Amerika 2013 – IBMA World of Bluegrass, část 1

Letos se mi do Ameriky moc nechtělo. Ale moje přirozená zvědavost nakonec zvítězila. IBMA World of Bluegrass – Svět Bluegrassu se opět, na příští nejméně tři roky, přestěhoval, tentokrát z Nashvillu do Raleigh v Severní Karolině. Když už jsem jezdila do Owensbora v Kentucky, kde to všechno začalo, do Louisvillu (také v Kentucky) i do Nashvillu, tak jsem na tom prvním v Raleigh prostě chybět nemohla.

Změnilo se ale nejenom místo konání, ale vlastně celý koncept této konference. Hlavním cílem bylo snížit finanční náklady, protože ceny v Nashvillu se neustále zvyšují. A pak, město Raleigh o tuto událost usilovalo již léta… Bohužel mi to ale kromě ubytování vůbec levnější nepřipadlo… Celá akce se scvrkla ze sedmi dnů na pět.

Do Raleigh jsme dorazily s Tomem Grayem a jeho přítelkyní Pam McLoad v pondělí kolem poledne. Vysadili mne u hotelu Marriot, kde jsem měla bydlet, a jeli se ubytovat kamsi na kraj města. Náš hotel, spojený s Convention Center, hlavním místem dění, byl již měsíce předem vyprodaný. O pokoj jsem se dělila tradičně s Beou Flaming, teď již bývalou manažerkou Druhé trávy, jejím synem Benjim a její nástupkyní Sonjou Kapoun. Bea ten hotel objednávala již v dubnu…

Rychle jsem se ubytovala a pozdravila se spoustou přátel v hotelové lobby a již mne čekala recepce absolventů programu Leadership Bluegrass. Konala se ve výškové budově na hlavni třídě. Dorazila jsem tak jako jedna z posledních a už to tam hučelo jako v úlu. Hned jsem se tam mezi tolika známými tvářemi cítila jako doma.

Představitelé města nás tam velmi srdečně uvítali, stoly se prohýbaly pod dobrotami pravého jižanského pohostinství. I pití všeho druhu, včetně Moonshine, kterou jsem s díky odmítla. Zato jsem objevila, že se tam čepuje pivo značky Moravian Rhapsody – Czech Pilsener z místního pivovaru. Moravské rapsodii jsem tedy odolat nemohla a připila si na zdraví s Frankem Solivanem.

Recepce se značně protáhla a pomalu se začal projevovat „jet leg“, tak raději na čerstvý vzduch, projít se po nočním městě a do hotelu. Moji spolubydlící z Minnesoty pořad ještě nikde. Snažila jsem se být vzhůru, až přijedou, ale brzy jsem to vzdala a padla za vlast. Přijeli až k půlnoci a vnímala jsem je jenom jako ve snu.

Úterní ráno bylo krásné a slunečné, ale začaly první zmatky. I když jsem vyplňovala registrační formulář doma dvakrát a objednala si lístek na Award Show a vše dala na svou kreditní kartu, zjistila jsem, že registrovaná vůbec nejsem. Tak do další fronty na dodatečnou registraci. Konečně vyfasovat visačku se jménem, programovou knížku atd.

Dozvěděla jsem se, že lístky na Award show jsou už vyprodané. Poslali mě sice zeptat se do divadla, ale tam nikdo. Když jsem se vrátila, bylo mi řečeno, že se pár lístků objevilo, ale zase jsou pryč. Nakonec se mi ale přece jen podařilo jeden ukořistit. V poslední řadě…

Moje kamarádka Becky Johnson mne lákala na volnou projížďku autobusem po městě, tak jsem se nechala přemluvit a ještě s Billem Knowltonem vyhlídkovou jízdu po Raleigh absolvovala. Po cestě jsme vystoupili s tím, že tam je dobrá hospoda s jižanským jídlem. Z neznámých jídel jsem si objednala kuře s dressingem, v domněnce, že to bude nějaký salát, ale vyklubalo se z toho smažené kuře s hutnou mastnou nádivkou jako příloha a k tomu ještě pomfrity… Můj ubohý žlučník z toho jídla vůbec radost neměl…

Spěchala jsem sice zpět, ale oběd se protáhl a já chytila už jenom konec plánovaného semináře o Music publishing. Dav se ubíral do Convention Center a až tam jsem zjistila, že nás čeká další recepce. Já byla ale tak nacpaná od toho těžkého oběda, že jsem do sebe dostala už jenom ovoce a kávu. A těch dobrot kolem… Bylo mi líto, že je ani neochutnám…
Následovala dlouhá zahajovací řeč. Hlavním řečníkem byl letos mladý banjista Noam Pikelny, jeden ze zakladatelů kapely Punch Brothers. Noam kdysi hrával taky se Slávkem Hanzlíkem a byl úplně první banjista, který v roce 2010 obdržel cenu Steve Martina (Steve Martin Award for Excellence in Banjo and Bluegrass). Jeho druhé album „Beat The Devil And Carry A Rail“ bylo nominováno na Grammy jako nejlepší bluegrassové album. Velkého uznání také dosáhla jeho poslední nahrávka „Noam Pikelny Plays Kenny Baker Plays Bill Monroe“, na které se podíleli Stuart Duncan, Bryan Sutton, Ronnie McCoury a Mike Bub.

V šest večer začínala Bluegrass Ramble aneb potulka po večerních předváděčkách, které se konaly v šesti různých klubech, roztroušených po celém městě, a v sále Convention Center. Bylo to šílené. Každý den se po hodině střídalo až třicet skupin na sedmi místech. Vše se tedy absolutně nedalo stihnout.

Hnala jsem se na předváděčku Johnnyho Staatse s jeho novou kapelou The Delivery Boys do klubu Kings. Po cestě jsem na lavičce před soudní budovou našla nějaký iPhone v pouzdře posázeném polodrahokamy. A protože nablízku bylo několik bezdomovců, strčila jsem jej do ruksaku, že ho pak odevzdám v hotelu na recepci. Kdybych ale tušila, co mne čeká, nechala bych ho tam, ať si ho ukradne, kdo chce…

Z Kings poklusem do Convention Center na The Kicking Grass, a zpět do města na Johny a Jeanette Williams do Architect Bar, po nich hrál Kathy Kallick Band. Dál jsem měla v plánu podívat se na Steeldrivers, kteří hráli v Long View Center…

Najednou mne někdo chytne za rameno. Pěkně jsem se lekla a koukám, že policajt a ještě dva jiní chlapi a ženská a na mne, kde prý mám ten ukradený telefon. Ignorovali to, že jsem řekla, že jsem telefon našla. Prý mne honí po městě už asi hodinu. Musela jsem je dovést na místo, kde jsem ho našla a ta ženská neustále vykřikovala, že jsem jí ukradla telefon za tisíc dolarů a že patřím do kriminálu. Pěkně ve mně hrklo, protože znám tamní poměry… Marně jsem jim vysvětlovala, že jsem ho chtěla dát na recepci do hotelu, prý jsem ho měla hned donést na policii. A následoval výslech, co tu dělám, kde bydlím, jak jsem dlouho v Americe, kam jsem přiletěla, jak jsem se dostala do Raleigh atd. Řekla jsem, že jsem byla od pátku ve Washingtonu a včera přijela autem s Tomem Grayem a vytáhla jeho navštívenku, ať mu zavolají. Policajt se zeptal, zda je to Tom Gray, co hrával se Seldom Scene a Country Gentlemen a když jsem přisvědčila, trochu změknul. Ale ta ženská, nějaká advokátka, že ji nezajímá, kdo jsem, jen ať mě co nejrychleji zavřou… Naštěstí šli kolem moji kamarádi z Bostonu, kteří dosvědčili, že mne znají a že jsem přijela na bluegrass a ne krást. Jeden z těch tří, co mě zatkli, se rozloučil a odešel s tím, ať si to policajt s tou advokátkou zařídí sami. Policajt řekl, že to záleží na ní, neboť ten telefon patří jí. Trvala na tom, že patřím do kriminálu, protože jsem jí ukradla drahý mobil se všemi služebními a osobními údaji. Když jsem se zeptala, zda jsem ho tam měla nechat, aby ho vzali ti bezdomovci, rozzuřila se ještě víc. Vyhrožovali mi, že mne zavřou, pak okamžitě vypoví ze Států a že už se tam nikdy nepodívám atd. Po víc než půl hodině hrůzy a přimlouvání mých bostonských přátel, kteří prohlásili, že jsou taky na Bluegrass Ramble a musí běhat z klubu do klubu, a že jistě proto jsem neměla čas to ještě odevzdat, se to začalo mírnit. Policajt, kterému to už, myslím, bylo trochu trapné, se za mě u té ženské přimlouval a nakonec mi dal varování, že jestli mne ještě jednou chytnou s ukradenou věcí, nepomůže mi ani svěcená. Kdybych tam prý trvale bydlela, vězení by mne neminulo, ale tentokrát že mě jenom napomene… Ženská pořád ještě prskala, ale konečně mne nechali jít.

Přišla jsem, klepající se a bledá jak stěna, do irského Pubu Tir, kde začínaly hrát Lorraine Jordan a Carolina Road. Kamarádi do mne nalili trochu irské whiskey a vše zase bylo OK. Kdybych ale někde našla třeba zlaté hodinky s vodotryskem, ani si jich nevšimnu. S poctivostí jsem daleko nedošla…

A pak zase klusem do Architect Bar na posledních pár písní Flamekeepers s Michaelem Clevelandem. Následovali Red Wine z Itálie a už jsem tam zůstala na Deadly Gentlemen.

Dávno už mne přešla chuť se někde sama v noci toulat po městě, kde se to hemžilo bezdomovci. Najala jsem si jako bodyguardy – osobní strážce – italské „kmotry“ z Red Wine, kteří mě doprovodili až do hotelu. Bylo už asi půl třetí a těch zážitků bylo i na mne trochu moc…

Středa:

Chtěla jsem být už v osm ráno na Storytelling Session s bluegrassovou legendou Tommy Edwardsem ze Severní Karoliny. Ale trochu jsem zaspala. Tak jen na skok do Starbucks pro kafe, abych stihla aspoň poslední půlhodinku povídání. Moc mne mrzelo, že jsem tam nebyla od začátku, bylo to moc zajímavé. O půl jedenácté začínaly semináře. A protože ještě pořád nemám žádné klony, byla jsem první polovinu na Writing For, Pitching To and Building an E-media Empire, s Johnem Lawlessem s Bluegrass Today atd. Další polovinu na Performing Gigs and Festival Abroad, se členkami Della Mae a The Stray Birds.

Následoval slavnostní oběd, kde se udělovaly letošní Momentum Awards. To pro mne také byla novinka. Začali s touto tradicí teprve vloni, když jsem tam zrovna nebyla. Toto ocenění je určeno jako uznání (a motivace) pro ty nejlepší mladé a výjimečně nadané muzikanty a bluegrassové profesionály v časném stádiu jejich kariéry. Je to rozdělené na dvě kategorie.

1. Industry:

Osobnost roku: Danny Clark
Nový festival roku: Bluegrass on the Plain
Mentor roku: Denise Stiff

2. Muzikant roku:

Instrumentalista roku: Chris Luguette, kterého mnozí z vás znají jako kytaristu z Frank Solivan Bandu
Zpěvák roku: Robert Greer
Kapela roku: Town Mountain

Kromě Chrise bohužel nikoho z nich neznám, tak k tomu nemám co říct. Ale přesto všem srdečně gratuluji. Ceny vyhlašoval Carl Jackson. Následovaly oficiální showcase – předváděčky tří kapel. Zahajovali naši staří známí: Kathy Kallick Band, jedna z mých nejoblíbenějších. Další Dave Adkins and Republic Steel, výborně šlapající kapela s vynikajícím zpěvákem, s hlasem přímo nabitým emocemi. Ti mne tedy dostali. Viděla jsem je během pobytu v USA ještě asi čtyřikrát a vždy byla nadšena. Třetí v řadě byla mladá a velmi nadějná kapela s nevšedními aranžemi, kolem zpívající basistky Vickie Vaughn Band.

Těšila jsem se na seminář Women in Bluegrass: Pretty Good For A Girl, kde Murphy Henry, vydavatelka časopisu Women in Bluegrass a řady instruktážních videoškol na různé nástroje, tzv. Murphy Method, představila svou novou knihu: Pretty Good for A Girl o ženských bluegrassových instrumentalistkách a zpěvačkách. Bohužel je kniha tlustá a těžká, tak jsem si ji nekoupila. S novým nařízením létat jen s jedním zavazadlem přes moře jsem si rozmýšlela každý gram a můj kufr bohužel není nafukovací. Za druhé zavazadlo by chtěly United Airlines 250 dolarů…

Na semináři dále přednášely Annie Staninec, krásná exotická mladá houslistka z Kathy Kallick Band, jejíž otec je Čech, Kathy Kallick, Gena Britt, Kimberly Ludiker z Della May a Laurie Lewis. Bylo to moc zajímavé.

Tím pádem jsem ale zmeškala schůzku mezinárodních členů a předváděčku Billa Evanse. Stihla jsem ale nakouknout na další showcase: Jeanette a Johny Williams, a na pár písní od Wood and Wire. Potom klusem dál do hotelu Sheraton na Internation Affairs Meet and Greet – mezinárodní akci. Pozdravila jsem se s evropskými přáteli, jako Loek Lammersem, Lilly Drumevou, Rienkem Janssenem, Angelikou Torrie atd. Bylo tam také několik Američanů, jako Amy Gallatin, Nancy Cardwell, Dwight Worden, Bea a Benji Flaming, Jan Dale z Austrálie, Jean–Luc Leroux z Nové Kaledonie a další. Lee Bidgood tam pak promítal svoji dokumentaci Banjo Romantika o českém bluegrassu. Protože jsem to už viděla dvakrát, tak jsem pokračovala na další Bluegrass Ramble do města.

Co nejrychleji do Long View Center na Billa Evanse, kterého jsem předtím promeškala. Zahrál sólově pár nádherných věcí na banjo a pak se k němu přidala kapela. Scéna byla v krásném starém kostele s výbornou akustikou. Asi ta nejlepší ve městě, s poslouchajícím a nekecajícím obecenstvem.

Moc se mi nechtělo do těch dalších hlučných klubů, a tak zpět do hotelu a rychle do California Suite, kam jsem se letos ještě nestihla dostat. V příjemném prostředí jsem se podívala na další dvě kapely, Eddie Rose and Highway Forty a kalifornskou mladou progresivní Front Country. Po nich nastoupili moji oblíbení Special Consensus. Však jste je nedávno viděli i v Praze. V deset dál do Lincoln Theatre, kde měl hrát Peter Rowan Band. Lidé se vraceli s tím, že se tam už nedostane ani myš, jak je tam narváno. No, myš možná ne, ale já se dostala až k jevišti. A stálo to za to. Hráli a zpívali s ním kytarista Chris Henry a budoucí banjista roku Mike Munford, na basu Danny Booth, na housle Kimberly Ludiker. Bylo to vynikající. Po nich nastoupila další lahůdka, duo Rob Ickes a Jim Hurst, dobro a kytara. Jedno z nejlepších vystoupení v tomto nabitém týdnu. Fakt senzace.

Místo abych tam zůstala na Steep Canyon Rangers, klusala jsem do Kings na svou nejoblíbenější kapelu posledních let Frank Solivan a Dirty Kitchen. Skončila jsem na sessionu v California Suite s tradičním pivem na dobrou noc. Bylo to náročné…

Čtvrtek (dopoledne):

Dnes jsem se na Storytelling session dostala včas. Fred Bartenstein nám povídal o legendárním dobristovi Uncle Josh Gravesovi a představil nám při té příležitosti svou novou knihu Bluegrass Bluesman – Behind the music and life of Josh Graves. Povídání doplnil spoustou diapozitivů a byla to jedna z nejzajímavějších akcí. Knihu můžu nejen všem milovníkům dobra vřele doporučit. Na žádný seminář jsem tentokrát nešla.

V jedenáct začínal slavnostní oběd spojený s předáváním zvláštních cen. Snad poprvé v historii se této události ze zdravotních důvodů nezúčastnili hlavní sponzoři Jane a Happy Traum z Homespun Tapes. Měla jsem strach, že nebudou moct jet ani na plánovanou cestu do Česka a Německa, ale jak je vidět, v Praze byli a moc se jim tam líbilo. Koncert se skupinou Portrait pro ně byl také zážitek.

O tom vám ale napíšu až zase příště…

Lilka Pavlak v Bülachu, 12. listopadu 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 17. listopadu 2013)