Během šestitýdenního Country Festivalu v curyšském Albisguetli se již tradičně konaly dva bluegrassové večery. Byla jsem na tom prvním, kde hrála italská kapela Bluegrass Stuff a dívčí americká skupina Della Mae. Těm dělala další den předskupinu švýcarská Sunny Mountain Grass.
Bluegrass Stuff znám již mnoho let a také jsem o nich párkrát psala. Jejich kapelník Massimo Gatti je snad nejlepší italský mandolinista a teď už jediný ze zakládajících členů. Muzikantů se u nich vystřídala pěkná řádka, někteří z vás je měli možnost vidět v minulosti i v Čechách, na festivalu v Písku nebo ve Strakonicích, a pochopitelně také po Evropě. Skupina má na svém kontě mnoho různých ocenění, několikrát se dokonce stali i evropskou bluegrassovou kapelou roku.
Na kytaru hraje a nádherně zpívá Ruben Minuto. Švýcarské publikum si získal hlavně perfektním jódlováním. Hrává kromě bluegrassu také blues s různými kapelami. Často doprovází americké muzikanty na šňůrách po Evropě. Jezdí s kytarou po světě od svých osmnácti let.
Jejich všestranný houslista Colm Murphy je čistokrevný Ir. Banjista se jmenuje Matteo Ringressi a také hrál už v mnoha kapelách. Zajímavé je, že banjo mu učarovalo, když mu byly pouhé tři roky – po shlédnutí Muppet Show v televizi. Také se podílí na kapelní tvorbě a rád píše hlavně prý „drinking songs“ (pijácké písně)… Má rád klasiku, Earla Scruggse, Dona Rena, či Dona Stovera.
Kapelnímu benjamínkovi Icarovi Gatti bude teprve 18 let. Začínal s kapelou svého otce na basu, když mu ještě nebylo třináct. Od té doby pěkně vyrostl. Hrává také rád na banjo, ale pochopitelně ne u nich v kapele.
Slyšeli jsme od nich spoustu skladeb Billa Monroea, Delmore Brothers atd. Obecenstvu učaroval hlavně Rubenův hlas. Minulá sestava ale mívala silnější vokály. Tentokrát úplně upustili od italských písniček, zato zazpívali pro německy mluvící publikum Elvisův hit Fräulain. Aby si Švýcaři užili jódlování, tak rovněž Muleskinner Blues od Billa Monroea. Obecenstvo šílelo, a tak když po druhém setu museli přidávat, byla to byla další jódlovačka – Swiss Lullaby. To byla premiéra i pro mne. Prozradili, že právě točí čtvrtou desku, na které tato skladba rovněž bude. Mimochodem na jejich první desce s názvem Golden Horn (z doposud tří vydaných projektů) je také písnička od našeho Petra Vacka… O přestávce mi Ruben věnoval nejnovější cédéčko, které natočili spolu s Matteem. Jmenuje se Ruben Minuto & Matteo Ringressi – 13 Tunes in Sepia Tone. Už jsem ho poslouchala a je moc hezké.
Hlavní hvězdy večera Della Mae nastoupily pochopitelně až k desáté. Program na tomto festivalu začíná již o půl osmé a končívá až po půlnoci, ale mají nesmyslně dlouhé přestávky, aby obecenstvo toho co nejvíc zkonzumovalo. Zvuk bývá mizerný, je tam hluk, tancuje se, zvoní příbory a většina lidí moc neposlouchá, hlavně se baví. Proto tam nerada chodím. Přijela mi tam ale kamarádka z Německa a šla ten večer i Blanka s pár kámoškama, tak jsem se zase jednou přemohla…
Della Mae mají za sebou takřka raketový start. Viděla jsem je poprvé předloni v Americe a už tehdy po nich lidé šíleli. Je to vlastně jediná profesionální ryze ženská kapela, pohybující se permanentně turné. Všechny z nich jsou vynikající instrumentalistky a zaslouží si často jim udělovaný titul „supergroup“. Konečně měli jste možnost je vidět v roce 2011 v Praze v rámci zimního festivalu na kolečkách – Bluegrass Jamboree.
Kapela vznikla v Bostonu, ale děvčata pochází z pěti různých států. Kapelnice a kytaristka Celia Woodsmith je původem z Vermontu a vlastní velmi silný a osobitý hlas. Houslistku Kimber Ludiker z Texasu začal učil hrát její dědeček , když jí byly pouhé tři roky. Kolem dvacítky pak dvakrát vyhrála Grand National Fiddle Championship. Je doma jak v bluegrassu, tak v old time i swingu. Mandolinistka Jenni Lyn Gardener z Jižní Karolíny ovládá mistrně svůj nástroj a je ve velké míře odpovědná za jejich tvrdý off-beat rytmus. Hraje také na kytaru i banjo a poprvé hrála s Billem Monroem, když jí bylo devět let. Sólová kytaristka Courtney Hartman, původem z Colorada, patří k flatpickingovým virtuózům. A nejnovější členkou je basistka Shelby Means z Wyomingu. Ta u vás v Praze ještě nehrála…
Holky nám prozradily, že byly šíleně unavené, měly za sebou blizzard po cestě na letiště a vůbec nespaly. Ale únava z nich hned spadla, když vstoupily na jeviště, prý jim obecenstvo dodalo energii. Pak hrály jako bozi. Ačkoli mají rády „hard driving“ bluegrass ze čtyřicátých a padesátých let, většinu písniček si píší samy.
Začaly svým hitem Evangelina, následovala My Heart’s Own Love od legendární Hazel Dickens, nechyběla ani klasická Sleep With One Eye Open. Moc se líbil Honky Tonk Angel od Waylona Jenningse či Hey, Good Looking od Hanka Williamse a spousty dalších.
Povykládaly nám, jaký to byl jedinečný zážitek, když byly vloni na podzim vybrány programem ministerstva kultury jako „americké hudební ambasadorky“ na promoční šňůru po šesti asijských státech – Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Pákistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. S nimi cestovalo dalších deset kapel různých amerických hudebních stylů, od country, americana, přes hip-hop, jazz či rock, až po havajskou kytarovou hula…
Jak pokračoval večer, bylo čím dál tím víc hlučněji a před pódiem se množily tančící páry. Po prvním setu opět následovala více než půlhodinová přestávka a já chtěla chytit poslední rychlík. Řekla jsem si – v nejlepším přestat – a v půlce posledního setu odešla na vlak. Od přátel jsem se dodatečně dověděla, že musely přidávat, nakonec pozvaly na jeviště Bluegrass Stuff a společně zahráli Stay A Little Longer a úplně poslední společná píseň byla Roll on Buddy. To již bylo dlouho po půlnoci…
Lilka Pavlak v Bülachu 12. března 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 12. března 2013)