Při své poslední návštěvě Kanady (na osmém světovém potlachu) jsem neodolala a přijala pozvání svých amerických přátel. V úterý 14. června 2011 jsem se vydala na koncert Gibson Brothers do vancouverského klubu Wise Hall. Pořádala ho Pacific Bluegrass & Heritage Society.

Gibson Brothers – kapela bratří Gibsonů – se v současné době nachází na úplném vrcholku své skoro dvacetileté kariéry. Ačkoli hoši vyrůstali na farmě v severní části státu New York nedaleko kanadských hranic (měli tedy k bluegrassovým končinám značně daleko), jejich bratrské vokály platí za to nejlepší, co současný bluegrass nabízí. Začali hrát a zpívat již v útlém věku jedenácti a dvanácti let. Jejich rodiče poslouchali tradiční country a hochům se zalíbily hlasy Bucka Owense a Dona Riche, Louvin Brothers, Dona Williamse, Dona Gibsona atd.

Poprvé jsem si jich všimla na IBMA showcases v Owensboru v Kentucky v roce 1995. V roce 1998 již v Louisvillu zvítězili v kategorii IBMA Objev roku. V roce 1999 se objevili na titulních stránkách obou prestižních časopisů Bluegrass Unlimited a Bluegrass Now. Od té doby jejich popularita neustále stoupá. Natočili již deset alb, mají za sebou nesčetná ocenění a nominace.

První nahrávky dělali u Skaggs Family Records. Později podepsali smlouvu se společností Sugar Hill Records a hned jejich první album Bona Fide u SH se vyšplhalo až na vrchol bluegrassové hitparády v březnu 2003. Článek s jejich fotkou na titulní straně o nich vyšel v Bluegrass Now v březnu 2004. Jejich písnička That Bluegrass Music byla nominována na IBMA Píseň roku 2004. Téhož roku v prosinci se objevila jejich další nahrávka Long Way Back Home jako jednička mezi TOP Bluegrass Albums. Zůstala na vrcholu plné čtyři měsíce.

V roce 2006 se stalo jejich album Red Letter Day opět jedničkou na žebříčku alb na Bluegrass Unlimited a krátce nato bylo nominováno na cenu SPBGMA Nahrávka roku. I další album v řadě Iron & Diamonds nezůstalo pozadu a vyšplhalo se rovněž na úplný vrchol bluegrassové hitparády v roce 2008. V roce 2009 přešli Gibson Brothers ke značce Compass Records a jejich vokály byly označeny jako  nejkrásnější harmonie na této straně Hillbillie Heaven… Opět byla jejich píseň, tentokrát Iron & Diamonds, nominována na cenu IBMA Píseň roku.

V roce 2010 se jejich Farm of Yesterday stala jedničkou na Bluegrass Unlimited’s National Survey a další jejich píseň ze stejnojmenného alba Ring the Bell byla druhém místě. V tomtéž roce byla u IBMA kapela nominována hned ve čtyřech kategoriích – album roku, píseň roku, vokální skupina a gospelová nahrávka roku. Ring the Bell se stala jak písní roku, tak gospelovou nahrávkou roku 2010. Letos se objevili na titulní straně březnových Bluegrass Profiles a Eric v časopisu Banjo Newsletter.

Jejich poslední řadová deska Help my Brothers se nachází již druhý měsíc (červen a červenec) na prvním místě (jako nejlepší píseň, tak i album) na žebříčcích Bluegrass Unlimited. Když už předtím v dubnu byla jednička na hitparádě časopisu Bluegrass Music Profiles. Tento měsíc právě získali několik IBMA nominací. Tak kdo ví?

Vloni jsem se na ně chystala do severoněmeckého Oldenburgu, kde měli 10. dubna jediný exkluzivní evropský koncert, ale nevyšlo mi to. Bylo to příliš daleko. Ani do Ameriky jsem se kvůli zlomenému palci pravé ruky nedostala. Tak jsem na ně v to předpotlachové úterý ve Vancouveru zkrátka jít musela. Bohužel mne čekalo trochu smutné překvapení.

Leigh mi hned mezi dveřmi oznámil, že dnes bude muset zpívat sám. Přiletěli ten den z festivalu na Kluane River ve Whitehorse na Yukonu a na letišti ve Vancouveru na ně čekala zpráva, že Erikovi onemocněl syn a že se musí okamžitě vrátit domů na východ. Sedl do prvního možného letadla do Montrealu a doufal, že se odtamtud dostane dál… Následující koncert o den později ve Viktorii na Vancouver Island ještě stačili odříct, ale na tento již bylo pozdě.

Vládla značně stísněná nálada, ale obecenstvo ještě nic netušilo. Hned na začátku nám Leigh zazpíval jejich nejúspěšnější píseň z posledního alba Help My Brother (Pomoc mému bratru) a nejenom on byl v myšlenkách u Erika a jeho rodiny.

Nejdřív je tedy představím: Kapelu založili bratři Eric – banjo a Leigh – kytara a jejich takzvaný třetí bratr, basista Mike Barber. Ze začátku s nimi hrával také jeho otec, dobrista Junior Barber. Před sedmi lety se k nim přidal houslista Clayton Campbell. I ten hrával od dětství s country kapelou svého otce. Když mu bylo osm let, založili si s devítiletým Josh Williamsem (nyní dvojnásobným IBMA kytaristou roku) kapelu Kentucky Young’ns. Hrával ale i jinou muziku, neboť zrovna v tu dobu nebylo pro mladé muzikanty zrovna „in“ hrát akusticky. To se ale rychle změnilo po tom, když do kin přišel film bratří Coenů (Ethan & Joel) „Bratříčku, kde jsi“.

Jejich nejmladší přírůstek, mandolinista Josh Walsh, pochází z Minnessoty a byl prvním studentem mandolíny na Berklee College Of Music v Bostonu. Tam začal hrávat s kapelami Norhern Lights a New England Bluegrass Band. Později si s kamarády založili kapelu Joy Kills Sorrow a společně nahráli cédéčko. Občas s nimi vystupuje dodnes. V roce 2008 natočil svůj první sólový projekt Saturday Night Waltz.

Kapela hrála hlavně vlastní skladby, moc se mi líbil Bottomland či Sam Smith – písnička o veteránovi války Severu proti Jihu, který bydlel nedaleko a jejich babička si ho ještě pamatovala. Nádherná byla také Leighova Safe Passage, moje nejoblíbenější z jejich posledního CD. Také Iron & Diamonds neměla chybu. Nechybělo ani pár tradicionálů jako Sally Gooding, Ragtime Annie…

Leigh se nesměle zeptal obecenstva, co by řekli v Britské Kolumbii, kdyby jim Yankee zajódloval a přednesl nám potom Blue Yodel No.4 od Jimmieho Rodgerse. Nechyběla pochopitelně ani slavná píseň Ring the Bell. Škoda jen, že u toho nebyl Eric. Po pár přídavcích následovala opravdu ta poslední Orange Blossom Special. Hoši mi na památku darovali poslední CD Help My Brother a když jsem si je fotila, prohlásili, že když už jim jeden chybí, tak že si tam musím stoupnou s nimi. A protože bluegrassák všude kamarády má, potkala jsem tam několik dlouholetých známých a ti se toho fotografování rádi ujali.

Cédéčko jsem již tři dny nevyndala z přehrávače. Čím častěji ho poslouchám, tím víc se mi líbí. Opravdu stojí za to si ho koupit. Další z mých nejmilejších na něm je Talk to Me, kde s nimi zpívá jako host Claire Lynch a Alison Brown hraje na banjo. Doufám, že se zase někdy dostanou do Evropy. A jestli ano, nenechte si je ujít…

Lilka Pavlak, 15. 7. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics 16. 7. 2011)
Autorem fotografií je Lilka Pavlak