Dva zajímavé podzimní koncerty v Curychu

Než jsem naposledy odjela do Česka, stihla jsem navštívit ještě dva zajímavé koncerty…

Chris Thile & Brad Mehldau – 30. října 2014, Gessneralee Zürich

První byl na curyšském festivalu JazzNoJazz – mandolinista a zpěvák Chris Thile s jazzovým klavírním virtuózem Bradem Mehldau. Nebudu se o tom moc rozepisovat, s bluegrassem to nic moc společného nemá. A pak, také jste měli možnost je zažít pár dní nato živě v pražské Lucerně.

Koncert byl vynikající, obecenstvo bylo nadšené a jejich vystoupení je označováno jako jeden z vrcholů festivalu. Chrisův hudební vývoj sleduji už skoro dvacet let. Poznala jsem ho jako „zázračné dítě“, když mu bylo asi čtrnáct. Zažila ho v mnoha formacích, nejvýznamnější byli Nickel Creek a současní Punch Brothers. Rád experimentuje a spolupracuje s mnoha význačnými muzikanty a virtuózně zahraje, co se dá, od bluegrassu po Bacha… Jedinečné jsou jeho vlastní kompozice. Hraje a zpívá celým tělem a hudbu viditelně prožívá…

Hoši si nepřáli, aby je někdo fotil, ale neodolala jsem. Seděla jsem v poslední řadě, kde to nikdo neviděl, a tak jsem neodolala a přece jednu fotku udělala. Měla bych se možná stydět… Obecenstvo je poctilo čtyřikrát za sebou ovacemi vstoje. Koncert přetáhli skoro o půl hodiny… Musím se smát, když si vzpomenu na to, jak jsem se v roce 1996 snažila dostat Nickel Creek do Evropy a nikdo je nechtěl, že je to dětská kapela. Záhy na to už by je byli chtěli všichni, ale nikdo je nebyl schopný zaplatit…

Krüger Brothers v Curychu 6. listopadu 2014

Pár dní na to, jak se v posledních letech stalo tradicí, se na své krátké evropské šňůře zastavili v rodném Curychu Krüger Brothers. Představovat Jense, Uweho a jejich třetího “bratra” Joela Landsberga snad ani nemusím, jistě už je všichni znáte … V Česku si už několikrát zahráli a psala jsem o nich již mnohokrát. Letos oslavují čtyřicet let na hudební scéně.

Také jsem je poznala jako teenagery, když ještě hrávali na ulici… Mají za sebou neuvěřitelnou kariéru, od pouličních muzikantů k jedněm v současnosti i v oblasti vážné hudby nejuznávanějším hudebním osobnostem Ameriky. Loni Jens obdržel 50 000$ dotovanou cenu Steve Martin Prize for Excellence in Banjo and Bluegrass a letos byl konečně také nominovaný u IBMA jako banjista roku.

Ačkoli přistěhovalci (žijí v USA teprve asi dvanáct let) posouvají americkou hudbu o stupínek dál a přinášejí do ní neustále nové elementy. Mnoho lidí je srovnává s naším Antonínem Dvořákem. Po obrovském úspěchu Jensova Appalachian Concerta byli v roce 2011 pozváni do kanadské Alberty, aby napsali další hudební dílo pro Banff Center v jednom z nejkrásnějších národních parků. Jens viděl kanadské Rockies poprvé a tamní příroda na něj silně zapůsobila. Po prostudování strašidelných pověstí a bájí tamních domorodých kmenů zjistili mnoho paralel a duchovních spojitostí s příběhy horalů a s folklórem švýcarských Alp, které slýchávali jako děti. Byli přímo omráčeni nádherou jezer a hor kolem nich, podívanou, která doslova bere dech. Zapracovala obrazotvornost a v jejich hlavách se začala vytvářet budoucí hudba a texty. Tak vzniklo jejich předposlední dílo Spirit of the Rockies (Duch Skalistých hor). Bohužel jsem se na toto cédéčko, které obsahuje jedenáct písní a deset instrumentálních skladeb, těšila marně, byla již všechna vyprodána. Několik věcí nám naštěstí z něho zahráli…

Doufám, že se jednou dočkám vidět je to celé zahrát živě a cédéčko mi brzy přiletí z Ameriky. Tento poeticky mystický hudební příběh o lásce, strašidelných nadpřirozených bytostech a touze po svobodě Jens s Uwem společně připravili pro menší orchestrální těleso, jaké hrávalo v hotelu Banff Springs na přelomu devatenáctého a dvacátého století… Na textech každé kapitoly oba bratři spolupracovali a Jens to celé zhudebnil. Nádhera…

Jens nezapomněl zdůraznit, že jako děti neměli doma ani televizi, ani rádio, ale zato že maminka s nimi každý večer zpívala a vedla je k hudbě. Měla jsem tu čest sedět vedle jejich náhradního tatínka “strýčka Laszlo”, který je pomáhal vychovávat od jejich pěti let. Od Uweho jsem často slyšela, jak rád je jako děti poslouchal a vždy jim slíbil tabulku čokolády, když příště zahrají ještě lépe… Tudíž má jistě také velkou zásluhu na jejich kariéře…

Sál Alte Kaserne ve starých kasárnách praskal ve švech, jak tam bylo narváno a hoši přidávali jednu za druhou. Většinu obecenstva tvoří jejich přátelé či dlouholetí fanoušci. Proto curyšské koncerty bývají jejich nejmilejší. Prý se tady dnes cítí víc doma, než když tady ještě bydleli. Letos si k některým písním pozvali zvláštního hosta, jednoho z nejlepších švýcarských bubeníků Waltera Keisera. Perfektně k nim zapadl a byla to opravdu senzace.

Jako vždy následovaly nesčetné přídavky a potlesk ve stoje. Byla jsem ráda, že se mi pak podařilo stihnout úplně poslední vlak. Hoši časně ráno odlétali na koncert do Velké Británie. Příští týden se chystají na turné do Austrálie. Snad se tam po těch blizzardech, co momentálně řádí v severní Americe, v pořádku dostanou.

Všechny vás moc zdraví a moc se těší, že se zase někdy příště podívají do Česka. A my se budeme také opravdu mít na co těšit…

Na fotky se můžete podívat na můj FB profil…

Lilka Pavlak v Brně, 20. listopadu 2014