Country Vojtěchov 2006 – reportáž

Zdá se, že psát o multižánrovém (převážně ale bluegrassovém) festivalu Vojtěchov, který už posedmé pořádala skupina Taverna v malebném prostředí zalesněné Drahanské vrchoviny, jinak než v superlativech, se ani nedá! Letošní ročník byl, jak jinak, opět lepší, než ten loňský. Ale nechci se rozepisovat o celkovém průběhu festivalu, protože bych se opakoval a zájemci z řad čtenářů si přátelské prostředí pro všechny účinkující i návštěvníky mohou přiblížit v reportáži z loňského roku. Chci pojmout tu letošní zprávu poněkud jinak. Tím, že zmíním několik silných momentů a subjektivních pocitů, které jsem od sobotního poledne 22. července do následujícího nedělního rána na této milé akci zaznamenal.

Především jistě potěším všechny účinkující, které jsem slyšel ve Vojtěchově vloni i letos. Měl jsem tak možnost porovnávat, jaký byl jejich vývoj za ten uplynulý rok. A byl jsem příjemně překvapen, protože tyto kapely vesměs udělaly velký krok dopředu, ať už pěvecky, hudebně nebo repertoárově.

Sobotní program se držel plánu, a tak se během celého odpoledne, večera i noci na scéně střídaly se svými bezmála hodinovými bloky kapely GDE BILLI BOYS (moderní country), FIDDLE DEDEE (bluegrass), DOBRO (bluegrass), A. M. ÚLET (folkrock), TAVERNA (bluegrass), MINARET (bluegrass), APPLE (bluegrass), COUNTRY TEAM (bluegrass) a KŘENI (bluegrass). Po skončení festivalové části nastoupila na scénu skupina VĚTROLAM (moderní country), která hrála k poslechu i tanci. Vzhledem k tomu, že ne každou z účinkujících formací jsem sledoval s plným zaujetím (také jsem se musel jít občas občerstvit do nedalekého stylového hostince U POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, skrýt se před všudypřítomným slunečním svitem a u půllitru chladivého litovelského moku povykládat s hudebními přáteli), nebudu psát o všech, ale jen o takových, o kterých mohu poskytnout laskavému čtenáři ucelenější informace. Takže…

Skupina Dobro z Prostějova předvedla navzdory neúnosnému vedru, které sužovalo bez výjimky všechny účinkující až do pozdních večerních hodin, že hraje nejen pro radost posluchačů, ale především pro vlastní potěšení. Muzikanti působili na scéně veselým a pozitivním dojmem, mně osobně udělali radost uvedením několika skladeb, které jsem v jejich provedení dosud neslyšel (velmi oceňuji například písničku Highway 66) a kapelník Vojta „Cyrda“ Jiříček uváděl celý blok s lehkostí, kterou by mu mohl závidět leckterý profesionál.

Newgrassová Taverna (braná stále jako prostějovská kapela, byť někteří z jejích členů žijí v současné době v Brně a Olomouci) hrála v neuvěřitelně tvrdých podmínkách největšího odpoledního žáru. Banjista Libor Hrda mi po vystoupení bez nadsázky řekl, že měl při nástupu na zastřešené pódium pocit, jako by mu těmi čtyřmi pivy, která během dne do vystoupení vypil, někdo naráz polil tričko i kraťasy (což je obrácená mince pitného režimu). Přesto předvedla tato formace s plným nasazením pódiovou podobu většiny hitů, které známe z jejich desky a řadu dalších starších i novějších skladeb. Jako „domácí“ kapela (jíž kromě potěšení z hudby vděčí všichni návštěvníci i za to, že festival Vojtěchov existuje) má v tomto regionu nejen publikum spontánně se přidávající ke zpěvu, ale i početný zástup fanynek, které při zpěvu a tanci pod pódiem vystavovaly na odiv příslušnost ke svým idolům tričky s nápisem Taverna Fan Club.

Na Minaret ze Slaného jsem byl zvědavý nejen proto, že kapelník je webmasterem BGCZ.net (a tedy mým redakčním kolegou), ale také z toho důvodu, že jsem tuto kapelu dosud neslyšel na pódiu v současném obsazení (po personální změně na postu banjisty). Pokud mě skutečně někdo od loňského Vojtěchova překvapil, pak to byl právě Minaret, který udělal za uplynulý rok velký kus práce. Všichni muzikanti, jeden vedle druhého i jako tým, instrumentálně, ale především pěvecky, se výrazně zlepšili a zapracovali na zvuku i výrazu, který pro ně v současné době začíná být charakteristický. Nejedná se o formaci, ve které by kterýkoli z muzikantů výrazně trčel z celku. Skupina očividně nemá potřebu představovat publiku jednoho výrazného instrumentalistu (jak jsme zvyklí například u některých amerických těles), a o to víc kompaktnějším dojmem působí. Kapelník i pěvecký frontman Radek Valenta začal využívat naplno svého netuctového hlasu a naučil se mnohem více uplatňovat jeho výrazové možnosti. Minaret se tak zařadil mezi formace, které v naší provenienci razí cestu progresivnímu bluegrassu směrem, kterým se před nimi vydalo jenom nemnoho odvážných. Kapela je na úrovni, kdy by měla rozhodně svůj repertoár představit širšímu okruhu bluegrassových fanoušků na hudebním nosiči. Držím vám palce!

Kapelou, která pro mě byla do letošního Vojtěchovského festivalu velkou neznámou, byl plzeňský Apple, o kterém jsem již četl i slyšel mnohé, ale na vlastní oči ani uši jsem dosud neměl příležitost. Tohle vystoupení, s frontmanem Jardou Pertlíčkem, bylo pro mě jedním z velkých zážitků letošního ročníku festivalu. Ať již jejich muziku nazývají jiní různými přívlastky, jedná se v podstatě o progresivní bluegrass, který je výrazně obohacený irskými (a potažmo keltskými) prvky, ozvláštněný u nás neobvyklým horalským dulcimerem (méně erudovaným čtenářům doporučuji přečíst si o tomto nástroji článek Jardy Pertlíčka, který vyjde v nejbližší době na tomto webu, případně na stránkách Bluegrassových listů), ale především prezentován s vitalitou a plným nasazením. Živlem celé sestavy je bezesporu sám kapelník, který umí na scéně prodat každý tón a každé své slovo, ať již jako mluvčí nebo zpěvák. Dravé i lyricky laděné skladby, zjemňované flétnami či dulcimerem a ženským hlasem ve vokálech, střídání banja a mandolíny a nepřehlédnutelný pohyb ústřední postavy dělá z „Jablka“ výraznou pódiovou kapelu, protože dobře prodat své umění na scéně, to je alfa i omega každého hudebního tělesa (i jednotlivých muzikantů). Potěšila mě jejich pódiová dramaturgie, pestrý repertoár a drive, kterým svoji hudbu hrnuli do lidí. Další kapela, jejíž řadovou desku (bude-li vydána) rád zařadím do své sbírky. Vydržte! Stojí za to vás slyšet…

Dovolím si malou vsuvku. Dramaturgie vystoupení je obecně řečeno důležitější než dramaturgie desky. Diváci vnímají každý pohyb, každé slovo, každý pohled, každou kapku potu. Každý úsměv, každé zamračení, každý tón. Chtěl bych u této příležitosti vzkázat všem kapelám, ať jsou na scéně vždycky profesionální, a to nejen v muzice, ale v každém pohybu a v každém slově. Diváci odpustí na koncertě sem tam nějakou chybu, ale neodpustí nepřesvědčivost nebo vlastní nejistotu. Není to o trémě! Tu mají často i hvězdy, do kterých byste to nikdy neřekli. Je to o vlastních pochybnostech. Nikdy je nedávejte najevo. Vezměte si za vzor téměř všechny kapely z Vojtěchova…

Absolutním hudebním vrcholem Vojtěchovského festivalu v letošním roce bylo pro mě osobně (a podle reakcí diváků i pro všechny ostatní) vystoupení slovenské skupiny Country Team. Newgrass jako řemen, skvělá, vysoce profesionální práce! Nádherný zvuk, nádherné nasazení, výborný výběr repertoáru, vynikající sestava výjimečně zdatných muzikantů, perfektní drive a skvělý feeling. Zlatý hřeb festivalové části, byť hráli jako předposlední kapela (před neméně dobrými Křeny). Osobně bych při dramaturgii festivalu předsunul akustičtější a decentnější repertoár Křenů před Country Team, ale to je drobnůstka vycházející z mých osobních pocitů (a po bitvě je každý nadrotmistr, že jo…). Country Team z Trnavy (Roman Áč – banjo, zpěv, průvodní slovo, Dušan „Songy“ Dobiáš – kytara, zpěv, Henrich Novák – dobro, Jaro Rakay – kontrabas, zpěv a Juro Chalabala – bicí) dokazuje, jak se na Slovensku skvěle daří modernímu pojetí bluegrassu, jak výrazný pokrok (obecně) udělali slovenští muzikanti v této hudební oblasti, ale i to, že si své fanoušky a obdivovatele dokáží získat i za hranicemi své země. Doporučuji každému, kdo upřednostňuje progresivní sound v bluegrassové muzice, aby si Country Team poslechl na jakékoli další scéně, kde se objeví. Stojí to za to! Vydržte, kluci slovenští! Dali jste mi svým excelentním vystoupením ve Vojtěchově jeden z darů největších. Díky!

Karvinským Křenům jsem recenzoval jejich druhou desku a chtěl jsem konfrontovat studiovou nahrávku s živým vystoupením. Ale můj zájem o ně byl znásobený i tím, že nyní hrají v částečně novém složení, ve kterém jsem je dosud neměl možnost slyšet. Jak jsem již předznamenal v minulém odstavci, možná by se svým moderním bluegrassem lépe kontrastovali mezi dvěma newgrassovými kapelami, ale i tak byli samozřejmě výborní! Účinkovali v obsazení (Ondra Kozák – kytara, housle, zpěv, průvodní slovo, Michal Wawrzyczek – banjo, zpěv, Vítek Hanulík – mandolína, zpěv, Lukáš Rytíř – kontrabas, zpěv a Karel Začal – Dobro), které snížilo již tak nízký věkový průměr kapely, nicméně u této výrazné severomoravské stálice věk nic neznamená! Křeni jsou prostě výborní! Chci připomenout, že Ondra, Michal, Vítek i Karel účinkují ještě v dalších hudebních formacích a jejich zkušenosti odjinud jsou na jejich muzikantské jistotě stoprocentně znát. Na scéně předvedli částečně repertoár známý z desky Leaving Home, obohacený o nové tracky, a vystoupení jim jednoznačně sedlo. Na Křeny s novým mandolinistou i hostujícím hráčem na dobro se dívali se zaujetím i hudebníci z jiných kapel, a to je nejlepší důkaz toho, že jejich vysoce profesionální produkce (včetně distingovaného způsobu konferování Ondry Kozáka) bylo důstojnou tečkou za poslechovou částí festivalu.

Pokud jsem chválil všechny kapely vystupující ve festivalové části, pak stejně jako vloni největší „hrdinové“ v pravém slova smyslu byli pro mě opět členové countryové skupiny Větrolam, která po vystoupení Křenů neúnavně bavila návštěvníky a hrála k tanci až téměř do tří hodin do rána. A můj velký obdiv za zdařilý průběh celého festivalu patří také zvukaři, protože zvuk byl během celé akce naprosto skvělý.

Na závěr chci zmínit několik momentů, které mi z letošního ročníku utkvěly v paměti, aniž by výrazně souvisely s hudbou, respektive s kvalitou všech vystupujících. Byl to například neznámý muž, který už od dvou hodin odpoledne bez přestávky tancoval na rozpáleném betonovém platu pod pódiem. Byl očividně šťastný a spokojený. Když jsem ho, usmívajícího se, viděl ve dvě hodiny v noci stále neúnavně tančit, uklouzlo mi bezděky: „Proboha! On ještě žije!“

Bylo to množství dalších návštěvníků, starých, mladých, tlustých i hubených, opálených i bílých… a všichni byli v každém okamžiku festivalu veselí. Jednoduše se skvěle bavili a užívali si to. Nebylo to v převážné míře na hudbu specializované posluchačstvo, nebyli to lidé, kteří by byli žánrově vyhraněni, kteří by vůbec poznali rozdíl mezi tradičním bluegrassem, newgrassem, moderní country nebo folkrockem… Byli to lidé, kterým přinášela uspokojení každá kvalitní muzika a byly jim úplně ukradené jakékoli hranice mezi jednotlivými styly. Když o tom tak uvažuji, Vojtěchovský festival byl kabinetní ukázkou toho, k čemu je a priori hudba určená. Ne pro seberealizaci muzikantů. Je určena lidem! Pro jejich radost! A byl pro mě velice silný moment, když jsem si v jedné chvíli uvědomil, že jsem vlastně už dlouho neviděl pohromadě tolik spokojených, šťastných a neustále se smějících lidí. Věřte mi, že na monožánrových akcích (například i na Banjo Jamboree) mi ty úsměvy obecenstva a spokojenost všech někdy schází…

Byla to výborná slivovice na oslavu svátku Libora z Taverny. Bylo to krásné letní počasí, byl to noční tanec s panem Ing. Arch., bylo to přátelské špičkování muzikantů různých formací, byli to skotští návštěvníci, kteří o půl druhé v noci vzadu za záchodky hráli na dudy a já si v duchu představil statečné skotské jednotky v roce 1944 na normandských plážích. Byly to denní i noční duchaplné diskuse o hudbě, výměny zkušeností a názorů. A to vše bez řevnivosti, bez emocí, vždy s úsměvem.

Byly to tradiční grilované makrely, výborný guláš, klobásy na černém pivu a nevypitelná zásoba zlatavého piva z Litovle. Jedním slovem pohoda.

Bylo to prohlášení banjisty Taverny, že jeho snem je složit spartakiádní skladbu „Muži s kužely“ jen proto, aby plochu nějakého stadionu zaplnili obézní pánové žonglující z kastlů vyjímanými lahváči různých značek, otvíraných v šestnáctinovém rytmu pikovaného banja (jako bych už slyšel tu kombinaci ostrých banjových rollů a šumícího a kolotajícího moku).

Bylo to řehtání koní ve dvě hodiny v noci, které ze mě udělalo málem blbce, když jsem se chystal jít podívat na dostavník, který v té době do Vojtěchova vozí poštu, jak mi s kamennou tváří oznámil Kuk (a zatvářil se hrdě nad dokonalostí této akce, kde se myslí i na takovéto detaily), aniž bych tušil, že ten zvuk vyluzuje jeho mobil po příchodu SMS. Doufám, že se něco takového už nebude opakovat, Kuku!

Byl to i neznámý pán, jeden z mála, který neunesl velikost chvíle a kolem třetí hodiny ranní usnul na dětském hřišti na houpacím koni…

Pozoroval jsem denní i noční cvrkot a skládal si do mozaiky jednotlivé záběry, střípky a postřehy, a přitom jsem cítil, jak je ve Vojtěchově fajn. Fajnějc než vloni…

Nakonec mi kluci z pořádající Taverny řekli jeden postřeh: „Víš, my sami žasneme nad tím, že se ten festival vlastně pořádá sám. My jen pozveme kapely a ono tady prostě všechno už bez problémů funguje a my to jen pozorujeme.“ Tak já přeji už tradičně, ať se ten příští ročník ve Vojtěchově zase sám takhle skvěle uspořádá…