8. Muzikantský Camp Kosodrevina 2013

Letošní osmý ročník Muzikantského kempu na Kosodrevině byl věnován památce Jožky Černého, který si tuhle jedinečnou akci společně s Romanem Áčem vymyslel. Bohužel nás loni v létě ve věku pouhých jedenapadesáti let opustil. Určitě se ale na nás celý víkend koukal shora a líbilo se mu, že měl opět plný dům a na dálku si s námi připíjel čerešňovkou…

Slovenský zimní muzikantský kemp se konal ve dnech 11. až 13. ledna 2013. Toto jedinečné setkání muzikantů, kteří tam jedou hrát na svoje náklady pro kamarády a rodiny, se každoročně koná na chatě Kosodrevina na jižním svahu Chopku v Nízkých Tatrách.

Letos se ho zúčastnilo čtyřiadvacet bluegrassových a country kapel ze Slovenska, Moravy, Čech a USA. Byla jsem tam poprvé před dvěma lety a moc se mi tam líbilo, a tak i přes komplikovanou cestu vlakem z Brna jsem se tam vydala. Lanovka ze Srdiečka totiž jezdí jen do čtyř odpoledne a posledním autobusem od vlaku z Brezna se to nedá stihnout. Počasí nebylo zrovna nejlepší, hustě sněžilo , vlaky měly zpoždění, jeden autobus ze Zvolenu mi ujel, ale o to veselejší pak bylo pak setkání s kamarádkou ze školy, která bydlí ve Víglaši.

Ráno jsem pokračovala dál autobusem do Brezna, kde na mne čekal jeden z organizátorů – basista z místní skupiny Vodopád Ondrej Paciga, společně s vynikajícím multižánrovým kytaristou Peťou Luhou.

Silnice byla dost hrozná, ale vyjeli jsme na Srdiečko a pokračovali sedačkovou lanovkou na Kosodrevinu. Sněžilo a foukal silný vítr, ale aspoň na nás nahoře nečekala „ledovica“ jako předloni. V půli cesty na chatu postavili novou kabinkovou lanovku na Chopok a museli jsme ji po krkolomné cestičce obcházet, ale šťastně jsme dorazili.

Pár kamarádů v čele s Romanem Áčem tam už čekalo. Zavčas si zakoupit tričko, dát si výbornou čočkovou polévku a pivko, a pak se jít ubytovat. Do chaty se vejde asi 260 lidí a zakrátko už to tam vypadalo jako v úlu.

Večer zahajovala kapela Dostavník z Vysočiny, která pořádá festival Svojanov. Mají rádi moderní bluegrass s vlastními českými texty, které skládá mandolinista Jiří Pik nebo basistka Blanka Preisslerová. Ta také většinu písní zazpívala za vydatné podpory zbytku kapely. Moc se líbili a museli dokonce přidat písničku Tak hraj mi dál… Potom nás Ondrej Paciga všechny moc krásně a poeticky přivítal a pozval na scénu další kapelu, Tieň z Trenčína. Ti pro změnu organizují další festival v Hornej Porubě. Skupina vznikla již v roce 1991 a její jádro tvoří zakládající členové kytarista Eugen Fisla a banjista Stanko Valach. Na basu hraje Milan Nagy a benjamínkem kapely je mandolinista Pavol Daňo. Líbí se jim tradice a důraz dávají hlavně na čtyřhlasý zpěv. A ten jim jde výborně. Zpívají převážně slovenské texty Stanka Valacha a Jary Nečesaného. Nejvíc se mi líbila písnička Starý zvon. Ondrej ohlásil, že již vyslali záchranná vozidla – ratraky – pro kamarády, co uvízli po cestě. Silnice byla příšerná a lanovka už dávno nejezdila. Někteří silní jedinci dorazili dokonce pěšky.

Další v řadě byla newgrassová smršť obrovských chlapů, skupina Taverna z Prostějova. Měli jsme obavy o hlavu jejich snad dvoumetrového mandolinisty Leoše Koudelky, který se chvílemi zaplétal do lustru. Ale vydržel to lustr i on. Kapela vznikla již v roce 1996 a jediný zbylý zakládající člen je dlouhovlasý banjista, obdivovatel Bély Flecka Libor Hrda. Pěkně to tam roztočili… Výškový průměr jim trochu kazil houslista Míra Novotný. Také tato kapela se podílí na organizaci dalšího festivalu – Country Vojtěchov.

Následovala pietní vzpomínka na Jožku Černého. Mluvili o něm krásně Roman Áč a Ondra Paciga. Pak všichni na jeho počest povstali a Američan Willie Jones mu zazpíval Amazing Grace. Jožku měli všichni moc rádi, byl to boží člověk a výborný kamarád, a tak ukápla nejedna slzička… Nikdy nezapomenu, jak se o mne předloni vzorně staral…

Představil se nám nový talent. Na scénu nastoupila šestnáctiletá slovenská zpěvačka Tania Matkovčiková. Prozradila, že její velký vzor je Alison Krauss, ale nebyla to její pouhá kopie. Má velmi zajímavý hlas a mohla by udělat díru do světa, když jí to vydrží. Doprovázeli ji Roman Áč, Milan Benkovič na dobro a další tři muzikanti, jejichž jména si nepamatuji. Zazpívala i nějaké vlastní věci, moc se líbila a obecenstvo si vytleskalo přídavek Nothing At All.

Pak nastoupili nejvzdálenější účastníci, výborný chomutovský Album. Bylo to, jako když se odpálí raketa. Znám je mnoho let, ale s takovým temperamentem jsem je ještě nezažila. Lidé šíleli nadšením. Jako jediní museli třikrát přidávat!

A konečně přišel charismatický Texasan Willie Jones, se stejnou kapelou, která doprovázela i Táňu. Zazpíval moderní country, i nějaký rokenrol, a pak si pozval Taniu Matkovčikovou a spolu předvedli krásný duet It’s Been Too Long Without You a několik dalších. Roman exceloval na banjo a Milan Benkovič na dobro, basák se jmenoval, myslím, Erik, kytarista Josef a bubeník Lukáš. Milovníci country si přišli na své. Snad nejlepší bylo Muleskinner Blues v jeho podání, naskočila mi při tom husí kůže.

Po nich přišlo ryze americké trio, Willie Jones a otec se synem Henry a Christopher Stritzki. Předvedli různorodý repertoár, old time, soul i blues. Willie Jones je americký zpěvák a muzikant, který žil dlouhá léta v Německu, a teď se tam po delším čase v Texasu vrátil. Kosodrevinu navštívil vloni a byl nadšen. Letos přijel i přes to, že den předtím hrál v Mnichově a na sobotu večer se tam musel opět vrátit. Proto musel již ráno v sedm vyrazit, v strašném počasí, ale doufám, že v pořádku dojel. Tomu se říká totální nasazení a nadšení pro věc!

Závěr večera, a bylo již hodně po půlnoci, patřil tradiční kapele Dřevěná tráva kolem mandolinisty Pavla „Klobouka“ Kloboučníka. Zase ta husí kůže u jejich verze Walls of Time… Pochopitelně se v baru i jinde jamovalo až do rána bílého.

Po výborné snídani jsem vyrazila ven. V hlubokém sněhu se ale moc chodit nedalo a na uježděné sjezdovce byla spousta sportovců s lyžemi, prkny i skupina šílených cyklistů. Koukala jsem tedy hlavně, aby do mne někdo nenajel a chodila spíš jen kolem chaty. Těšila jsem se na promítání filmu z Ameriky, co měl předvádět Richard „Cifo“ Ciferský, ale ten se bohužel nemohl dostavit.

Odpoledne zahajovalo na malé scéně v baru slovenské duo Bratrů Supakovců s kytarou a mandolínou. Další byl můj oblíbený pražský Twisted Timber, kapela kolem výborné mandolinistky Zuzky Liškové, která se velkou měrou podílí na kapelním materiálu. Moc pěkná muzika!

Womacklee jsem naštěstí znala již od minula, tak jsem tentokrát nebyla v šoku z jejich psycho textů a muzikou mezi bluegrassem a heavy metalem. I když mi minule texty jako „všude kolem sebe vidím kousky tebe“ s koncem, že nakonec dotyčného čeká švihadlo, naháněly hrůzu, tentokrát jsem se už nebála, ale od srdce se zasmála… Také museli přidávat. K mé radosti nastoupila jedna ze sestav opavského Bluegrass Comebacku, tentokrát asi osmičlenná. Zahráli a zazpívali krásnou klasiku, u několika písní dokonce se zdvojenými houslemi. Manželům Juřenovým a jejich kamarádům to pořád jde perfektně. Po nich nastoupila mně dosud neznáma Gospel Paráda, a ti moc krásně zpívali. Avizovaná Fusion Tour se pro nepřítomnost Richarda Ciferského nekonala.

Charismatický, bombasticky multižánrový kytarista, jeden z největších talentů, které jsem za poslední léta potkala, Peter Luha, nastoupil jen jako sólo. Ale nebylo to na škodu, spíš naopak. Předvedl fantastickou show, lidi se mohli utleskat a chtěli stále víc. Mohl odejít, až když pořadatelé slíbili, že bude v hlavním programu večer hrát jako poslední a bude moci přidávat do aleluja…

Další byla nová a velmi nadějná formace Jumper Cables výborných muzikantů, banjisty Michala Wawrzyczka, kytaristy Tomáše Juřeny a dobristy Zdenka Dokoupila. Jejich basáka ještě neznám. Ale hoši umí!

Třešničkou na dortu, nebo v tomto případě spíš na dně skleničky, byla poslední severočeská dámská kapela Od plotny skok. Děvčata to pěkně roztočila a pro přítomné muže to byla konečně i pastva pro oči.

Po výborné večeři začal poslední programový blok na hlavní scéně. Moderoval, jako již celý den, Heňo Medvěd. První kapelou byl Silent Rain, s legendami Standou Ferugou a Štefanem Lukáčem. Seznámila jsem se s nimi loni na Selské v Jeseníkach. Krásná muzika!

Další byli vítězové soutěže o nejlepší evropskou kapelu z Holandska, ostravský Goodwill, kolem tančícího basáka a zpěváka Tomáše Láska. Jejich kytarista a druhý výborný zpěvák Petr Ježek mi něčím připomíná mladého Tonyho Rice. Kapela má reprezentovat Evropu na letošním IBMA festivalu v Severní Karolíně. Tedy doufám, že se do té doby, jako po několik let také držitelé titulu první kapely, co se týče konzumace alkoholu, neupijí. To se týká hlavně jejich banjisty Lentila, který se na scéně pěkně potácel a všichni měli obavy, že spadne z pódia. Doufám, že do podzimu bude trochu abstinovat, aby nám v té Americe neudělali ostudu. Ostatní hoši to naštěstí již dávno nepřehánějí. Bylo by jich moc škoda…

Další moji oblíbenci jsou také z Ostravy, BluRej, jinak reunion legendární kapely Modřina, s nádhernými vokály. Mezi nimi zpívá a na mandolínu hraje i český John Duffey – Honza Meisel… Hoši moc umí! Jožkovi tam nahoře zahráli skladbu Pro tu chvíli musíš se bít…

Po nich přišla na řadu místní skupina Vodopád z Brezna, snad jediní, kteří se zúčastnili všech ročníků. Ti všem připravili překvapení, neboť se rozhodli pokřtít svoje nejnovější cédéčko Čarovný deň, které vyšlo před Vánocemi. Obsahuje šestnáct nádherných koled.

Nejvíc jsem byla překvapená já, protože se mi dostalo velké cti u tohoto křtu figurovat jako kmotra. Kmotrem byl Jaroslav Malina z Modré. Ondrej pak pozval kapelníky všech zúčastněných kapel na slavnostní přípitek. Pod pódiem se vytvořil pěkný dav, a tak jsme se vrátili o tři týdny zpět na Vánoce a několik těch krásných koled jsme si mohli naživo poslechnout. Kapela bude zakrátko slavit své třicáté narozeniny a doufám, že po těch dalších aspoň třicet let si jejich koledy budeme moci poslouchat pod stromečkem. Hoši dovedou udělat vždycky tu správnou náladu. Nikdy si nenechám ujít příležitost je někde ve světe vidět! Seznámila jsem se s nimi kdysi ve Francii. Svou poslední písničku, která se stala neoficiální hymnou tohoto kempu, starý hit od Bluelandu Vždy keď ráno vstávam prvý, věnovali Jožkovi, který tam nahoře brázdí nebeské řeky na svém kajaku… Pochopitelně i oni museli přidávat a jejich poslední byl hit Stará kára.

Po nich nastoupila kapela Neznámi s jejich moderní country. Moc jsem se těšila na další kapelu Candy Floss, kolem banjistky Simony Schmidtové. Dušan Hronec – kytara, Michal Barok – mandolína, Michal Kováč – housle, Anton Národa – basa. Zpěvačka Patricia Pivolusková jde taky nahoru jak raketa. Jen mi trochu chyběly jejich nádherné dívčí duety se Simonou. Už jsem o nich psala několikrát a vždy mne znovu překvapí, jak jsou čím dál lepší. Myslím, že by mohli od minuty hrát jako profíci a mají na to udělat díru do světa. Festival se pomalu blížil do finiše. Nastoupil temperamentní Bystrik Band, pro mne premiéra. Znala jsem tam jenom Romana Áče, jednoho z pořadatelů kempu a vynikajícího houslistu Michala Kováče.

Už bylo dlouho po jedné z půlnoci, když nastoupil fenomenální Peťo Luha se svou sessionovou kapelou, kterou protentokrát nazval Kosodrevina Band Jožky Černého, složenou ze smetánky slovenské akustické scény. Jeho muzika se nedá popsat, musí se vidět a hlavně slyšet na vlastní oči a uši. Peťko nejenže fantasticky hraje i zpívá, ale dokáže svým charismem strhnout obecenstvo. Tak celý sál zpíval třeba „ Pretty Woman“, hity od Beatles… Slyšet třeba převážně bluegrassové muzikantské publikum zpívat jako jeden muž „Born To Be Wild“, to je zážitek, na který se jen tak nedá zapomenut. Stanko Palúch exceloval s houslemi, Milan Benkovič na dobro, Michal Barok na mandolínu, jméno basáka mi nějak ušlo a na bicí Lukáš, příjmení mi taky vypadlo… Opravdu poslední přídavek v té řadě nádherných improvizací byl rockenroll Chucka Berryho Johny B. Goode. To už táhlo pomalu na třetí hodinu ranní. Obecenstvo sice i nadále nebylo k utišení, ale kemp oficiálně skončil. Připadala jsem si jako v nebi, odkud na nás jistě koukal i Jožko… Vzpomněla jsem si, že předloni, když jsem tam poprvé viděla virtuózního kytaristu Peťu Luhu, mistra mnoha stylů, tak mi úplně vyrazil dech. Moc jsem se divila, že ho ještě neznám, když je tak výborný. Tehdy mi řekl, že o slávu nestojí a já měla obrovskou radost, že takoví lidé ještě vůbec existují. Nedávno ale natočil své první, autorské cédéčko, inspirované cestami do Francie a Španělska s názvem „Via del Alma“. Ukázky můžete slyšet na www.peterluha.com. Kdybyste měli někde možnost ho vidět a slyšet, neváhejte, nebudete litovat. Je fakt fantastický a jedinečný. Takové talenty se často nerodí… Pochopitelně následovala ještě spousta dalších sessionů, povídání a popíjení s kamarády. Ale to již byla na řadě ta smutnější část víkendu, loučení…

Ráno bylo ve znamení odjezdu. Po docela dobrodružné cestě ze Srdiečka jsem nechala jet tři možná auta, nasedla až do čtvrtého a s tím nakonec stihla vlak z Brezna. Krásný romantický motoráček s otevřenou plošinkou mne zavezl do Banské Bystrice, po hodině čekání přijel rychlík, ale po pár kilometrech nastoupili policajti a ohlásili, že musíme zpátky do Bystrice vyměnit lokomotivu. Začalo sněžit a už nepřestalo celou cestu. A vše mělo zpoždění. Rychlík z Bratislavy byl už pochopitelně v tahu, čekat další dvě hodiny… Do Brna jsem se dostala až před desátou a měla jsem vlastně štěstí, neboť na Slovensku zatím nastala sněhová kalamita.

Každopádně to byl víkend, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Díky slovenským kamarádům za pozvání a organizaci. Týmu zlínského Jirky Elgera za perfektní zvuk a všem zúčastněným muzikantům za vytvoření jedinečné atmosféry. Jsou momenty, kdy musím v duchu znova a znova poděkovat Billu Monroeovi za to, že tuhle nádhernou muziku vymyslel a z nás všech, kteří ji máme tak rádi, vytvořil jednu velkou rodinu…

Lilka Pavlak, zkosená chřipkou, v Brně 24. ledna 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, zkosený chřipkou, 28. ledna 2013)