La Roche Bluegrass Festival 2011 v Savojských Alpách

O loňském festivalu jsem vám toho zde na BGCZ.net napsala v minulosti už spoustu. Letošní, již šestý ročník, byl ještě lepší. Nechci se opakovat, a tak zmíním především to, co se od loňska změnilo. Teď již tradičně největší evropský bluegrassový festival se konal ve dnech 3. až 7. srpna v půvabném středověkém francouzském městečku La Roche-sur-Foron na úpatí Savojských Alp. Začínal tentokrát již ve středu a já tam jela jako vždy se svými německými přáteli.

Středeční večer byl na programu bluegrass na ulicích a v místních hospůdkách. Byli jsme po cestě značně vyhládlí, a tak nás překvapilo, že nikde nebyla možnost se o půl šesté najíst. Prý ve středu večer se skoro nikde nevaří, ať prý přijdeme zítra, či v pátek. A večeře se podává až po osmé hodině. Po dlouhém hledání jsme objevili pizzerii a pizzu si donesli do pivnice, kde hráli Holy Water z Holandska. Celý večer jsme pak obcházeli co se dalo, všude chvíli poslouchali, a zase pokračovali o dům dál. Poměrně brzy jsme se šli ubytovat do katolického internátu. Tentokrát žádné ponocování, byla jediná možná noc se pořádně vyspat.

Ve čtvrtek ráno jsme se vydali na výlet do Chamonix. Podle předpovědi mělo sice pršet, ale už po pár kilometrech se nám zjevil Mont Blanc v celé své kráse a s modrou oblohou v pozadí.

Prošli jsme se po městečku, moji kamarádi bohužel na žádnou lanovku jít nechtěli a na vandrování také moc nejsou. Podřídila jsem se tedy většině, ale i tak jsme toho viděli až až. Odpoledne zpět. Ve VIP stanu si vyzvednout visačky a denní příděl „eurochů“ (festivalového platidla) a zelený kelímek na nápoje. Byl to opět „zelený festival“, kde se třídily odpadky a do ničeho jiného se nenalévalo.

O půl sedmé to vypuklo. Na pódiu se shromáždili všichni účastníci třídenní bluegrassové dílny, která festivalu předcházela. Zahráli nám tři písničky: Cripple Creek, New River Train a Hot Corn, Cold Corn… Moc jim to šlo a lektoři, kterými jako vloni byli členové americké kapely Hickory Projekt a Sue Thompsonová, jenom zářili s tím, že tolik dobrých studentů ještě neměli.

První oficiální kapela byla maďarská Poa Pratensis, která hrává občas i v Česku. Moc se mi líbili. Jako další přišla snad nejdivočejší bluegrassová skupina, jakou jsem kdy v Evropě viděla: Dr. Bluegrass & The Hillbilly 8 z anglického Brightonu. Dlouhovlasí hoši a děvčata to pěkně roztočili, a při pohledu na hory kolem jsem si připadala jako na festivalu Telluride, nebo Rocky Grass v Coloradu… Bluegrassovou píseň o počítačích a emailech jsem také slyšela poprvé v životě… Výborně hráli a předvedli super show. Nedivím se, že hrají všude, kde se dá, a každý si je rád poslechne.

Obecenstvo se uklidnilo při švýcarské Elenor, novém triu kolem talentované zpěvačky a písničkářky Tabey Anderfurenové. Pak přišla další divočina v podobě holandského tria Holy Water, kteří hrají hlavně tradiční country z 50. let, rockabilly a rock&roll. Vždy zaručeně výborná show. Jejich basista Dave Mac Gillavry studuje v Brně češtinu a kytarista Chris, také mluvící trochu česky, je mladší bratr Nizozemšťana Ralpha Schuta z kapel G-Runs & Roses a slovenského Bluelandu. Dohráli kolem půlnoci a my odjeli na ubytovnu, před kterou již pilně jamovali muzikanti z Holandska a Německa. Otevřela jsem si okno a měla to jako ukolébavku.

Pátek nás opět uvítal sluníčkem. Po snídani jsme odjeli do města, ostatní šli na procházku kolem výkladů či památek a já do svého oblíbeného obrovského zámeckého lesoparku. Kolem poledne opět hrály kapely v hospodách a kavárnách po celém městě. Nejdéle jsme se zdrželi u našeho Country Cocktailu, anglických divochů Dr. Bluegrass & The Hillbilly 8 a Roots & Gallots z Walesu.

Po krátké siestě na ubytovně jsme dorazili na festival zrovna když začínala španělská Autopista 6, letos posílená o zpěvaččinu čtrnáctiletou zpívající dceru. Měli velký úspěch. Po nich se shromáždili na jevišti pořadatelé v čele s panem starostou a festival byl oficiálně zahájen.

A už zde byla první soutěžící kapela – Funny Grass z Českého ráje. Moc jim to šlo! Bluegrass proplétali s irskými písněmi a všichni z nich byli nadšeni. A nás, jedenáct mezinárodních porotců, čekalo těžké rozhodování. Další soutěžící byli z německého Freiburgu – Blue Side of the Town, patřící k německé špičce a předvedli také výbornou show.

Na scénu nastoupil slovenský Blueland, se kterým hraje na banjo Nizozemšťan Ralph Schut. Hoši jsou vynikající, jak instrumentálně, tak pěvecky. Jistě o třídu lepší, než ti předcházející.

Po nich přišly na scénu americké hvězdy Kathy Kallick Band z Kalifornie. V kapele jsou otec a syn Greg a Danny Boothovi (dobro a basa), mandolinista Tom Bekeny a krásná, orientálně vypadající houslistka Annie Staninec s českými kořeny. Hrají jak tradiční, tak modernější bluegrass a mají hodně vlastní tvorby. Senzace! Na pár písní si pozvali italského mandolinistu z kapely Red Wine, Martina Coppu. To byl nářez!

Večer zakončila jedna z nejstarších francouzských kapel Bluegrass 43. Bratři Jean-Marc a Jean-Paul Delonovi na kytaru a banjo, Phillipe Ochin – mandolína a Alain Audras na basu. Moc krásně zpívají a vidět je živě je pro mne vždy velký zážitek. Vznikli v roce 1983.

Jelikož bylo již po půlnoci, moji spolubydlící chtěli odjet a já byla také nějaká znavená, s těžkým srdcem jsem odjela na ubytovnu. Tím pádem jsem přišla o festivalové sessiony. Naštěstí venku opět jamovali ti včerejší, a tak se mi krásně usínalo.

A už tady byla sobota. Program začínal ve dvanáct hodin a otevřela jej skupina GrassRoad z Prahy. Všem se moc líbili, slyšela jsem mnoho hlasů, že je škoda, že nesoutěžili.

Další kapela byla opět česká – Veget. Francouzské publikum potěšily jejich různobarevné barety. Na poslední písničku si ho nasadila i jejich zpěvačka Lenka Krausová. Jednu chvíli si k base pozvala spoluhráče a zahráli nám čtyřručně. Velice efektní! Bluegrass s příchutí folku. Pak nastoupili Roots & Gallots z Walesu. Ti se mi líbili už loni, a nejvíc tehdy jejich zpívající banjista, o kterém jsem se dozvěděla smutnou zprávu, že letos v dubnu odešel do nebeské kapely… Byli ale opět výborní!

Program na festivalovém prostranství pokračoval koncertem pro děti – hrála jim kapela Lonesome Day z Bretaně. Pak se děti, kterých tam bylo požehnaně, přestěhovaly nahoru do pavilonu, kde si mohly malovat, vyrábět jednoduché hudební nástroje atd. Na prostranství je vystřídali dospělí, kteří se učili tančit Square Dance.

V místní hudební škole zatím probíhaly Master Workshops – bluegrassové dílny na všechny běžné nástroje. V pět mělo být nějaké hudební překvapení a tím nebyl nikdo jiný, než ti mladí angličtí divoši, kteří měli tak velký úspěch už ve středu.

Další, pro změnu švédská kapela Le Chat Mort (Mrtvá kočka) měla výbornou zpěvačku, ale jinak mne jejich muzika moc nenadchla, basistka vypadala, že každou chvíli usne, a tak jsme s Lenkou Krausovou šly na pivo. Prý se ale záhy probudili a vjel do nich temperament. Asi jsme tedy o něco přišly… Bulharská Lilly of the West nám opět představila novou kapelu. Stálicí, kromě Lilly, v ní je jen basistka Svoboda, která teď studuje v Česku. Bluegrassu tam sice moc nebylo, ale jejich swingovky a jiné věci byly moc příjemné.

Prvními soutěžícími večera byli moji oblíbení Holanďané Lazy Tater. Jedni z těch, co se mi při jejich „ukolébavkách“ tak pěkně usínalo. Znám je mnoho let, ale tak dobré jsem je ještě neslyšela. Zařadila jsem je taky okamžitě mezi favority. Pak nastoupila poslední dnešní soutěžící kapela, Blackjack. Obecenstvo snad zapomnělo i dýchat, aby jim ani jeden tón neunikl. Pro mnohé byli vítězové jasní…

Americké hvězdy Hickory Project hráli jako páni bozi, fantasticky rozehraní po týdnu, kdy vyučovali na dílnách. Chvílemi zněli jako celý symfonický orchestr. Také jsem je tak výborné ještě nezažila…
To se již v dálce začalo silně blýskat.

Zlatou hvězdou večera byli loňští vítězové G-Runs ’n Roses. Jenomže se při jejich vystoupení otevřelo nebe a spustilo na nás kýbly vody. Pár stovek nadšenců ale ani to neodradilo a u pódia bylo narváno, že by tam neproběhla ani myš.

Zbaběle jsme utekli do VIP stanu a jelikož pršelo čím dál tím víc, odjeli na ubytovnu. Prý pak později následoval nádherný session. Člověk holt nemůže být všude. Celou noc lilo a mělo pršet také celou neděli. Jaké tedy bylo milé překvapení, když nás nedělní ráno uvítalo opět sluníčkem.

V neděli dopoledne jsme byli pozváni s čestnými hosty a muzikantskými hvězdami na slavnostní recepci na radnici u pana starosty. Hickory Project a Kathy Kallick nám tam potom společně zahráli a zazpívali.

Odpolední program zahájili Angličané Hillbilly Hiccups – pěkný standard. Po nich kanadská multiinstrumentalistka Heather Joycová s dlouhokrkým folkovým banjem, inspirovaná Petem, Mikem a Peggy Seegerovými, Woody Guthriem či Richardem Thompsonem. Žije v Paříži a učí na písničkářských dílnách. Bylo to zajímavé!

První soutěžící dne byli ostravští Blue Rej, bývalí členové legendární Modřiny, či Bluegrass Comeback, kteří rejdí v mnoha stylech a hlavně nádherně zpívají. V oblibě mají hlavně písničky Seldom Scene a Honza Meisel je takový malý český John Duffey. Začali zpívat převážně česky, což někteří porotci reklamovali, že jim nerozumí o čem zpívají. Když pak spustili anglicky, tak se to uklidnilo. Mně se ale líbili a moc! A když spustili svou poslední Hitparade of Love, již dávno bylo obecenstvo jejich.

Melting Time z Budapešti předvedli spíš popík, než bluegrass, nedávno jim utekl kytarista, tak měli náhradního. No, nebyla to má parketa. I když měli krásné texty i melodie. Další holandská kapela Except-2, to už bylo jinší kafe. Jejich basistka a zpěvačka Mireille Schinkelshoek zpívá jak anděl a nádherné byly i její duety s kytaristou Ruud De Bruinem. Velice příjemná muzika. Také patří už dlouhá léta k mým oblíbencům.

Poslední z deseti soutěžících kapel byl náš Country Cocktail, legendární bratři Kryštůfkové s Jardou Chmelem a Richardem Hamouzem. Na tomto festivalu hráli již mnohokrát a všichni je tam mají rádi.

Zatímco jedenáctičlenná mezinárodní porota odevzdala své výsledky a organizátor Christopher odešel počítat body, na place hrála dívčí kapela Abigael’s Orchestra z Grenoble. Měla tam spoustu fanoušků a byl to docela zážitek je poslouchat. A to už se nechal vidět pan starosta a jiní hodnostáři a chystalo se vyhlašování vítězů.

Já žhavila foťáky, ale byla jsem odvolána s tím, že Blueland už odjel a mám za ně převzít cenu. Soutěž vyhrál náš Blackjack, na druhém místě slovenský Blueland a třetí místo zaslouženě obsadili Lazy Tater z Holandska. A bylo po slávě!

Z kapely Lonesome Wally jsem toho moc neviděla, neboť jsme se věnovali oslavě česko-slovenského bluegrassu ve VIP stanu a ochutnávali tu obrovskou flašku piva vítězného Blackjacku, kterou jsem pomalu neuzvedla a loni si o ní myslela, že je to šampus.

Když se vše trochu uklidnilo, nastoupila americko-česká kapela Field & Thompson Band, složena ze Sue Thompsonové a Jamese Fielda, kteří společně vystupovali poprvé. Posílili je Ondra Kozák, Petr a Pavel Brandejsovi.

Festival vyvrcholil velkým ohňostrojem. To tady ještě nebylo! Po ohňostroji, přesto, že byl nedělní večer, skoro jedenáct, pořád ještě zůstávalo mnoho set lidí na poslední senzační místní kapelu Howlin Fox, která nás obveselovala při té obrovské vichřici loni v tělocvičně. A stálo to za to. Poprvé jsme i my odjížděli až v pondělí.

Festival senzační, rekordní návštěva, vystřídalo se tam nejmíň 10 000 lidí. Neplatí se tam žádné vstupné, lidé přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce. Většina zůstává. Letos vyšlo i počasí. Já měla bohužel poslední den smůlu. Jeden z nedělních silných větrných poryvů mi odnesl ze židle papír s poznámkami, zatímco jsem fotila. A jistě ho nějaký pořádný Francouz našel, zvedl a hodil hned do koše, neboť je tam tak čisto, že by se pomalu dalo ze země i jíst. Takže jestli jsem něco zapomněla, není to tak úplně moje vina.

Kdybyste se příští rok někdo chystal na dovolenou tím směrem, určitě stojí za to se tam zastavit, poslechnout si dobrou muziku a ochutnat, co se tam vaří v těch obrovských pánvích. Celé město žije bluegrassem a nikde jinde jsem nezažila, aby se na festivalu podílelo 160 místních dobrovolných pomocníků. Příroda kolem je nádherná a Mont Blanc hned za rohem. Město La Roche sur Foron, stejně jako německý Bühl, soutěží o titul Bluegrassové město Evropy. Díky jim všem!

Lilka Pavlak, 10. 8. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics 28. 8. 2011)