23. ročník největšího bluegrassového festivalu na Slovensku se konal ve dnech 29. června až 1. července 2018…

Po loňských špatných zkušenostech z cestování z Brna autem jsem letos zvolila další cestovní variantu a to žlutým vlakem do Bratislavy, kde mne pak vyzvedl kamarád Miško Vrabec z kapely Šidlo a vzal mne menší oklikou až na místo.

Horná Poruba je malá vesnice na konci silnice, v malebné krajině uprostřed Strážovských vrchů, kterým vévodí skoro tisícimetrový kopec Vápeč. V této bluegrassové vesničce, která by se snad trochu dala přirovnat k její české obdobě Borovanům, jsme navštívili domek Duška Zapalače, kde se pomalu scházela kapela Šidlo. Hoši se nedávno vrátili plní dojmů z Ameriky, a tak jsem měla možnost poslechnout si pár historek a vyfotit si jejich certifikát, který obdrželi v Kentucky, když si zahráli i v jeho legendární stodole Rosine Barn Jamboree, za to, že jdou dále po stopách Billa Monroea. Nechala jsem si tam věci a šla se podívat na krásné místo festivalu.

Těšila jsem se, jak si udělám menší túru, než to začne, ale začaly mne děsně bolet vzadu nohy, takže jsem daleko nedošla. To jsem ještě netušila tu hrůzu, co na mne čekala potom… Tak jsem se vrátila a kamarád Petr Hlavatý mne zavezl pro ruksak i zpět. To už se scházeli muzikanti i festivaloví diváci. Mezi nimi spousta mých dobrých kamarádů. Neúnavný zvukař Jirka Elger byl v plné práci a stavěl aparát. Počasí bylo výborné.

Úderem osmé nás všechny Pavol Reyo Daňo přivítal. Na scénu nastoupila první kapela s názvem Len tak tak, složená z místních muzikantů, s hostem Miško Kováčem. Kromě Duška, Reya a Mišky jsem je ještě neznala, a tak to byla pro mne premiéra. Moc pěkně hráli i zpívali, střídavě slovensky i anglicky. V hlavě mi utkvěla písnička Little Georgia Rose, kterou nám zazpíval čerstvý navrátilec z Ameriky Duško Zapalač. Další novinka pro mne byla, že jsem poprvé viděla Reya hrát na banjo. Basista se myslím jmenoval Milan, příjmení si nepamatuji, což je i případ jejich kytaristy, zpěváka, skladatele a překladatele, kterému říkají Majco. Mohli jsme si poslechnout i pár jeho textů.

Jako druhá nastoupila má oblíbená Štvrtková klobása ze Žiliny. Vypálila na nás písničku Man of Constant Sorrow proslavenou filmem Bratříčku kde jsi. Už jsem o kapele párkrát psala, ale kdo ji ještě nezná, hraje ve složení – kytarista Martin Hlavatý, který je zároveň hlavním zpěvákem, na banjo hraje Stanko Palúch starší, otec slavného houslisty Stana, výborný dobrista Stanko Turek, na basu Miško Bičan a jejich umělecký vedoucí je vynikající houslista, mandolinista a zpěvák Michal Kováč. Husí kůže z té krásy mi naskočila při písničce I Wish I Wish… a nakonec mne u jejich přídavku úplně uzemnili duetem banja a mandolíny coby předehrou k Old Joe Clark. Nádhera na druhou. Hráli i zpívali jako o život a v repertoáru mají i pár výborných instrumentálek. Od té doby, kdy jsem je viděla poprvé loni na Kosce, jsou čím dál tím lepší…

Potěšilo mne, že jsem po letech měla příležitost si znovu poslechnout nitranskou kapelu Grunt kolem jednoho z nestorů téhle muziky – Jána Bratinky. Viděla jsem je snad naposled asi před deseti lety v La Roche ve Francii. Zavzpomínala jsem si tím pádem také na staré časy dnes již legendární slovenské progresivní kapely BG Album, která vznikla již v roce 1982. S nimi později začínala i zítřejší hvězda tohoto festivalu, Katka, tehdy ještě Pořízková, než se provdala do Rakouska a přešla přes Teagrass Jirky Plocka do Nuggetu. Grunt tvoří kromě zpěváka a banjisty Jána Bratinky mandolinista Libor Babuliak, kytarista Jožko Revčina a basák Jančí Mezey. Hrají nám již od roku 1996. Kapela popřála dnešním oslavencům Petrům a Pavlům a speciálně Reyovi věnovali písničku Lonesome Pine se slovenským textem Roberta Oravce z Trenčína – Tonov pár… Moc se všem líbili, tak museli pochopitelně dokonce ještě dvě písně přidat, a tak jako poslední zazněl gospel Swing Low, Sweet Chariot….

Páteční večer uzavíral první zahraniční host z Moravy, Svaťa Kotas Band. Přesto by si Svaťa, jako naprostý originál, kterého bych se zavřenýma očima poznala mezi tisíci banjisty, zasloužil zapsat zlatými písmeny do dějin slovenského bluegrassu jako zakladatel světoznámé kapely Fragment.

Myslím, že sice asi všichni Svaťu znáte, ale přesto si neodpustím o něm napsat pár slov.

Z vlastní Svaťovy tvorby stojí za zmínku zejména jeho sólová deska Late At Night – Pozdě v noci (1993), spojující prvky bluegrassu, swingu a nové akustické hudby, která byla ve své době první svého druhu u nás a byla velice dobře přijata v celém hudebním světě. Američané tehdy prohlásili, že by to byl jediný banjista, který by od minuty mohl hrát v David Grisman Quintetu – kde nikdy žádný banjista nebyl. Známý americký hudební kritik David Royko z Chicaga tehdy napsal, že David Grisman se svou „Dawgmusic“, ovlivněný východoevropskou hudbou, a Svaťa Kotas ovlivněný americkým progresivním newgrassem a new acoustic music tvoří společně jediný uzavřený kruh. V anketě Chicago Tribune se Late At Night – Pozdě v noci dostala mezi pět nejúspěšnějších nahrávek roku 1994 a album se dokonce dalo koupit i v Americe. V roce 2010 převzal Svaťa na festivalu Starý dobrý western z rukou předsedy “Association for Main Scene of Country Music” ocenění za svůj celoživotní přínos hudbě…

V roce 2000 o něm vyšel (můj) článek v americkém časopisu Banjo Newsletter, kde byly zveřejněny i jeho banjové tabulatury. Svaťa, který příležitostně hraje i na kytaru, položil spolu s Robertem Křesťanem základy nejslavnější éře brněnských Poutníků. Skupinou prošel celkem třikrát. V roce 1983 založil v Bratislavě kapelu Fragment, která se z newgrass music a new acoustic dostala k bluegrassové hudbě. Skupinou prošla řada špičkových českých i slovenských muzikantů, natočila řadu CD a posbírala řadu ocenění jak na domácí, tak zahraniční půdě. S Fragmentem Svaťa odehrál od roku 1995, kdy se předvedli na IBMA showcase, několik dlouhodobých turné po USA. Hráli na mnoha významných festivalech včetně vystoupení v prestižní Grand Ole Opry v roce 2000. I v Evropě byli oblíbenými hosty jak na festivalech, tak v klubech. Fragment míval a dosud má repertoár hlavně v angličtině, neboť se orientoval převážně na zahraniční publikum.

Na kapelní tvorbě se stejným dílem podílí Svaťa, který skládá hudbu, s mladým kytaristou a zpěvákem Tomášem Vojtkem, který pro změnu píše nádherné a v současné době povětšinou české texty. Tomáš se autorsky projevil již na jejich poslední oficiální nahrávce z roku 2007 – Land of Endless Joy. Jeho manželka Jana Vojtková zpívá jako anděl a doprovází je na mandolínu. Celek doplňují dobrista Michal Nežerka a basista Vladimír Vašek. Zahájili nádhernou Land of Endless Joy, kterou nám zazpívala Jana. Pár svých písní nám zazpíval i Tomáš. Mimochodem největší dojem na mne udělala jeho píseň Někdo v noci zapálil můj dům a výborná byla v jeho podání také Dylanovka You Ain’t Going Nowhere… V Janině podání zazněla i klasika z dob Fragmentu, jako Vůně léta a Put Your Trust in Me a pochopitelně nemohla chybět ani Svaťova instrumentálka Gule v rohu. Měli obrovský úspěch a Reyo slíbil pozvat je i narok. Hráli nám s přídavky skoro hodinu.

Bylo již hodně po půlnoci, když začínaly první jam-sessiony, které trvaly až do časných hodin ranních. Měla jsem už od večera chuť na kapustnicu, která se na mne loni nedostala, ale nechtělo se mi na ni stát frontu. Ale asi v jednu hodinu po půlnoci jsem se šla zeptat, zda bude i zítra a měli ještě poslední dvě porce. Nikdy sice v noci nejím, ale stála za to. A to pivečko po ní obzvlášť chutnalo. A po něm mi to i chvíli zpívalo… Odpadla jsem někdy před třetí a odebrala se do lovecké chaty hned za mostkem.

Ráno jsem chtěla jít na túru, ale nohy stávkovaly ještě víc než včera. Tak jsem se šla podívat na festival, kde se již nebo snad ještě pořád „sejšnovalo“ a pak jsem neodolala a zkusila pár pokusů o procházky různými směry a udělat aspoň nějaké fotky, ale žádná sláva… O Vápeči už si asi budu moct jenom nechat zdát… Tak před začátkem ještě na výborný gulášek, kamarádů utěšeně přibývalo, nálada kolem výborná, sem tam se sice honily černé mraky, ale navzdory předpovědi ani nekáplo.

Sobotní program začínala úderem druhé odpolední hodiny další pro mne zatím neznámá kapela Bluegrass Hillbillies. Zahráli nám několik BG standardů , líbila se mi Scruggsova Reuben i spousta jejich dalších…

Po nich nastoupila vichřice v podobě mého milovaného Vodopádu z Horehroní. Tihle brezňanští kanci, jak si někdy v žertu říkají, jsou i po pětatřiceti letech stále nabití energií a dovedou rozdávat náladu plnými hrstmi. Je radost se na ně vždy podívat. Ostatně jsem o nich psala již mockrát a vydali již devět alb. Kdo je ještě nezná, ten o něco přišel. Měli jako vždy obrovský úspěch. Dokázali roztancovat publikum a pomalu se ochlazovalo. Všem bylo ale aspoň teplo u srdce.

Jako další přišla na své první vystoupení po návratu ze Spojených států skupina Šidlo. Tím pádem byli pořádně rozehraní a ještě k tomu uprostřed oslavy narozenin svého zakladatele Róberta Vacvala. Kapela také prošla několika personálními změnami. Už nemají housle, bývalé houslisty Martina (nyní G-Runs `n Roses) a později jeho mladšího bratra Petera Burzu nahradila krásná mandolinistka z Trenčína Betty Albrechtová. Kapelu tím obohatila o svůj nádherný hlas. Banjista Michal Vrabec nahradil již loni Jozefa Kotríka (Zatúlaní). Ráda bych mu tímto poděkovala za to, že mne přivezl a rovněž basistovi Dodovi Jagerskýmu, který mi to po naší rozmluvě v Čáslavi s ním domluvil… Jako vždy byli perfektní, hlavně ty jejich krásné vokály.

Další kapela The New Old Tradition pro mne opět byla premiérou. Vystupovala jako trio. Jak už název prozrazuje, zahrála nám tradiční bluegrass. A jak Reyo prozradil, fotka jejich kytaristy zdobí letošní festivalový plakát.

Pak nastoupil další zahraniční host, Nudličky z kolébky českého bluegrassu Jablonce nad Nisou pod taktovkou Jardy Handlíře. Kapela poměrně mladá, ale již velmi úspěšná, psala jsem o ní již mockrát a znají ji po celé Evropě. Muzikanti v ní jsou sice jenom čtyři, ale zato bohatí na nástrojové obsazení. Jarda hraje střídavě na banjo a kytaru, jejich nejmladší člen, multiinstrumentalista Jirka Samek, snad skoro na všechno, snad nejlíp na dobro. Jitka Máslová ovládá solidně basu a krásně zpívá a Bronislav Oláh je výborný kytarista i zpěvák. Nudličky zkrátka umí a kapela sklidila obrovský potlesk. Husí kůže mi naskočila u skladby Lowlands… U přídavku, antisvatební písně Jen když to musí být od Petra Kůse z repetroáru Vabank Unit, se všichni srdečně zasmáli.

A již zde byla po delší odmlce opět kapela Dřevěná tráva kolem mandolinisty Pavla Klobouka Kloboučníka. Vystoupení šlo pěkně od ruky a hráli i zpívali na výbornou.

Kapela Tieň z Trenčína a okolí nás oblažuje svou krásnou muzikou už také víc než čtvrt století a vždy znovu a znovu si je ráda poslechnu. Hraje v ní kromě zakladatelů, banjisty Stanka Valacha a kytaristy Eugena Fisla, také pan pořadatel tohoto nádherného festivalu Pavol Reyo Daňo a na basu je doprovází Milan Nagy. Dočkala jsem se i své od nich oblíbené slovenské verse Greensleeves – Na múrov z dávných čias… Chtěli zakončit instrumentálkou Duelling Banjos, ale pochopitelně jsme je nenechali odejít, tak přidali nádherný gospel Jericho…

Avizovaná kapela Candy Floss se pro nemoc nemohla zúčastnit, tak zaskočila hvězda včerejší noci, Svaťa Kotas Band. Tak ji měli možnost zažít i ti, kteří přijeli až v sobotu. Formace měla snad ještě větší úspěch než včera. Tradiční kapela The Log, orientovaná převážně na horalskou hudbu Stanley Brothers, nám předvedla jako vždy pěknou show. Už jsem je docela dlouho neviděla. Myslím, že letos budou slavit své třicáté narozeniny.

Opět se vyměnili konferenciéři, po Reyovi a Ondrovi Pacigovi z Vodopádu nastoupil Jarda Handliř s jeho osobitým českým humorem a obecenstvo ho nadšeně přivítalo. Uvedl festivalovou hvězdu, mezinárodní kapelu ověnčenou nesčetnými cenami a vyznamenáními se sídlem ve Vídni – Nugget. Málokterá kapela se může pochlubit tím, že její členové pochází ze čtyř hlavních měst různých zemí. Helmut Mitteregger, mandolinista a zpěvák z Vídně, ji založil před více než čtyřiceti lety. Katka, jeho manželka, basistka a zpěvačka z Bratislavy, se k němu přidala v roce 1993, jejich kytarista Thierry Massoubre z Paříže a banjista Jarda Jahoda z Prahy. Když je Thierry na pár let opustil, zastoupil ho Jakub Racek. Nugget patří k absolutní evropské špičce. Jarda prohlásil, že jejich vystoupení pro něj byl hodinový orgasmus a byly jim dovoleny dokonce dva přídavky: Mr. Sandman a My Walking Shoes Don’t Fit Me Any More. Všichni byli nadšení a obecenstvo roztancovali, neboť už byla taky pěkná zima… Pak nastoupila legendární nejstarší slovenská kapela Krok z Dubnice nad Váhom v čele s banjistou Braňo „Budhou“ Blahovcem a kytaristou Jaro Nečesaným. Zahájili písní Také to malé pozvanie. A zaznělo i několik jejich novějších, které jsem ještě neslyšela. Mají v repertoáru i pár slovenských lidovek. Hrají pro nás již víc než osmačtyřicet let.

Všichni uvítali náš starý dobrý Blueland. Ty snad ani představovat nemusím, znají je dobře po celé Evropě. Bratři Tomkovi, Miki a Sancho, pořadatel tohoto velkolepého festivalu Reyo a Ralph Schut. Během svého vystoupení pokřtili své dlouho očekávané nejnovější CD More Than Enough, jehož kmotrem se stal Henrich Novák, Ralph vyřizoval pozdravy od Ondry Kozáka, který ji ozvučil. Píseň Julie věnovali Jarovi Nečesanému, který ji pro ně napsal. A předvedli z něho i další. Nesměl chybět ani jejích hit Vždy, keď ráno vstávam prvý… Loni si to s nimi zazpívali čtyři jejich dcerky, letos se přidala jenom Karolínka Tomková. Jako přídavek dali a capella gospel Daniel Prayed…

Jako předposlední nastoupila nejnovější vynikající šestičlenná slovenská formace Heartbeats… Ačkoli vznikli teprve v roce 2015, již se dočkali mezinárodního uznání.Také jsem již o nich párkrát psala a naposled jsem je viděla letos ve francouzském La Roche, kde byli vybráni mezi osmi kapelami do mezinárodní soutěže. Bohužel ani jako porotce nevím jak dopadli, protože Christopher chtěl zveřejnit jen první tři místa. Ale podle mne museli být mezi pěti nejlepšími, podle mne a Herberta by byli druzí. Nakonec jste měli možnost je vidět i na letošním Banjo Jamboree. Hrají v sestavě – kytara Vlado Križan, mandolína Michal Barok, housle Pavol Matej, basa Dodo Jagerský, dobro Henrich Novák a výborná zpěvačka s nevšedním hlasem Soňa Švecová. Měli obrovský úspěch. Jako host si s nimi zahrál a zazpíval kamarád Vrabčo Vladimír Lajčiak písničku Two Dollar Bills.

Festival uzavírala nádherně zpívající formace Abalone z Čech. Při jejich vokálech jistě nejen mně naskakovala husí kůže z té krásy. Hrají ve složení Darek Houška – dobro, Pepa Pletichý – kontrabas, Miloš Andrt – mandolína, Mattew Whiten – kytara, Pavel Dočkal – banjo. Bylo to opravdu důstojné zakončení tohoto velkolepého festivalu. Nezbývá než poděkovat pořádajícímu Reyovi, který také první část uváděl, i jeho nástupcům Pagáčovi z Vodopádu a Jardovi Handlířovi a hlavně zvukařskému týmu v čele s Jirkou Elgerem ze Zlína.

A speciálně děkuji ještě jednou Ralphovi Schutovi, že mne stejně jako loni, ale tentokrát již jako chromajzlíka, odvezl až domů do Brna, kde pak hned v pondělí začala moje odysea po doktorech a nemocnicích. Proto jsem také tento dlouho skoro hotový článek byla schopná dokončit až dnes po návratu z nemocnice. Bohužel mi to moc nepomohlo, a tak můj další osud i články jsou zatím ve hvězdách… Na fotky se můžete podívat na mém FB profilu a doufám, že se mi tam konečně podaří i dát ty z prozatím posledního mého festivalu v La Roche…

Lilka Pavlak v Bülachu 27. srpna 2018 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 27. a 28. srpna 2018)

 

Fotky z pátku

Fotky ze soboty a neděle