![[BlueGrass CZ] bgcz.net](http://bgcz.net/wp-content/uploads/2018/07/bgcz-net-logo.png){kind=logo}
Muzikantský Camp v Nízkých Tatrách, který už třetí rok za sebou svedl dohromady skoro 250 muzikantů a přátel hudby, se dá reportážní zkratkou shrnout takto: skvělá akce, která svůj cíl splnila bravurně a nechává za sebou řady pěkných vzpomínek včetně těch digitálních a uložených.
Původní myšlenka organizátorů byla zajistit místo, kde by se na přelomu roku mohli na víkend sejít muzikanti – bluegrassoví a příbuzného postižení – prostě si v klidu užít společný čas. Pokecat, spolu vidět nějaké to hudební video, zajamovat a tak. Pozvat i pár známých mimo bluegrass a mimo Slovensko, trocha pestrosti neuškodí. Vzhledem k tomu, že už v prvním Campu se sešlo několik kompletních kapel a nebyl problém doplnit na místě ještě pár improvizovaných, proč nevytvořit příležitost pro pár minivystoupení? Kromě toho proložit to podle zájmu pohybem na čerstvém vzduchu – na sjezdovce nebo pěšky – třeba i s dětmi, pokochat se okolní horskou krajinou s úchvatnými vyhlídkami, zkusit výstup na Chopok. V noci si zařádit jak dlouho kdo vydrží – na kilometry daleko není nikdo, koho by to rušilo. Ráno po snídani
si zahrát s kýmkoliv kdo má chuť. Pak si odskočit na 2 hodiny na sjezdovku, a vrátit se na jam session plynule pokračovat v muzicírování, i když možná už s jinými spoluhráči. To celé klidně několikrát za den. Nezní to jako fantazie? A to všechno se na Campu dá zažít. V horské chatě, kam se dojede jen lanovkou, nacpané muzikanty od sklepa až po půdu.
Dobrá akce se chválí sama, následující rok zájem muzikantů i celých kapel rostl a tento poslední Camp už bylo 23 vystupujících kapel. Tak k původnímu záměru přibyl kondenzovaný minifestival, zvláštní tím, že kapely hrají pro ostatní kapely, bez vstupenek, honorářů. Zato letos s novým podiem a profesionálním zvukařem. Oba večery hrály kapely v rychlém sledu – každá cca půlhodinu včetně nazvučení. Nikde žádný zádrhel, všechno klapalo přesně a v klidu – plusminus zanedbatelných 10 minut od časového plánu.
Co zaslouží superpochvalu byla organizace a personál chaty. Žádná nervozita, naopak pohoda, vstřícnost. Polopenze v cenách víc než přátelských a v porcích nadstandardních, uspokojících i věčně hladové puberťáky.
Pár základních pojmů pro přehled o Campu:
Joe Black – příbuzný country zpěváka Clinta Blacka… to není. Ani to není jeden z banjistů v Monroeových Blue Grass Boys, který o tom napsal knihu a viděli jsme jej před lety v Česku na Jamboree – ten se jmenoval Bob Black. JE TO teda vlastným menom Jožko Černý, správce chaty Kosodrevina, který má hlavní podíl na zdaru akce tím, že k ní vytvořil podmínky. Kromě naprosto nekomerčních cen a lanovky jezdící i mimo provozní hodiny i podporou skvělé nálady osobně a prostřednictvím všeho personálu.
Čerešňovica s čerešňou – letos jeden z hlavních léků na počasí – první den mlha tak hustá, že na neviditelnou sjezdovku si troufli jen James Bond a Ilon Leichtová. Jožko panáčky roznášel v celých platech – úžasný vizuálně estetický zážitek – viz fotky.
Romanáč – není tatranská verze zavináče, ale muzikantský duchovní otec Campu, Roman Áč. On a jeho tatko to znovu organizačně zvládli s naprostou samozřejmostí, jaká na jiných akcích podobného rozsahu vůbec samozřejmá není.
Bajo – české přitakání zdomácnělé i pod Chopkem to není. Celým jménem Michal Barok, který byl v prvním ročníku Campu se svou mandolínou jasným poznávacím znamením, kteráže kapela je slovenská. Hrál skoro se všemi. Letos to byly jen 2 nebo 3. Bajo je obdivuhodným instrumetalistou, dělajícím výborné jméno sloveské BG scéně doma i jinde.
Presko bezko – podle švarných slovenek v bufetu zkratka pro „kávu espresso bez cukru a mléka nebo smetany“. Celým titulem: Pressko bez kokotín.
Heňo alias Lemon – na dobro resp. resofonickou kytaru hrající Henrich Novák, další vývozní artikl sloveské instrumentální scény. A domácí zlatý hřeb festivalů včetně prestižního Dobrofestu. Podobně jako Bajo každoroční účastník Campu.
Sabík – další veličina dobra a pedálové steelkytary Peter Szabadoš. Letos na Campu chyběl.
Paciga – není další trio Stana Palúcha, ale lídr personálně největší kapely každoročně hrající na Campu – Ondro Paciga, basista s kapelou Vodopád. Letos jich bylo jen 8, jinak mezinárodní sestavu posiluje příležitostně francouz Philippe Naudot (letos chyběl), případně další externisti. Šlapalo jim to letos suprově.
Ralph Nizozemšťan – unikát v mnoha směrech, Holanďan Ralph Schutt. Cizinců, kteří rozlišují a aktivně ovládají češtinu a taky slovenštinu, se moc nenajde. K tomu je Ralph zpěvák, multiinstrumentalista a bavič. Letos znovu vystupující se svou proměnlivou kapelou G-runs & Roses a ještě s 2 dalšími sestavami. V G-runs kromě obvyklých kvalit zapůsobil nově jako záskok Peťo Mečiar, hrající na bezpražcovou basovku. Do této doby známý spíš jako hráč na banjo, dobro a steelkytaru, a šlo mu to s basovkou perfektně, má to v rukách i v hlavě velmi dobře srovnané, konzervatorista jeden.
Vybrané postřehy k některým dalším vystupujícím kapelám:
V prvním z ročníků k nejzajímavějším zážitkům patřila kapela Waterflow – Bajo, Sabík, Ríšo Cíferský a další skvělí muzikanti a hlavně jedna z jejich dvou zpěvaček Holanďanka Loes van Schaijk – tak dobře a s takovou chutí zpívat se hned tak nevidí. Škoda že na další Campy nepřišli.
V druhém ročníku naprůměrně zapůsobili plzeňský Blue Gate a slovenská stálice Blueland.
Obě jmenované kapely i letos předvely svůj slušný standard podobně jako Křeni nebo G-runs. Svůj vysoký standard potvrdila další evropská hvězda svého žánru – Monogram z Prahy.
Meantime dokazuje, že i když chybí hlavní vokalistka Danka, dokážou předvést velmi dobré vystoupení a chlapi zpívají sami výborně. Bajo jako tenor je tady nejen instrumentálním pílířem.
Letos jedním z vrcholů byl obměněný GrassCountry Drive. Dvě části kapel spojily své síly a nový celek tím neuvěřitelně získal. Zvuk kapely je kompaktní, na úrovni profi country skupin, zpěvy mají novou šťávu. Jaro zpívá moc pěkně a s Němečkovými ve vícehlasech se spojuje skvěle. A Heňo, Roman a další tomu dávají správné grády.
Špičková kapela by mohla vyrůst ze severomoravské party jménem Goodwill. Na Campu jeden z vrcholů i přesto, že zdaleka nepředvedli všechno co umí. Škoda, že všechno jeli v jedné tonině a jednom tempu. Banjista Robin Tomáš se držel zbytečně při zdi, umí toho mnohem víc a příště to i prodá. Zpěvák a kytarista Kuba Bílý má velký potenciál, stylem zpěvu i hraní slibuje hodně, ještě když se oprostí od některých manýr, tak bude špička v obou kategoriích. A v mandolinistovi Honzovi Sedláčkovi mají skvělý bas do vokálů, to je taky hřích nevyužít do vícehlasů správně zaranžovaných.
Moc dobrým tahem směrem k pestrosti bylo zařadit pár nebluegrassových sestav. Největší odezvu měl Heaven’s Shore s na Slovensku domestikovaným houslistou a kytaristou britem Jamesem B. Evansem. Jeho jigy a jiné hybné hudební formy slibovaly rozhýbat publiku nohy a vcelku se to dařilo. Je zřejmé, že kapela má za sebou hodně vystupovacích i nahrávacích zkušeností a s publikem to umí. A pomalá balada jako kontrast teprve vynikne, když je navíc perfektně zazpívaná a dobarvená prsty hranou a harmonicky nápaditou kytarou. I když sestava byla přítomná jen z poloviny a druhá polovina hráčů byla angažována na místě jako výpomoc, jejich minivystoupení bylo jedním z vrcholů Campu.
Za zmínku stojí další domestikovaná cizinka v Bratislavě Jessica Pough s kapelou Stressed Hedgehog. Dáma z Californie, která učí jazyky a podobně jako James si podmaní publikum okamžitě milou slovenštinou, není sice odkojená bluegrassem, ale i jiný materiál, třeba folkový, se dá tvarovat tak, že funguje dobře v BG formátu. Jessica zpívá s neobyčejnou chutí a kapela je taky výborná.
Peťo Luha a jaho band také stejně jako vloni byl dalším příjemným zpestřením. Peťo je výtečný kytarista, kapela perfektně šlape a repertoár kromě instrumentálních exhibicí nabízí i pořádný bluesový nebo bigbítový odvaz, např. Come Together od Beatles.
Celkově by měl Camp na Koske díky rostoucí oblibě velmi snadno šanci vyrůst v něco většího. Jenže Koska není nafukovací, v dohledné době čeká na zásadní rekonstrukci, kterou už potřebuje jeko sůl, a kdoví, jestli by větší podobná akce na jiném místě neztratila většinu toho, co je na Campu nejlepšího. Tak zbývá znovu poděkovat Jožkovi, Romanovi a dalším za možnost být u toho. A pokud se podaří další zimu 4. Camp, bude třeba přihlásit se co nejdřív.
Michal Hromčík (Kosodrevina, SK & Brno, CZ)
Poznámky redakce:
- další reportáž ve slovenštině najdete na serveru www.mana2.sk
- další fotografie naleznete v blízké době v naší fotogalerii