Bluegrass Džem 2011 – reportáž

Stalo se již jakousi nepsanou tradicí, že vždy v týdnu před konáním našeho festivalu Bluegrass Džem sledujeme s kolegou Ivanem všechny dostupné informace o meteorologii, prohledáváme všechny internetové servery, posloucháme zprávy o počasí, já jsem si zakoupil i rosničku a její výlety v teráriu sleduji obzvláště pozorně, protože když leze na žebříček, je to předzvěstí počasí dobrého…

Synoptici nás letos zahrnovali spoustou „děsivě“ pravdivých informací, ostatně léto bylo dle slov klasika spisovatele Vančury více než rozmarné. O to hezčí však bylo ranní procitnutí 27. srpna se zjištěním, že obloha je jako vymetená, sluníčko „pere“ jak sedlák cepem, prostě ideál a po šesti hubených letech zavládne opětovně blahobyt v podání krásného dne, který je rozhodující pro náš festival. Tuto pohádkovou idylku však opětovně dosti kazil silný vítr, který jakoby chtěl nahradit chlad a déšť minulých ročníků. Foukalo tedy pekelně a po příjezdu do Komorní Lhotky jsem byl při vystupování z auta pomalu smeten. Ivan již několikrát zabezpečil stan pro diváky, jelikož plachta se napínala stále víc a hrozilo utržení a odlétnutí až někam do Polska. Nu, snad vše utichne a náš festiválek proběhne konečně i za pěkného počasí.

Ale to již do areálu vjíždí i náš nový zvukař zvaný Ášek, dvorní zvukař rovněž slavného festivalu Svojšice, kde již léta zajišťuje vysoce kvalitní zvuk kapelám. My jej ulovili vloni. Rovněž jeho tvář neskýtá zrovna radost z větru, rovnajícímu se americkému tornádu. Již slyšíme, jak namísto libých modrých tónů se line z reprobeden jenom ječivý zvuk vichury a uragánu. Postupně se areál zaplňuje našimi kamarády, kteří nám pomáhají festival zabezpečovat, přijíždí i náš dvorní maskot a hlavní pokladník Gigi, který rovněž svým vlastním stylem vtipkuje na úkor silného větru.

Postupně přijíždějí i vystupující. Letos jsme vsadili při výběru hlavně na náš region a kapely byly vlastně až na hosta večera ze Severní Moravy. Vše je připraveno, vše hotovo, zvuk all right, kapely připraveny, jenom vítr stále duje jak v Markétě Lazarové! Snad nás opravdu mají tam nahoře rádi a náš bohužel již zemřelý otec bluegrassu pan Bill Monroe se i za nás přimluvil, ve 14.15 hodin vítr utichá do podoby, že ve 14.30 můžeme začít. Tradičně zaznívá Will the Circle…, letos jak jinak v sólovém zpěvu Standy Ferugy a jeho domovské kapely Vrtáci… Po doznění těchto božích tónů společně s Ivanem vítáme všechny přítomné, jako každý rok podávám informace o našem festivalu, o sponzorech apod.

Letos se jako první ujala hraní domovská kapela Ivana – Vrtáci. Co o nich říci, prostě je to partička výborných muzikantů, kteří spolu již hrají pěknou řádku let, vědí o sobě na pódiu, pěkně se střídají v jednotlivých partech, Standa pak nádherně zpívá, prostě kvalitní, moderní bluegrássek podpořený tradicí a velkou muzikantskou zkušeností. Letos jsme dali kapelám více prostoru, každá hrála, včetně přípravy, 1,5 hodiny. Je to sice hodně, ale na druhou stranu zvát kapelu jen proto, aby se složitě připravila na aparát, zahrála 5 až 6 písniček a papá, nám připadá špatné a nedůstojné. Kdo nikdy nehrál a nestál na pódiu, asi těžko pochopí, jaká je to dřina v horku za plné sluneční palby hrát a zpívat. Za malou chvíli je člověk propocený jako maratónský běžec, čirůčky potu vám stékají nejen po zádech, ale i po tvářích, nemluvě o tom, že vlhké ruce pomalu ztrácejí kontrolu nad promočenými strunami nástroje, ke všemu vám vysychá v krku, no prostě je to jako šichta někde v revíru OKD, jak říkáme my Ostraváci – v rubání a na čelbě! Vše umocňuje také dres festivalu, tričko, letos opětovně krásné, nádherné, ovšem černé, a to paprsky pálícího sluníčka ještě více přitahuje. Na druhou stranu je to nádhera rozdávat modrou radost a vidět, že to nejen baví nás, kapelu na pódiu, ale především diváky, kteří pak odmění náš výkon bouřlivým potleskem a křikem umíííííí…

Vrtáci splnili své nelehké poslání na jedničku s hvězdičkou. Opravdu právem patří mezi špičku. Já jako každý rok, kromě moderování festivalu a vítání VIP hostů, plním ještě i poslání festivalového kameramana a fotografa. Nyní se na pódium hrne naše ostravská formace Bruno Unit, jak říkáme: „byli jsme ještě před vyhynutím dinosaurů a budeme i po objevení nového života ve vesmíru“. Letos jsme si pro publikum připravili několik nových písniček zpívaných česky, jelikož nám bylo vytýkáno, že naší i když libě znějící ostravské angličtině mnoho posluchačů nerozumí. Je to opravdu fuška hrát v takovém pařáku, nepomáhá ani takticky zvolené loňské tričko ve žluté barvě, stejně jsme mokří jak Pavlovi zlatí úhoři. Hodnotit náš výkon nebudu, nechť jej ohodnotí posluchači sami, přídavek však byl, dokonce dvakrát…

Zatímco se převlékám z promočeného pódiového trička, chystá se k mikrofonům bluegrassová formace, která si říká Silent Rain. Hoši navázali na kdysi slavné kapely působící v oblasti, například Bowle, Uragán, Unce, Drops a svou dravostí a originalitou se řadí rovněž mezi bluegrassovou špičku regionu. Muzikanti této kapely hrají ještě v jiných kapelách (např. Vrtáci), ovšem směr Silent Rain je postaven jednak na dravém a moderním pojetí bluegrassu, dále pak i na vzhledu kapely, kdy pánové volí jednotný „dres“ ve formě stejné červené nebo černé košile, pod krkem pak ukončené „firemní silentrainovskou“ originální kravatou, opravdu krásný pohled, sluší jim to. Pěkně jim to šlape. I na nich se pěkně podepisuje sluneční koupel, ještě, že mají ty úžovky u krku, alespoň se jim kývají a tím vytvářejí víření vzduchu, který je trochu ochlazuje, letí mi tato žertovná myšlenka hlavou. Já jsem v jednom víru, fotím, natáčím, vítám, nu hrůza, vše se mi jako každoročně slévá v jakýsi podivný kolotoč, barevný karusel, hororový kaleidoskop, hlídám čas vystupujících, běhám k pokladně, kde mi Gigi servíruje příchozí VIP hosty a požaduje pro ně volný vstup. Opravdu jako na kolotoči se vždy letmo zdravím s kamarády, je mi pak až trošku stydno, že jsem se jim nemohl věnovat trošku déle, ale nepřišli tady přeci za mnou. Některé opravdu vídávám vždy jen na Džemu a pak si uvědomím, že vlastně jsme opětovně o rok starší, ufff, ten čas!

Silent Rain se loučí s posluchači a já se belhám po zadních schůdcích na pódium, čím to je, že by scéna byla opravdu tak vysoko? Nenechám je jen tak odejít, musí samozřejmě přidat a jako každoročně dostávají symbol festivalu, sklenici džemu, ostatně jako každá kapela. Ivan mi ještě žertovně cosi prohlašuje o zkrácení budgetu na příští rok, nevadí, pojedu na Prašivou sbírat „růčo“ borůvky a maliny a uvařím, co bych pro náš milovaný festiválek neudělal!

Nastupuje další formace,nadějná mladá kapela, říkají si Wind a jsou z Havířova. Sami o sobě prohlašují, že hrají moderní newgrass postavený na drive a vlastních textech. Tuto formaci znám, slyšel jsem je letos na Portě, kde obdrželi i ocenění, pamatuji si je zpětně cca 2 – 3 roky, za tu dobu urazili opravdu pěkný kus muzikantské cesty a hrají moc pěkně, skutečně nosným je jejich vlastní repertoár, jen tak dále!

Náš Džem se dostal do druhé poloviny, vše pěkně odsýpalo, půlhodinový skluz ze zahájení se pomalounku srovnával, i areál byl stále plnější, škoda jen, že místí obyvatelstvo pojalo jakousi nejistotu k tomuto našemu programu a nezúčastnilo se, dobře jim tak! Asi nebudeme na Džemu stavět skákací hrady pro dětský potěr, kolotoče, housenkovou dráhu a strašidelný vláček, to bychom byli asi jinde, nebo možná ne?

Snad na každém festivalu podobného žánru jako je náš vyplňují přestávky country tanečníci. Někdy je to zdařilý výstup, jindy to (alespoň ve mně) vzbuzuje smíšené pocity, když tanečníci blížící se mnohdy důchodovému věku, v tesilkách, flanelových košilích a s papírovými klobouky a´la Limonádový Joe poskakují na westernové melodie a dámy oděny v kanafasové šatičky hupkají vedle nich. Škoda, že už není slavný pořad televize NDR Ein Kessel Buntes, to by Jirka (Žiži) Korn a Helenka Vondráčková čubrněli. My jsme v minulosti volili také tuto programovou „vatu“, ovšem naši tanečníci byli vždy rekrutováni z řad profesionálních tanečních skupin, loni jsme Džem okořenili i pořádnou dávkou erotiky v podání country striptýzu. Letos jsme zvolili opět novum v programu a jsem si jist, že na žádném festivalu neměli kouzelnici! Přestávky vyplnila krásná kouzelnice Radana, nejprve v country vystoupení, kdy předvedla širokou škálu neuvěřitelných kouzel a triků a následně vystoupení ve stylu pařížského kabaretu. Moc pěkné, příjemné a originální. Myslím, že je zase náš festival v něčem originální a první…

Na pódiu se pak formuje zajímavá skupina hrající tradiční bluegrass – The Log z Prostějova a okolí. Tito pánové propagují styl Stanley Brothers, jejich frontman a banjista Jarek dostal dokonce ocenění Bluegrass Pioneer of the Year a osobní poděkování a uznání pana Ralpha Stanleyho za propagaci jejich hudebního stylu. Kapela se seskupila kolem jednoho kondenzátorového mikrofonu a je opravdu docela zábavné sledovat, jak se jednotliví muzikanti střídají při zpěvu a sólech, zřejmě se to musí taky dosti dlouho učit, aby se pak nesrazili. Je to opravdu tradičně dřevní styl, kdy i oči přítomných paní a dam mají na co koukat, jelikož členové kapely jsou stylově oděni ve slušivých večerních oblecích (předpokládám i domácí provenience, nejspíše z podniku OP Prostějov…), na hlavách pak mají všichni stetsony, snad vyrobené pro změnu v Tonaku Nový Jičín. Dobrá práce, boys, pozdravujte pana Stanleyho.

Před vystoupením hlavního večerního hosta vyplňuje přestávku již avízované vystoupení krásných jezdkyň se svými koňmi ze stáje Poleniny. Zaznívá klasická hudba a oba nádherní koně, vedení stejně půvabnými jezdkyněmi, jakoby plavou vzduchem, kdy jejich synchronní jízdu sleduje bodový reflektor. Prostě nádhera, ne nadarmo se říká, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Já bych ještě toto doplnil o dovětek i s tak nádherou jezdkyní… Paráda!

A je to tady, dlouho již očekávaný host večera, slavná skupina Reliéf. Myslím, že veškerá slova o této formaci jsou jen opakováním již dávno známých skutečností. To, jak je tato kapela slavná, hovoří i skutečnost, že písničky jejich frontmana Zbyňka Bureše si zařadil do svého repertoáru i neméně slavný americký bluegrassový zpěvák Doyle Lawson, kterého jsme měli možnost vidět letos v květnu i s jeho kapelou Quicksilver. Pravdou je, že naše muzika je opravdu velmi těžká, zvládnout čisté, ladící zpěvy, vícehlasý vokál, k tomu bravurně hrát na nástroj a k tomu ještě i citlivě zvládat dynamiku a pódiový pohyb, to je velmi složité, pro laika asi nepochopitelné. Toto všechno pak Reliéf zvládá s naprostou jistotou, je radost je sledovat, jak se doslova s vokály mazlí, jak pracuje jejich pojetí dynamiky. Pro všechny pak je doslova ohromující i zvládnutí nástrojů, kdy se mnohdy divákovi zdá, že hra na banjo, kontrabas, mandolínu či kytaru je úplně triviální a jednoduchá, tak přesvědčivě působí všichni pánové z Reliéfu. Asi není ani divu, že navzdory pokročilé noční hodině zůstalo hodně fanoušků právě na jejich vystoupení a ovace nebraly konce, nevím už, kolikráte museli pánové přidávat, ale bylo toho dosti. Prostě úžasné, musí se slyšet, slova nestačí.

Tak a je to, devátý ročník Džemu je za námi, voda nás zaplaťpánbůh nespláchla, i když deštík se ozval, ale až po koncertu, vítr přes všechnu snahu nás taky neudolal, diváci dorazili, zvukař se opravdu moc snažil, kapely dělaly a hrály, jak nejlépe mohly, sponzoři nezklamali, určitě se příště polepší i catering, to zmiňuji jen proto, aby bylo i nadále co zlepšovat…

Těšíme se na příští, již výroční 10. ročník a slovy Bluegrass forever vás všechny zveme na 1. září 2012 do Komorní Lhotky u Frýdku – Místku.

Vladimír White Bílý