Jedna z mých nejmilejších amerických kapel, The Grascals, se konečně dostala do Evropy. Premiéru měla na osmatřicetidenním country festivalu v curyšském Albisguetli, prý nejdelším na světě… Už několik let tam každoročně bývají pravidelně dva bluegrassové večery. Letos se konaly v pátek a sobotu 26. a 27. února 2010.

První večer jako předkapela vystoupila mladá tuzemská skupina The Challenge a druhý známá švýcarská Bluegrass Family. Byla jsem tam bohužel jenom v pátek, v sobotu už mi to nevyšlo. Formaci Challenge to hrálo docela dobře, vokální projev byl ale slabší. Také hráli na předkapelu zbytečně dlouho.

Program tam začíná o půl osmé. Každá kapela hraje dva sety a mezi tím bývají docela dlouhé přestávky. Než se hvězdná kapela dostane na jeviště, bývá obyčejně kolem desáté a je to otrava, když člověk bez auta, jako já, pak musí klusat na poslední tramvaj před půlnocí, aby stihl poslední vlak.

Na festival chodí spousta line dance tanečníků a tancuje se tam třeba i na a capella gospely Doyla Lawsona. Tentokrát uspořádali ještě rychlokurs line dance po předskupině, aby jim to lépe šlo na muziku od Grascals. Tím se přestávka ještě víc protáhla. Spousta obecenstva včetně mne už byla pěkně otrávená.

Grascals se objevili krátce před desátou. Zahájili s „Leaving’s Heavy on My Mind“ a pak už následovaly převážně písničky z jejich posledního alba u Rounder Records „Keep On Walkin“, nazvaném podle nádherné písně, kterou napsal Jamie Johnson společně s Charley Steflem. Seděla jsem na galerii a za mnou banda hlučně „veselých“ country fanoušků. Udělala jsem tedy pár fotek a utekla dolů, kde se pro změnu tančilo a moc lépe slyšet taky nebylo. Zvučit bluegrass se tam asi snad nikdy nenaučí.

Hoši hráli a zpívali jako o život, temperament z nich jenom sršel. Vynikající instrumentální práce, nádherné vokály ve stylu bratrských duetů, či trojhlasů. Terry Eldredge i Jamie Johnson zpívali dlouho v triu s Osborne Brothers. A hlas Terryho Smitha s nimi překrásně ladí. Podle svých vzorů dovedou skloubit bluegrass s klasickou country a především jim jde o to bavit lidi.

Když hráli „Can’t You Hear The Whistle Blow“ a oba dvojhlasně houkali jako lokomotiva, lidi šíleli. Trochu se to uklidnilo u „Remembering“ od Harleye Allena, dojemné protiválečné písni o dědečkovi, který zažil invazi v Normandii. Naskočila mi z toho husí kůže… Harley Allen zkrátka umí a oni mají jeho písně ve velké oblibě (například „Me and John and Paul“). Je to jeden z nejlepších a nejúspěšnějších nashvillských písničkářů. Také autobiografickou píseň „Indiana“ napsal Jamie, který odtamtud pochází, společně s Harleyem. Jeho maminka je čistokrevná Indiánka a tatínek vojákoval v Německu, tak jak to u nich chodilo… Obrovský úspěch měla také „Today I Started Loving You Again“ od Merle Haggarda. Člověk má pocit, že si Terry Eldridge div nevyzpívá srdce z těla a jeho písničky jdou pod kůži. A ty nádherné trojhlasy!

Přestávka pak byla opět zbytečně dlouhá. Řekli sice, že budou prodávat a podepisovat cédéčka, ale nevylezli ze šatny. Poslední set začal hodně po jedenácté a já byla značně nervózní, protože poslední tramvaj mi jela deset minut před půlnocí. To už také zahráli několik písní z jejich nejnovějšího CD „The Famous Lefty Flynn’s“, které vyjde u Rounder Records 30. března a jako hosta na něm mají Hanka Williamse Juniora. Bude tam s nimi zpívat píseň svého otce a Billa Monroea „I am Blue, I’m Lonesome Too“. A další velká šňůra s ním je na obzoru.

Ještě pořád se na tohle CD přijímají na www.grascals.com předobjednávky za zvýhodněnou cenu 9,99 dolaru. Už se na něj těším… Druhý set byl bohužel o něco kratší a u posledního přídavku, největšího hitu Osborne Brothers „Rocky Top“, jsem bohužel musela klusat na šalinu.

Ale slíbila jsem, že vám o nich něco napíšu. Poprvé jsem je viděla v roce 2004. Jednotlivé členy jsem znala už mnohem dřív, buď ze Station Inn, kde hrávali jako The Sidemen, nebo z jejich ostatních kapel, jako Osborne Brothers, New Tradition atd. Nápad postavit si kapelu dostali ve Station Inn v roce 2004.

Terry Eldredge a Jamie Johnson jamovali ve Station Inn a Jimmymu Mattinglymu se líbilo, jak každý hraje kytaru na jinou stranu, jakoby v zrcadle. Povídal jim, že kdyby si někdy plánovali založit kapelu, že by s nimi rád hrál. Slovo dalo slovo, každý si pozval nějakého kamaráda. Čtyři z nich, Jamie, Terry, David a Jimmy společně nahrávali v roce 2002 album „The Little Grasscals, Nashville Super – Pickers“. To se jim ale jako nejvhodnější název nezdálo, vynechali ty super pickers, ubrali jedno „s“ a stali se z nich Grascals. Původní sestavu tvořili Terry Eldredge a Jamie Johnson, oba zpěváci a kytaristé, Jimmy Mattingly – housle, Dany Roberts – mandolina, Terry Smith – basa a Kanaďan David Talbot – banjo. Všichni se navzájem znali buď už od dětství, nebo z působení v jiných kapelách, jako Osborne Brothers, Sidemen, New Tradition a dalších.

V létě hrávali často ve Station Inn a jako hosta mívali Bobbyho Osborna, který jim velice fandil. Já je poprvé viděla v roce 2004 na IBMA v Louisville, na privátním koncertě v Gibson Suite. Pro mne to byla láska na první pohled. Pomyslela jsem si: „Tak tihle hoši jistě udělají díru do světa“. Koncem týdne se pak předvedli širokému publiku na Fan Festu. Jako host s nimi vystoupil Bobby Osborne. Všiml si jich také Ken Irvin z Rounder Records, a vzal si je pod svá křídla.

Jimmy Mattingly v té době pracoval s Dolly Parton a ta chtěla nějakou bluegrassovou kapelu jako předskokany na své zimní šňůře. Poslechla si jejich demo a byla ruka v rukávě. Ze Station Inn rovnýma nohama skočili na obří šňůru s Dolly, která je vedla přes padesát amerických měst. Většina jejich tehdejšího publika neměla o bluegrassu ani ponětí, ale rychle se stali jeho fanoušky. Ještě než bylo vydané jejich první CD, jejich singl „Viva las Vegas“ se stal hitem číslo 3 na Billboard Country Hitparade.

V roce 2005 vyšlo jejich první album „Grascals“. Na něm je kromě „Viva las Vegas“ s Dolly také nádherná „Me and John and Paul“ od Harley Allena, která pak na podzim obdržela cenu IBMA (International Bluegrass Music Association) jako píseň roku. Také se stali Objevem roku a byli nominováni na Album roku. Další úspěch byla nominace na Grammy za nejlepší bluegrassové album.

Jejich druhé CD se jmenuje „Long List Of Heartaches“ a vyšlo v roce 2006. Ten rok se stali Baviči roku u IMBA a získali několik ocenění u SPBGMA (Society for the Preservation of Bluegrass Music of America). Pak nastal čas změn. Jimmy Mattingly a David Talbot hráli také v kapele Dolly Parton, a ta chtěla, aby se rozhodli mezi ní a Grascals. David Talbot se rozhodl pro ni, Jimmy ještě nabídce odolal. Nastoupil tedy nový banjista Aaron McDaris.

V roce 2007 následovala další nominace na Grammy, a další vyznamenání u SPBGMA. Opětovně se stali IBMA Baviči roku a cenu jim předával sám Sonny Osborne.

V roce 2008 vyšlo jejich třetí album „Keep on Walking“ a z kapely odešel usměvavý houslista Jimmy Mattingly, který mi tam dodnes chybí. Tentokrát to Dolly vyhrála! Dá se ale říct, že Jeremy Abshire je rovnocenná náhrada.

Kristin Scott Benson byla oceněna v roce 2008 jako IBMA banjistka roku. A po odchodu Aarona se stala nejnovějším členem kapely.

V roce 2009 vyhráli Grascals u SPBGMA jako instrumentální kapela roku a „Keep on Walking“ se stalo albem roku. Kromě toho také Kristin v tomto roce obhájila znovu své prvenství jako IBMA banjistka roku. Také letos u SPBGMA následovala další ocenění, Instrumentální kapela roku, Bluegrass Band of the Year a Album roku.

Jak už jsem psala v úvodu, jejich čtvrté, poslední album vyjde za týden, 30. března 2010. Rychle si ho objednejte, dokud ještě stojí pouhých 9,99 $. Nebudete litovat! Jsou na něm moje oblíbené „Last Train to Clarksville“, „Satan and Grandma“ a spousta jiných.

No, mohla bych pokračovat, ale nechci psát román, původně to měl být jen krátký článeček… Kdo to pak po mě má číst! Naštěstí už nemám moc času, neboť zítra odjíždím do Brna. Přikládám pár fotek, jak historických z jejich prvního vystoupení na IBMA, s Bobbym Osbornem, s Dolly Parton a ty poslední ze Švýcarska. Víc jich můžete vidět na Facebooku, nebo na www.grascals.com. Tam už je ale jen ta poslední sestava.

Kdybyste je měli někdy možnost vidět, neváhejte. V létě budou hrát na festivalu ve francouzském Craponne, týden před La Roche sur Foron…

Ahoj Lilka, v Bülachu 22. března 2010 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics, 22. března 2010)