Bohemian Bluegrass Festival Písek 2008

Poslední týden v červenci jsem opět strávila v Čechách. Na internetu jsem se dočetla o novém festivalu v Písku a protože kvůli nemoci nemohla do Čáslavi, řekla si, že zkusím štěstí jinde.

Už rok dopředu jsem ale měla naplánovaný svůj oblíbený Evropský festival ve francouzském La Roche-sur-Foron. Ze Švýcarska do Francie přes Česko a Německo, kam jsem se chystala den předtím na koncert Křenů, je to sice trošku z ruky, řekla jsem si ale, risk je zisk a ve středu večer jsem nočním autobusem vyrazila.

Aby to nebylo tak jednoduché, stavila jsem se ještě po cestě na jednu noc v Brně a v pátek ráno sedla na vlak do Písku. Jelo to přes Budějovice a pohled z okna na okolní nádraží mi připomínal Švejkovu jihočeskou anabázi. Po šesti hodinách jsem konečně dorazila na místo.

Na nádraží jsem marně vyhlížela plakáty, ptala se pár lidí, kde je letní kino a ve městě konečně nějaké ty menší plakáty opravdu našla a za hromadami písku (jak jinak v Písku) bylo i to letní kino. Pozdravila jsem se s pořadateli, vyfasovala novinářskou kartičku a vyčkávala věcí příštích.

Všechno bylo perfektně připravené a zakrátko festival opravdu začal. Krásný areál, kde se diváci nemusí ani pařit na slunci, ani moknout, neboť hlediště je částečně zastřešené. Kolem spousta zeleně.

Úderem druhé se na scéně objevili Zelenáči a při jejich vystoupení mi sem tam ukápla nostalgická slzička, při vzpomínce na věci minulé. Lidí tam bylo málo, ale většina musí přece v pátek ještě pracovat. Ve dvě mají čas jen ti, co jsou na dovolené, říkala jsem si, bude lépe, diváci přijdou až k večeru. Přijela také skupina ze Švýcarska a hráli jako druzí a už kvůli nim jsem se snažila tam být včas. Sunny Mountain Grass pořádá doma krásný festival na hradě Sonnenberg (podle kterého je kapela pokřtěna) a každoročně jim tam dodávám české nebo slovenské skupiny. Letos tam bude Meantime. Hoši se do Čech děsně těšili, neboť již roky čtou mé články, jak to tady přeje bluegrassu a jak je u vás dobře. Byli trošku v rozpacích před poloprázdným hledištěm, ale šťastně odehráli. Bohužel dva členové kapely museli hned zpátky na jiné hraní, nemohli zůstat déle než do večera a moc je mrzelo, že přijdou o sejšny.

Po nich nastoupil Cop. Také byli trošku rozpačití. Míša Leicht povídal, že v Písku hrávají tak dvakrát až třikrát do roka, vždy je na ně vyprodáno a tak málo lidí na ně ještě nepřišlo. Ale dosud nebyl večer a naděje na diváky zůstávala. Petr Kus a Fámy sklidili zasloužený potlesk a na scénu se vřítila výborná polská skupina Czas Na Grass se dvěma temperamentními zpěvačkami. To už byl večer, pár diváků sice přibylo, ale nic moc.

Rakousko-český New River Train hrál a zpíval také jako o život a večerní program zakončilo Rodeo z Maďarska. Chvíli se sedělo a jamovalo v areálu, pak jsme šli k hotelu, kde byli muzikanti ubytovaní a vedle v hospodě „Pod skalou“ se v sejšnu pokračovalo. Dobrý voják Švejk mi nešel z hlavy. Dalo se tam dohromady staré dobré Rakousko-Uhersko. Maďaři, Slováci, Rakušáci i Češi. Co nám ještě chybělo!

V sobotu ráno jsem se vydala na prohlídku krásného města a zašla k Zajdovi do krámu (Malina Instruments). Byl sice na šňůře s Pavlínou Jíšovou, ale stavoval se doma. Tak jsem se k nim přestěhovala.

V jednu hodinu festival zahajoval Vabank Unit. Přece nějací diváci přibyli, ale žádná velká sláva. Fox Tower Bluegrass Band z okolí Jeny byli asi nejslabší kapelou festivalu. Black Bottom Skiffle Band, také z Německa, nám moc bluegrassu nezahrál, ale pohled na ně byl zajímavý. Zato kapela Lusatian Grass svým živelným projevem zvedla diváky ze sedadel.

Dala jsem si kafe, neboť mi předtím trochu padala horkem hlava a hned se cítila lépe. Jako další měli hrát Red Wine z Itálie, ale jejich kytarista se dva dny předtím vyboural na motorce a nemohl přijet. Hoši poprosili Bluegrass Stuff, kteří měli hrát až v neděli, aby přijeli dřív a kytaristu jim půjčili. Na scéně se tedy místo nich objevila slovensko-holandská formace Waterflow. A po nich následoval Rüdiger Helbig & Huckleberry Five. Snad nejlepší německá kapela. Dohráli a přidali, a zase přidali. Rüdiger už byl z těch přídavků celý nervózní, ale Bluegrass Stuff nikde. Volali, že jsou někde u Písku a nemohou to najít. Nakonec si vzali taxikáře, aby jel před nimi a tak je tam dovedl. Leo di Giacomo vyskočil z auta, vzal a naladil kytaru a hop na jeviště. Hrával předtím s Red Wine dlouhá léta, takže žádná velká změna. Kapela byla hvězdná jako vždycky.

Protože se v areálu zase nemohlo dlouho sejšnovat, odebrali jsme se opět „Pod skálu“. Tam se pokračovalo do časných ranních hodin. Vidět jamovat dva nejlepší italské mandolinisty Massima Gatti a Martina Coppo, ještě k tomu s Bajou, Silvio Ferreti a Dino Barbe s jejich zdvojenými banji a spoustu jiných muzikantů k nim se nepodaří jen tak každou noc. Otava vedle pěkně hučela a nikdo si nepřišel stěžovat, že se ruší noční klid města.

Po krátké noci tady byla neděle a tu otvírala Druhá tráva s Robertem Křesťanem. Stav diváků se moc nezměnil, nebylo jich moc, ale zato kvalitní, všichni poslouchali, nikdo do toho nekecal, všude byl vzorný pořádek. Bluegrassoví fanoušci přijeli z blízka i z daleka a jako unikum, jeden až z Arabských Emirátů. Kam až se tato muzika dostala! Člověk musí chtít vidět klady a ne zápory.

Po Druhé trávě přišla na řadu Lilly of the West, která měla od nich půjčené oba Luboše, Malinu i Novotného s banjem a dobrem. Z Bulharska si dovezla basistku s křestním jménem Svoboda a výborného kytaristu, kterého objevila někde v baru. Dohráli a Lubošové sedli do auta a uháněli na další koncert do Rosic.

Také GrassCoutry Drive měli velký úspěch. Po nich nastoupil Monogram, ještě netušící, že za týden ve Francii se stane Evropskou kapelou roku. Petr Brandejs Band, výborný jako vždycky. Vilma krásně opálená po dovolené u moře. Ti co ji neznají, si mysleli, že je to krásná mulatka (tiše jsem ji říkala Gabrielo…). A konečně Bluegrass Stuff. Den předtím jsem se Massima ptala, zda má s sebou dítě na prázdninách, ale vyklubal se z něho jeho syn Ikaro, který přes svůj útlý věk (je mu teprve 13) již pěkně v kapele válí na basu. Doufám, že nám neodletí někam ke slunci… A bude z něj velký pan muzikant po tátovi. Krásný festival zakončil rakousko-český Nugget.

A co k tomu ještě dodat? Jirka Šimek prohlásil, že festival udělá za rok znovu. Doufám, že se poučí z letošních chyb, z nichž asi hlavní bylo pro 1. ročník neznámého festivalu přehnaně vysoké vstupné (dalo by se ještě třeba omluvit, kdyby tam hrála nějaká špičková známá kapela z Ameriky), nedostatečná propagace, ani zmínka ve Folk & Country, Bluegrassových listech atd. (jednu propagaci z mála udělal portál BGCZ.net). Malé plakáty s vlaječkami a jmény kapel pro českého diváka většinou naprosto neznámými a stejně velkými názvy českých hvězd, jako například Druhá tráva a Cop. Spousta se toho dá vylepšit. A je na to rok času. Zůstává faktem, že to byl krásný a dobře organizovaný festival s výborným programem, zvukem, hvězdnými kapelami, super počasím, dobrotami z jihočeské kuchyně. Diváků bylo sice málo, ale zato byli ukáznění a pořádní, nenechali po sobě žádný binec a pozorně poslouchali a prožívali hodnotnou muziku. Jistě jich narok přijde víc. Kapelám se před poloprázdným hledištěm dobře nehraje.

Děkujeme celému týmu, který se na organizaci podílel, za nový krásný festival. Jen tak dál…