EWOB 2014, Voorthuizen, Holandsko – reportáž

Po čtyřleté přestávce a četných výčitkách kvůli své dlouhé absenci jsem se letos koncem května opět vydala do Holandska na EWOB aneb na Evropský svět Bluegrassu 2014…

Přiletěla jsem ve středu v poledne do Amsterodamu, lilo jako z konve, a dál jela vlakem do Barneveld. Plánovala jsem sice procházku po okolí, ale promoklá a zmrzlá na kost jsem místo toho po obědě zapadla do místa dění – Trefpuntu – a vyčkávala věcí příštích.

Měla jsem tam domluvený sraz s mými dosud neznámými hostiteli Hanny a Theus Kok. Bydleli v nedaleké vesnici, kam ale nejezdil autobus. Přihlásila jsem se totiž příliš pozdě a všechny penziony v okolí byly plné. Večer jsme se chtěli jít podívat na koncert jejich vnučky ve městě, ale kvůli lijáku se nekonal, a tak jsem se jela zabydlet k nim.

Letošního třídenního festivalu v holandském Voorthuizenu 29. až 31. května 2014 se zúčastnilo jednačtyřicet kapel z patnácti evropských zemí a USA. Jenom pro přesnost: nejpočetnější zastoupení měli jako vždy Češi – jedenáct kapel plus jedna slovensko-česká. Následovalo pořádající Holandsko s osmi skupinami. Pak přišla na řadu Skandinávie – čtyři skupiny z Norska, dvě ze Švédska, tři kapely z Německa, po dvou z Anglie a USA a po jedné z Belgie, Francie, Polska, Portugalska, Maďarska, Irska, Španělska a Severního Irska. Dohromady tedy pěkný Babylon!

Pochopitelně, že ne všechno se dalo označit jako bluegrass. Dvaadvacet kapel se tohoto festivalu zúčastnilo poprvé a tomu se již dá říct slušný přírůstek… O rozmanitost tedy bylo dostatečně postaráno.

Celý festival zahajovala ve čtvrtek o půl jedné Trade Show – hudební veletrh. Tam se dalo koupit skoro vše, po čem muzikantská i fanouškovská srdce touží. Další neodmyslitelnou součástí byly muzikantské dílny. Hned ten den se konaly dvě. Mandolínovou vedl Jeff Cordey z Kanady a vokální Holanďanka Loes van Schaijk.

Čtvrteční koncert zahájil ve dvě odpoledne francouzský kvartet Bum Ditty se zpěvačkou a old-time banjem. Sice docela pěkně zpívali, místy i trojhlasně, ale do bluegrassu měli dost daleko. Jako další nastoupili portugalští Stonebones & Bad Spaghetti. Měli docela zajímavé aranže a spousty vlastních písniček. V paměti mi uvízla portugalsky zpívaná vražednická balada v rytmu častušky o ženě zabité za to, že měla moc řečí… Jejich písničky vycházejí z mnoha rozdílných žánrů zkombinovaných s bluegrassem. Sympatičtí hoši.

Švédové Original Five jsou šestičlenná kapela s výborným dobristou, mají šmrnc a pěkně se poslouchají. Maličký houslista nám předvedl další vražednickou baladu. Pěkně zpívali a lidem se moc líbili. Bohužel jim nebylo dopřáno zahrát poslední písničku, ač si je obecenstvo vytleskávalo. Ale každá kapela měla svou půlhodinku a přísně se to dodržovalo.

Exotická sexy zpěvačka s indonéskými kořeny Liza Jane zpívá většinou své vlastní písničky. Spíš bych ji zařadila do varieté, než do bluegrassu. Ale kapelu tvoří tři ostřílení nizozemští bluegrassáci v čele s kytaristkou a zpěvačkou Adri Richter. Liza Jane v červených šatech se moc líbila hlavně přítomným mužům. Mohli na ní oči nechat.

Druhý odpolední blok zahajovali naši Silent Rain. Obecenstvo jásalo hlavně po Fork In The Road a Kaliko. No, jde jim to, chlapcům! Jen chvílemi by ale neuškodilo víc temperamentu… Hanny Hill & Blue Night byla první pětičlenná německá skupina. Zpěvačka nám zazpívala Too Late To Cry, ale mně se osobně víc líbil hlas zpívajícího mandolinisty Franka. Ovšem ta mandolína mu sem tam pěkně ujížděla. Do trojhlasu je doplňoval basák. Poslední kapela před večerní přestávkou byla opět naše – The Jumper Cables. Pěkně to tam roztočili. Nádherné vokály, perfektní instrumentalisté. Bravo hoši!

Nejenom o přestávkách se všude možně hrálo. Naštěstí již nepršelo, takže i venku. Večerní program začínali Mudbirds, holandské duo hrající převážně blues. Cup o’Joe – tři sourozenci z malého ostrůvku u Irska. Děvče střídalo banjo a housle, kytarista zase bluegrassovou a Gypsy kytaru a mandolínu. Všichni i s basákem krásně zpívali. Bluegrass, swing i gypsy jazz…Moc se mi líbily jejich aranže.

Další v řadě byla naše známá maďarská Poa Pratensis. Jako vždy měla velký úspěch, nejvíc se lidem líbily její Mr. Sandman a melodie z Pretty Woman. Osvěžující muzika. Blok uzavírala moje nejmilejší belgická, letos již šestatřicetiletá kapela Rawhide. Nejen výborní muzikanti, ale i baviči. Na tomto festivalu patří skoro k inventáři a nejednou byli mezi vítězi. Jejich kytarista, zpěvák a mandolinista Bert van Bortel si zahrál v úspěšném belgickém filmu The Broken Circle. Bohužel jsem ten film ještě neviděla, a nevím, zda ho dávali i v Česku. Slyšela jsem ale jeho bluegrassový soundtrack, a ten je senzační. Obecenstvo šílelo nadšením.

Po další přestávce nastoupilo nádherně zpívající holandské dívčí duo The Lasses. Dravý český Goodwill tam patří k miláčkům publika a jako vždy své davy fanoušků nezklamali. Zlatým hřebem byli Holanďané Blue Grass Boogiemen. Hráli jak o život a bylo jasné, že se zařadí mezi favority. Na jam-session jsem tam nezůstala, protože mne moji laskaví hostitelé odvezli domů hned, jak to skončilo.

Po páteční snídáni jsme zase jeli zpátky na festival, kde na oba čekala práce dobrovolných pomocníků. Mezi nimi tam byla i dvě česká děvčata, Jana Hanušová a Květa Tošilová. Já se konečně dostala na obchůzku tábořiště. Letos bylo opět na trávě, ne jako při mé poslední návštěvě se stany na dlažbě. To mne vlastně tehdy odtamtud vyhnalo… Hrálo se tam opravdu všude. Z Česka tam byl celý autobus se spoustou beček piva… No, bylo tam hodně veselo!

Jako vždy, ve dvě začal hlavní koncert. Zahajovali Surrounders ze španělské Sevilly. Jejich pestrý program, bluegrass, old-time, ragtime, western swing a dokonce i havajská muzika, se všem moc líbil. Sympaťáci! Po nich nastoupili kluci z  Wyrtonu. Ty mají všude moc rádi a pěkně jim to vyšlo. V další holandské skupině Red Herring hraje na basu naše stará známá Loes van Schaijk. Hráli převážně irský a britský folk, dominovalo jim bouzouki a píšťaly. Krásně jim šly písničky „a capella“. Pěkné aranže…

Pro čtyřčlennou anglickou skupinu Carboard Fox to prý bylo první veřejné vystoupení. Hrají spolu teprve rok. Děvčata nádherně zpívají, třetím hlasem se k nim přidává basák. Docela zajímavý folk, ale i bluegrass jim šel docela dobře. Po nich nastoupili Lussatian Grass. Zazpívali nám Blue Moon Of Kentucky a capella, Leaving On The Jet Plane jako gospel atd. Zajímavé aranže, nádherné vokály… GG Aqustic jsou Poláci. Hráli elektrický newgrass a podobnou muziku, na mne ale moc nahlas. No, nenadchli… Zato francouzský Tennessee Stud se mi tady líbil víc.

Pak opět přestávka s mnoha sessiony a potom zpět do sálu na Cookie Tusday, což byla dvě moc pěkně zpívající německá děvčata. Hrála převážně vlastní písničky, sem tam nějaký old-time a nechala tančit do rytmu loutku. Příjemné… Po nich nastoupili další Holanďané – Stringcaster s bláznivým basistou, který běhal po pódiu, že měl člověk strach, aby ho nekleplo. No, rockabilly až na půdu. Nejvíc se mi líbila Wayfaring Stranger, v jejich nezvyklém podání pěkná vypalovačka… Rozdivočelé publikum se uklidnilo, když nastoupil náš skoro čtyřicetiletý Country Cocktail. Moc se líbil. Také tam má spoustu fanoušků. O skupině Trativod jsem hodně slyšela, také to, že již také byli dvakrát úspěšní v Americe, ale viděla jsem je tam poprvé. Výborný old-time.

Norští Brokeland Bullets zpívali tak krásně, že mi sem tam naskakovala i husí kůže. Super! Po nich nastoupila snad nejslavnější legendární holandská kapela Stroatklinkers ze severní provincie Groningen. Zpívají převážně ve svém vlastním dialektu a hrají folk, country i bluegrass a v kapele mají tahací harmoniku. Pěkně to tam roztočili. Bylo jim uděleno vyznamenání: Liz Meyer – Europen Innovation of Bluegrass Music Award… Tato cena na počest zesnulé písničkářky a zpěvačky Liz Meyer, která mimo jiných zásluh pomohla tomuto festivalu na nohy, se letos udělovala podruhé. Loni toto ocenění obdržela skupina Rawhide. Poslední kapelou večera byla Lucky Lips z Norska. V roce 2011 to tam na EWOBU prý vyhráli. Byli dobří, ale už jsem viděla lepší…

Ten pátek odpoledne se také konaly dílny, a to houslová a banjová. Otočila jsem se na obou udělat pár fotek. Dneska jsem měla štěstí a nemusela jít brzy spát. Ještě že má člověk dobré německé kamarády. Jeden mi půjčil a postavil stan, druhý půjčil matračku, třetí deku, neboť jsem měla jen mini letní spacák. Tak jsem si mohla užívat nočních jam-sessionů. Nejlepší byl snad ten, kde hráli kluci z East-West s Petrem Voštou, který nám dělal výbornou show. Napřed nás pořadatelé chtěli vyhnat, protože kluci pili vlastni piva a smělo se hrát jen do dvou. Piva jim záhy zabavili, a tak si koupili místní, ale pak se i hospodský začal pěkně bavit. Když Petr spustil směs od Beatles, přidaly se k němu německé zpěvačky a bylo to pěkné tóčo… To asi Trefpunt ještě nezažil! Mimo jiné – již odpoledne měl Cimpr Campr hlavní slovo před Trefpuntem a spoustu fanoušků kolem.

Chtěla jsem se jít jen přiobléct, neboť venku byla pořádná zima, ale vlezla jsem do stanu a sousední holandská kapela Tangarine & spol. moc krásně zpívala a hrála. Bylo mi líno vylézt, a tak tam jsem již zůstala v teple a poslouchala muziku jako příjemnou ukolébavku. Však bylo už po třetí hodině…

Sobotní ráno nás uvítalo sluníčkem. Dopoledne jsem se šla podívat do města, kde se jako každoročně konala přehlídka vyleštěných náklaďáků, které houkající a troubící jezdily kolem dokola. V každém seděl vedle řidiče jeden mentálně postižený a šťastně mával okolním shromážděným davům. Je to krásný počin, udělat aspoň jednou za rok radost těmto lidem. Všichni si to zjevně užívali! Jako vždy se o půl jedné pak otevřela Trade show, dnes poslední den, někteří již pomalu začínali balit. Ve dvě byl plánovaný Dobro workshop s Rogerem Williamsem, ale Amy Gallatin volala, že jsou ještě na cestě ze Švýcarska a je obrovský provoz. Tak se musel odložit na později.

Na hlavní scénu nastoupila další premiéra, fungl nová kapela kolem Jardy Handlíře s názvem Nudličky, aneb The Noodles Band s nadějným patnáctiletým dobristou. Krásně zpívali a měli velký úspěch. Další v řadě byl německý kvartet Paradawgma. Již podle názvu bylo jasné, že se zabývají hudbou Davida Grismana, Django Reinhardta, atd. Pro nás milovníky Dawg music malá senzace. Hlavně ten malinký dlouhovlasý mandolinista byl vynikající. Taky hráli odpoledne před Trefpuntem a měli i venku obrovský úspěch.

Sweet Marie z Norska byla sice příjemná muzika, ale příliš mne nenadchli. Zato následující, také norští šestičlenní Paradise Mountain Boys, to bylo jiné kafe. Snad jediná kapela se zpěvákem, který na nic nehraje a čte texty, ale tak nádherné písničky, hlavně vlastní tvorba, většinou od jejich dobristy, se jen tak neslyší. Mě dostali nejkrásnější verzí Wait A Minute. Od dob klasické Seldom Scene jsem to nikoho tak nádherně zazpívat neslyšela. Zase ta husí kůže! Hned jsem je zařadila ke svým oblíbencům!

Hobo Pioneers bylo trio kolem proslulého banjisty a dobristy Paula Bishopa. Hrál s ním jeho syn na kytaru a ukulele a basák. Paul stál na podstavci, který byl zároveň rytmickým nástrojem. No to jsem ještě neviděla. Hráli jak bluegrass, tak jazz, keltskou i klasickou muziku. Zajímavá kapela.

Pak se jako vichřice vrhl na scénu Cimpr Campr a měl obrovský úspěch. I když pár tradicionalistů rychle prchlo ze sálu, fanoušků tam měli mraky… Poslední to odpoledne byla Sunny Side. Ta je tam snad nejpopulárnější kapelou. Její úspěchy a všemožné ceny se pomalu ani nedají spočítat. Jak jen obecenstvo uvidí klobouky jejich členů, není k udržení.

Během večerní přestávky konečně dorazili Amy Gallatin & Stillwaters, a tak se mohl konečně uskutečnit Dobro workshop. Byl moc zajímavý. Rogera doprovázel jeho syn J.D. V sále zatím hrála irská kapela Well Enough Alone, moc jsem z nich ale neslyšela… Po nich nastoupil bombastický slovensko-český East-West. Senzace! Co k tomu dodat?

Švédská kapela Dunderhead má letos super úspěšný rok. Ačkoli spolu začali hrát teprve loni, když se dali Moonshine Brothers dohromady s půvabnou zpěvačkou Angelinou Darland, tak kam přijedou, obecenstvo jim leží u nohou. I když podle mne jsou lepší kapely, krásná a něžná tančící zpěvačka v popředí zřejmě dělá divy… Navíc jsou to velcí sympaťáci! Jejich banjista má banjo zatraceně nízko…

Po nich na jeviště nastoupila americká písničkářka a banjistka Mean Mary. Prý uměla spíš číst muziku, než písmena. Doprovázel ji její manžel Frank James na kytaru. Také jsem je viděla jen z rychlíku, neboť jsem měla jiné zájmy.

Po poslední přestávce nastoupila loňská vítězná kapela Handl a předvedla nám vítězům hodnou show. V zákulisí se zatím vyhodnocovaly výsledky. Jako každoročně byla udělována Audience Popularity Award – všichni návštěvníci vyfasují každý den hlasovací lístek, který na konci večera odevzdají. Dříve hlasovali o kapelu roku aneb No´1 European Bluegrass Band (který by měl následující rok reprezentovat Evropu na festivalu ROMP v Owensboru v Kentucky) přítomní muzikanti. Ale protože málokterý z nich má čas poslouchat ostatní, letos tam k nim zavedli ještě dodatečně oficiální anonymní porotu. Ta seděla roztroušena po sále. Kdo v ní byl, kdo ví?

Letos zvítězily tyto kapely:

V kategorii Audience Populariry Award se umístili
1. Bluegrass Boogiemen (NL), 2. Dunderhead (Švédsko) a 3. Sunny Side (ČR).

V hlavní kategorii European Bluegrass Band, tedy Evropskou kapelou roku se stali:
1. Dunderhead (Švédsko), 2. Brokeland Bullets z Norska a 3. Bluegrass Boogiemen (NL).

Letos tedy vystřídaly vítězné české kapely Skandinávci. Copak taky mají v těch dlouhých zimních nocích dělat, než hrát bluegrass…

Jako zlatý hřeb večera vystoupila kapela Amy Gallatin & Stillwaters, kterou jste před pár lety mohli zažít i v Česku. Dobrista Roger Williams, s mandolínou jeho syn J.D. a s basou Eric Leverson. Tím festival oficiálně skončil. Pochopitelně následovala spousta jam-sessionů, ale já se musela rozloučit. Odjížděla jsem se svou holandskou kamarádkou Joke do Zwolle.

Aby toho bluegrassu nebylo málo, v neděli jsme se spolu vydaly na odpolední pohodový koncert uprostřed lesů v Boet’n Deuvre u Odoorn. Hrála tam místní kapela Stringtime a moji oblíbení norští Paradise Mountain Boys… Dokonce mi věnovali svou Wait A Minute… V pondělí jsem nadmíru spokojena odletěla domů. No, bylo tam fajn a stálo to za to!

Na facebooku mám několik alb, tak se můžete podívat na:

EWOB HOLLAND 2014 – part 1
EWOB HOLLAND 2014 – part 2
EWOB HOLLAND 2014 – part 3
Sunday afternoon bluegrass near Odoorn NL
Lilka Pavlak v Bülachu, 20. srpna 2014 (pro BGCZ.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics, 1. září 2014)