Jedenáctý německý bluegrassový festival v Bühlu

Letošní festival se nedá nazvat mezinárodním. Vhodnější název by asi byl americký festival v Německu, protože všechny čtyři vystupující kapely byly z USA. Již delší dobu se šířily po Evropě zvěsti, že to asi bude už ten poslední. I tak bohaté město, jako je Bühl, musí šetřit… Ekonomická situace je holt mizerná všude. Nezačínal jako předchozí roky v pátek, ale zeštíhlil na jediný den, na sobotu 4. května 2013…

Tradičně začal v jedenáct hodin veřejným koncertem v dešti na náměstí. Jako první se o půl jedenácté předvedli Chris Jones & the Night Drivers. Dorazila jsem vlakem až před polednem, a tak stačila stihnout ještě druhou kapelu Monroe Crossing.

Hlavní koncert vypukl v Bürgerhause ve dvě odpoledne a byl už týdny dopředu beznadějně vyprodaný. Walter Fuchs nás všechny srdečně přivítal a oznámil nám radostnou novinu. Město se rozhodlo, že festival bude pokračovat dál a dokonce se zase vrátí ke dvoudennímu konceptu. Hodně tomu jistě pomohl i letošní rekordní počet návštěvníků… Příští rok tedy bude kapel opět šest a jistě i nějaká z Evropy. Prozradil nám, že ještě tak před patnácti, dvaceti lety by na festival zval pouze kapely z jižních, typických bluegrassových států Kentucky, Tennessee, Virginie. Teď si ale schválně vybírá ty, které vznikly ve městech na východním nebo západním pobřeží.

Zahajovali Chris Jones & The Night Drivers. Měli jste je možnost vidět i nedávno v Praze. Chris (narozen v New Yorku) je výborný zpěvák se sametovým barytonem a mnoha cenami ověnčený písničkář. V kapele je ale dokonce jeden ještě lepší. Basista Jon Weissberger byl vloni u IBMA oceněný jako písničkář roku. Jeho skladby hraje spousta nejenom bluegrassových hvězd. Poslechli jsme si jich hned několik. Nebudu se moc rozepisovat, už jsem o nich psala mockrát. Další člen kapely je vynikající banjista Ned Luberecki. Známý mimo jiné z dua Nedski & Mojo, ve kterém hraje se Stevenem Mouginem, manželem zpěvačky Jany Dolákové z bratislavského Fragmentu žijící v Nashvillu. Můžeme ho také slyšet na mnoha nahrávkách, jako například s Tony Trischkou na Double Banjo Bluegrass Spectacular a na dalších. To celé doplňuje mandolinista Mark Stoffel, původem z Mnichova. Než se před mnoha lety vystěhoval do amerického Illinois, hrával s americko-německou kapelou Shady Mix. Kapela se moc líbila, ale bohužel se v první části nesmělo přidávat.

Po loňském veleúspěchu našich G-runs & Roses Walter Fuchs znovu zariskoval a pozval ještě větší divochy. Kapelu absolventů Berkley College of Music v Bostonu – The Deadly Gentlemen. Nic mrtvého na nich ale není, jsou živí až až. Také ty jste již měli možnost vidět před dvěma lety v Praze na zimním festivalu na kolečkách Bluegrass Jamboree.

Na scénu se vrhli jako vichřice, většina obecenstva byla v šoku, pár lidí po první písni zděšeně uprchlo ze sálu. Mladí kluci nabití temperamentem, jeden lepší instrumentalista než druhý. Hlavní zpěvák a kytarista Stash Wyslouch vypadal trochu jako novodobý Vinnetou, banjista Greg Liszt poskakoval jako na pružinách, na mistrném mandolinistovi Dominickovi Leslie byla jasně poznat škola Davida Grismana. Vynikající basák Sam Grisman muzikálně nezapřel svého předtím zmíněného slavného otce, a virtuózního houslistu Mike Barnetta jsem poprvé dotáhla do Evropy již před pěti lety, jako sedmnáctiletého hošíka na šňůru s Amy Gallatin a Rogerem Williamsem. Zahráli si tehdy i v Česku. Bluegrass, rap, rock a hlavně jejich vlastní kompozice přivedly obecenstvo do varu. Dokonce i starší ročníky diváků se mohly utleskat a uřvat po přídavcích.

Lidé se uklidnili, když nastoupila na scénu poslední odpolední kapela Monroe Crossing. Jak už prozrazuje jejich název, vycházejí z tradičního bluegrassu, ale přidávají k tomu kde co. Jejich domovem je Minnesota a v Evropě jsou to rádi vidění hosté. Festivalu se zúčastnili již podruhé. Patří dlouhá léta k mým oblíbencům a také jsem už o nich párkrát psala, tak jen krátce. Je to sestava kolem vynikající zpěvačky a písničkářky Lisy Fuglie, narozené v “typicky bluegrassových končinách, v Nigerii v Africe”. Hrával s nimi na banjo syn Benji od mé kamarádky Bey Fleming, americké manažerky Druhé trávy. Jeho nástupce má teprve 19 let a jmenuje se David Robinson. Pochlubili se, že kromě Lisy jména všech členů končí na -son. Derek Johnson, hlavní zpěvák a kytarista, Matt Thompson, hrající na mandolínu a housle, hlavní komik, basista a manžel zpěvačky Mark Anderson. Kapela má široký repertoár, mohou hrát celé hodiny, aniž by se opakovali. Škoda, že je pořád ještě nikdo nepozval do Česka. Jsou bombastičtí. Jako hlavní odpolední hvězdy nám zahráli devadesátiminutový set. Na večerním programu již nebyli, a tak i když se nemělo přidávat, obecenstvo si raději zkrátilo přestávku na večeři, jen aby si jich užilo.

Večerní program začal v sedm a otvírali ho Noční jezdci Chrise Jonese. Sál byl tak narvaný, že museli vysunout stěnu do zasedací síně a v mžiku bylo plno i tam. Byla to rekordní návštěva. Výjimečně nám zazpíval i Ned Luberecki, a to svoji proslulou baladu The Cabin of Dead – Chata smrti. Trochu mi to připomíná Recept na trampskou píseň (Vezmi vášeň rudých retů, vraž do toho Margaretu atd.). Sáhodlouhá píseň obsahuje vše, o čem se ve starých bluegrassových písních zpívá – chatu, zlou nemoc, starou matku, sourozence, věrného psa, nevěrnou milenku, atd. Každý, kdo do té chaty přišel, umře a nakonec umřou všichni… Kdoví, zda ti Deadly Gentlemen se právě v této písničce neshlédli… Příště se jich na to zeptám. To bylo smíchu…

Chris nám zazpíval mimo jiné svůj největší hit, písničku Fork in the Road, která se v podání Infamous Stringdusters stala v roce 2007 IBMA písní roku. Z písniček Jona Weisbergra mi zůstala v uších jedna z jeho série písní o válce Severu proti Jihu, nádherná „Dopis bratrovi“ – Letter to Brother. Mandolína Marka Stoffela měla největší úspěch v jediné německé skladbě večera. Edelweiss, známé z filmu Sound of Music, o legendární německé zpívající rodině Trapp Family, která emigrovala do USA v období Třetí říše… Jejich set uběhl až příliš rychle. Byla to nejpoetičtější část večera.

Po nich nastoupili Deadly Gentlemen. Rozkřiklo se, jak vynikající byli odpoledne, a proto se již žádní prchající diváci nekonali. Publikum dychtivě vyčkávalo věcí příštích. Hoši od odpoledne trochu zkrotli, dali do toho víc bluegrassu a zpěvu. Obojí bylo víc než perfektní. Tentokrát se už přidávat smělo, a tak je nechali odejít až asi po pátém přídavku. Potlesk, řev a pískot div nezbořil dům.

Hlavní festivalové hvězdy, sourozenecký pár The Roys, nastoupili pochopitelně nakonec… Zpěvačka a kytaristka Elaine Roy a mandolinista zpěvák Lee Roy. Kapela již podle jména velmi vznešená a královská. Dokonce jejich basák se fakt jmenuje Royal Masat. Jinak s nimi hraje Matt Downing na banjo a Clint White na housle. Do Evropy přijeli poprvé. Před dvěma lety jsem v Nashvillu na Music Row viděla jejich nóbl kapelní autobus a čekala velké hvězdy. Když jsem je pak živě slyšela, řekla jsem si, co na nich lidé vidí? Myslela jsem, když jsou už tak slavní z televize atd., že se museli za ty dva roky děsně zlepšit. No, asi to není má krevní skupina, tak mne znovu zklamali. Pořád jen mluvili o svých vzorech Dolly Parton a Ricky Skaggs, ale nesahali jim ani po kolena. Temperament veškerý žádný. Měli sice pár hezkých vlastních písniček, ale ta hodina a půl pro mne byla moc dlouhá. Buď byli unavení, nebo jsem moc náročný divák. Většina obecenstva byla naštěstí spokojena.

Jak už festivalová tradice káže, nakonec nastoupily všechny kapely na jeviště a společně zahráli pár písní. Obecenstvo ale marně čekalo na tradiční Will The Circle Be Unbroken. Zahájili mou oblíbenou z doby, kdy ji zpívával Tony Rice, Don’t Give Your Heart To A Rambler. Jako další následovala Fraulein od Elvise Presleyho, která jako obvykle německé publikum zvedla ze sedadel. Nakonec tedy Chris ještě zanotoval gospel Amen, Amen a potlesk nebral konce. To už ale byla půlnoc a festival tak definitivně skončil.

Díky neúnavnému organizátorovi a německé country legendě Walterovi Fuchsovi za to, že vybojoval bitvu o další festivaly, krásnému městu švestek Bühlu, všem zúčastněným muzikantům za nádhernou muziku a zvukaři s přezdívkou Erbse – Hrášek za výborný zvuk. Nezbývá, než se těšit na příští rok!

Lilka Pavlak v Bülachu, 15. května 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 18. května 2013)