Jim Mills Pre War Gibson Banjo Seminar 2017

O velikonočním víkendu, ve dnech 14. a 15. dubna 2017, jsem se zúčastnil Semináře o předválečných banjích Gibson u banjisty a sběratele pana Jima Millse. A zážitek z této události mi prostě nedovoluje si ho nechat jen pro sebe (i když mi, pravda, poněkud trvalo, než jsem se k jeho sepsání dotlačil).

Seminář se konal u Jima doma poblíž města Raleigh v Severní Karolíně, která je známa také jako rodiště velikána 5str banja, pana Earla Scruggse. Mimochodem, před několika lety zde bylo založeno „Earl Scruggs Center“ ve městě Shelby. Bohužel se mi návštěva této svatyně tentokrát nevešla do itineráře, ale vím, že to určitě stojí za to (minimálně další důvod pro příští návštěvu). V Raleigh se také každoročně koná setkání a festival IBMA.

Seminář se koná již od roku 2010 vždy na jaře a na podzim. Díky příteli Richiemu Dotsonovi (opraváři hudebních nástrojů a banjovému specialistovi z Virginie), který událost spoluorganizuje, jsem již několik let dostával pozvání na tuto výjimečnou akci. Vždy jsem s díky odmítal, až letos (2017) v lednu došlo ke změně. Jako obvykle jsem se omluvil a popřál, ať se Seminář vydaří. Doma jsem pak utrousil, že letos opět nikam nepojedu, že jsem se již „narajzoval dost“. Oproti mému očekávání jsem však sklidil opačné reakce. Rodinná rada chtěla znát důvod mého odmítnutí s tím, že finanční odůvodnění předem odmítá. Po chvilce krátkého přemýšlení jsem ale na nic nepřišel… A tedy jsem obratem (než si to rozmyslím) učinil rozhodnutí. Pak už všechno šlo rychle. Richiemu jsem potvrdil účast, zajistil si letenky, hotel a následující tři měsíce se již jen těšil.

Čekání uteklo jako voda a já jsem již seděl v letadle přes Atlantik. Letěl jsem cestou přes Londýn napřímo do Raleigh/Durham v Severní Karolíně. Ta se nachází na jihovýchodním pobřeží USA, i když město Raleigh je ve vnitrozemí. Ze svých předchozích cest za moře jsem věděl, že podnebí v jižních státech bývá již zjara velmi příznivé. A také se to potvrdilo. Zatímco letošní Velikonoce byly u nás nebývale chladné, Severní Karolína mne po celou dobu hostila příjemnými 27° C. Co víc jsem si mohl přát? Vlastně není divu, pohyboval jsem se na stejné zeměpisné šířce jako Španělsko. Pro svůj zdárný boj s jet-lagem (časový posun je 6 hodin) jsem zvolil přílet den před začátkem akce, což se ukázalo jako přínosné. Vím, jaké to je, když by člověk ve dne spal a v noci bděl. Občas se to z různých příčin přihodí i v našich zeměpisných šířkách, ale setkání s Jimem bylo pro mne natolik důležité, že jsem nechtěl nechat nic náhodě. A vyplatilo se…

Pro ty, kterým je hlavní postava celé události, pan Jim Mills, neznámý, se sluší krátce ho představit. Patří ke třetí generaci banjistů pocházejících ze Severní Karolíny. Banjo ho provázelo již od dětství. Dědeček hrál clawhammer, tatínek pak dvouprstým stylem. A stejně jako mnoho z nás – první skladba, kterou jako pětiletý slyšel, byla Foggy Mountain Breakdown od Earla Scruggse. Díky tomu se dostal k deskám Flatt & Scruggs & Foggy Mountain Boys. Na banjo začal aktivně hrát od deseti let a po ukončení střední školy vlastně již nastoupil na profesionální dráhu. Začal vystupovat s místní kapelou Summer Wages. Po 2,5 letech dostal lano od mandolínového velikána Doyla Lawsona a jeho kapely Quicksilver. Zde strávil 5 let a již nesmazatelně se zviditelnil. Vzpomínal na to, jaký zážitek pro venkovského kluka bylo první šestitýdenní turné po USA. Poté se rozhodl k přestávce a návratu ke klidnějšímu životu. Dlouho mu to však nevydrželo. Jednoho dne se ozval další mandolínový velikán, Ricky Skaggs. A bylo to. V jeho kapele Kentucky Thunder roloval dalších 14 let. Za dosavadní kariéru obdržel 6× ocenění IBMA jako „Banjo player of the year“ a je také majitelem šesti cen Grammy. Poté se opět rozhodl k radikální změně a návratu ke klidnějšímu životu obchodníka s předválečnými banji Gibson na plný úvazek. Této aktivitě se stejně věnoval celou dobu své hudební kariéry. Kromě obchodování s těmito nástroji se věnuje také sběratelství, jejich oceňování a je garantem jejich originality. Jim napsal také poměrně obsáhlou obrazovou publikaci Gibson MASTERTONE (doporučuji k přečtení), kde popisuje historii mnoha vpravdě historických nástrojů, z nichž některé také vlastní a využívá je ke své studiové práci. Také jeho DVD škola hry na banjo je myslím velmi zdařilá.

Seminář byl rozdělen na dvě části. V pátek večer se v hotelu Residence Inn (pro frekventanty se zvýhodněnou cenou za ubytování) konal úvodní seznamovací večer – „Meet and Greet“ všech účastníků s Jimem. Sešlo se nás kolem 20 nadšenců z celého světa, resp. 19 místních a já. „Místní“ byli z větší části z okolních států s těžištěm v Severní Karolíně. Nejvzdálenější byl mladík z dalekého kovbojského státu Wyoming, který dorazil s tatínkem. Doma mají pochopitelně ranč s chovem dobytka. Tento sympatický a talentovaný kluk byl ale spíše výjimkou. Hlavní věková skupina ležela v dříve narozené generaci 60+. Drtivá většina účastníků si přivezla své vlastní, vesměs velmi kvalitní nástroje. Já jsem své banjo z logistických důvodů nechal doma a přibalil si pouze prstýnky s tím, že dle předchozí dohody s Richiem o banja nebude nouze.

Jim Mills nás přivítal a seznámil s průběhem celého víkendu. Už od tohoto prvního osobního seznámení působil dojmem příjemného, nebál bych se říct až bodrého chlapíka (zjistil jsem, že jsme i podobně „mladí“). A tento můj první sympatický dojem přetrval celou dobu. Jim se mně přeptal, jak se mi cestovalo a zda je vše ok. Pochopitelně, že bylo. Připomněl jsem mu jeho účast na multižánrovém festivalu před lety v Praze ve Stromovce a neskutečný zážitek, který nám s Ricky Skaggsem připravili. Okrajově si pamatoval, že měli trochu problém se zvukem. (!) Představili jsme se pak všichni krátce s tím, odkud kdo přijel a jak dlouho hraje na banjo. S destinací Česká republika jsem na většinu z nich působil tak trochu za exota a myslím, že někteří, zvláště ti starší se tohoto pocitu, bráno dle jejich rezervovaného chování, úplně nezbavili. Ale kvůli nim jsem pochopitelně nepřijel.

Páteční večer se nesl v uvolněné atmosféře. Jim zahrál na nástroje účastníků po skladbě a vždy to následně doprovodil svým názorem a celkovým hodnocením. Bylo velmi zajímavé slyšet mix Gibsonů (starých i novějších), Huberů a dalších známých značek. Trh s banji v USA je prostě velmi rozšířen a kdo chce, tak se ke kvalitnímu nástroji dostane poměrně snadno. Cenově jsou také, alespoň dle shromážděných nástrojů, poměrně dostupné. Poté následoval Jam-session. Zjistil jsem, že mnoho z účastníků sice vlastnilo skvělé nástroje, nicméně příliš na ně neumělo. Banja navzájem kolovala a tak jsem se také zapojil do řetězu. Prvotní nedůvěru jsem však brzo prolomil. Požádal jsem o půjčení prvního nástroje a cítil jsem, jak se ke mně obrátily pohledy. I přes nervozitu jsem majitele patrně přesvědčil. Pak už za mnou chodili i ostatní s tím, zda bych si nechtěl zahrát také na jejich nástroj! Kdo by nechtěl, že? V tomto duchu dospěl večírek (mimochodem, pila se pouze voda), ke zdárnému konci. To už jsem tušil, že sobota bude stát za to.

Seminář se konal následující den u Jima v domě. Ten se nachází nedaleko města Raleigh/Durham v klidné lesní části připomínající tak trochu naše Kersko. K účelu seminářů využívá poměrně rozsáhlou sklepní část svého domu. Po krátkém přivítání jsme měli možnost si celou místnost prohlédnout. Toto místo bych nazval jako síň tradic, nebo ještě lépe – síň snů. Kromě opravdu raritních originálních pětistrunných nástrojů ze 30. let a velkého množství banj-konverzí (tj. kompletní původní buben je z originálního předválečného tenorového čtyřstrunného banja, s novým pětistrunným krkem) je zde shromážděna ohromná sbírka historických bluegrassových artefaktů a fotografií, které Jim za svou kariéru shromáždil. Těžko se ten dojem z toho místa popisuje, připadal jsem si asi jako v banjistickém nebi. Tak bych si ho tedy alespoň představoval…

Hlavní náplní semináře byl historický přehled typů (TB, PB, RB, GB, MB, style 00, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 11, 12, 18, Granada, atd.) a informace o banjích Gibson (pochopitelně včetně praktických ukázek). Jim měl přehledně zpracovaný vývoj a odlišnosti jednotlivých typů. Každý podstatný vývojový typ nám předložil k osahání i vyzkoušení. Díky svým encyklopedickým i praktickým znalostem byl také schopen obratem zodpovídat všechny dotazy. A že jich bylo. Netýkaly se pouze historie nástrojů, ale také třeba praktických oblastí (seřízení banja, banjových komponentů, přístupu ke hře, prstýnků, strun a už nevím, čeho ještě…).

V poledne se o naše žaludky postarala catheringová společnost s pečeným selátkem a dalšími dobrotami. O této polední pauze jsme měli možnost si opět všichni porozprávět. Dostával jsem od ostatních frekventantů vesměs všeobecné dotazy na bluegrass v Evropě a v ČR, jak jsem se dostal k banju, jaké je u nás publikum, jestli stárne stejně tak jako v Americe, jak se daří lákat mladé muzikanty k této muzice, jestli máme BG Asociaci nebo jak se sdružujeme, jak se mi líbí v Americe, atd.

Odpoledne pokračoval seminář ve stejném duchu. Součástí byla také praktická ukázka banjových originálních (=předválečných) a nových dílů téměř k nerozeznání si podobných. Jim vysvětloval jejich odlišnosti (jak je rozpoznat) a při této příležitosti pochopitelně padla i otázka, v čem vězí ten zvuk předválečných Gibsonů, když snaha o zhotovení dokonalých kopií tvarem i složením je téměř bezchybná. Jim podpořil názor, že lvím podílem za to může dřevo a jeho stáří. Na nástrojích ze 30. let bylo využito dřevo již tehdy třeba 50 let staré a tato skutečnost zvuk pochopitelně zásadně formuje. Stejně jako dopoledne jsme mohli fotografovat co a koho jsme chtěli, ale nebylo možno, na rozdíl od pátku, pořizovat zvukový ani obrazový záznam. Jim si prostě hlídal své banjové „Know-How“. Kolem 15. hodiny oficiální seminář skončil a pak to přišlo. Jim pronesl něco, jako „teď máte všechno, co je zde, k dispozici, hrajte si na co chcete a kde chcete, jen na to dávejte pozor“. Nevěřil jsem vlastním uším. Když jsem ale viděl, jak se ti, co už seminář absolvovali několikrát, hned vrhli k nástrojům, nezůstal jsem pozadu ani já. Na opravdu raritní nástroje (například banjo Snuffy Jenkins RB-4 z roku 1937 či Mack Crow RB-75 a některé další) si člověk mohl zahrát jen na určených místech, kde držel dozor některý z Jimových spoluorganizátorů semináře. Nicméně i zde platilo, že jsem na to mohl hrát tak dlouho, jak jsem chtěl, resp. až do okamžiku, kdy se mi zdálo, že další zájemce u mne postává již nějak dlouho a nemá ani tak zájem o mou hru, nýbrž o nástroj. Ostatní, neméně skvělé nástroje, byly k dispozici volně (pro představu – vzal jsem si židli, tu odnesl ven na zahradu pod borovici, k tomu si vzal ze stojanu banjo RB-Granada v hodnotě třeba 11 tisíc dolarů a nikým neomezován jsem hrál matce přírodě, jak dlouho jsem chtěl). Pak jsem vyměnil nástroj a pokračoval. No přál jsem si, aby to nikdy neskončilo…

Jim se věnoval i své obchodnické činnosti. Jeden důchodce z Floridy vysolil za nádhernou Granadu 11 tisíc dolarů (moc na banjo neuměl, ale říkal, že investuje hlavně pro děti). A tomu mladíkovi z Wyomingu skvělou konverzi TB1 koupil za 7 tisíc dolarů také na místě jeho tatínek a řidič na daleké cesty v jedné osobě. Došlo i na společný jam session s Jimem, kdy se hrály jeho skladby, resp. jím aranžované. A opět díky Jimově přátelskosti a povzbuzován jeho typickým úsměvem, jsem se cítil jako doma a překonával trému. Zažil jsem také tu neskutečnou energii a sílu, se kterou jeho pravá ruka ždímala struny a vyráběla tón. Také je třeba říct, že drtivá většina nástrojů byla seřízena tak, že ten tón z nich šel tak nějak přirozeně a nástroje se pravačce s ochotou podřizovaly. Zajímavé mi přišlo ještě to, že nebyly všechny nástroje seřízené stejně, i když si set-up provádí Jim sám. Drtivá většina byla osazena kobylkami Snuffy Smith či Dotson, struny používá GHS PF140 (9-20) a blánu ladí tak, kdy má pocit, že „je to tak akorát“ (to co jsem zkoušel bylo od F do Gis, ale všechno hrálo skvěle). Odpoledne se rychle přehouplo do podvečera a neskutečný zážitek se přiblížil ke konci. Po čtyřech hodinách skoro nepřetržitého hraní na všechny možné nástroje a s kýmkoli, jsem se (a nechtěl jsem tomu opravdu věřit) skutečně cítil tak nasycen, že když jsme odjížděli, měl jsem dost. Poslední rozloučení a pozvánka, abych se určitě někdy ukázal („až pojedeš kolem, stav se“) a banjové nebe mi zmizelo ve zpětném zrcátku.

Celá akce se nesla ve velmi přátelském duchu. Jim se staral o naši kompletní spokojenost a jeho hlavním zájmem bylo, abychom se cítili komfortně. Několikrát jsem se přistihl, jak si říkám: „Kde končí Jim – bodrý chlapík“ a „Kde začíná Jim – obchodník“, ale nakonec je to stejně jedno. Kromě drobností (páru banjových prstýnků a čerstvě vydané biografické knihy o Earlu Scruggsovi), jsem si odvezl neskutečný zážitek a dojmy, které přetrvávají. Mnoho písňových textů obsahuje optimistické sousloví o tom, že když člověk chce, tak sen se stává skutečností a já mohu potvrdit, že to mnohdy není jen prázdná fráze.

www.PreWarGibsonBanjos.com

Martin Kubec, skupina Blackjack

Pozn. redakce: Po dohodě s autorem převzato z občasníku Bluegrassové listy.