Laurie Lewis, Tom Rozum a Red Wine v Alpách

V březnu přijeli na pozvání italské kapely Red Wine do Evropy Laurie Lewis a Tom Rozum z Kalifornie. Po obrovském úspěchu, který měla před dvěma lety jejich první Bluegrass párty v Janově pořádaná u příležitosti třicátých narozenin kapely, se rozhodli si to letos zopakovat.

Na té první vystupoval jako host Tim O’Brien. Tentokrát si pozvali Laurie a Toma, se kterými již několikrát vystupovali v Americe. Druhá párty se v Janově konala o víkendu 19. až 20. března 2010. A naštěstí se jim podařilo sehnat jeden společný kšeftík také ve Švýcarsku, v Interlaken, a to už 13. března.

Interlaken je pro mne přece jenom blíž než Janov, tak jsem se vydala tam. Počasí bylo úplně senzační, vybrala jsem si tedy cestu vlakem přes Lucern a hory. Mohla jsem si oči vykoukat! My tady v Bülachu máme celou zimu většinou mlhu a najednou toho sluníčka! Udělala jsem spoustu fotek z okna vlaku a myslela přitom na píseň od Blue Highway „Through The Window Of a Train“. Reklama na koncert slibovala „White mountains & Blue Grass“, tedy bílé hory a modrou trávu, a já si k tomu ještě dodala „& Blue sky“ – modrou oblohu. No, myslím, že té modré bylo až až…

Kapela přijela na soundcheck (zvukovou zkoušku) pozdě. Cestovali z italského Torina a také se nemohli vynadívat na hory a často zastavovali na focení. Já se zatím během čekání vydala na procházku kolem Brienzkého jezera.

Koncert zahájila kapela Red Wine v osm, o půl hodiny později, než bylo naplánováno. Nevím, zda je všichni znáte, a tak vám je raději představím. Martino Coppo, hlavní zpěvák a mandolíňák, Silvio Ferretti – banjo, jeho dvacetiletý syn Marco Ferretti – kytara a na basu, co tvrdí muziku, hraje Stefano Cavallo.

Zahájili písní „Blue Night“ – no, už zase to modro… Spousta dalších následovala. Největší úspěch měly píseň od Barryho a Holly Tashian „Two Ways To Fall“ a Silviova instrumentálka nazvaná „Misleading“. Po písničce „Little Blackbird“ pozvali na scénu své vzácné hosty.

Laurie pozdravila obecenstvo německy a lidi šíleli nadšením. Tím se ale její slovní zásoba v němčině pro ten večer vyčerpala, a tak dál už pokračovala anglicky. Své vystoupení zahájili instrumentálkou od Billa Monroa „Golden West“ (věnoval ji na počest festivalu v Kalifornii). Pak Laurie chtěla, aby něco zazpíval Martino. Ten se sice bránil, že ještě zpívat nepřestal, ale nakonec spustil „Bartender Blues“ od Jamese Taylora. Laurie se přidala a bylo to moc hezké.

Laurie a Tom potom předvedli zdvojené housle u ortodoxně známé písničky „Miss The Mississippy And You“ černošského bluesového zpěváka a kytaristy (1924 – 1997) Jimmyho Rogerse. Laurie vesele jódlovala a pak prohlásila, že je asi velmi odvážné, přijet si z Ameriky zajódlovat do Švýcar… Obecenstvo se mohlo uchechtat!

V dalším setu po přestávce již zůstali na jevišti jen sami dva s Tomem. Začali hrát „Beaver Creek„ a několik dalších písní z jejich posledního cédečka Blossom. Na přání nám předvedli krásnou píseň od Louvin Brothers „I Wish I Had a Dream…“ .Laurie povídala, že moc ráda jezdí do Švýcarska, kde má spousty přátel a všem nám věnovala svou píseň „Old Friends“. Další z obecenstva si přál slyšet „My Dixie Darling“ od Carter Family….

Večer ubíhal jako voda. Pak Tom prohlásil, že je tady moc suchý vzduch, že musí něco udělat s kobylkou na mandolíně a zmizel. Laurie na to, že celý večer se Sylviem čekali, až někdo přetrhne strunu nebo něco podobného, aby si mohli spolu zahrát nějaké old time banjo & fiddle tunes. To jim tedy šlo výborně. A když se Tom vrátil, zazpíval nám nádherné tango.

Jeden z největších zážitků večera byl, když se celá kapela shromáždila před jevištěm a bez mikrofonu spustili „Who Will Watch The Home Place?“… Skoro celý sál zpíval s nimi a nejeden tajně zamáčkl slzu.

Měla to sice být píseň poslední, ale přece jsme je nemohli nechat odejit jen tak. Vrátili se a zazpívali „Old Kentucky Home“, ale ani pak se jim to nepodařilo. Přišla jedna ženská z publika s tím, že hraje na foukačku a moc ráda by si s nimi zajamovala. Prý má děsnou trému, ale na druhou stranu taky měla velkou odvahu. Zahráli nám společně „Rocky Road Blues“ a vyšlo to nad očekávání velmi dobře.

Koncert mel končit v deset, kvůli veřejné dopravě, ale bylo již skoro jedenáct když jsme se rozcházeli. Libovala jsem si, že nemusím klusat na poslední vlak, který už byl v tahu. Pořadatelka Martina mi zajistila ubytování s muzikanty. To jsem ještě netušila, že budou bydlet v rozkošném starém zámečku.

Klaus, Martinin přítel, se předvedl jako skvělý kuchař, a tak po skleničce červeného vína servírovaného Red Wine (slovní hříčka – v angličtině je to lepší: red wine with Red Wine) v salónku, jsme se odebrali na slavnostní večeři do jídelny. Povídalo se ještě dlouho do noci.

Ráno jsem se vydala na obchůzku po okolí, udělat zase spoustu fotek. Po skvělé snídani nastalo muzicírování v salónu. Martina i Klaus vytáhli své mandolíny, aby si na ně Martino zahrál. Silvio je doprovázel na klavír. Bylo veselo, ale já musela spěchat na autobus.

Protože se hory v mezičase schovaly do oparu, vybrala jsem si tentokrát cestu přes Bern. Po chvíli jsem vylezla z autobusu a šla dál pěšky kolem Thunského jezera podívat se na ostrůvek Grundeinseli, kde se v červenci koná bluegrassový festival (o jeho 24. ročníku jsem psala tady na BGCZ.net vloni v září). Poprvé jsem ostrůvek viděla prázdný. Doufala jsem, ale marně, že si z něho třeba přece jen vyfotím panorama čtyřtisícovek Eigeru, Panny a Mnicha. Hory se už bohužel, stejně jako v létě na festivalu, neukázaly. Tak tedy dál kolem jezera do Thunu na vlak. Ale stejně té krásy bylo za ten víkend až do aleluja a člověk nemůže mít všechno…

Ahoj Lilka v Bülachu, 22. března 2010 (pro bgcz.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics, 23. března 2010)