Bluegrass Džem 2009 – reportáž

Sedíme s Ivanem v kokpitu jeho auta a kolem nás to vypadá, že již brzy odplujeme jako praotec Noe. To neprší, ale doslova nastává nová světová potopa! Od pondělka meteorologové hlásili krásné a teplé počasí, vyjma soboty, našeho dne D!

Udivuje mne jeho doslova stoický klid, na klíně notebook, do nějž si stále ťuká nějaká data, na můj dotaz pak sděluje, že si dělá profesní prezentaci, kterou v pondělí bude přednášet na konferenci v Dubaji, hm…, profesionál a big boss. Můj tep se dá srovnat s tikotem známých Rožnovských hodin a s přibývajícím časem mne přepadá pořádná skepse. Ivan mne s klidem ujišťuje a dokladuje to radarovými snímky na svém mobilu, že odpoledne již bude hezky a všechno poběží dle plánu. Přitakávám mu, ale v duchu bych vše nejraději zapálil a utekl, uvědomuji si však, že v tom příšerném dešti by ani toto nešlo, rovněž jej v duchu podezřívám, zda ty smažené žampiony, co měl na oběd, nemají halucinogenní účinky!

Přijíždí naše zvukařská sekce, i na jejich tvářích vidím chmury a starost, taky nevěří, že by se situace mohla výrazně změnit. Čas je opravdu nemilosrdný a plán začít ve 14:00 jaksi mizí v nedohlednu. Nakonec tedy padá opravdu tvrdé manažerské rozhodnutí, že letošní BG Džem bude opět venku a začneme v 15:00. Howg! Domluvil jsem.

Pod deštníky, i tak dost promočení, začínáme s přípravou areálu, přijíždí náš dlouholetý maskot a pokladník festivalu Gigi, a také on nesdílí jindy nakažlivý optimizmus. Zvukaři tahají svůj vercajk zatím na podium, prostě všichni se tváříme, že je naprosto teplý, slunečný a krásný den, ostatně, co taky můžeme jiného v této zapeklité situaci dělat?

Postupně se sjíždí členové kapel, které budou hrát na začátku. Také oni, jak je vidno z jejich užaslých pohledů a nevěřícných tváří, pochybují o našem duševním zdraví a slyším i jakési poznámky o pořádání festivalu v blázinci Kateřinky! Ostatně já už viděl za svůj život cokoliv – ruský převrácený tank, krávu lézt na žebřík, hada močit, výstavbu památníku sovětským vojákům, i když v tom místě zahynuli fašisti, usušeného Marťana, pravého vlkodlaka, upíra, šest našich prezidentů a ble, ble, ble… Prostě proč ne, vždyť všechno je o dobré propagandě.

Obdivuji nadšení paní, která s grifem staví svůj prodejní stánek a vybaluje zboží – kožené výrobky, vesty, klobouky, opasky, vše je opravdu hezké a v této světové krizi i vlastně „zadarmo“. Svá banja vybaluje i již zcela domestikovaný Čechokanaďan John Opiol, letos jich měl úctyhodných osm a k tomu ještě i dvě mandolíny a dvě kytary. Vybavil již svými nástroji celou bluegrassovou komunitu Ostravska, opravdu vyrábí parádní nástroje! Doufám, že zatěžkávací zkoušku v téměř 100% vlhku ve zdraví přežijí. Přijel i další konstruktér nástrojů Přemek Večerek, který předvádí taky několik kousků ze své produkce.

Je mi docela líto kamaráda Jirky Olera Jaroše, který letos vzal na sebe řeholi cateringu a uvařil dostatek guláše, perfektní zelňačku a další speciality, zvažuji, zda nevolat panu Guinessovi a nepožádat o zapsání rekordu v hromadném pojídání guláše, počítám kolik každý z nás je schopen asi pozřít porcí… Čas letí, čas letí a prší a prší a … prostě pořád!

Aparát tedy stojí, zabalený do nepromokavých celt, z cateringového prostoru zavánějí dříve zmíněné gastrospeciality, kapely se sjíždějí, prostě je to tak, Bluegrass Džem 2009 je tady, i když asi tam nahoře nemají celosvětovou krizi a zapomněli zavřít nebeská stavidla, která pak přetékají a přetékají a nám dole dělají problémy! Hernajs!

Je přesně 15:00 a my s Ivanem stojíme již posedmé na pódiu našeho festivalu a zahajujeme pro hrstku prokřehlých a promočených členů kapel a pro dalších pár věrných kamarádů, kteří přijeli i přes tuto neskutečnou slotu do Komorní Lhotky, ten náš modrý, vlastně letos „Mokrý“ festival.

Majestátně zní Will The Circle… tentokráte jej hraje kapela Druhá šance z Ostravy za přispění již tradičního předzpěváka Standy Ferugy z Vrtáků. Následuje informace o sponzorech, bez nichž by se náš festival asi těžko obešel, a připomínáme si minutou ticha našeho kamaráda Milana Leppelta, který nás tak náhle a nešťastně opustil.

Stále prší a prší a já se plně vciťuji do pocitů těch lidiček a kamarádů, kteří nám slíbili přijet, ale po kouknutí se z okna pak mnozí z nich konstatovali, že Džem asi nebude a zůstali raději doma a v suchu, chápu!

Druhá šance plní areál našeho festivalu neskutečným optimizmem a jejich frontman Džuri jen září, je to fakt dobrý bavič a profík, konstatujeme.

Zázraky se dějí a asi platí i pravidlo, že něco zlé je někdy na něco dobré, vidím, že v pokladně Gigi jaksi nestíhá, je tam dlouhá fronta, asi 50 – 60 promáčených lidiček si kupuje vstupenky a pospíchá pod náš zastřešený kousek areálu, zlatí bluegrassoví nadšenci, tak opravdu přijeli! Každý drží v ruce náš festivalový občasník Džemový koktejl, někteří jej mají jako deštník. Oni fakt přijeli, naši věrní!! Postupně se do areálu dostávají další a další kamarádi, takže již v polovině koncertu Druhé šance je odhadem asi přes stovku diváků! Ivan se směje, je to fakt kliďas, už vím, proč je boss a proč si jezdí do Dubaje…

Na pódiu vítám i nejvzdálenějšího účastníka festivalu paní Lenku Plesinger, letos přijela až z východní Austrálie, oj, to je dálka, obdarovávám ji již tradiční sklenicí pravého bluegrassového džemu. Přijíždí i westernový kůň, vlastnictví Ivana, letos opět bezplatně použitelný pro děti a osoby do váhy 50 kg. Chudák je taky pořádně mokrý.

Na vystoupení se chystá další kapelka a po vzoru Druhé šance se kluci oblékají do triček našeho festivalu. Letos se velmi podařila, mají krásnou cihlovou barvu, no nádhera! Druhá šance končí své vystoupení, plné nadšení, elánu a známých melodií, dobrá volba, dobrá partička, great boys!

Hle! Déšť jako po mávnutí kouzelným proutkem ustává, snad opravdu tam nahoře zaznamenali velikou výtoč a kohouty zastavili. Kéž by! Na nově zrekonstruovaný taneční parket před pódiem nastupuje westernová show, tentokrát prezentovaná skupinou Black and Brown z Karviné, je na ně moc pěkný pohled, jak si tak točí svými kilogramovými kolty v rytmu řízné bluegrassové fidlovačky! Do areálu se sjíždí další a další kamarádi, no neuvěřitelné, začínám opravdu věřit na zázraky! Je nás tak odhadem už téměř 250!

Na pódiu se formuje další třešnička pro bluegrassové fajnšmekry, BlueRej Band z Ostravy, kapela muzikantů, kteří všichni působili kdysi před 20 lety ve slavné Modřině, povstali však jako bájný pták Fénix z popela a rozdávají modré tóny plnými hrstmi. Hraje jim to moc hezky, prostě sound jako Seldom Scene, je to i díky jejich high tenorovi Merunovi, stále zpívá jako John Duffey.

Já kromě již tradičního konferování a vyplňování mezer mezi jednotlivými vstupy stačím ještě spouštět kameru, fotografovat a potažmo se i částečně věnovat vítání přijiždivších kapel a kamarádů. Je to fukot, nevím, kde mi hlava stojí, déšť nic, a to je moc důležité!

BlueRej přidává za bouřlivého potlesku obecenstva. Fajne a pjekne jak cyp! (v ostravštině projev nejvyšší pochvaly).

Nastupuje kapela, která stoprocentně plní účast na Džemu, Vrtáci, kapela prezidenta festivalu Ivana, muže železných nervů. Zaznívají jejich stálice, ale docela mne překvapují i novými písněmi, obzvláště pak smutnou baladou převzatou od kdysi neméně slavné skupiny BG Nova, jež byla napsána na základě tragického osobního prožitku jejich zpěváka, mám na zádech husí kůži, že bych na ní mohl strouhat brambory, moc krásné! Holt Standa je vážně moc dobrý zpěvák a Vrtáci umí!

Po dalším vstupu westernového show nastupuje má formace Bruno Unit, letos v úplně nové podobě, vlastně i poprvé bez mého synátora Kuby, který nám emigroval k Poutníkům. Máme také stoprocentní účast, ale vždy v jiném složení a s jiným názvem kapely… Z pódia vidím, že opět přišlo několik dalších věrných kamarádů, nemohu je jmenovat, jelikož bych asi na některé zapomněl a ti by se na mne mohli zlobit, ale přesto si dovolím jeden vstup, to když vidím nestory ostravského bluegrassu, přichází Vreco Mladějovský, Chicco Balatka, opravdu je tady i Pepa Vyležich, nu chybí už jen Láďa Duda (přezdívaný otec bluegrassu v Ostravě) a je tady celý kdysi legendární Rozkol, kapela která mimo jiné působila i jako líheň dalších neméně slavných ostravských kapel. V hlavě mi začne šrotovat nápad na Rozkol Reunion Band. Třeba mi to vyjde… Areál se pomalu zaplňuje, tak nám to tedy vyšlo, škoda však toho rána.

Že má současný český bluegrass spoustu výborných a jedinečných kapel, je absolutní pravdou, ovšem jen jediná má za kapelnici ženu – Ilon Leichtovou z kapely BlueGate z Plzně . Od prvních tónů vnesla tato formace do našeho festivalu neskutečný drive a energii, oko tvrdých traperů a westmenů s libostí pohlédlo na fešnou západočeskou kapelnici, která hoblovala svoji baskytaru s vervou a zaujatostí dřevorubce makajícího v lese s řetězovou pilou. Paráda, prostě, kdo neviděl, dobře mu tak! Opravdu jedinečná grupka, posilněná o nového banjistu z „chovné“ farmy Míši Leichta (COP Plzeň). Děkujeme, super, paráda, pecka! Teš moc fajne, kurnik!

Jak vidno, náš festival se stává stále známějším a známějším, účinkují u nás i významné kapely a stálice naší hudby. Loni to byla Pavlína Jíšová. Letos byla konstelace rovněž příznivá, podařilo se nám zajistit vystoupení dnes již legendy bluegrassové muziky, skupiny Poutníci. Jen pro představu, tato kapela existuje už 39 let! I když z dřívější sestavy figuruje už jen kapelník Jiří Karas Pola. Pro mne, hrdého otce a bluegrassového šílence zaplesalo mé nemocné srdíčko. Od letošního roku funguje v kapele jako hlavní zpěvák a kytarista – mandolinista můj synátor Kuba, jsem rád, že investice do inštrumentů nevyšla naplano. Formaci pak doplňují další mladíci a skvělí lidé, Peter Mečiar na banjo – dobro a fenomenální multiinstrumentalista a hudební skladatel Jan Máca na mandolínu a kytaru. Pěkně to těm Poutníkům hrálo, opravdu mladistvý elán, drive, profesionalita každým coulem! Zvuk jako na živé cédéčko!

Kromě nových songů pak zazněly samozřejmě i dnes již legendární písně jako Panenka, Pojďme se napít či Hotel Hillary… Blahopřejeme k příštímu 40. výročí trvání! Uf, jak to letí…

Nastupuje další kapela, jejíž věkový průměr si troufám odhadem vypočítat někde kolem 24 – 25 let, ovšem za sebou již mají 4 vydaná cédéčka! Karvinští Křeni. Jejich frontman Ondra Kozák vydal nedávno spolu s dalším fenomenálním multiinstrumentalistou Ralphem Shutem instruktážní kytarové DVD. O virtuozitě banjisty Michala Wawrzyczka jsme se mohli přesvědčit, když je schopen hrát na banjo nejen klasicky, ale i v obráceném gardu, poslyšte, není on fakt nějaký divný? Rovněž mandolinista Vítek Hanulík a dobrista Karel Začal patří k velkým nadějím nejen českého, ale i evropského bluegrassu, formaci pak doplňuje švihák a skvělý basák Luky Rytíř. Pěkně jim to šlape, ne nadarmo získali letos 1. místo na festivalu ve Francii v La Roche sur Foron jako NEJ evropská kapela! Bomba! Gratulujeme! Very nice! Karviná jede!

Mnozí fanoušci bluegrassu mu říkají Mimozemšťan, snad proto, že svou virtuózní hrou na banjo, mandolínu a kytaru působí jako z jiného světa. Jmenuje se Ralph Schut a vybral si za svou novou vlast právě naše malé Česko, hovoří plynně česky, takže mnohdy ani zkušené ucho lingvisty nezachytí, že se jedná o rodilého Holanďana. Právě jeho nová hudební formace si vybrala i náš festival, hrají pod krásným a složitým názvem G-Runs ´n Roses, bohužel na Džem dorazili v zúženém složení, dva členy kapely schvátily nemoci. Jelikož však bluegrassák je tvor družný a přizpůsobivý, doplnili je členové skupiny Křeni a bylo opravdu co poslouchat. Ralph tentokrát válel na mandolínu a hladil naše uši noblesně znějící angličtinou. Fakt umí, opravdu je asi někde z jiné galaxie, protože málem sponzorsky obdaroval někoho z Džemu mandolínou, kterou zapomněl v šatně, doručil jsem mu ji však druhý den. Škoda, takovou ještě ve své sbírce nemám!

Ještě před vystoupením G-Runs ´n Roses se mne Ralph ptal, zda by na Džemu mohla vystoupit i jedna ze současných předních slovenských kapel – GrassCountry. Ta se totiž shodou náhod pohybovala nedaleko Komorní Lhotky. Po krátké poradě s Ivanem souhlasíme a akčně zařazujeme tuto „zahraniční“ kapelu do programu. Vlastně jsme posluchačům splnili i slibované překvapení. Džem zůstal opravdu mezinárodní!

GrassCountry přijíždí právě včas a rozdává, v tuto již pozdní hodinu, jeden modrý tón za druhým. Jejich banjista a kapelník Roman Áč je i organizátorem největšího setkání bluegrassáků na Slovensku, které vždy v lednu pořádá na horské chatě Kosodrevina. Již unavené oči účastníků se však soustřeďují na jejich novou zpěvačku Natálku Mikuškovou, dceru současné country hvězdy na Slovensku, Allana Mikuška. Pěkně zpívá, má perfektní a krásný americký přízvuk, určitě o ní ještě uslyšíme… Chalani dobré a pekné! Bravooo!

Ani to moc nebolelo a přehoupli jsme se do neděle. Moje maličkost děkuje všem zúčastněným muzikantům, sponzorům, zvukařům, hlavně divákům a obrovský dík patří i Ivanovi, který se velkou měrou postaral o uspořádání již 7. ročníku BG Džemu. Letošní festival je bohužel již za námi, ať žije BG Džem 2010! Pevně věřím, že bez deště… Doslova padám na „držku“ a jako každý rok pokorně děkuji všem mým strážným andělíčkům za přežití… PS: letos se opravdu i jamovalo, hodně, byl jsem u toho!

Vladimír „White“ Bílý