Součástí Evropského bluegrassového summitu 2013 byl velkolepý koncert, který se uskutečnil v sobotu 16. března 2013…

Do vyprodaného sálu pražského hotelu Pyramida se sjelo na čtyři stovky bluegrassových nadšenců. Přivítal nás všechny Rosťa Čapek a Ivana Louková, která překládala jeho slova pro mezinárodní hosty do angličtiny.

Jako první nastoupila na scénu krásná bulharská zpěvačka Lilly Drumeva – Lilly of the West a přátelé a předvedli nám pár písní. Jako první slavný hit Walkin´ After Midnight od legendární Patsy Cline. Doprovázeli ji italský mandolinista Martino Coppo, na basu Pavel Brandejs, na banjo jeho bratr Petr, a na housle Pepa Malina. Jejich vystoupení zakončila gospelem I´m a Pilgrim. Lidem se moc líbila.

Rosťa se rozpovídal o tom, jak se náš kamarád Dagfinn Pederson asi před deseti lety rozhodl naučit své norské krajany hrát bluegrass a uspořádal na svém festivalu v Risoru bluegrassovou dílnu, kam si jako věrozvěsty pozval muzikanty z Čech a Slovenska. Dílna se každoročně s česko-slovenskými lektory opakuje a výsledky jsou opravdu znát!

Na důkaz toho vystoupil poprvé v Čechách šestičlenný norský blegrass string band Brokeland Bullets. Hráli a zpívali jako o život, jak bluegrass, tak old time s heslem „když bluegrass, tak s modrou basou!“ Měli pořádný drive, měli šmrnc. Všech šest bluegrassových nástrojů, kytara, banjo, housle, dobro, mandolína, basa a sem tam oživené ještě foukačkou. Na rozdíl od jiných evropských kapel předvedli i několik vlastních písniček v norštině, to také jistě odkoukali od nás. Opravdu nádherné aranže, výborné vokály, byla radost je poslouchat. Obecenstvo si vytleskalo přídavek.

Jako další nastoupil snad jeden z nejlepších evropských mandolinistů Martino Coppo z italské kapely Red Wine. Zahrál nám na Rosťou vyrobenou mandolu písničku Some Day You Will od nedávno zesnulé americké zpěvačky a písničkářky Liz Meyer… Věnoval ji nejenom Liz, ale také jejímu přítomnému holandskému manželovi Pieteru Groenveldovi.

Na loňském summitu se rozhodlo nastartovat zvláštní EBPPP – European Bluegrass Pioneer and Personality Projekt. Cílem bylo vybrat a ocenit nejvlivnější osobnosti evropské bluegrassové scény, kteří se nejrůznějšími způsoby podíleli na popularizaci a rozšíření bluegrassu v Evropě. Tyto osobnosti navrhovala a vybírala nezávislá komise expertů ve složeni Richard Hawkins z Irska, Paolo Dettwiller a Brunno Steffen ze Švýcarska, Eberhard Finke, vydavatel časopisu Bluegrass Bühne z Německa, Christian Seguret z Francie a moje maličkost. Komisi předsedal bez možnosti hlasování Martino Coppo. Letos bylo vybráno šest osobností, které obdrželi ocenění European Bluegrass Pioneer (Evropský průkopník bluegrassu). A ceny se slavnostně předávaly právě na tomto koncertu.

Nastal ten slavnostní okamžik a Martino Coppo pozval na jeviště prezidenta EBMA Petra Brandejse, jeho předchůdkyni Angeliku Torrie a Christophera Howard Williamse, který jako první přebral cenu pro francouzského průkopníka, mandolinistu Micka Larie. Ten se ve Francii stal legendou, ale bohužel nás v roce 2007 navždy opustil.

Italským oceněným průkopníkem se stal Silvio Ferretti, který společně s Beppe Gambettou založil kytarové duo v roce 1975. Potom z kytary přešel na banjo, a tak záhy vznikla kapela Red Wine. Dalším vyznamenaným byl snad první bluegrassový anglický banjista Pete Stanley, začínající s bluegrassem již koncem padesátých let. Bohužel se ze zdravotních důvodů nedostavil, což mrzelo hlavně mne, neboť jsem ho naposled viděla asi v roce 1976.

Teprve třetího průkopníka jsme mohli spatřit na vlastní oči. Arne Sorensen kvůli slavnostní ceremonii na poslední chvíli přiletěl z rodného Dánska. Podobně jako náš Marko Čermák si v šedesátých letech sám postavil banjo podle modelu od Pete Seegera a v roce 1971 založil první dánskou bluegrassovou kapelu s názvem Grasshoppers…

Snad nejvšestrannější z nizozemských průkopníků je již výše zmíněný snad nejlepší holandský zvukař Pieter Groenveld od Strictly Country Records. Tak jen krátce. V bluegrassovém dění je od roku 1968, byl na turné v Austrálii, Izraeli a z Ameriky si přivezl manželku Liz Meyer, která se stala hybnou pákou EBMA a EWOB festivalů v Holandsku. Pieter pronesl dlouhosáhlou děkovnou řeč a dojatý k slzám její památce svoje vyznamenání věnoval.

Českými bluegrassovými průkopníky byli nesporně staří dobří Greenhorni, tak zcela výjimečně vyznamenání dostala celá původní kapela a ne jenom jednotlivec. Pro cenu si přišel Marko Čermák a namísto nepřítomného Honzy Vyčítala člen jejich poslední sestavy, Medard Konopík. Když měl Marko odcházet z jeviště, následoval dlouhatánský potlesk ve stoje. Je to opravdu živá legenda. Kde by asi byl bez něj český bluegrass? Všichni si ho moc vážíme. Byl šťastný, že ocenění dostal právě v této pro něj nelehké době. Je po operaci obou rukou a snaží se hrát aspoň trochu tak jako dřív a vrátit se do bluegrassového světa.

Jako pohlední byla oceněna Bluegrassová osobnost roku, a tou se stal irský muzikant, písničkář a zpěvák Niall Toner, který se této muzice věnuje již pětačtyřicet let a je prvním Irem, který má nahrávací smlouvu s prestižní americkou společností Pinecastle Records.

Po té slávě nastoupili další legendy, manželské duo z Colorada Joan a Pete Wernickovi. Prozradili nám, že jsou spolu šťastně oddáni již 44 let a Joan, přezdívaná „Colorado Song Bird“, věnovala píseň Rose Of My Heart od Johnnyho Cashe všem přítomným šťastným manželským párům. Nádherná byla i její verze písně Maple´s Lament, kterou prý zpívala Laurie Lewis, když ještě vlastnila obchod s houslemi a snila o tom, že je javor, ze kterého se mají udělat housle. Nádhera, naskočila mi husí kůže.

Pete Wernicka aneb Dr. Banjo známe například z kapel Country Cooking, Hot Rize a Red Knuckles & the Trailblazers, Flexigrass (dříve Live Five), nebo Pete a Joan, či jako pořadatele Bluegrassových campů. Mnoho let byl také prezidentem Mezinárodní asociace IBMA. Už dávno mi říkal, že by si chtěl zahrát v Čechách a teď se mu to tedy konečně vyplnilo. O víkendu 22. až 23. března zrealizuje svůj první bluegrassový Evropský Jam Camp v pražském hotelu Svornost a pak se s Joan vydají dál do Německa a Švýcarska.

O přestávce následovala autogramiáda a muzikanti prodávali svá cédéčka. Druhou část koncertu zahájili Copáci z Plzně. Moc jsem z nich ale neviděla, neboť jsem byla v zákulisí. No, však je vídám každou chvíli…

Na scénu nastoupila americká legenda Bill Keith. Rosťa nám prozradil, že jeho hru na banjo doma poslouchal již jako čtyřletý chlapec, protože oba jeho na banjo hrající rodiče byli jeho fanoušci. Bill Keith se nesmazatelně zapsal do historie bluegrassu. Nejenom tím, že již před padesáti lety hrával jako první Yankee, muzikant ze severského Bostonu, s Otcem bluegrassu Billem Monroem. Tehdy se mu říkalo Brad Keith, podle jeho prostředního jména Bradford. Bill Monroe zkrátka nechtěl mít v kapele dva Billy. Původně ovlivněný Pete Seegerem a později Earlem Scruggsem vynalezl svůj vlastní melodický, neboli chromatický styl. Kolem poloviny šedesátých let ho Earl Scruggs, který neuměl noty, požádal, aby mu napsal tabulatury jeho melodií pro svou novou učebnici na pětistrunné banjo. Bill také později zdokonalil Scruggsovy přelaďovače, které ve své vlastní konstrukci dodnes vyrábí jako Keith Tuners (Keith Pegs).

Bill Keith zahájil vsedě klasickou kompozicí J. S. Bacha. Dál pak pokračoval, teď již ve stoje, směsí instrumentálek, které hrával s Billem Monroem – Devil´s Dream a Sailor´s Hornpipe… Pověděl nám, že melodie staré skotské balady Auld Lang Syne z osmnáctého století se v Americe tradičně zpívá přesně o půlnoci na Nový rok, všichni se drží za ruce a vzpomínají na staré dobré časy a vzdálené přátele. Melodii nám zahrál za pomocí svých přelaďovacích strojků „Keith Pegs“ a píseň věnoval Markovi Čermákovi, prvnímu českému banjistovi, se kterým si léta psal a před sedmnácti lety se i poprvé setkal. Fotila jsem je předtím spolu v zákulisí.

Rosťa nám prozradil, že s Billem Keithem bude v pondělí natáčet Marek Eben jeden ze svých pořadů Na plovárně. Tak se máme na co těšit. Také to, že ho napadlo dát dohromady tři banjisty, kteří spolu ještě nikdy nehráli. Byli to Bill Keith, Pete Wernick a Petr Brandejs. Den předtím měli první společnou zkoušku. Tohle banjové trio pak doprovázeli Martino Coppo s mandolínou a Pavel Brandejs s basou. Zahráli nám medley Foggy Mountain Special, Pine Country Breakdown, Flint Hill Special, Groundspeed a Earl´s Breakdown. Pak se k nim přidali další muzikanti, houslista Jirka Králík, se kterým se seznámili a byli jím nadšeni na pátečním nočním sessionu a kytarista Marek Macák, syn Honzy Macáka, zakladatele Banjo Jamboree, nejstaršího bluegrassového festivalu v Evropě. Bill s Petem se střídali, a tak jsme mohli slyšet Salt Creek, který Bill nahrál s otcem bluegrassu Billem Monroem, Dixie Breakdown, Armadillo Breakdown z dob kapely Country Cooking, Blackberry Blossom a nakonec Brandejsovu Hopsa Hejsa.

Pak pozvali na jeviště Copáky a norské Brokeland Bullets a nastalo „grand finale“. Zazněla několikaminutová instrumentálka Old Joe Clark, kde se všichni muzikanti vystřídali v sólech. Poslední měla být Will The Circle Be Unbroken, kterou začal Míša Leicht zpívat česky. Další sloku pak Joan, Martino a tak to šlo dál… Obecenstvo ale pořád nemělo dost a vytleskalo si další, teď již opravdu poslední přídavek.

Pete Wernick se zeptal, kolik lidí tady hraje na banjo a zvedlo se tolik rukou, že to nemohl ani spočítat. Tak je všechny pozval na svůj Jam Camp a spustili instrumentálku Cripple Creek, kterou znají snad všichni banjisté na světě. Tu bych ještě zvládla dokonce i já sama. Jelikož obecenstvo se nedalo utišit, koncert definitivně zakončili písní Two Dollars Bill…

Opravdu jedinečný koncert skončil a nejenom já na něj budeme dlouho vzpomínat. Díky Rosťo, díky Ivano a díky EBMA. Celý summit se konal pod záštitou senátu, a tak velký dík patří i senátorovi Ing. Petru Bradskému.

Lilka Pavlak v Brně 23. března 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 24. března 2013)