Cop v Lucerně aneb reportáž psaná za volantem

Je to už týden a já si znovu připomněla sobotní atmosféru v Lucerně, kde se konal koncert ku oslavě třicetiletého výročí kapely COP. Lucernu nevyprodali poprvé, úplně poprvé to bylo v roce 1993, rok poté v roce 1994. Ke svému 20. výročí udělali šňůru po celé republice, a to společně s hosty, které si pozvali až z dálné Ameriky a kterými nebyl nikdo jiný než ti lidé, kteří kapelou v minulosti prošli. Za zmínku stojí, že s nimi na turné vystupoval také saxofonista Ivan Myslikovjan, ale to jsem v jiné době, než jsem chtěla být.

Ve všech patrech Lucerny hučí stovky lidí, v tom prostředním se přes oblaka dýmu nedohlédne na druhý konec, kuřáci vychutnávají poslední cigaretu před začátkem koncertu, jiní nedočkavě přešlapují z nohy na nohu, ale všichni mají jedno společné, úsměv na rtech a důvod proč přišli – koncert k 30. výročí Copu, jediné české bluegrassové kapely oceněné v roce 2002 Andělem, cenou České hudební akademie (obdoba Grammy), a to za oblast Folk & Country.

Je něco málo po sedmé a z publika se začínají ozývat první výkřiky typu: „…my chceme Cop…“ a hned poté kluci přicházejí na pódium, kde spustí copáckou pecku snad někdy z let sedmdesátých – Dva tuláci. Následuje pozdrav pro vyprodanou Lucernu – za zmínku stojí, že v Lucerně je oficiálně 1200 míst, která byla beznadějně v krátké době vyprodána a konečná cifra prodaných lístků byla 1600. V porovnání třeba s Olympicem, který tam vystupoval o týden později, je to velký rozdíl, protože ten měl v pátek před koncertem vyprodáno „pouhých“ 800 lístků. Ale to jsem se zase odchýlila od tématu, kterým je koncert samotný. Tak tedy, kluci se krátce po úvodním songu pozdravili s publikem a následoval další nášup z let dávno minulých, zněly hity opravdu snad od kolébky Copu. Druhým songem bylo Colorado, na třetí si už kluci pozvali prvního hosta, kterým nebyl nikdo jiný než banjista Vláďa Ptáček, jeden ze zakládajících členů kapely. Společně odehráli skladbu Uncle Pen a stále se tím drželi v historii Copu. Cumberland v horách byl další copáckou peckou, po které jsme se dozvěděli, co se přihodilo Jardovi, který bohužel celý koncert prozpíval bez housliček. Důvod byl více než jasný, vyrazil si na jednostopém vozítku a mrštná laň se rozhodla říct si mu o autogram, leč ne v tu pravou chvíli. Jisté je, že ani jeden neskončil nijak dobře. Jarda na několikahodinové operaci v Hořovicích a laň se zvonkem v uchu na pekáči. Možná. J Tím nám byl samozřejmě představen i houslista Pepa Malina, který se ovšem v druhé polovině koncertu proměnil ve flétnistu, ale o tom až později. Samozřejmě Jardovi přeji brzké uzdravení, a to jistě nejen sama za sebe. V průběhu první poloviny jsme měli možnost na pódiu zahlédnout i Jardu Samsona Lenka s minikytarou a jeho nesmrtelným hitem Už to nenapravím, který si hned potom společně s Copáky zahrál a zazpíval Mamá… když kluk tvůj ti říká… Zaznamenala jsem také Friedrichovskou instrumentálku s dlouhým názvem Byl to indián a z dálky vypadal jak banjo.

První polovinu koncertu uzavíral Robert Křesťan který přišel, zazpíval sám pouze se svým kytarovým doprovodem, za což si vysloužil u publika obrovský aplaus, a také si potom společně s kluky zazpíval a zahrál. Nebylo to nic jiného než song Bílým koním. Tímhle uzavřeli první polovinu, aby se nachystali na polovinu druhou a závěr samotný.

V druhé části koncertu, která byla ještě o 100% lepší než ta první, bylo vidět, jak z kluků spadla zřejmě únava z předešlých dní a velká úleva s výrazem „sláva, už to máme za sebou.“ Myslím, že kdyby byl slyšet zvuk padání kamenů ze srdce, padlo by jich v Lucerně hned několik. Jako by do Copáků někdo vlil v zákulisí živou vodu a oni po ní opravdu ožili. Dokonce i zvukař si vylepšil skóre, nebudu lhát, když řeknu, že v první polovině jsem na něj byla krapítek naštvaná.

Druhá polovina proběhla ve znamení hitů Koulí, Iriš, Chvíli zapomenout, Dostal jsem pěstí, Jde jenom vo to – což je mimochodem věc, kterou napsal Karel Holas a František Černý, které jsme také měli možnost vidět ve druhé polovině s klasickým Čechomorovským hitem, jehož název jsem stihla zapomenout. Součástí druhé poloviny byla i soutěž, ve které bylo možné vyhrát kytaru. Dostala se určitě do správných rukou, neboť výherkyně se přiznala, že nehraje na kytaru, nýbrž na banjo. Tak asi začne. J Poté už se Copáci začali zcela vážně loučit. Myslím, že každý, kdo tam byl, čekal na Tvých pár minut – a kdo si počká, ten se dočká. Už při úvodním začátku kytary se ze sálu ozvaly spokojené výkřiky a souhlasný potlesk, to co následovalo potom, jistě nenechá chladného žádného muzikanta, mimo jiné, byl zážitek slyšet sólo na flétnu do této věci, od již zmiňovaného Pepy Maliny, který housle vyměnil za flétnu a bylo to opravdové zpestření. Při závěrečném refrénu nechali kluci zpívat rozdováděné a rozezpívané publikum a řeknu Vám, slyšet zpívat 1600 lidí jako jeden muž, text který zná asi opravdu každý, bylo jednoduše fantastické – nedivila bych se, kdyby nejeden z těch muzikantů, kteří stáli tam nahoře, zamačkával slzu.

Poté už následoval samozřejmě jen velký dík pro všechny kteří přišli a možná i pro ty kteří nepřišli… Pokud byste si ale náhodou mysleli, že se za Copem jen tak zavřely dveře do zákulisí, tak se opravdu mýlíte. Publikum je samozřejmě nechtělo jen tak pustit domů a aplaudovalo několik dlouhých minut ve stoje a v tom pokračovalo i po návratu Copáků na podium, bohužel, nestihla jsem fotograficky zachytit Cop v kleče, když takto vyjadřoval dík svému oddanému diváctvu, v čemž bylo vyjádřeno asi úplně všechno.

Vyprodat Lucernu, zahrát, zazpívat a odejít – takhle jednoduše by se dalo popsat celé večerní vystoupení plzeňské bluegrassové kapely COP v pražské Lucerně. Kdo tam nebyl, může jen zalitovat a čekat do roku 2018, nebo dokonce 2028 – ale to už asi Cop vezme útokem ideálně – Strahovský stadion.

Do dalších let Copu přeji mnoho krásných zážitků, spousty skvělých songů a také moře dobrých nápadů…