Country Vojtěchov 2005 aneb reportáž psaná na zastávce

Nechtěl jsem původně psát o šestém ročníku festivalu „Country Vojtěchov 2005“ (15. a 16. července), a to z několika důvodů. Především nejsem „reportér“, nikdy jsem nebyl a nebudu. Nemám k tomu prostě vlohy. Za druhé, je těžké psát o dvoudenní akci, na které jste jenom jeden den. Nicméně můj bezprostřední dojem z účasti na sobotní části festivalu byl tak silný, že mi nezbývá, než se stát alespoň naoko na chvíli reportérem – laikem a několik vlastních postřehů zde o této akci ventilovat. Co se týče názvu článku, osnovu svých poznámek jsem skutečně psal v neděli na zpáteční cestě na autobusových i vlakových zastávkách (ale nejen tam).

Nejprve musím přiznat, že jsem na této akci byl poprvé v životě. Byl jsem na ní pozván (díky RaCeku) a svým způsobem jsem doufal, že se vyhnu zklamání. Zažil jsem totiž festivaly podobného typu, které v informacích na netu slibovaly skvělý hudební i nehudební zážitek, ale skutečnost potom vypadala jinak. Jsem velice rád, a to chci zdůraznit už teď na začátku, že tentokrát skutečnost předčila jak moje očekávání, tak informace na stránkách o tomto festivalu na adrese: http://vojtechov.taverna-cz.net

Pořádající skupině Taverna z Prostějova a všem, kteří se na akci organizátorsky či jinak podíleli, patří velký dík za skvělou organizaci, za hladký průběh celého sobotního dne i noci, za výběr a pozvání kapel, za dramaturgii, za pěkně zvolené prostředí, ve kterém se akce konala, za výborné občerstvení všeho druhu i za obsluhu bez front (téměř), za kvalitu ozvučení a chce se mi napsat, že i za počasí, ale za tohle mohu já, protože jsem si moc přál, aby bylo pěkně, neboť jsem tam byl jen v kraťasech…

Vím, že za všechny ty superlativy, které jsem zmínil, není zodpovědná jen pořádající kapela, ale v podstatě všichni, pro mě bezejmenní, kteří svou měrou přispěli. Prodávali vstupenky i občerstvení, opékali makrely, doplňovali snězené a vypité zásoby, zvučili celý koncert, ale i kapely, které přijaly pozvání a některé přijely zahrát i zdaleka a… abych pochválil všechny, tedy svým způsobem i sebe (každý je tak trochu ješitný, že ano), tak i skvělé publikum, jehož jsem byl nepatrnou a bezvýznamnou součástí.

Z hudebního hlediska byly všechny vystupující skupiny dobré. Žádná z nich sice nepatří v současné době mezi takzvané kapely prvoligové, ale mnohá z formací k tomu nemá daleko a čas určitě ukáže, že alespoň některá postupem času zanechá trvalý otisk na české hudební scéně. V této souvislosti chci poznamenat, že ona zmiňovaná „prvoligovost“ je pojem, který sem ve skutečnosti vůbec nepatří. Důležité totiž není to, jak moc zvučná jména na podobných akcích hrají, ale to, jestli všichni podávají na scéně maximální výkon, jestli dokážou zaujmout obecenstvo, jestli jim samým přináší účast na takové akci uspokojení a radost a jestli podobnou radost cítí i jejich posluchači. Jsem si jistý, že všichni, kteří zde v sobotu hráli, všechno to, o čem píši, splnili. Ostatně vytleskávané a vyžadované přídavky to dokládaly naprosto zřetelně.

Dalším příjemným zjištěním bylo, že program se držel časového plánu. Kapely nastupovaly jedna po druhé přesně podle harmonogramu, každá měla dostatek prostoru k tomu, aby předvedla svůj repertoár a pobavila, střídaly se na scéně bez zbytečných průtahů, bez zdržování, bez dlouhého ladění a složitého nastavování mikrofonů a zvukové aparatury. Myslím, že není od věci pochválit na tomto místě mistra zvuku (Vladimír Holek) i jeho pomocníků. A pochopitelně zbývá dodat, že díky jim byl také zvuk ve velmi dobré kvalitě.

Postupně tedy na scénu přicházely, hrály a odcházely kapely ARREST (bluegrass), DOBRO (bluegrass), SOFT & EASY (bluegrass), MINARET (bluegrass), THE LOG (bluegrass), MADALEN (folk-grass), TAVERNA (bluegrass) a BEZEFŠEHO (spirituál, swing, folk). Některé z nich jsem měl možnost v minulosti slyšet naživo (Dobro, The Log, Taverna), jiné jsem si poslechl dopředu z ukázek na netu (Arrest, Bezefšeho) a zbytek byl pro mě překvapením, protože člověk se má při výletu na takou akci i těšit na něco nového a nepoznaného. V tomto smyslu jsem byl uspokojen také, protože Soft & Easy, Minaret a Madalen, trojice formací, o které jsem předem moc nevěděl, mne potěšila neméně.

Arrestu to šlapalo a bylo dramaturgickým tahem dát je na první místo, protože rozjezd podobné akce je úloha nelehká a utápět zde někoho bez drivu a bez patřičného nasazení by odpíchnutí začátku jen oddalovalo. Jenom malým zklamáním pro mě bylo, že jsem očekával nástup skutečných „trestanců“ v proužkovaných oděvech, (tak jako na fotkách skupiny na jejich stránkách), ale pak jsem si uvědomil, že jenom málokdo to dostane na doživotí, a že tedy členové kapely už jsou patrně trestanci propuštění, protože jejich civilní obleky tomu nasvědčovaly.

Skupinu Dobro jsem slyšel jako porotce vloni na předkole Banjo Jamboree v Brně. S uspokojením konstatuji, že letos ve Vojtěchově zahráli lépe, neměli zásadní problémy se začátky ani ukončením skladeb, celkově byli přesvědčivější a výrazně na sobě během toho uplynulého roku zapracovali. Určitě mělo na jejich produkci pozitivní vliv i to, že se tentokrát nejednalo o soutěž, kde jsou pohledy porotců stresujícím faktorem. Jen tak dál.

Soft & Easy pro mě byli popravdě řečeno velkou neznámou a současně příjemným překvapením. Jejich produkce měla spád, v jejich repertoáru bylo několik hudebně silných tracků, které jsem poslouchal se skutečným zaujetím. Repertoár pro sebe kluci z České Třebové vybírají podle všeho s rozmyslem, přesně to, co jim sedne a co mohou dobře podat. Znal jsem podle poslechu v originálu téměř všechno, co hráli, nad jednou skladbou dodnes váhám, odkud ji převzali (byla v jejich provedení opravdu skvělá) a pokud bych je měl pochválit za něco, čím mi udělali radost nejvíce, tak potom za vokály a celkové provedení písničky One Way (patrně převzaté z alba New Moon Rising Petera Rowana a Nashville Bluegrass Bandu). Výborně, Soft & Easy, kdykoli později si vás znovu poslechnu rád.

Minaret, kluci ze Slaného, o sobě předem prohlašují, že hrají „něcojakobluegrass“. Ale nenechejte se tím mýlit, hrají bluegrass. Na začátku svého vystoupení měli podle mého názoru jako první skladbu uvést něco jiného než uvedli. Dělají to i americké hvězdy, na vystoupeních i deskách. Nasadí prostě jako první track něco silného, dynamického a chytlavého, potom si trošičku „odpočinou“ a směrem k závěru se každou další zahranou skladbou znovu dostávají více a více do tempa. Minaret zvolil jinou taktiku. Hrál prostě stále lépe a lépe, od začátku až do konce. Foukací harmonika, na kterou hrál dobrista, jejich produkci výrazně oživila (bylo vidět, že Píta tento nástroj zvládá mistrně a je škoda, že patrně v naší provenienci není známějším), kontrabasista a také všichni ostatní muzikanti podávali velmi dobrý výkon a celkově ve mně zanechala tato formace dobrý dojem. Jsou rozhodně kapelou perspektivní a dobře zvolený repertoár a vokální aranže z nich udělají ozdobu každé podobné akce.

The Log drží už léta vysoký standard na poli tradičního bluegrassu. Jejich „ochrannou známkou“ je repertoár Stanley Brothers a je nutno zdůraznit, že bez takových kapel by u nás jen málokdo věděl, jak se vlastně tato hudba původně hrávala. Obdivuhodné je i to, že navzdory vedru a pálícímu pozdně odpolednímu slunci vystupovali tak, jak v Americe „staří pánové“, tedy v sakách a s klobouky. Tradiční bluegrass totiž byl a je ve svém rodišti sváteční hudbou. Oblečení, které by vypadalo divně na newgrassových rebelech, přesně zapadá k jejich produkci a naopak, pokud by muzikanti The Log účinkovali v riflích s tričky, jejich věrná reprodukce by tím celkově značně utrpěla. Kdo je zná, ví, že dali nejmíň práce zvukaři, protože zpívají na jeden stojan a dynamiku si určují sami, tak jako staří bluegrassáci obklopující jeden na drátkách zavěšený uhlíkový mikrofon třeba zrovna na rozhlasové stanici WSM, kde to všechno kdysi dávno začalo…

Pokud mě někdo z účinkujících zaujal skutečně hodně, byla to skupina Madalen. A pokud si mohu jako hudební fanoušek něco přát, tak potom to, aby tato formace v současné sestavě nahrála desku. Promyšlená aranžmá všech skladeb, výborný přednes, citlivě volená houslová sóla a dynamický dívčí zpěv ruku v ruce s pečlivým a jako na míru jim šitým repertoárem, to jsou superlativy, kterými obvykle nehýřím. Tentokrát musím, protože kdybych to nenapsal, lhal bych. Na jejich desku, přiznám se, by byla radost psát recenzi… pokud si kapela, pochopitelně, svůj současný projev udrží i nadále a pokud si pro případné nahrávání desky vybere kvalitní studio a dobré zázemí. Nic víc k tomu asi nemá smysl dodávat, snad jen to, že málokterou českou kapelu s ženskými hlasy jsem slyšel tak dobře na pódiu zazpívat písničku z repertoáru americké superhvězdy Alison Krauss. Děkuji.

Také Tavernu jsem znal z loňského předkola Banjo Jamboree v Brně. A platí vlastně bez výjimky, co jsem o nich napsal už před rokem. Skvělý drive, skvělé nasazení, výborně zvládnutý repertoár New Grass Revival. Zážitek pro každého znalce skladeb této legendární kapely a stejně tak i zážitek pro každého, kdo originální nahrávky jejich předlohy nezná. Kluci z Prostějova mají prostě hudbu nositelů moderního bluegrassového derivátu zmáknutou na jedničku. A tohle se dá říct jen o málo kapelách z celé historie bluegrassu u nás. Jako pamětník vím, o čem mluvím. Navíc tady znovu připomínám, že také celý festival se uskutečnil pod taktovkou Taverny. O to větší dík si na tomto místě členové skupiny zaslouží.

Jedním z vrcholných zážitků sobotního dne bylo vystoupení vokálně instrumentální skupiny Bezefšeho, sedmičlenného tělesa v jehož projevu dominovala vícehlasá úprava tradicionálů, spirituálů i vlastních písní s českými texty, a jehož tmelem je u všech láska k muzice a radost z hraní, která z nich na pódiu jasně vyzařovala. Vím, že píši pro bluegrassové čtenáře, ale přesto každému z vás doporučuji (budete-li k tomu mít příležitost) poslechnout si také muziku, která je pro nás tak trochu za hranicemi žánru, protože vyznáte-li se v hudbě, potom projev této formace určitě patřičně oceníte.

Od devíti hodin večer potom korunoval celou akci country bál. K tanci hrála skupina Větrolam (country), před kterou chci smeknout pomyslný klobouk, protože široký záběr repertoáru této pro mě zcela neznámé kapely a schopnost bavit lidi téměř nepřetržitě až do přibližně půl třetí hodiny ráno si to zasluhuje. Také oni ze sebe vydali maximum a přispěli k celkově velmi dobré akci.

Zdá se vám, že jsem vlastně všechno jen chválil? Asi to bude proto, že jsem reportér – amatér. Možná, že někde něco málo v zákulisí zaskřípalo, možná, že sami pořadatelé si nějaké drobné nedostatky uvědomili, možná, že někdo z přibližně 800 platících návštěvníků čekal od akce něco jiného, kdo ví? Já jsem si ale žádných takových věcí nevšimnul. Na závěr mi nezbývá než napsat neskromné přání: „Ať je ten příští ročník přinejmenším stejně dobrý, jako ten letošní. Grass Is Blue!!“