Když už jsem zůstala v Česku, abych mohla na plzeňský koncert Jardy Pertlíčka, spojila jsem to ještě s pražským koncertem Malina Brothers a legendárních Traperů Roberta Křesťana v novém Mlejně v Praze. Pozvala mne tam před časem Majka Navrátilová. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem si ten pobyt prodloužila. V úterý nato sice měli hrát v Brně, ale to já již s konečnou platností musela být pryč.
Na pódium nastoupili tři bratři Malinovi, nejmladší Pepa houslista, Pavel „Zajda“ s kytarou a ten večer měl pro mne premiéru na autoharfu, Luboš „Máča“ – multiinstrumentalista s banjem. Čtvrtý v jejich sestavě byl basista Pavel „Pája“ Peroutka. Sice „Nemalina“, ale všichni z nich pocházejí ze stejného města – Náchodu. Pojí je také to, že v minulosti hrávali muziku, na které vyrostli a dodnes ji mají rádi v náchodské hospodě zvané „Peklo“.
K první písni „Když náš táta hrál“ si přizvali dobristu Luboše „Nožku“ Novotného z Druhé trávy. A hned po prvních tónech bylo obecenstvo jejich. V repertoáru mají kromě Greenhornských hitů také písně Miroslava „Skunka“ Jaroše. Tento jejich starý kamarád emigroval do Německa v roce 1980. Několik z nich Luboš natočil s Wabi Daňkem na cédéčka Nech svět, ať se točí dál (2002, Universal Music) či A život běží dál… (2009, Universal Music). Jistě všichni znáte alespoň Skunkovo „Montgomery“.
Po „Feleeně z El Pasa“ nám zahráli nádhernou instrumentálku „Edinburghské květiny“ (Flowers of Edinburgh). Bratři prý se mezi sebou nemohli domluvit, kdo je povede, tak se šéfem této formace stal Pavel Peroutka. Pája nám pak zazpíval „Love Please Come Home…“. Na instrumentálku „Home Sweet Home“ si Zajda přinesl autoharfu a moc mu to s ní slušelo. Další byla nádherná novoakustická instrumentálka „Dračí sluj“ (nebo snad studna?). Pokračovali Zelenáčskou „To bylo v Dakotě o vejplatě“ a následovala další krásná „Skunkovka“ Lady Yesterday. U ní znovu na dobro exceloval Nožka.
Zajda i Máča moc krásně zpívali. Hlavně Máču máme možnost slyšet jen velmi vzácně. O Pavlovi to všichni ví už dávno. Jejich set zakončila instrumentálka „Flint Hill Special“. Přirovnala bych tuto sestavu k Nashvillským The Sidemen ze Station Inn. Všichni super muzikanti, co hrávají s jinými hvězdami, a kapela dohromady prvotřídní! Doufám, že je zase někdy uvidím!
A pak se již na scéně objevili brněnští Trapeři – úplně první kapela Roberta Křesťana. Z původní sestavy v nich zůstali Robert „Šlach“ Křesťan, Pavel „Páca“ Petržela a Petr „Pedro“ Surý. Protože Robert, jejich tehdejší banjista a hráč na velký buben již na banjo přestal hrát, pozval si jako náhradu za sebe svého dlouholetého souputníka Luboše Malinu. Sestavu doplňuje na foukací harmoniku a zpěvem Tomáš „Krab“ Buzek.
Robert nám povykládal, jak v sedmé třídě se spolužákem o přestávce hrál Foggy Mountain Breakdown a kolem běžel „deváťák“, který jeho spolužákovi vytrhl kytaru z ruky a s Robertem pak skladbu dohrál sám. Ten divoký deváťák byl Páca a spolu pak záhy, někdy v roce v roce 1971 – 72 založili Trapery. Kapela vydržela skoro sedm let, než pak společně s Pácou odešli k Poutníkům. Traperským repertoárem byly americké melodie, hlavně písně od Krise Kristoffersona, na které Robert psal texty. Většinou s originály buď nesouvisely vůbec, nebo jen mlhavě… Ale už tehdy se Robert pokoušel o svoji vlastní tvorbu, kdy vznikly mimo jiné například nádherná „Dívko…“ či „Královna cest“.
Robert vyslovil své obavy, že když už kvůli Máčovi přestal hrát na banjo, neboť ten byl vždycky lepší, co když se lidem zalíbí i Lubošův zpěv? Zahájili mou nejmilejší „Královnou cest“, následovaly další, jako „Balada o cínových vlnách“, „Kecavej ďábel a já“, „Dostal jsem facku od silnice“, „Jesse Younger“ a spousta jiných. Končili písní „In The Pines“. Publikum se mohlo utleskat.
Potom Robert pozval na pódium všechny účinkující a společně s celým tím plným sálem si zazpívali „Pojďme se napít“. Většina obecenstva to vzala doslovně… No, bylo to senzační a konečně jsem mohla v klidu a bez lítosti odjet zpátky do Švýcar.
Lilka Pavlak v Bülachu, 7. 2. 2011 (pro bgcz.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics, 7. 2. 2011)
Autor fotografií je Lilka Pavlak