Jamboree Strakonice 2014 (23. a 24. května) – reportáž

Moje letošní cesta do Strakonic se rozhodně nedá označit jako jednotvárná. Abych nemusela sedět dvě noci v autobusu, domluvila jsem se, že tam pojedu na otočku autem s Big Herbertem. Vyrazila jsem tedy již ve čtvrtek odpoledne vlakem do Ulmu…

Dali jsme si sraz na koncertu Foghorn Stringbandu, který mne velmi nadchnul na festivalu v Bühlu (psala jsem o nich v posledním článku – 12. mezinárodní bluegrassový festival v Německu, Bühl, 2. a 3. května 2014). Kapela tentokrát hrála na menším festivalu Ulmer Zelt. Šla jsem z nádraží pěšky, krásnou procházkou kolem Dunaje. Festival u řeky v bývalém cirkusu jsem našla bez problémů a tam již byla spousta německých přátel. Koncert byl vynikající, kapela poprvé hrála před stojícím obecenstvem. Atmosféra senzační. Ani po dvou setech a spoustě přídavků je publikum pořád nechtělo nechat odejit.

Muzikanti tedy slezli z pódia a stoupli si doprostřed kulatého stanu, diváci kolem nich utvořili kruh a jelo se dál bez aparátu. Nikomu se domů nechtělo. Ale brzy ráno jsme měli odjíždět do Čech, tak jsem se chtě nechtě musela rozloučit a jít k Herbertovi. Heidi už na nás čekala. Ráno donesli malej Herbert s manželkou čerstvé rohlíčky a po společné snídani jsme před devátou vyrazili. Natěšeni, jak si po cestě dáme dobrej českej oběd a budeme mít spoustu času, než Jamboree vypukne…

Cesta vesele ubíhala, ale někde za Pullman City auto přestávalo táhnout. Herbert začal hledat VW servis a našli jsme ho na okraji Tittlingu, ani ne 50 km před českými hranicemi. Přijeli jsme tam tři minuty po dvanácté a garáž právě zavřeli na hodinovou polední přestávku. Odstavili jsme auto a v nedalekém obchůdku si s vidinou české svíčkové dali jediné, co tam měli – na stojáka curry wurst s hranolkama a pivo.

Po přestávce přišlo auto konečně na řadu, chytré hlavy ho přes počítač kontrolovali a projížděli, aby nám o půl páté řekli, že nemají ten náhradní díl, který bez práce stojí 1500 Euro a auto bude hotové nejspíš v úterý. Herbert na to, že mají pojištění u německého touring klubu, který vše bez problémů zařídí. Jaké však bylo zklamání, když jsme se dověděli, že nám do Česka náhradní auto nepůjčí. Zkoušeli jsme sehnat auto přes jinou společnost , ale odpověď stejná. Auto jo, ale ne přes české hranice. Nevím, na co jsme vlastně v EU. Do jiných zemí, kde kradou jak straky, to jde, ale do Čech ne.

V pět hodin servis zavíral, tak jsme vyndali svoje propriety z auta, které hned nato zamkli v garáži a my se zavazadly zůstali stát venku… Čas letěl, už jsme tam trčeli přes šest hodin. Manželky prohlásily, že by bylo asi nejlepší vzít si auto od touring klubu a vrátit se domů. Mně bylo do breku. Nablízko ani vlak, ani žádná možnost, jak dál. Nakonec Herbert ale přece jen sehnal přes nějaké známé auto ze soukromé půjčovny, zaplatili jsme mastné depo a nezbylo než doufat, že to auto nikdo za ty dva dny neukradne.

Do Strakonic jsme dorazili po půl osmé. Ostatní se šli ubytovat do Růže, já sbalila ruksak a klusala k hradu. Na letňák jsem dorazila, když právě končila první kapela Handl, na které jsem se moc těšila. Ale hlavní věc, že jsem tam vůbec dojela. Za chvíli začali hrát SemTam a mohla jsem si začít užívat krásné muziky. Šťastná, že vidím spoustu kamarádů, jsem si dala na uklidnění pivo a bylo mi konečně fajn.

Po legendární kapele Sem Tam nastoupili Wabi Daněk a Miloš Dvořáček. Když se chystala Druhá tráva, začínalo pršet. Naštěstí to nebylo moc husté. Předpověď počasí byla sice hrozná, ale přečetla jsem si v novinách, že Strakonice zažily krupobití myslím v úterý či ve středu, tak jsem si byla jistá, že dvě katastrofy během jednoho týdne snad nebudou… Druhá tráva byla jako vždy vynikající a všichni již byli natěšeni na zámořské hvězdy.

Legendární kapela Nashville Bluegrass Band nedávno oslavila své třicáté narozeniny. Její dlouhá cesta je lemována mnoha úspěchy a ověnčena nesčetnými cenami, včetně několika Grammy. Tvoří ji pětice vynikajících muzikantů, každý sám o sobě hvězda. Mimo jiné jste je mohli vidět v kultovním filmu bratří Coenů „Bratříčku, kde jsi?“ (O Brother, Where Art Thou?). Pat Enright byl společně s Danem Tyminskim jedním z hlasů filmových Soggy Bottom Boys… Kapela objela snad celý svět, byli na turné dokonce i v Číně. Já je viděla poprvé ve Švýcarsku někdy koncem osmdesátých let a vídám je skoro každoročně v Americe.

Zakládající členové jsou banjista Alan O’Bryant a kytarista Pat Enright. Od začátku s nimi byl i mandolinista Mike Compton, kterého později vystřídal Roland White. Po jeho odchodu se Mike ale opět ke kapele vrátil. Bohužel se do Čech nedostal houslista Stuart Duncan, kterého můžeme slyšet na všech jejich nahrávkách. Brian Christianson ho ale důstojně zastoupil. Jejich basista se jmenuje Andy Todd. I když během jejich vystoupení pršelo, diváci je sledovali téměř bez dechu. A bylo co poslouchat.

Jejich vystoupení na Jamboree předcházely dva vyprodané koncerty v Praze. Zvací plakátek na ně maloval Marko Čermák a jsou tam zobrazeni jako Rychlé šípy. Po koncertě si diváci mohli plakátek koupit a nechat si ho od nich podepsat. Moc se jim líbil a s Markem se setkali v Praze osobně. Na jam session do Country klubu jsem nešla. Pro ten den, myslím, bylo zážitků až až.

Sobotní ráno nás překvapivě uvítalo sluníčkem. Tak honem na hradní nádvoří, kde na nás čekala Bluegrass Session číslo 14. Zahajovala kapela Luňáčkové, otec se třemi dětmi. Jako vždy pohlazení na duši, že takové rodinné kapely ještě existují. Vystřídal je výborný chomutovský Album a pak jsme se mohli potěšit s kapelou GrassRoad kolem Petra Třebíčského mladšího, hned se dvěma děvčaty s banjem a houslemi. Následoval správně šlapající Veget kolem další dívčí basistky Lenky Krausové.

Překvapilo výborné Traveling Twisted Trio, Zuzka Lišková s mandolínou, Honza Bartošek s houslemi a kytarista Matt Whitten z Virginie. Předvedli nám pestrý program s nádhernými dvojhlasy. V repertoáru všehochuť od Scorpions, Pink Floyd, přes bluegrass k Johnu Denverovi. Nejenom moji němečtí přátelé byli nadšeni a obdivovali, co muziky se pouze ve třech dá udělat.

Kapela Wow Trio nám připravila lahůdku v podobě hned tří nejslavnějších banjistů ze Západních Čech. Pavel Bursík, Jarda Zyka a Vláďa Ptáček. Zahráli pár instrumentálek a za jejich doprovodu zazněla i zpívaná Bye Bye Blues.

Odpolední program zakončil Country Cocktail. Bratři Eda a Pavel Krištůfkovi, Ríša Hamouz a Jarda Chmel. Zavzpomínali si na starého kamaráda Petra Vacka, žijícího a skládajícího písně v Nashvillu, a na to, jak se skupinou Chomouti hrávali v Malostranské besedě.

Od Petra Vacka nám zazpívali Jailhouse Waltz – Vězeňský valčík a několik jejich starých vlastních věcí v češtině. Líbila se i Dívka Maja od Jirky Nováka na melodii Jambalaya. Pavlovo banjo s přelaďovacími strojky Billa Keithe excelovalo ve skladbě Bending The Strings. Poslední byla Vzpomínám a je mi při tom fajn… a věřím, že fajn bylo i všem divákům. Jistě nejenom já si zavzpomínala na ta dlouhá léta, která sem do Strakonic s radostí jezdíme. Celý odpolední program konferoval Zdeněk Schwager.

Později se mi svěřily večerní americké hvězdy, že odpoledne poslouchaly na věži a během prohlídky hradu a nestačily žasnout, jaké máme v Česku výborné muzikanty…

Hlavní program na Letním kině zahajovala ve čtyři hodiny výborná plzeňská skupina Apple. A hned po ní nastoupila formace BlueGate ze stejného města. Frontmanka této skupiny Ilona Leichtová se pochlubila tím, že se všem čtyřem členům jejich kapely narodily letos holčičky a že už přemýšlí, jak se tato dívčí kapela bude jmenovat, až vyrostou. Kytarista Jindra Vinkler je opustil a hraje teď se skupinou Monogram a kapela má radost, že se k nim vrátil jejich staronový člen, kytarista Petr Šístek. Hraje jim to pořád tutově.

Moc jsem byla zvědavá na znovuzrozený Monogram, teď dokonce pětičlenný. Ještě jsem je bez Jakuba Racka nikdy neviděla. A nezklamali. Jejich nový repertoár je z větší části z dílny právě Jindry Vinklera, ale nezapomínají ani na starší věci. Nový je u nich také houslista Pepa Malina. Na basu je doprovázela Svatka Štěpánková, protože Pavel Lžičař nemohl přijet. Ale slušelo jim to… a moc. Byla jsem z nich nadšená.

Také Poutníci, moji další oblíbenci, se předvedli v tom nejlepším světle. Největší úspěch snad mělo Vivaldiho Jaro a nejvíc jsme se nasmáli u přídavku „Ze zdi na mne tupě zírá po trezoru velká díra“ z repertoáru Karla Gotta. Pak nastoupila bluegrassová klasika, Blanket Petra Kůse. Perfektní texty, vokály i instrumenty. Vždycky si je ráda poslechnu. U Modrotisku jsem trochu postrádala davy jejich tančících fanynek před pódiem. Ale čas se bohužel nezastavil a i ty fanynky pomalu stárnou… Kapele to ovšem hraje pořád výborně!

Když se kapely zvučily, čas nám krátila dvojice osvědčených konferenciérů, Rosťa Čapek a Míša Leicht. Letos se sponzorské dary nedávaly jenom za správné otázky o bluegrassu, ale také za sportovní výkony. A některé byly opravdu výjimečné! Jako třeba skok do vody nasucho, atd.

Na pódiu se začal chystat Nashville Bluegrass Band. Jejich vystoupení pak trvalo víc než hodinu a půl. V paměti mi utkvěly písničky jako Travelling Man, Whispering Sea od Loretty Lynn, Take Away My Lonesome Blues od Jimmyho Rodgerse. Husí kůže mi naskočila při jejich a capella afroamerickém gospelu „Hush (Somebody’s Calling My Name)“. Zazněla i nádherná River Man Blues…

Špendlík by bylo slyšet spadnout, když na scéně zůstal pouze Mike Compton s mandolínou. Pověděl nám o první černé hvězdě Grand Ole Opry – DeFord Bailey. Ten měl jako dítě obrnu, tak moc nevyrostl, ale zato jeho muzikální schopnosti byly obrovské. Proslavil se hlavně jako hráč na foukací harmoniku. Ovlivnil také Billa Monroea a jeho skladba Evening Prayers Blues se stala jednou z nejvýznamnějších Monroeových instrumentálek. Mike nám ji zahrál v obou verzích, jak od DeForda Bailey, tak od Billa Monroea. To tedy byl zážitek!

Ještě spousta nádherných písniček následovala. Míša Leicht se těšil, jak bude Alan O’Bryant zpívat do banja, což se několikrát uskutečnilo a všichni se ptali, proč to asi dělá, jestli to fakt lépe zní? Nepostřehla jsem rozdíl v těch obrovských prostorách…

Na závěr vystoupení věnovali všem přítomným ženám další písničku Jimmyho Rodgerse – Woman Make A Fool Of Me… Pro houslisty Brian Christianson zahrál Monroeho Road To Columbus a Alan pro změnu zase pro všechny české banjisty Scruggsovu instrumentálku. Jako opravdu poslední zazněla Memories Of You… Pak se s námi rozloučili a začala další podepisovací akce na plakátky od Marka Čermáka.

To už se připravovala poslední kapela večera, Cop. Ti pochopitelně nikdy nezklamou. Tentokrát mne obzvlášť potěšili, protože se po pěti letech do jejich řad vrátil houslista Jarda Štěrba. Bouračka na kole s ubohou srnkou, která ji na rozdíl od Jardy nepřežila, konečně může být zapomenuta. Míša Leicht znovu zdůraznil, co pro nás všechny, co do Strakonic celá ta léta jezdíme, tento festival znamená a sama snad ani nemohu věřit, že jsem tam už byla více než dvacetkrát.

Jako každoročně se nám tam všem moc líbilo. Je to holt první venkovní festival sezóny, na který se celou zimu těšíme. Tak si moc přejeme, aby tento festival trval dál. Byla by to opravdu velká škoda, kdyby měl definitivně skončit. Strakonice jsou v bluegrassovém světě velký pojem a kapely, které by si tam rády zahrály, už čekají v řadě, až je někdo pozve.

Nová dramaturgie Petra Kuklíka se také osvědčila. Možná letos přijelo o něco méně lidí, možná si někteří mysleli, ze už Jamboree skončilo (navzdory propagaci festivalu na BGCZ.net a leckde jinde), ale spíš mám pocit, že diváků bylo tak asi stejně jako předloni. Moc děkujeme Městskému kulturnímu středisku ve Strakonicích a hlavně paní Evičce Dresslerové za obnovený letošní ročník a všichni doufáme, že se na Jamboree budeme moci těšit i v budoucnosti. Příště s sebou vezměte všechny známé!

P.S. Po koncertě došlo i na ten jam session v Country klubu. Naštěstí tam v sobotu bývá méně narváno než v pátek a bylo to tam jako vždy super. Viz fotky ve FB fotogalerii:
Fotogalerie Lilky Pavlak, Part 1
Fotogalerie Lilky Pavlak, Part 2
Fotogalerie Lilky Pavlak, Part 3

Lilka Pavlak v Bülachu, 15. června 2014 (pro BGCZ.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics, 19. června 2014)