Tak jsme se dočkali 🙂 Dlouho očekávaná reportáž z letošního Dobrofestu je tady. Redakce bgcz.net přijala pozvání pořadatelů a vyslala po důkladném uvážení osoby nejpovolanější, a to osvědčenou reportérku RoseeAnn a otrlého, větrem ošlehaného, cestovatele Buba. Jak se na Dobrofestu měli, co tam viděli a slyšeli, čtěte níže. [RaCeK]

[RoseeAnn] Když sem v pátek v pět ráno tady u nás v Jizerkách seškrabávala před odjezdem námrazu z auta, tiše sem doufala, že o těch „pár“ kilometrů dál bude poněkud tepleji. O dvanáct hodin později, když jsme přejížděli hranice se Slovenskem, jsem pochopila, že tepleji sice možná ano, ale určitě ne tak, jak bychom si přáli. Nepřestávající déšť nás neustále přesvědčoval o tom, že v tenhle den už počasí lepší rozhodně nebude. Na náladě nám to nijak nepřidalo a tak jsme alespoň optimisticky doufali, že „dobrofská“ dávka bluegrassu bude stát za to.

Po příjezdu do Trnavy jsme zpočátku celkem beznadějně objížděli křížem krážem celé město, protože nikdo z místních nám nebyl schopen poradit, kde je naše ubytovna. Informační dopravní systém ve městě trochu zklamal a tak se nám podařilo dorazit na určené místo až zhruba po hodině bloudění. Rychle se ubytovat a honem vyrazit za muzikou. Ovšem nastalo další peklo. Zeptat se ve večerní zmoklé Trnavě na cestu k muzeu byl sice dobrý nápad, nicméně zpočátku bez větší kladné odezvy. „Múzeum? Mmm…tak to by tu tuším malo niekde byť…ale ťažko povedať ktorým smerom presne…“ nebo „..hovoríte muzeum?…zkúste sa opýtať u Mc Donalda…“. Vrcholem bylo, když se dva dotázání mladíci začali o správném směru dohadovat mezi sebou, přičemž každý z nich ukazoval na opačnou stranu a původní nevinný dotaz přerostl v docela slušnou a peprnou hádku. Dlužno dodat, že v hádání pokračovali i po našem nepozorovaném odjezdu :-).

U muzea jsme se tedy nakonec ocitli po zhruba další krátké hodince jízdy, zmatení řadou kruhových objezdů, zákazů odbočení, přikázaných směrů jízdy a jednosměrek.

[continue Bubo] Za branou zahrady Západoslovenského muzea nám u vstupního stánku naštěstí trochu zvedly náladu dvě usměvavé „uvádzačky“. Vyřídit redaktorské visačky bylo díky jejich vstřícnosti otázkou minuty a pak šup dovnůtra centra dění slavného festivalu. První dojmy byly poněkud rozpačité…hlavní podium opuštěné, vlezlý vítr s deštěm nás okamžitě zahnal pod plachtový přístřešek „v prvním patře“…úprk přes rozbahněné pod nohama čvachtající oraniště po schodech do původně vedlejší scény, která se díky počasí stala jedinou záchranou pro všechny přeživší a vydrživší muzikanty i posluchače. Jsme v suchu. Ok. Bzučící úl šťastlivců kterým neprší na hlavu a mají před sebou vnitřní zahřívadla nejrůznějšího druhu. S muzikou je to trochu horší, protože vedlejší scéna spolu s jevištěm jsou umístěny v přední části úkrytu vyvýšené cca 50 cm nad 2/3 posluchačů, kteří ze zadních pozic víc slyší prudké poryvy větru s neustávajícím deštěm a vtipy od sousedního stolu…než živou hudbu filtrovanou přes VIP hrstku fandů, kteří si urvali místo „tam nahoře“ a je jisté, že se ho do konce pátečního programu nevzdají ani za zlaté tele :).

Po prodrání se k podiu začínáme konečně vnímat muziku. První hudbou, která hraje pro naše uši, je havajský šraml s názvem Sons of the Dessert. Pro vyznavače ortodoxního bluegrassu tuhle kapelu rozhodně nedoporučuji :-). Basu nahrazující heligon dodával výsledku příchuť dechovky…stačilo zavřít oči a člověk si připadal asi jako na kubánské svatbě.

Následovali Poutníci se standardním ničím nepřekvapujícím výkonem, po nich Druhá tráva s americkým hostem na kytaru. Zima a mokré boty nám dávají jasný signál, že je čas se neprodleně odebrat někam do sucha a tepla.

K ozvučení musím dodat, že mistr zvuku se v rámci možností a nepříznivých podmínek snažil z aparatury dostat víc, než bylo prakticky možné. Na druhou stranu, v takhle našlapaném malém prostoru s vlezlým větrem, deštěm a zimou dohromady, se asi víc udělat nedalo. Spokojeně popíjející publikum odměňovalo hudební produkci za ztížených podmínek dvojnásobným potleskem než obvykle a atmosféra byla jinak skvělá.

Páteční večer zakončujeme jediným přáním…jen ať už zítra neprší.

Sobota 3.6.2006

Naše knocking on heavens door bylo naštěstí vyslyšeno a sobotní ráno nás přivítalo teplým voňavým vánkem, dešti byl do města naDobro vstup zakázán a už jen tohle zjištění bylo po pátečním blues zebavých nohou výhrou.

Stíháme vystoupení newgrassové Taverny, tentokrát už na velkém podiu nádvoří Západoslovenského muzea. Hrstka fandů na usychajících lavičkách si podupuje do rytmu a chlapcům se daří s každou další skladbou vydolovat z posluchačů dobrou náladu stůj co stůj snad i proti jejich vůli. Dodnes nezapomenutelní a jedineční New Grass Revival v českém, pardon vlastně moravském podání, dokonce přinutili slunce vykouknout nad mraky. Startujeme s dobrou muzikou, vychlazeným pivem a sluncem nad hlavou, co víc si přát.

Po nich nastupuje David Chen z Thaiwanu, sympatický mladík s kovovou rezofonickou kytarou. Jeho rockenrolbluesový výstup je příjemnou změnou pro uši, i když ke konci zákonitě trochu monotónní.

Maličká pauza na ozvučení – na scéně jsou Křeni. Název odpovídá, muzika má říz jaksepatří a z nových od pohledu mladinkých akvizic (Vítek Hanulík mandolína a Karel Začal dobro) nám po prvních sólech padá čelist. V jejich letech být takhle vyhraný…wov…vypadají jako by s původními harcovníky Křenů hráli odjakživa.

Další podle programu – Jakub Kořínek. Pro mě doposud neznámý tuzemský bluesový hráč na rezofonickou kytaru s charismatickým hlubokým hlasem a dokonalým americkým přízvukem. Kdyby po chvíli nepromluvil česky, asi bych nevěřil že nekoukám na rodilého zabigloužistu.

Před koncem jeho vystoupení se vydáváme na Face to face do Domu hudby (tj. Muzeum dobra). To je jedna ze specialit tohoto nevšedního festu – velmi osobní setkání s významnými hráči na dobro, kteří účinkují v hlavním programu.

V malém přednáškovém sále muzea je narváno…jdeme totiž pozdě…ale pro fotografa je potřeba dostat se dopředu i za cenu brblání a syčení okolostojících prioritní. Enormní zájem přihlížejících je pochopitelný, na dosah ruky je totiž Randy Kohrs, jeden z nejuznávanějších amerických dobristů současnosti. Ten si s sebou přivezl jako hudební doprovod Brada Harpera a Ferella Stowa – všichni dohromady jako Resophonic trio. Dále tu máme dva Dány…foukačka a dobro vyrobené ze staré krabice od cigaret, podobný nástroj ukazuje na odiv i Sammy Sanchez z USA. Osobně mi tyhle prapodivné nástroje přijdou spíše výstřední a starožitné než zvukově originální…a už při první společné jamsessionové skladbě je slyšet, že první vizuální dojem byl správný. Cigarboxy vydávají nevýrazný tenký krátký zvuk…v porovnání s dechberoucím soundem nástrojů Kohrsova tria…asi jako nablýskaná audina s hadraplánem po boku. Jako zvláštnůstka budiž. Posledním na kraji skupiny ve středu pozornosti je vlasatý australan Gwyn Ashton s kytarou, do sejšnu se zapojuje sice minimálně, ale zdání klame, ještě o něm uslyšíme.

Příjemný rozhovor o dobrech a hudbě vůbec se simultánním překladem do slovenštiny, nejzajímavější informace zazní ohledně očekávaných hostů příštího ročníku. Eric Clapton spolu s Paulem Simonem a snad také Alison Krauss.

Třešničkou na dortu je pak závěrečné premiérové uvedení vyjímečné kytary RESOSTONE vyrobené Františkem Javůrkem (www.amistar.cz). Krasavici s tělem ze zeleného indického mramoru testuje počínaje Randym kdekdo, všichni s výrazem obdivu a jakoby zvláštní úcty. Zvuk je čistý, silný, impozantní a zároveň jakoby až kamenně chladný. Opravdu mistrná práce se vším všudy. Nástroj jde z ruky do ruky a každý kdo může, se snaží si alespoň sáhnout, aby se na vlastní prsty přesvědčil, že tahle krása je opravdu chladný mramor.

Setkání Face to face končí v nejlepším a vracíme se zpátky na hlavní scénu. Diváků v obecenstvu pomalu přibývá, na pódiu hraje Petr Brandejs band s hostujícím Heinrichem Novákem. Ten vypomáhal ostatně snad všem „nedobrým“ kapelám…bez dobra se na tomhle festu zkrátka vystupovat nedá :-).

Ale to co přichází po nich, se dá nazvat snad jen slovem nářez. Australský vlasatý šoumen Gwyn Ashton, pro mě do tohoto okamžiku neznámý bluesman, je asi největším sobotním překvapením a živým důkazem, že někdy stačí do kapely jen jediný muzikant. Bluesrock ala Woodstock…naboostrované dobro, foukačka, zpěv, nohou zvládá ještě bicí…člověk má dojem, že je mu podium malé. Těžko se hledají vystihující slova, protože tohle je zkrátka muzikantská lahůdka pro fajnšmekry.

Přestávka…náš žaludek se dožaduje doplnění pohonných hmot. Jak se říká nejen muzikou živ je člověk, takže hurá po schodech do prvního patra pod přístřešek, kde měla být původně druhá scéna. Nevím jestli ji pořadatelé nakonec zrušili kvůli menšímu počtu návštěvníků, ale jisté je, že hrát na dvou pódiích v poměrně malém prostoru se nebude. Doléhající zvuk zespodu je stejně natolik rušivý, že další současná hudební produkce je zde, troufnu si říct, nemožná. U stánku s občerstvením je za přijatelnou cenu k dostání mimo jiné pečené kuřecí/vepřové maso v žemlích s oblohou…myslím že snad nebylo návštěvníka, který by tomuhle lákání odolal…vynikající. Pití je na výběr nepřeberně…zásoby dostatečné, obsluha rychlá, příjemná a nehraje se na to kdo je Čech a kdo Slovák. Platí se vším, co se leskne a kutálí, platím slovenskými a nazpět dostávám české…kurs nekurs, všude kolem vládne pohoda.

Další dění na velkém pódiu kontrolujeme zpovzdálí, těším se na slovenský Blueland s Ralphem Schutem coby banjistou a hostujícím Radkem Vaňkátem na dobro. Nezklamali, hraje i zpívá jim to skvěle a protože jsme v pátek večer bohužel nestihli Country team, byl Blueland vlastně jedinou kapelou, kterou jsme slyšeli zpívat bluegrass slovensky.

Začíná se stmívat, na pódiu se během kulturní vložky v podobě country souboru Maryland chystá velkoplošné promítání, ze zajímavých kapel registrujeme ještě P.R.S.T. se smoothjazzem v akustickém podání a COP jako předkapelu zlatého hřebu večera. Tím není nikdo jiný než Randy Kohrs s formací Rezophonic trio. A protože dobra není nikdy dost, přidává se k nim coby rovnocenný host ještě Heinrich Novák. Čtyři dobra v akci, uši zahlcené skvělou muzikou. Paradoxně nejlepším dojmem působí věci, ve kterých Randy hraje na kytaru a zpívá. Je to vcelku pochopitelné, protože u instrumentálních věcí, kdy hrajou 4 dobra po dvou sólech…to máme tedy zhruba 8 dobrových sól za sebou…dalo by se to…kdyby. Kdyby ovšem kamera snímající dění na podiu zabírala to co má, tedy muzikanta, který právě hraje sólo. Velká, opravdu velká škoda…až na vyjímky tomu tak nebylo.

Po vystoupení ještě exkluzivní rozhovor pro www.bgcz.net a pak už míříme do Country saloonu v centru města na jamsession. Na podiu zatím řádí domácí Vidiek a uzavírá tak sobotní hudební maraton. Jsme vyčerpáni programem a zároveň nabiti skvělou muzikou.

Co říci závěrem? Byť jsme se zúčastnili jenom cca půlky programu, který trval od čtvrtka až do neděle, příjemných zážitků a dojmů jsme nasbírali až dost. Pořadatelům se podařilo seskládat pestrobarevnou hudební mozaiku, která přinesla jistě nejen nám nevšední hudební zážitek a zároveň byla důstojnou poctou slavným bratřím. Dobru zdar!

Bubo & RoseeAnn