnul do víru lyžování, takže tyto kapely mně utekly:

* THE BEE LINE
* GRUNT
* STRESSED HEDGEHOD
* TIEŇ
* ŠIDLO
* VIAGRASS
* THE BRICKS

V tomto odpoledním bloku se pro zájemce odehrál i kytarový workshop Ondry Kozáka a Ralpha Schuta.

Členové naší kapely (Minaret) trávili sobotní den různými způsoby a sporty. Někteří se šli procházet a došli jen cca 100 metrů od chaty, aby mohli, společně s chlapci z Goodwillu, přikrmit páteční kocovinu a zabít se chlastem úplně (za tuto formulaci se omlouvám, ale nenajdu lepší, ani kdybych se na hlavu postavil). Někteří lyžovali a někteří si tím i dokázali ublížit a zaměstnat horskou službu. Kupodivu, včetně našeho lehce raněného, jsme se všichni sešli na večeři. Inu, to je ta síla horského vzduchu. Po večeři nastal hlavní program, což znamenalo tyto interprety:

* PAVLÍNA JÍŠOVÁ + MONOGRAM
* FRÝDA & COMPANY
* VODOPÁD
* BLUE GATE
* 29 STRINGS
* PEŤO LUHA and FRIENDS
* MÍŠA LEICHT a přátelé
* G RUNS & ROSES
* TAVERNA

Páteční i sobotní večerní program byl navíc proložen vystoupením tanečního souboru Sillmarion a slovem provázeli moderátoři René Jankovič a Ondro Paciga.

Není možné podchytit celý průběh kempu ze všech stran, každý ho trávil po svém, ale alespoň pár zásadních bodů jako shrnutí: skvělý zvukař Jirka Elger, spousta kapel více i méně známých, dostatek barů a v nich až příliš alkoholu, jamování, lyžování, turistika, ceny mírné. Stručně řečeno: výborná zimní akce pro setkání muzikantů!

Před psaním téhle reportáže jsem si sesmolil jakousi osnovu, která začínala bodem „organizace akce“. Musím říct, že jsme měli dojem, že celá akce se organizuje sama, podle pohody, která celý víkend panovala. Pořádající Roman Áč a Jožo Černý zaslouží velký dík a obdiv za zorganizování akce na takové úrovni. A protože jedna fotka řekne více, než tisíc slov, dole najdete fotogalerii z akce.

Zamyšlení (soukromý pohled, nikoli odborné hodnocení):

Už když jsem začal tuto reportáž psát, byl jsem rozhodnutý, že se vůbec nebudu vyjadřovat o výkonech jednotlivých kapel, protože Muzikantský Camp je něco úplně jiného, než kterýkoli jiný festival pro „běžné“ publikum.

Slovenské kapely jsou v bluegrassu mnohem dále, než české. Není to tak, že bych měl pocit objevení Ameriky, mám o tom povědomí už dlouho, ale na Kosce jsem měl možnost sledovat konfrontaci českých a slovenských skupin zhruba 50:50. Ano, nelze házet všechny české do jednoho a všechny slovenské kapely do druhého pytle, protože výjimky jsou viditelné a vyčnívají. Ale pokud vezmu kapely z letošního kempu jako vzorek obou národů, je zřejmé, že my Češi jsme neopustili cestičku prošlápnutou Greenhorny, zatímco Slováci nejsou těmito průkopníky českého bluegrassu téměř vůbec dotčeni. V tom vidím ohromnou výhodu slovenských kapel, aniž bych chtěl snižovat význam skupiny Greenhorns pro historii českého bluegrassu. Navíc slovenských bluegrassových kapel není ani zdaleka tolik jako českých, ale kvalita značně převyšuje kvantitu.

Fotoreportáž