Vždy, když mám odjíždět, se roztrhne pytel s událostmi, které si nemůžu a hlavně nechci nechat ujít. Tentokrát byl důvodem k prodloužení pobytu v Česku společný koncert dvou legendárních hvězdných stálic naší hudební scény, brněnských Poutníků a plzeňského Copu na scéně Dělňáku v Brně – Líšni ve čtvrtek 12. dubna 2012.

Úderem sedmé večerní hodiny nás Jirka „Karas“ Pola všechny pozdravil a dal slovo nejmladšímu z Poutníků, jednadvacetiletému Ostravákovi Jakubovi Bílému, který koncert zahájil s typickou rychlou bluegrassovou peckou Little Maggie. Poutníci letos zahájili svoji 42. sezónu, takže by Kuba klidně mohl být jejich kapelní dítě. Každopádně současná sestava je od dob té legendární s Křesťanem & Malinou & Plockem ta nejlepší…

Předvedli nám širokou paletu svého repertoáru, od starých hitů Roberta Křesťana, Pepy Prudila, Karase, či Jirky Látala až po vlastní tvorbu. Zkrátka nepřišla ani klasika v perfektních instrumentálních úpravách mistra Honzy Mácy, přezdívaného „český Bill Monroe“. Ten se nám představil mandolínovou instrumentálkou Rawhide, jednou z nejznámějších skladeb BIlla Monroea, „Otce bluegrassu“. Obrovský úspěch měla orchestrální skladba Jaro od Antonia Vivaldiho. Honza Máca je multiinstrumentalista hrající perfektně na všechno, co má struny.

Kapelník a basista Jirka „Karas“ Pola vypadá se svými šedinami jako jejich ctihodný pan otec. Se svým (dle jeho vlastních slov) hlasem Elvise Presleyho po záškrtu nám zazpíval Jambalayu Hanka Williamse a Wayfaring Stranger a několik dalších. Karas bydli v Slavkově u Brna, proslulém tím, že nablízku proběhla slavná bitva tří císařů. Zvítězil Napoleon a město z té slávy žije dosud. Jirka o tom sem tam napíše nějakou Napoleonskou písničku. Dvě z nich nám Poutníci také předvedli a Kuba zazpíval. Kuba Bílý má přes své mládí velmi osobitý projev a v jeho podání následovalo pár starých hitů z Křesťanovy éry jako Všem Kryštofům Kolumbům či Podobenství o náramcích a další.

Další muzikant s pro Čechy i Moravany pikantním příjmením je Peter Mečiar ze slovenské Prievidzy. Vystudoval konzervatoř na basu, ale tu si již hlídá kapelník Karas. Střídá tedy bravurně banjo s dobrem a na oba nástroje je jednička. Představil se nám v klasické skladbě z oblasti swingu Sweet Georgia Brown. Měla jsem vážné obavy, že od těch jisker, co lítaly od jeho dobra i ostatních instrumentů, Dělňák vzplane plamenem. Naštěstí se tak nestalo, budovu dokonce nezbořil ani následující bouřlivý potlesk.

Poutníci za těch 42 let své existence narodili třináct hudebních nosičů, a to poslední pak o přestávce prodávali. Mám je všechny a nemají chybu! Z novějších písní se nejvíc líbily Šifra mistra Leonarda či Karasova Stará pošta.

Kapela se snažila skončit a nechat prostor Copákům, ale obecenstvo si vytleskávalo a vyřvalo víc a víc. Ani na výzvu Pojďme se napít nikdo nereagoval, musel přijít ještě Admirál Nelson, či tradiční konečná Apropo country. Panenku si s nimi zazpíval cely sál, ale teprve po Rocky Top mohli opustit jeviště…

Po přestávce nastoupili Copáci. Míša Leicht prohlásil, že mají velkou radost, že si zase můžou zahrát v Brně s Poutníky, kterých si moc váží. Všechny nás pozdravil a zavzpomínal, jak zde hráli asi před deseti lety a v sále byly jenom trámy a igelity a jak je to teď krásně opravené… Ve vzpomínkách se vrátil až do osmdesátých let a se svým osobitým humorem nám popovídal, jak kdysi, taky s Poutníky, měli společný koncert v tom druhém brněnském Dělnickém domě – v Juliánově. Tehdy se jim po cestě pokazilo auto, a tak jeli i s obrovským kombem, které museli tři nést, stopem v kamionu s dlaždičkami z Rakovníka. Na kraji Brna je šofér poslal i s tím kombem na šalinu (česky „tramvaj“). Na koncert přišli jako vždy pozdě, Franta Linhárek je seřval, ale odehráli a vše by bylo dobře dopadlo, nebýt toho, že jako chachaři z Plzně neumí pít víno, a tak si po koncertě dávali červené, bílé a naopak a pak jeli vlakem zpátky… Ty konce, hrůza, škoda mluvit… Míša je perfektní bavič, tak obecenstvo padalo smíchy ještě dřív, než začali hrát.

Jako první na nás vypálili Koulí, svět se koulí a tím začal nádherný ohňostroj jejich muziky. I když jsou teď trochu „učesanější“ a klidnější, než když jsem je víc než před dvaceti lety poznala, nic neztratili ze své živelnosti a temperamentu. Ne nadarmo jsou dodnes nazýváni jedinou českou bluegrassovou „kultovní“ kapelou.

Zahráli nám spoustu svých starých hitů. Po písničce pro pamětníky, se kterou před těmi více než třiceti lety začínali, Myslím na Colorado, spustili rychlovku Mám novej Harley. Následovala další estráda, když Míša začal povídat, co všechno zažil na vojně v Hodoníně a prozradil, že moc rádi zpívají o lásce. Tentokrát se jednalo, i když tehdy nebyl u husarů, o lásce ke koni, tedy spíš klisně nazvané Malá Lady. O koních byla i další písnička Bílým koním…

Potom nám představili své nejnovější cédéčko Padlej anděl, ze kterého prý mají velkou radost, neboť neví, kolik dalších budou schopni ještě natočit… Ale moc doufám, že posledním nebude. I jejich cédéčka mám všechna a když mám příležitost, vždycky se na ně na vystoupení ráda zajdu podívat a ještě nikdy nezklamali.

Při mé nejoblíbenější skladbě Tajný přání, i po těch letech co ji od nich slýchám, jsem opět měla mokro v očích… Ale hned na to jsem se rozesmála, když Míša spustil, jak předcházejícího dne hráli v blázinci v Jihlavě, a že to byl již jejich čtvrtý blázinec, kde pili jim neznámé pivo Ježek a co to s nimi udělalo… Jak si teď užívají brněnské publikum, pivo Starobrno a drží palce, aby Kometa zítra opět po dlouhých letech vyhrála hokej.

Další salvy smíchu následovaly, když nám představil jejich dobristu Petra Slámu, který prý je víc podobný na Roberta Křesťana než Robert sám a jaké s tím má problémy. Prý na Zahradě musel dokonce ukázat občanku, že není Robert Křesťan. Zažila jsem sama na Bluegrass Marathonu v Borovanech, jak za ním přišel fanoušek: „pane Křesťan, mohl byste se mi prosím tady podepsat?“, nebo když přijeli Copáci do Trnavy a šeptalo se kolem, že nečekaně přijela i Druhá tráva…

Uvědomila jsem si, že jsem vám je úplně zapomněla představit… Frontman, zpěvák, kytarista Míša Leicht, další zpěvák a mandolinista Jirka Vopava, Martin Fridrich s banjem a na housle a irskou flétnu Pepa Malina, nejmladší bratr od Luboše a Zajdy.

Večer ubíhal, muselo se prý končit v deset, ale jedna písnička byla hezčí než druhá. Spousta z nich z jejich posledního alba. Jako třeba Bez banja, na které se podílí Míša s Peterem Rowanem, titulní Padlej anděl od Jirky Vopavy, Kalný vody (moje oblíbená od Seldom Scene, s Míšovými slovy), Esa (John Hardford + Míša). Jediná ze starších tam je od Vládi Ptáčka a Míši, Paris – Dakar. Při Poslední míli od Jardy Štěrby, podmalované irskou flétnou Pepy Maliny, zase ta husí kůže na zádech…

Konečnou Pár minut si s nimi opět zazpíval celý sál. Obecenstvo chtělo ještě víc, ale desátá se nezadržitelně blížila, tak pozvali na jeviště Poutníky a společně nám zahráli a zazpívali Will The Circle Be Unboken a úplně nakonec vzpomněli na Earla Scruggse, největšího banjistu který kdy žil a nedávno nás opustil, skladbou Foggy Mountain Breakdown…

Měla jsem radost, že jsem neodjela. Byl to nádherný večer. Pořád jsem toho ale ještě neměla dost, tak po příchodu domů jsem si poslechla jejich Padlého anděla… A dala si ho do přehrávače i po příjezdu zpátky do Švýcarska. Ještě tam je a líbí se mi čím dál víc… Už se těším, že obě kapely zase někdy někde brzo uslyším.

Lilka Pavlak v Bülachu, 27. 4. 2012