OSMÝ ROČNÍK FESTIVALU COUNTRY VOJTĚCHOV JE ZA NÁMI, TĚŠÍME SE NA DEVÁTÝ! Myslím, že tento slogan je asi nejvýstižnější na začátek reportáže z akce, která si mezi festivaly nezadá s tím nejlepším, co se během roční sezóny v tuzemsku pořádá. Vysoký kredit z minulých let se letos ve Vojtěchově udržel a laťka se opět posunula o něco výš. Atmosféra byla jako obvykle vynikající, muzika skvělá, všichni účinkující bez výjimky podali navzdory ukrutnému vedru obou dní naprosto fantastický výkon, pan zvukař byl, jako na předchozích ročnících, excelentní a lidé i muzikanti byli samozřejmě spokojení, veselící se a naplno odvázaní.

Festival ve Vojtěchově, který pořádá prostějovská newgrassová Taverna, neslouží jen k pobavení hudbymilovných návštěvníků, ale především k setkání muzikantů a dalších lidí z hudebních kruhů blízkých periferním žánrům, bez ohledu na to, zda jsou v redakci BGCZ.net nebo ve výboru BAČR, zda hrají tradičnější nebo moderní bluegrass, mexickou lidovou hudbu, country nebo folk. Je to akce, na které se od pátečního odpoledne do nedělního poledne bavíte, smějete, radujete, zpíváte, tancujete, slavíte, pijete a jíte co hrdlo ráčí… Užíváte dne, přesně ve smyslu latinského rčení Carpe Diem, poprvé použitého římským básníkem Horatiem v první knize Ódy (Carmina).

Už páteční odpoledne naznačovalo, když se tým pořadatelů z lidí místních i přespolních ze všech sil snažil všechny stánky, pódium, hlediště a ostatní prostory dostatečně vybavit zásobami všeho druhu, lavečkami, slunečníky a zvukovou technikou, že dění začíná a pořádající dělají maximum. Každým dalším autem, přijíždějícím na prostornou posečenou louku, a s každým nově postaveným stanem přibývali hudebníci a hudebnice vystupujících kapel a další jednotliví muzikanti z formací, které se festivalu nemohly z těch či oněch důvodů zúčastnit, jako například z Logu, ze zlínského Hazardu, ze Svaťa Kotas Bandu a z dalších více či méně známých. Ale také ostatní návštěvníci ze vzdálených koutů republiky a ze zahraničí.

Páteční večer odstartoval prostějovský FI&KR a ačkoli vystupovali jako úplně první, což není výhodná pozice, dokázali od samého začátku zaujmout všechny přítomné. Na Vojtěchovském festu nehráli poprvé, jejich produkce je vyvážená a má odpich a šťávu. Pro mne osobně byl letošní ročník zajímavý tím, že jsem se konečně po letech seznámil s Pupákem, hrajícím v kapele už od roku 1988, se kterým jsme zatím komunikovali výhradně prostřednictvím komentářů u článků o historii bluegrassu.

Hned po nich zaplnili pódium muzikanti z progresivní chomutovské bluegrassové kapely Album. Byť byli oslabeni o jednoho stálého člena, podali vynikající výkon, který ostatně od těchto veteránů ostřílených na všech možných pódiích každý očekával. Poprvé jsem je slyšel naživo před lety v Kolíně na festivalu EWOB 2002 a na jejich produkci je znát, že to mají v rukou také už hezkou řádku roků. Muzika v jejich podání šlape na plné pecky a je jen škoda, že se nemohli zdržet déle, ale jeli na další štaci, a tak se, bohužel, v sobotu ráno s Vojtěchovem museli rozloučit.

Většinu skupin jsem už dříve na různých akcích slyšel a protože jsem o nich už psal v superlativech v obou reportážích z předcházejících ročníků Vojtěchovského festivalu, a všechny hrály ještě o chlup lépe než vloni, nebudu se o nich příliš rozepisovat. Novými hudebními zážitky pro mne byla vystoupení pouze tří z nich.

Byla to v první řadě skupina GrassPark „z Prahe“ (ačkoli v jejím současném obsazení, které je stabilní od prosince 2006, najdeme muzikanty z různých míst republiky), která nastupovala po chomutovském Albumu. Těšil jsem se na ní nejen proto, že kapelnicí je moje redakční kolegyně, ale i proto, že jsem chtěl konečně slyšet naživo to, co se ke mně dostávalo zprostředkovaně v mp trojkách. Výsledek předčil moje očekávání. Sólová zpěvačka RoseeAnn naprosto jasně chápe, že vystoupení kapely od prvních tónů až po poslední úklon je představení, symbióza hudby a pohybu, zpěvu i mluveného slova, drivu a neviditelného a těžko definovatelného propojení vystupujících s posluchači. Za osm měsíců, ve které působí současná sestava GrassParku, udělali značný kus práce a její zpěv byl dynamický a velmi přesvědčivý. Taktéž hlasová polyfonie ostatních vokalistů formace byla na vystoupení velice dobrá. Nezapomenutelný byl pro mne instrumentální projev kytaristy GrassParku Honzy Haška, u kterého šla hudba pro lidi přímo ze srdce. A bylo to vidět i cítit. Pokud bych měl mít nějaké výhrady k této kapele, jsou to jen technické detaily týkající se větší jistoty a zkušeností s prací s mikrofony (banjo) případně experimentů se zvukem nástroje (mandola).

Na závěr se na scénu postavili kluci z Minaretu, kteří se do Vojtěchova sjížděli z východu (Cigi s manželkou ze Slovenska) i ze západu (zbytek kapely ze Středočeského kraje). Také Minaret hrál na všech posledních třech ročnících festivalu. Jejich páteční blok byl pojat jako country bál, kdy rozproudili přibližně 400 tančících posluchačů na jednu a půl hodiny a poslední tóny jejich produkce znamenaly i oficiální tečku prvního dne festivalu.

V jednu hodinu v noci, kdy Minaret končil, však rozhodně ve Vojtěchově nekončila noc z pátku na sobotu! V jednu po půlnoci přichází čas, kdy se pomalu rozchází spát většina diváků a muzikanti začínají bavit sami sebe. Členové skupiny Album rozjeli jam-session, vytvořily se zajímavé kombinace muzikantů ze všech možných skupin, někdo jen diskutoval o hudební problematice, někdo hrál, ale pro všechny platilo jediné, a to jíst, zpívat a pít. Radek z Minaretu to všechno obsáhnul slovy „prostě tradiční Vojtěchovská pohoda a až neskutečná atmosféra“.

K ránu, kdy už většina z nás odpadávala únavou, přišla rozcvička v podobě naprosto nečekané větrné smrště, bouřky a průtrže mračen. Jakoby Peruna, pohanského boha hromu a blesku, zamrzelo, že nemůže být ve Vojtěchově s námi… Na betonovém tanečním parketu v jednu chvíli stálo asi deset centimetrů vody, z potoka za jevištěm se stal mohutný veletok, místy padaly stromy a vše završil totální výpadek elektřiny. Pár zoufalců (mezi nimi i já) se ukrývalo před tou spouští na pódiu, pár pod zastřešeným hledištěm, až nás vysvobodilo kýžené zvolání od občerstvovny: „Pojďte sem, my vám tady uvařili kafe a grog!“ To se místní pořadatelé rozhodli zachránit čest festivalu. Velké díky jim všem!

V sobotu dopoledne už zase slunce pálilo jako u Tobruku a začaly se sčítat škody. Řada muzikantů i diváků noční bouřku zaspala a když začali vylézat ze stanů a aut (například Sam z Minaretu asi pozapomněl, že kapely mají zajištěné ubytování a hrál si v noci na paragraf ve svém autě), ani netušili, že v noci nějaká bouřka byla a nebýt stop po ní, ani by nám, co jsme běsnění živlů zažili na vlastní mokrou kůži, nevěřili (někdy má trocha alkoholu navíc i tento pozitivní účinek). Během dopoledne mokřiny vyschly a festival mohl ve 14 hodin přesně podle plánu pokračovat.

Nicméně, již první noc nepřečkal beze ztrát Radek, který totálně přišel o hlas, což byl později důvod (když jej po celodenním hledání nenalezl) ke zrušení sobotního koncertu Minaretu. Inu, zpěvák bez hlasu je jak námořník bez lodě. Naopak Mikin z Hazardu během minulého dne získal. Po štípnutí hmyzem se mu zvětšila noha. Je to naštěstí končetina, kterou muzikant hrající na mandolínu většinou moc nepotřebuje. RoseeAnn z GrassParku si během nočního běsnění živlů při úprku před deštěm roztrhla svoji fungl novou sukni. Já se pro změnu rozhodl jít v sobotu dopoledne na výlet do blízké Javoříčské jeskyně a při zpáteční cestě přes skalní útvar Zkamenělý zámek, jsem si šikovně podruhé zlomil už úspěšně srůstající malíček na noze, což skromně připisuji mezi letošní muzikantskou smůlu, které zdaleka ještě nebyl konec (a ani výčet šrámů a boulí není kompletní ani definitivní).

Ale zatím zpět k dění na festivalu. Zahajovala jej v sobotu prostějovská kapela Fiddle Dedee, kterou pak vystřídalo Dobro, patřící domovsky do stejného města. Bohužel, můj návrat z jeskyní byl poněkud pomalejší, než jsem měl původně v plánu, a tak jsem stihnul až jen konec vystoupení třetí sobotní kapely Domino z Olomouce, která odlehčila bluegrassový nástup zajímavě pojatým folkem (s bluegrassem je však spjata prostřednictvím kytaristy, mandolinisty a zpěváka Aleše Kubise, bývalého člena Bluegrass Novy). Jejich hezké vokály a repertoár čerpající mimo jiné z fondu tria Peter, Paul & Mary byl mým prvním silným sobotním hudebním zážitkem. Domino letos v létě bude natáčet CD a je tedy se na co těšit.

Po produkci Domina přišlo na scénu překvapení v podobě čtyř nefalšovaných krojovaných mexických hudebníků, které neplánovaně přivezl pořadatel festivalu na Běleckém mlýně (taktéž blízko Prostějova), který volal asi hodinu předtím, než přijeli. Zákulisní perličkou je informace, že když se jej zeptali: „Kam teď pojedeme?“ (Donde vamos a tomar?), dostalo se jim odpovědi: „Pojedete si zahrát do Vojtěchova“. Přijeli a bez problémů zaujali všechny přítomné svým živelným vystoupením. A festival Country Vojtěchov se stal pro letošek festivalem mezinárodním.

Po Mexikánech se na scénu za vrcholícího vedra postavila pořádající Taverna, která už téměř rok hraje posílena o stabilního houslistu. Představila z velké části jak skladby ze svého posledního CD, tak skladby z nového repertoáru, a diváci, kterých bylo pod pódiem v sobotu asi dvojnásob než v pátek, dostali nadílku řízného, dravého newgrassu, na který jsou u této progresivně hrající kapely standardně zvyklí.

Podjezd ze Zlína byla další formace, na kterou jsem se těšil, protože to mělo být (a bylo) poprvé, co je uslyším hrát naživo. Kapelníkem je Martin Juřík (známý spíše jako Čurda), jinak též majitel známého hudebního a divadelního klubu Zelenáčova šopa, celá formace je bezvadně sehraná a takový sólový zpěv, jaký na scéně předváděla zpěvačka Radmila Janečková, jsem už dlouho neměl možnost od české zpěvačky slyšet. Jedním slovem: skvělé! Skupina vydala před dvěma roky CD, které se u pokladny prodávalo, a dojem z vystoupení ze mne udělal jednoho z kupců. Poněkud komické bylo, že dobrista Podjezdu si zapomněl vzít s sebou svůj nástroj, a tak hrál na vypůjčené Dobro od Martina Mikla ze Svaťa Kotas Bandu (který byl naštěstí v publiku i se svým Scheerhornem).

G-runs ´n Roses s frontmanem Ralphem Schutem byla předposlední festivalovou skupinou, která se v sobotu objevila na prknech Vojtěchovské scény a současně třetí v pořadí kapel, které jsem dosud neměl možnost vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši (pokud pominu nahrávky). Čas pokročil, den slábnul, noc začala sílit a stejně tak sílila muzika v podání tohoto dravého bluegrassového kvartetu poskládaného víceméně z muzikantů, jejichž jména najdete v nejedné další špičkové české nebo slovenské kapele. Byl to hudební zážitek a reakce publika, které začalo houfně zaplňovat taneční plochu, jejich vystoupení ještě násobilo.

Zlatým hřebem sobotního festivalového dne bylo vystoupení trnavské skupiny GrassCountry. Kapela vydala nedávno svoji novou desku, ze které hrála většinu tracků (a s jejímž obsahem se budete moci brzy seznámit v recenzi na tomto webu), a její profesionální pódiové představení, absolutní jistota všech muzikantů, nasazení, feeling a drive všech jejích členů byla (stejně jako vloni) pro mne i pro ostatní návštěvníky festivalu i muzikanty z jiných kapel absolutním hudebním zážitkem.

Po festivalové části večera, nyní již noci, nastoupili už tradičně na scénu muzikanti Větrolamu, aby bavili všechny tancemilovné až do pozdních ranních hodin svou bálovou produkcí. Jsou-li dříve zmíněné kapely perlami Vojtěchovské scény, je formace Větrolam neúnavným hudebním dělníkem, který odvádí neméně dobrou práci a vzhledem k délce jejich produkce je třeba jim zde vyslovit velký dík.

Další noc ze soboty na neděli patřila po vystoupeních opět hloučkům muzikantů a dalších zajímavých lidí, setkáním, jídlu a pití, odborným diskusím o hudbě (i o jiných věcech, například o entomologii) a neopakovatelná atmosféra předchozí noci se opakovala, pravda, naštěstí již bez bouřky, nicméně nikoli bez dalších ztrát. Pokud bych měl citovat Kuka z Taverny: „Letos to bylo trošičku divočejší… ale jsem rád, že to zase dopadlo. Až na ty úrazy super, ale aspoň je zase o čem mluvit a na co vzpomínat…“

Muzikanti se prostě rádi baví, a tak noční fotbal s kelímky od piva stál Ralpha Schuta po jeho setkání s betonovým povrchem tanečního parketu odřené koleno a několik stehů na bradě, které mu v neděli vyrobili na chirurgii, na noční procházku po okolí asi nezapomene kytarista Dušan z GrassCountry s odřeným nosem a další drobné radosti spojené s nocí ze soboty na neděli nemá smysl vypočítávat. Ale i tyhle věci někdy k takovým akcím patří a zaplaťpánbůh, nikomu se nepřihodilo nic tak vážného, aby se tomu s odstupem času sám nezasmál.

Pokud mám napsat na závěr odstavec, jenž by jednoznačně definoval moje pocity z této akce, použiji na to vlastní slova, která jsem napsal Taverně: „Skupině Taverna, všem pořadatelům, kapelám, divákům skládám zde svůj dík za naprosto skvělou atmosféru, muziku a bezproblémový průběh letošního ročníku Country Vojtěchov 2007! Atmosféra i hudební nabídka je ročník od ročníku lepší, setkání se zajímavými lidmi pestřejší, nabídka pochutin i obsluha naprosto vynikající, počasí stabilní (ta noční bouřka byla vlastně legrace) a když přirovnám Vojtěchov ke Coloradskému Telluride (samozřejmě v menším provedení) nebudu daleko od pocitů, které ve mně účast na této akci evokuje… Grass Is Blue!“

foto: kuk