![[BlueGrass CZ] bgcz.net](http://bgcz.net/wp-content/uploads/2018/07/bgcz-net-logo.png){kind=logo}
Během šestitýdenního nejdelšího evropského country festivalu v curyšském Albisguetli se již tradičně konaly dva bluegrassové večery – „Special Bluegrass Nights.“
Hvězdami obou večerů byla rodinná americká kapela Cherryholmes. Oba koncerty byly vyprodané, neboť skupina zde hrála s obrovským úspěchem už v roce 2006 a ještě dlouho po jejich vystoupení se o nich povídalo. Takovou frontu před lokálem na lístky jsem ještě za ta léta, co tam, ač nerada, chodím, nezažila. (S pořadatelem se nemáme zrovna rádi, ale jednou do roka ho musím snést.)
První večer zahajovala jedna z nejstarších německých skupin Rudiger Helbig & the Huckleberry Five a druhý, kterého jsem se zúčastnila i já, kapela G-Runs ’n Roses – evropská bluegrassová kapela roku 2010, která bude reprezentovat evropský bluegrass na festivalu IBMA v Nashvillu.
Stejně jako v Bühlu, tak i tady, byli někteří ze starších a hlavně nábožensky založených fanoušků šokováni jejich oblečením, hlavně Milanovým tričkem s lebkou… Pár lidí za mnou kvůli tomu přišlo… Ale letos to k nim prostě patří. Po hudební stránce jim nikdo nic vytknout nemůže, jsou výborní, a jako vždy nám předvedli perfektní show.
Tentokrát se ale chci věnovat hlavně rodině Cherryholmes. Byl to jejich poslední evropský koncert. Kapela se v květnu s konečnou platností rozpouští. Jejich biografie by se dala označit jako ztělesněný americký sen. Nevím o nikom, kdo by se v tak krátkém časovém období z ničeho vyzvedl až na úplný vrchol kariéry…
Rodině se šesti dětmi na předměstí Los Angeles se před deseti lety ani nesnilo, že někdy budou stát na prknech, které znamenají svět. V roce 1999 jejich nejstarší dvacetiletá dcera Shelly zemřela po operaci srdce. Aby se trochu pozvedli ze smuteční nálady a přišli na jiné myšlenky, zajeli si na blízký bluegrassový festival. Tam se seznámili s kapelou Jim a Jesse Mc Reynolds & The Virginia Boys. Strávili s nimi společný den, nadšeni jejich přátelským vystupováním, nádhernou muzikou a celým festivalovým rodinným ovzduším. Najednou jejich další život dostal nový smysl…
Po cestě domů se rodiče Jere a Sandy rozhodli založit rodinnou bluegrassovou kapelu, aby si tak byli co nejblíže a nemuseli stále myslet na neštěstí, které je potkalo. Maminka Sandy Lee hrála na housle, táta Jere na kytaru, nejstarší Cia trochu na kytaru a zpívala v kostele, tři nejmladší děti nehráli ještě na nic. Rozvrhlo se, kdo na co bude hrát a začalo se tvrdě cvičit. Sandy přešla na mandolínu, Jere na basu, Cia Leigh zakotvila u banja, B. J. a Molly Kate u houslí a Skipovi zůstala kytara. Jenom pro informaci, Cia má teď sedmadvacet, B. J. třiadvacet, Skip dvacet a Molly osmnáct. To si vypočítejte (vše mínus jedenáct) a uvidíte, v jakém věku začínali.
Všimla jsem si jich poprvé v Louisvillu na IBMA v roce 2000. Vousatý, holohlavý a potetovaný tatík, obklopený dcerami v dlouhých sukních (z jedné se posléze vyklubala matka rodu) a dvěma syny v kloboucích. Tehdy ještě bez nástrojů. Lidé po nich pobaveně koukali a usmívali se… V roce 2002 tam už vystupovali jako Cherryholmes Family. A pak to šlo ráz na ráz.
Prodali barák v Kalifornii, koupili si pozemek v Arizoně, postavili si tam přívěs. S rodinným busem se vydali na dlouhou cestu profesionálních muzikantů. Hráli, kde se dalo, za pár dolarů. Bluegrassové publikum je přijalo s otevřenou náručí a kdekdo se jim snažil pomáhat. V mezičase maminka sama učila děti, které nechodily do školy. Byli pozváni ke známým blízko Nashvillu a zaparkovali u nich na příjezdové cestě. Dodnes je tam jejich domov. Pro děti si později pronajali část domku, ale rodiče zůstali žít v autobuse, se kterým jezdí na šňůry.
Píle a tvrdá práce se vyplatila. V letech 2004, 2005, 2006 získali u SPBGMA (Society for the Preservation of Bluegrass Music of America) titul baviče roku, také se tam Cia stala banjistkou roku 2006. U IBMA (International Bluegrass Music Association) byli nominováni v roce 2004 na objev roku a v roce 2005 znovu, a to hned ve třech kategoriích, bavič roku, objev roku a zpěvačka roku. A baviči roku 2005 se opravdu stali! Od té doby se jejich ocenění pomalu ani spočítat nedají.
Malá Molly byla nominována jako nejmladší v dějinách SPBGMA ve svých pouhých dvanácti letech na houslistku roku 2005. Další úspěch přineslo jejich v pořadí čtvrté album nazvané prostě „Cherryholmes“, vydané jako jejich první u Skaggs Family Records. V roce 2006 získalo Grammy nominaci na nejlepší bluegrassové album. Také jejich další album „Black & White“ bylo nominováno na Grammy a dlouho se drželo na prvním místě bluegrassové hitparády. Jejich asi poslední album se jmenuje „Don’t Believe“ a získalo opět hned dvě Grammy nominace. Za nejlepší bluegrassové album a nejlepší country instrumentální interpretaci, a to za jejich skladbu Sumatra.
Kapela hrává přes 300 koncertů do roka, účinkovali snad ve všech státech USA i v Evropě. Ocenění, která získali, se dnes snad už ani nedají spočítat. Jejich repertoár tvoří nejen bluegrass, ale pohybují se, hlavně v jejich vlastní tvorbě, od gospelu, přes jazz a swing, Celtic až k irské taneční muzice. Jejich specialitou je také clogging, ve kterém vyniká hlavně maminka Sandy Lee.
Jejich zvuk bývá stále častěji nazýván Cherryholmes sound. Hoši Skip a B. J. se kromě komponování podílí na aranžérské práci. A hlavně děvčata skládají krásné písně. Celá rodina je velice tvořivá. Jinak by se jistě od nuly k nominaci na Grammy nedostali během pouhých pěti let.
Albisguetli je obrovský sál, kde se po celou dobu koncertu servíruje jídlo a pití a je tam velice hlučno. Před pódiem je prostor na tanec a obyčejně tam bývá plno. Ze začátku opravdu mnoho lidí tančilo, ale záhy tanečníky vytlačili diváci, kteří chtěli poslouchat a vidět.
Obecenstvo, už pěkně rozpumpované po vystoupení G-Runs & Roses, s nadšením sledovalo hudební ohňostroj, který na nás spustili. Jednotliví členové rodiny se představili jako výborní zpěváci i instrumentalisté. Hlavně maminka Sandy sršela temperamentem, střídala hudební nástroje a byla v neustálém pohybu. Rodina hrála jako o život, tradicionály se střídaly s vlastními skladbami, gospely s instrumentálkami, perfektní timing, rychlé kusy převažovaly.
V prvním setu hráli většinou věci z posledního alba, obsahujícího hlavně jejich vlastní skladby. Tatík se nechal slyšet, že jediné písničky, které kdy složil, jsou vražednické balady. Prý nic jiného jej nenapadá, když je obklopený rodinou 24 hodin denně a musí pozorovat potencionální rádoby nápadníky svých dcer… Prý dětem zakázal randit do 27 let, jinak ze přibude další vražednická balada. Protože ale Cia právě ten večer měla ty osudné narozeniny, jeho moc pomalu vyprchává. Pořadatel Rudi předal oslavenkyni narozeninový dort a celý sál jí zazpíval Happy Birthday Cia!
Na oplátku nám pak zazpívala několik svých nádherných věcí. Nejvíc se mi líbila „Brand New Heartache“. Její mysteriózní „Girl In The Red Satin Dress“ jsem ten večer poprvé slyšela od tatíka Jere. S maminkou Sandy nám děvčata zazpívala „Working Girl Blues“ od Hazel Dickens, kde se místy trochu jódluje. To bylo něco pro Švýcary! Skip zazpíval další nádhernou „I Can Only Love You“. Jako poslední písničku prvního setu nám Sandy zazpívala „When I Was In Switzerland“ a k tomu jódlovala jako stará horalka. Jindy až moc klidné švýcarské obecenstvo se mohlo uřvat nadšením.
Exceloval Skip se svou kytarou, působivé byly zdvojené housle, a to i na pohled, neboť Molly je levoruká a B. J. pravák. Jejich „Minor Swing“ od Grappelliho (ve skutečnosti jsou autoři Django Reinhardt a Stephane Grappelli, pozn. Kalinics) byl opravdu trhák. Molly nám také zazpívala několik svých vlastních věcí, mně doposud neznámých.
Po poslední přestávce kapela začala hrát skoro v jedenáct, a to už mi bylo jasné, že jako vždy budu muset odejít před koncem, abych stihla poslední vlak. Pohovořila jsem na chvíli s G-runama a pohled na hodinky mne bleskově nasoukal do kabátu. Když pak celá rodina začala stepovat, rychle jsem udělala poslední fotku a prchala na tramvaj.
Vždy byla radost se na ně dívat, krásné vkusné oblečení a zálesácký tatík holt dělá ten správný kontrast. Letos už vypadal docela civilizovaně, své divoké vousy měl snad poprvé přistřižené. Kdysi mi povídal, že kdyby byl sám, tak by nejraději bydlel někde v divočině v tee-pee. Ale že vždycky chtěl, aby to rodina někam dotáhla a děti měly lepší život než on. A to se mu tedy určitě podařilo… Teď se těší, že si zakrátko začne užívat důchodu, silných motorek a časem snad se bude věnovat i vnoučatům.
Děti dospěly a konečně si budou moci začít žít své vlastní životy a uskutečňovat své vlastní sny. Těch jedenáct let, věčně na cestách, byla tvrdá životní škola… Jistě toho o nich ještě hodně uslyšíme.
Více na: . Jsou tam i hudební ukázky.
Lilka Pavlak v Bülachu, 17. 3. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics, 19. 3. 2011)
Autorem všech fotografií je Lilka Pavlak
Pozn.: Prvních sedm fotografií přiloženého setu jsou archivní fotografie Cherryholmes (Jere s dlouhými vousy), zbytek setu nafocen ve Švýcarsku na popisované akci.
