Amerika 2013 – IBMA World of Bluegrass, část 2

První část mého povídaní o Americe skončila ve čtvrtek dopoledne. Tady je pokračování…

Čtvrtek 26. září 2013 (odpoledne):

V jedenáct začal slavnostní oběd – Special Awards Luncheon. Po něm nastalo předávání zvláštních cen. V jednotlivých kategoriích zvítězily tyto osobnosti:

Broadcast personality (rozhlasová osobnost) Ronnie Reno
Best Graphic Design for Recording Projekt obdrželi Dak Alley, Carl Jackson a Jimmy Metts
Best liner notes for recorded projekt: Fred Bartenstein
Print media personality: Fred Bartenstein
Událost roku: Bill Monroe’s Bean Blossom Festival v Indianě
Songwriter of the Year – písničkářem roku se stal Eric Gibson z Gibson Brothers

Distinguished Achievement Award, jednu z nejvyšších prestižních cen, která se uděluje každoročně významným osobnostem, které se osvědčily ve svém oboru jako mimořádní průkopníci a jejich schopnosti a úsilí ovlivnily a obohatily vývoj tohoto hudebního stylu a dosáhly jeho uznání v celém hudebním světě obdrželo pět osobností a skupin:

Keith Case, za čtyřicet let své činnosti pro tuto muziku, president Keith Case a Associates, agentury která reprezentuje ty největší bluegrassové hvězdy.

East Mountain Band, první japonská bluegrassová kapela, označovaná jako „otcové bluegrassu“. Založil a zorganizoval ji v roce 1958 Tatsuo Arita. Hráli v obsazení Yasushi Ozaki (kytara), Hisashi Ozaki (mandolína), Don Sano (banjo), Yoshinobu Kakegawa (housle), Hirokazu Uneno (foukací harmonika) a Shozo Nakamura (basa). S touto muzikou se seznámili během druhé světové války, když poslouchali US Armed Forces Radio. Pořídili si nástroje a podle rádia se začali učit hrát. Ovlivnili všechny po nich následující kapely jako Bluegrass 45, The Nakashima Sisters atd. Ocenění přebírali bratři Ozaki, jako druzí vyznamenaní Japonci a další neameričané v řade. Po Americe má na světě kromě Československa největší bluegrassovou scénu právě Japonsko.

Vic Jordan, banjista, který hrával s Jimmy Martinem, Billem Monroem a Blue Grass Boys, Lesterem Flattem & The Nashville Grass, Wilmou Lee & Stoney Cooperem, s kapelami Jim & Jesse, The Wayne Newton Orchestra atd. Dekády spolupracoval s televizi a ve studiích. Můžete ho slyšet s Monroem třeba na nahrávkách Gold Rush, Sally Goodin, Virginia Darlin’, Is the Blue Moon Still Shinin’, Train 45, Kentucky Mandolin, I Want to Go with You, Crossing the Cumberland, a “Walls of Time. Také nahrál banjo na soundtracks pro filmy Coal Miner’s Daughter a Smoky & the Bandit II atd.

McLain Family Band je označovaná jako světoví ambasadoři americké tradiční muziky. Od roku 1972 hráli ve víc než osmdesáti zemích světa. Také jako první bluegrassová kapela koncertovali se symfonickým orchestrem. Raymond W. McLain hrával s kapelami Jim & Jesse (na banjo ) Reno and Harrell (na mandolínu). Michael McLain na kytaru a banjo s Claire Lynch Bandem. Členové této rodinné kapely vyučují muzikologii na různých univerzitách…

Charley Pennell, pracuje v knihovně North Carolina State University v Raleigh. Profesionálně zdokumentoval a zpracoval online seznam všech známých existujících bluegrassových nahrávek. Jeho “Bluegrass Discography“ obsahuje desetitisíce nahrávek, včetně singlů, LP, kazet a CD.

Další čtvrteční akce následovala hned po obědě, a to Songwriter Showcase. Deset písničkářů mělo možnost představit svou tvorbu. Nebyla jsem tam ale celou dobu, odskakovala jsem si sem tam na Trade show – hudební veletrh. Jako každoročně tam měl stánek i náš Jarda Průcha. Mám ale pocit, že každým rokem těch vystavovatelů ubývá, nájemné je vysoké. Letos tam byli docela izolovaní po celou dobu, protože všechno dění se konalo daleko, kam se jenom tak narychlo odskočit nedalo… Moc radosti z toho asi neměli…

Ve dvě začínaly semináře. Vybrala jsem si: Still Inside – Celebration music of Tony Rice. Před sálem stala dlouhá fronta a nedostala se tam ani polovina zájemců. Tim Stafford a Caroline Wright tam představovali svou knihu – Still Inside – biografii Tonyho Rice . Pár přátel, jako třeba Jason Burleson z Blue Highway, Jan Johannson, Peter Rowan, atd. přidalo k dobrému své historky o Tonym. Knihu jsem ale dostala už předloni, tak jsem se nic nového vlastně vůbec nedozvěděla… Škoda.

Pak ještě zpátky na Trade Show, udělat nějaké fotky, povykládat s kamarády a na chvíli si dát nohy nahoru na pokoji. Pomalu se chystat na do posledního místečka vyprodanou Awards Show… Jak jsem se již zmínila v první části povídání, naštěstí se mi podařilo ještě ukořistit lístek, i když jen do poslední řady pod střechou… Před divadlem byla velká sláva a natažený rudý koberec, po kterém chodily hvězdy a místní honorace. U toho jsem být nemusela. Vylezla jsem si na své bidýlko a vyčkávala věci příštích… Úderem půl osmé to vypuklo.

Hostitelem byla tentokrát mnohokrát oceněná kapela Steep Canyon Rangers z nedalekého univerzitního města Chapell Hill. Srdečně nás všechny přivítali, s tím, že mají obrovskou radost, že se celá tato veleakce koná v jejich domovském státě, který má dlouhou bluegrassovou tradici. Zároveň věnovali tento večer památce nejvýznamnější bluegrassové osobnosti ze Severní Karoliny, Earlu Scruggsovi. Pak již zazněla jejich první píseň večera.

Po nich nastoupila novodobá bluegrassová královna Rhonda Vincent a Rage a zahráli nám Run Mississippi River. Na scéně se objevili Sierra Hull a Frank Solivan a vyhlásili vítěze v kategorii Vocal Group of the Year. Vokální skupinou roku se stali Gibson Brothers.

Dobro player of the Year – dobristou roku se stal již popatnácté Rob Ickes. Svoji cenu věnoval nedávno zesnulému Mike Auldridgeovi, jehož hru na dobro uslyšel poprvé jako třináctiletý chlapec na festivalu Grass Valley v Kalifornii, kam ho vzala maminka. Ten okamžik ovlivnil celý jeho následující život… Další v řadě bylo vystoupení Kenny & Amanda Smith. Zahráli nám píseň Catch Me If I Try… Hrál s nimi Alan Bibey na mandolínu a Ron Steward na banjo.

Silvio Ferretti z Red Wine a Spinney Brothers z Kanady nám prozradili vítěze kategorie Instumentální nahrávka roku. Cenu si odnesla skladba Foggy Mountain Rock z CD Foggy Mountain Special – A Tribute to Earl Scruggs, vydaného u společnosti Rounder. Nahrál ji Tom Adams a spolu s ním Dan Tyminski, Ron Steward, Dennis Crouch, Clay Hess a Randy Kohrs. Jelikož se Tom Adams nemohl zúčastnit, cenu za něj přebral Marshall Willborn, jeho dlouholetý přítel a spoluhráč.

Houslistou roku, Fiddle Player of the Year, se stal Jason Carter z kapely Del McCoury Band. Členové kapely Balsam Range zdůraznili, jak jsou rádi že se tato show koná právě v jejich domovském státě, ze kterého pocházel i sám velký Doc Watson. Zazpívali If You Don´T Know Where You´Re Going… Po nich se na jevišti objevili The Roys a Missy Raines a vyhlásili Zpěváka roku, Male Vocalist of the Year, kterým se stal Junior Sisk.

Banjo Player of the Year, banjistou roku, se konečně a velice zaslouženě stal můj oblíbený Mike Munford z kapely Frank Solivan Band. Prohlásil, že je moc hrdý na to, že se to stalo právě v rodném státě Earla Scruggse, který byl jeho největší inspirací, a cenu věnoval jeho památce. A už se objevila nejúspěšnější kapela posledních let, Gibson Brothers. Zazpívali nám Dying For Someone To Live For…

Zpěvačkou roku – Female vocalist of the Year se stala Claire Lynch. Však jste měli nedávno příležitost ji vidět a slyšet s její kapelou v Jablonci.

Už si ani nepamatuji, po kolikáté se kytaristou roku – Guitar Player of the Year stal Bryan Sutton. Také byl nadšen, že se mu této cti dostalo v rodném státě jeho idolu, Doca Watsona.

V roce 1993 se poprvé objevila na prknech, která znamenají svět, kapela mladých hvězd pod vedením Petera Wernicka – Bluegrass Youth All-Star. Tehdy byly v kapele talenty jako Chris Thile, Mike Cleveland, Josh Williams, Cody Kilby. Pokračování bylo v roce 2003 a v tehdejší kapele jsme měli možnost vidět například Sierru Hull. Po dalších deseti letech jsme tedy letos mohli vidět ty součastné nejlepší mladé hráče. Necháme se překvapit, kdo z nich udělá díru do světa.

Jsou ve věku 14 až 16 let. Tak si je zapamatujte… Kytarista Korey Brodsky, dobrista Michael Kilby, basista Jimmy Meyer, mandolinista Jacob Burleson, banjistka Brandy Miller, houslistka Samantha Snyder, kterou jsem poprvé viděla hrát na festivalu Carolina in the Fall před pěti lety, když jí bylo asi 9 let. Druhý houslista se jmenoval Grant Rigney.

Marty Raybon a Peter Wernick nám prezentovali Emerging Artist of the Year, dívčí skupinu Della Mae. Po nich přišel na řadu mandolinista roku – Mandolin Player of the Year – Adam Steffey. Russel Moore a IIIrd Tyme Out nám zahráli píseň od Johna Hartforda Gentle Of My Mind.

A pak přišel na řadu slavnostní okamžik. Do Hall of Fame, Síně slávy IBMA, byl uveden houslista Paul Warren 1917-1978. Jeho první džob byl s Johnnie a Kitty Wells Show. Zůstal u nich 13 let do své služby ve druhé světové válce. Po devětadvaceti měsících v německém v zajetí se vrátil zpět a účinkoval na mnoha nahrávkách Kitty Wells a Johnnie a Jack. V roce 1954 se stal členem kapely Foggy Mountain Boys Lestera Flatta a Earla Scruggse. Účinkoval ve stovkách rozhlasových a televizních show a po patnácti letech, když se Flatt a Scruggs rozešli, hrál dál s Lesterem Flattem a jeho skupinou Nashville Grass. Bohužel měl podlomené zdraví a odešel do nebeské kapely v pouhých 59 letech… Plaketu za něj přebíral za účasti celé rodiny jeho syn Johnny Warren.

Na scénu nastoupila superkapela Earls of Leicester, složena z hvězd: Charlie Cushman – banjo, Tim O´Brien – mandolína, Johnny Warren – housle, Shawn Camp – kytara, Jerry Douglas – dobro a Barry Bales – basa. Jejich vystoupení bylo nejenom pro mne jedním z vrcholných zážitků toho večera.

Cindy a Terry Baucom vyhlásili vítěze kategorie Recorded Event of the Year. Událostí roku se stala nahrávka What´ll I Do, na které se jako hudebníci podíleli Terry Baucom, Sam Bush, Jerry Douglas, Wyatt Rice, Steve Bryant a Buddy Melton a produkovali ji Terry a Cindy Baucom a Ed Lowe na John a Billy Records.

Basistou roku, Bass Player of the Year, se stal Barry Bales. Blue Highway nám zahráli titulní píseň ze svého nejnovějšího alba The Game, které se brzy objeví na trhu. Na jeviště za obrovského potlesku nastoupili Sam Bush a Peter Rowan. Byli moc hrdí na to, že mohou do Hall of Fame uvést jejího nejmladšího člena – Tonyho Rice.

Jako první se slova ujal Sam Bush. Povídal nám, že když v roce 1970 odešel z kapely Bluegrass Alliance slavný Dan Crary, nabídli mu, aby s nimi na kytaru začal hrát on. Sam sice hrál raději na mandolínu a necítil se tak úplně povolaný, ale místo přijal po tom, co mu Dan předvedl, jak některá svoje sóla hraje. Měli vystupovat kdesi v Severní Karolíně a Sam se šel před koncertem trochu projít. V polích zahlédl prý nejhubenějšího chlapa na světě, jak sedí na kufru od kytary Martin a hraje jako Clarence White. Dal se s ním do řeči a navrhl mu, zda by nechtěl s ním hrát v kapele. Sam by se pak mohl vrátit ke své oblíbené mandolíně. Když to navrhl kapele, tak mu hoši vyčinili, ze osmnáctiletý mandolinista nemůže sám přijímat do skupiny nového člena, aniž by se zeptal ostatních. Když si ale Tonyho večer v kempu poslechli, jednohlasně odsouhlasili, že on bude pro ně ten správný kytarista. Sam se tedy vrátil k mandolíně, Tony se přestěhoval do Louisville a začal s nimi hrát.

Peter Rowan prohlásil, že Tony je nejvlivnější kytarista v hudební historii. Že se ho tisíce jiných snaží imitovat, ale ještě se nikomu na světě nepodařilo hrát jako on.…A také byl vynikající zpěvák s nádherným silným barytonem. Jeho různorodé nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno. Ovlivnil snad všechny kytaristy druhé a třetí generace…

Samotná Tonyho děkovná řeč je pak v bluegrassových kruzích označována jako zázrak. Tony Rice začal mluvit svým chraplavým hlasem a po delší době prohlásil, že když mu nebeský otec dovolí, že zkusí promluvit svým normálním hlasem a opravdu se mu to po dlouhých devatenácti letech povedlo… To byl nejdojemnější okamžik. Spousta lidí mela slzy v očích a nastal dlouhotrvající potlesk ve stoje…

Prý se snaží dodat odvahu své drahé přítelkyni Alison Krauss, která má momentálně také problémy s hlasem, a proto nepřijela do Raleigh. Že se bude snažit trénovat svůj hlas i nadále a třeba jednou bude zase schopný toho, co mu chybí nejvíc – zpívat. Držme palce, ať se mu to opravdu podaří…

A pak se k němu přidala jeho nejslavnější sestava Manzanita Band ve složení Sam Bush, Jerry Douglas, Ricky Skaggs, Wyatt Rice a Todd Phillips. Sam Bush nám zazpíval Old Train. Obecenstvo šílelo a následovaly další neutichající „standing ovations“.

Pak už zůstalo na jevišti jenom v naprosté tmě stojící osvětlené banjo. Byla přečtena dlouhá řada jmen těch, kteří nás v minulém roce opustili navždy… Každým rokem jich je víc…

Dale Ann Bradley a Ronnie Bowman vyhlásili vítěze kategorie Gospel Recorded Performance of the Year a cenu získala nahrávka Beulah Land. Vyšla na značce Rural Rhythm. Nazpíval i produkoval ji Marty Raybon a napsal Squire Parsons.

Song of the Year – Písní roku se stala They Call it Music, píseň Erika Gibsona a Joe Newberryho. Další písničku nám zahrála slavná kapela Dailey & Vincent. Přidali se k nim ještě Bryan Sutton a Jim Mills. Jim Mollins a Junior Sisk vyhlásili Instrumentální kapelu roku – Instrumental Group of the Year. Stala se jí skupina The Boxcars s Adamem Steffeyem.

Album of the Year – Albem roku se stala nahrávka Papertown od formace Balsam Range na labelu Mountain Home. Večer se pomalu ale jistě chýlil ke konci, Del McCoury Band nám zahrál píseň And The Train Keeps Rolling… Claire Lynch a Doyle Lawson vyhlásili poslední vítěze večera: Entertainer of the Year – Baviči roku se stali Gibson Brothers. Nakonec nám zahrál Ricky Skaggs s Kentucky Thunder. A bylo po slávě.

Na recepci jsem nešla. Slíbila jsem, že přijdu ještě do California Suite. Podívat se tam na další tři skupiny. Následovala blesková akce, prý máme honem na oslavu, že za deset minut, tedy o půlnoci, začíná hrát Frank Solivan Band v Pour House. Já že to tedy vezmu klusem, ale holky, že tam budeme rychleji, když si najmeme rikšu, kterých tam všude bylo habaděj. Nasedli jsme na ni ve třech. Chudák ten hoch, co šlapal na kole. Přesto jel jako šílenec. Děvčata ho povzbuzovala, ať jede rychleji a mně vstávaly vlasy na hlavě, když předjížděl, co se dalo. Ale přežily jsme to a do klubu dorazily, když kluci právě začínali hrát první píseň. Hoši hráli jako o život a přitom probíhala velkolepá oslava Mike Munforda, nejnovějšího majitele titulu Banjistu roku. Dokonce mne Frankova manželka Leah Sturgis vtáhla i na taneční parket. Křepčily jsme vesele… No bylo to veliké a bylo toho pro ten den až až…

Lilka Pavlak v Bülachu, 20. listopadu 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 2. prosince 2013)

Fotografie k článku najdete zde