Křeni „on the road“ – Vilnius Bluegrass 2005

Rád bych vám sdělil pocity a prožitky z jednoho pozdně listopadového víkendu, kdy se nám poštěstilo zavítat na první bluegrassový festival v Litvě, Vilnius Bluegrass 2005.

Našemu účinkování tam předcházel koncertík ve Varšavském (převážně country) klubu Oczko, kde jsme měli tu čest hrát již podruhé. Bylo to v pátek, cesta byla suchá, místy mokrá, až do Oczka to bylo z Těšína celou cestu rovně (skutečně), jen před Bielsko-Bialou byla jediná odbočka doprava, kterou jsme samozřejmě přejeli… Klub Oczko je kapacitou tak pro padesát lidí, velmi příjemně zařízený, byť bez jakékoli cedule, propagace, tudíž de facto pro zvané, jelikož náhodný kolemjdoucí nemá o ničem ani potuchy. To byl možná jeden z důvodů, proč přišlo jen asi 20-30 lidí. Přesto atmosféra tam je úžasná (kolegové z BG Bazaru nebo BG Comebacku by mohli myslím vyprávět), strůjce toho všeho a výrobce chvalně známé lihoviny Chlabiczovki Tadeusz Chlabicz dohání nižší návštěvnost moderními technologiemi a celý koncert včetně obrazu v perfektní kvalitě byl šířen přes síť sítí do světa. Však také v mezičasech nám přicházely přes Tadkovo ICQ pozdravy a ohlasy z Gdansk a z jiných měst Polska. Po koncertě ti stydlivější z nás díky českým i zahraniční alkoholickým nápojům konečně otevřeli svá srdce fanynkám a plynnou polštinou probírali věci mezi nebem a zemí. Na pódiu se pak rozpoutal malý jam-session, mezi vystoupivšími byl například i známý polský country bard Lonstar a mnoho dalších…

Následující den se nesl ve znamení litevského dobrodružství. Začalo to zjištěním, že v Litvě mají o hodinu víc, tudíž naše časová rezerva brala rychle za své. Po přejetí hranic jsme byli moc zvědaví, ale za celou cestu do hlavního města Vilniusu jsme projeli asi jedno větší město, jinak to byly osady dřevěných domků nebo usedlosti kolem silnice. Když se začalo stmívat, sněžit, přestaly docházet SMS organizátorovi festivalu, naopak začaly docházet baterie v telefonech a přicházet obavy z toho, kam vlastně jedeme, přišlo teprve to správné dobrodružství. Na popis okolní krajiny a celkové nálady jsem si vypsal pár hlášek z úst chlapců…

Michal: „A mají tady takové věci jako třeba města?“

Petr: „Ti hoši z Bruselu vůbec neví, do čeho jdou…“. „Pomalu se náš cíl dojet včas do Vilniusu mění v cíl přežít.“

Lukáš: „Civilizace!!!“ M: „Kde???“ L: „Za náma…jede auto…“

Nicméně naše obavy byly liché, neboť v plánovaný čas příjezdu (asi 30 km před Vilniusem) se rozdrnčel můj telefon a mozek festivalu Algirdas Klova mě ujistil anglicky i polsky, že se na nás těší a že už máme konečně dojet. Což nebylo úplně snadné, neboť úroveň angličtiny prostých Vilniusanů je podobná jako u nás, tedy spíš bídná a těch pár vypsaných litevských slovíček to nezachránilo. Přesto jsme to nakonec našli a byl to tak trochu šok. Festival se odehrával v městské hale (něco jako kulturák podobný antickému Parthenónu), kolem nás jezdily sedmimetrové limuzíny, parkovali jsme před Escadou (prý nějaký super luxusní butik…) atp. Ve vstupní hale nás přivítala z plátna Alison Krauss a to jsme věděli, že jsme správně. Interiér v ničem nezaostával a exteriérem, backstage jsme měli v takové menší obrazové galerii, všude mramor (což se samozřejmě projevilo i na zvuku)… A konečně čeština a chlapci z kapely Trautegrass…jak dojemné shledání.

Je třeba poznamenat, že hudební úroveň trochu pokulhávala za materiálním zázemím. Bylo zde pouze šest kapel (3 v pátek, 3 v sobotu): Folk Ir Country Muzikos Studija (Vilnius), Vixva (Klaipeda), Jesters (Estonsko), Katka Kühlweinová (ČR) + Spruce Pine (Holandsko), Trautengrass (ČR) a my, z toho tři posledně jmenované hrály opravdu bluegrass. Nutno podotknout, že jsme si chvílemi připadali trošku jako v ZOO, to když jsme se rozehrávali, tak nás obstoupila rodinná sestava jedné z kapel a bedlivě zkoumali každý pohyb, odtrh, skluz, škrk a dříst, protože tam to prostě všechno hrajou jinak no… 🙂

Po koncertě se hromadně odjíždělo na večeři a jam-session, který spočíval v tom, že jsme hráli ještě jeden blok v restauraci k poslechu a tanci. Cesta přes město byla doprovázena ohňostrojem, ke kterému jsme se celou dobu blížili, ale fakt nevím, pro koho byl 🙂 Zmíněná restaurace byla v nějaké nákupní galerii, takové české Futurum, či jak to nazvat, a bylo tam ještě víc lidí, než na koncertě. Po zavíračce se kapely přesunuly s celým „štábem“ a na hotel, kde započaté konverzace v asi pěti jazycích a pití nedopitých nápojů pokračovalo až do pěti do rána.

Pak již nastala nejméně příjemná část víkendu, téměř tisícikilometrová cesta domů, z toho ani metr po dálnici. Měli jsme tedy asi třináct hodin na zhodnocení celé akce. Nutno podotknout, že opravdu stála za to, ať již po muzikantské stránce, tak i z toho prostého důvodu, že jsem za celý víkend nemuseli sáhnout do peněženky pro ukojení běžných tělesných potřeb, navázali jsme mnoho zajímavých muzikantských i osobních vztahů a vůbec … 🙂 Na takové akce se prostě nezapomíná. Na tomto místě musím poděkovat lidem, kteří udržují vzájemné česko-polské vztahy na provozní teplotě a díky nimž se tento „zájezd“ uskutečnil, tedy Pepovi „Mlokovi“ Grimovi z Music Clubu Tequila a Tadkovi Chlabiczovi z Oczka. Tak zase někdy v Pobaltí…

Za kapelu Křeni

Ondra Kozák

Více fotek na www.sweb.cz/modrestranky

Zdroj: Ondra Kozák