Mezinárodní festival v La Roche-sur-Foron 2012 – reportáž

V půvabném středověkém francouzském městečku La Roche-sur-Foron, na úpatí Savojských Alp, se letos ve dnech 1. až 5. srpna konal již posedmé největší evropský bluegrassový festival. Předcházela mu třídenní bluegrassová dílna, lektoři byli z americké kapely Hickory Project, plus několik špičkových francouzských muzikantů.

Jela jsem jako vždy se svými německými přáteli již ve středu. Bylo nádherné počasí a na dálnici žádné náklaďáky, neboť Švýcarsko slaví 1. srpna svůj státní svátek (1.srpna 1291 se na louce Rütli sešli zástupci tří lesních kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden a vytvořili „Věčný spolek“. Položili tím základy k pozdější švýcarské konfederaci).

Do La Roche jsme dorazili odpoledne a město již hučelo bluegrassem. Hrálo se skoro před každou hospůdkou či kavárnou. Skončili jsme u hospody, kde hrála výborná mladá a temperamentní old- timová americká kapela Bearfoot. Sešly se kolem pěkné davy. Pak se začalo blýskat a spadly první kapky, tak honem „domů“. Z dálky bylo slyšet střídavě hromy a rány od ohňostrojů. Vítr je zřejmě přinášel asi ze Ženevy, která je vzdušnou čarou poměrně nedaleko. Bouřka se rychle přehnala, a tak jsme se šli podívat, co se kde děje…

Před ubytovnou jamovala moje oblíbená holandská kapela Lazy Tater. Přála jsem si sice jen ukolébavku na dobrou noc, ale hráli tak nádherně, že z mého úmyslu jít spát záhy sešlo.

Ve čtvrtek jsme se po snídani vydali na výlet do nedalekého starobylého městečka Annecy. Moji přátelé chodí rádi pomalu, brzo jsem se od nich trhla, abych toho viděla co nejvíc. Na rozdíl od nich běhám skoro klusem. A k vidění tam toho byla opravdu spousta. Napřed jsem si vyběhla na hrad, prolezla tamní rozsáhlé muzeum, a potom procházela uličky a kostely ve starém městě. Herberta & Company jsem našla v hospůdce, kde se nikdo neměl k tomu, aby mi přinesl objednané pivo, neboť byl čas oběda a tam kdo nejí, má smůlu – jo, sladká Francie…

Stalo se mi to stejné včera večer s kávou ve třech různých lokálech, tak na pivo „sklo“ a dál běhat po památkách. Auto bylo zaparkované na čtyři hodiny v přístavu, tak ještě pobíhat kolem toho nádherného jezera a natočit si do flašky ze studny vodu – místo piva, co na něj byla chuť. Klobouk jsem zapomněla na ubytovně a bylo asi 33° ve stínu, který se povětšinou nekonal…

V šest večer to vypuklo. Na pódiu se shromáždili všichni účastníci třídenní bluegrassové dílny a předvedli svůj minikoncert. Hrdí lektoři je pozorovali a povzbuzovali.

První oficiální kapela byli Francouzi Bluegrass Deluxe – standardní klasika. Irské Watery Hill Boys jsme také měli možnost už vidět včera ve městě. Tildon Krauz (USA/F) nazývají svůj hudební styl Rabbit folk. Moc mne ta jejich „zaječí“ muzika ale nenadchla.

Zato moji staří známí Hickory Project z Pennsylvanie – to bylo jinší kafe. Výborní jako vždy, ať ve zpěvu, či v rychlých instrumentálkách. Ne nadarmo si je tam každoročně zvou jako lektory na dílnu. Škoda, že chyběli basák Steve Belcher a banjista Billy Gilmore, ale na basu výborně hrála a zpívala Jillian, partnerka jejich šéfa a mandolinisty Anthonyho Hanninghama. Kytarista Mark Morris a houslista Coleman Smith zářili jako obvykle jak pravé hvězdy. Hraní skončilo před půlnocí. Nebyla jsem nějak ve své kůži, tak jsem šla poměrně brzy spát.

Moc jsem toho ale nenaspala – byl úplněk. Mé vlčí pudy z minulého života mi v takových nocích nedají spát. Ráno po snídani se se mnou začal točit svět a nebyla jsem schopná skoro vstát, před očima černo. Trošku jsem byla vyděšená, neboť podobné stavy neznám. Lazy Tater se o mne vzorně starali, nosili mi chladné nápoje, meloun a slané dobrůtky. Trošku jsem to asi s tím včerejším sluníčkem přehnala. Do večera už mi ale bylo lépe a mohla jsem opět chodit. A pak už na mne čekaly pracovní povinnosti člena desetičlenné mezinárodní poroty. Festival začínal opět v šest a otvírala ho vynikající česká skupina BG Bazar. Zpívali napůl česky, napůl anglicky, výborná zpěvačka Alena Vítová byla pro mne premiéra. Ve svém repertoáru mají mnoho písní od kytaristy a banjisty Jardy Handlíře, který hraje jak s nimi, tak i s Handlem, a proto mohla soutěžit jen jedna skupina z nich. Škoda, měli obrovský úspěch. Snad se jim to povede na rok.

První soutěžící byla nová česko-slovenská kapela East–West, kolem slovenského kytarového mága Miška Vavra a Ondry Kozáka, který ovládá mandolínu i kytaru stejnou měrou. Na banjo hrál Filip Baťo a na basu Erik Banič. Psala jsem vám o nich v minulých článcích (Mistři akustické kytary a Jamboree Strakonice). Ti to pěkně rozjeli a lid žasnul nad jejich perfektní muzikou. Mnozí (pochopitelně i já) je tipovali na vítěze.

Další v řadě byli Madaři Poa Pratensis, se dvěma Slováky, dobristkou Adrienn Bodyovou a banjistou Milanem Ikhardtem. Jejich zpěvačka Katrin Dabousová má přímo andělský hlas. Nemají rádi smutné negativní písničky a jejich muzika je velice osvěžující. Hrávají poměrně často i v Česku. Ale už jsem je zažila v lepší kondici. Asi nebyl zrovna jejich den.

Lazy Tater, moje nejmilejší holandská kapela, se loni umístila na třetím místě, letos jim to šlo ještě lépe. Jejich hlavní zpěvák Ronnie Snippe má nádherný hlas a celá kapela krásné vokály, moc ráda je poslouchám. Znám je už léta.

Po nich nastoupila americká old – timeová kapela Bearfoot, která to roztočila ve městě už ve středu večer. Na pódiu byli už trošku učesanější a něco mi tam chybělo, když měl každý z nich před sebou mikrofon. Nejvíc se mi líbila jejich houslistka Angela Oudeanová a zpěvačka Nora Jane Struthersová. Kapela pochází z Aljašky, nyní mají sídlo v Nashvillu. Viděla jsem je tam vloni na podzim v trošku jiné sestavě.

Největším zážitkem pozdního večera byla francouzská, tedy spíš mezinárodní Turquiose, kde místo zaneprázdněného Christiana Segureta hostoval italský mandolinista Martino Coppo z Red Wine. Zpěvačka Natalie Shelarová je původně z Arizony, na kytaru hraje Jean-Marie Pieschuitta a na banjo jeden z nejlepších francouzských banjistů Jean-Marc Delon (známý z legendární kapely Bluegrass 43). Kapelu znají i v Americe, jsou to napůl profíci. Senzace! Museli přidávat, což jim jako poslední kapele bylo dopřáno. Jinak to přísný časový rozvrh obvykle nedovolí. Tentokrát nebylo žádné veselení po koncertě, zítra na nás čekal náročný den.

V sobotu v jedenáct jsme jako porotci byli pozváni s festivalovými hvězdami na radnici ke starostovi. Je to každoroční sláva s malou recepcí a oficiálními řečmi. Starosta, který před sedmi lety ještě neměl ponětí, co je to bluegrass, se dnes stal naštěstí jeho největším stoupencem a celé město během festivalu bluegrassem žije. Letos už měli přes 180 dobrovolných pomocníků, kde jinde se to najde?

Sobotní program začínal v poledne. Zahajovala maďarská skupina Acoustic Processing Unit a po nich následoval český Giant Mountains Band s americkým frontmanem Lucienem Holmesem. Také měli na to, aby soutěžili, ale co se dá dělat, vzali jenom deset kapel. Byli výborní a všem vyrazili dech, když jednu americkou písničku zazpívali přeloženou do francouzštiny. Obecenstvo se mohlo utleskat. Jde vám to super, hoši! Po nich následující Holanďanka Liz Meestersová si místo ohlášené kapely přivedla pár přátel. Pěkné, ale nic moc.

Lonesome Day, jejíž jádro tvoří kytarista Jean Paul Raffin a harmonikářka a zpěvačka Marion Thebaultová, hráli místo Nashville Airplane, kteří nemohli přijet. Přivedli si posilu, banjistu a mandolinistu. Moc se líbili. Jako duo jsme je také zažili ve středu ve městě. Zahráli set na hlavní scéně, a pak se přesunuli zahrát do pavilonu, kde probíhal program pro děti.

Následovala přestávka, během které se v hudební škole konal Master Workshop. Obyčejně to bývají dílny pro jednotlivé nástroje, ale tentokrát to bylo pojato jako setkání tváří v tvář s festivalovými hvězdami. Byly tam kapely Ronnie Bowman Band, Hickory Project a spousta jiných muzikantů, kteří odpovídali na otázky publika a sem tam i něco zahráli a zazpívali.

Po přestávce jsem byla zvědavá na legendární ruskou kapelu Kukuruza, jejíž vznik se datuje již z druhé poloviny sedmdesátých let. Přemýšlela jsem o tom, zda tam vůbec někdo z té bývalé sestavy zůstal. Peter Rowan vždy básnil o jejich zpěvačce. Nevím jak v Čechách, ale v Americe je v devadesátých letech znal kde kdo. Zahráli nějaké country a pár ruských písní…

První sobotní soutěžící, italský Bluegrass Stuff kolem mandolínového virtuosa Massima Gattiho, se na svoje vystoupení pečlivě připravili. Muzikanti byli nádherně oblečeni do různobarevných sak a moc jim to slušelo. Bohužel, vystoupení jejich nové sestavy něco chybělo. Nejen tanec kolem mikrofonu, nějak se jim nedařil ten správný kontakt s obecenstvem. Jedním slovem mne zklamali.

Zato slovenská kapela Candy Floss (taky jsem již o ní několikrát psala) se dvěma zpěvačkami Patricií Pivoluskovou a Simonou Šmidtovou, která hraje výborně na banjo, kytaristou Dušanem Hroncem, snad nejlepším slovenským mandolinistou Michalem Barokem a vynikajícím houslistou Michalem Kováčem a basistou Antonem Národou, zaujala obecenstvo na první pohled. Nádherně zpívají i hrají, je radost se na ně dívat i poslouchat. Jasní favorité!

Legendární belgická kapela Sons of Navarone patří už dlouhá léta k mým nejoblíbenějším. Loni jsem je tipovala na vítěze, ale kvůli nemoci nakonec nemohli přijet. O to víc jsem jim držela palce letos. Skvěle zpívají i hrají a také je radost na ně koukat. Zkrátka byli vynikající. Jejich mandolinistu Thierryho Schoysmana jste již měli možnost vidět jako banjistu kapely Rawhide ve Strakonicích, na kytaru hraje Jef van Peer, na basu Quido Bos a na banjo Eugene O’Brien.

Slavnostní ohňostroj byl původně plánovaný na konec festivalu v neděli v noci. Kvůli děsně nepříznivé předpovědi počasí jej pořádající přeložili na sobotu, a tak vypukl úderem desáté. Byl jedním z nejkrásnějších, které jsem kdy zažila. Rakety létaly za hudebního doprovodu nádherného Appalachian Concerto od Krüger Brothers. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Magický moment!

A už zde byly hlavní hvězdy ze zámoří – Ronnie Bowman Band. Ronnie je nejenom vynikající zpěvák, ale hlavně píše nádherné písničky a výborně hraje na kytaru, jeho žena Garnet s ním zpívá, banjista Cory Walker hrál donedávna se Sierrou Hull. Kapelu doplňuje mandolinista Chris Harris a basák Greg Martin. Zahráli spoustu Ronnieho hitů, jako Cold Virginia Night, Man I Try To Be, Three Rusty Nails a další. Nádhera! Ke konci jejich setu se začalo blýskat…

Už po půlnoci nastoupili loňští vítězové, česká kapela Blackjack. Nebe se otevřelo a vylilo na nás kýble vody a většina obecenstva se prchla schovat. Přesně, jako když loni začali hrát předloňští vítězové, G-Runs’n Roses… pak pršelo celou noc. A letos to dopadlo úplně stejně. Zřejmě tamní nebe nějak vítězům nepřeje…

V neděli ráno v devět hráli v kostele na mši Bluegrass Stuff, ale kvůli balení jsme to nestihli. Ještě pořád pršelo, ale během snídaně ze šedých mraků začalo trochu prosvítat modro. Vyjeli jsme včas, abychom určitě nepromeškali první polední kapelu.

Moc jsem na ni byla zvědavá a mé očekávání ještě překonala. Dvorak Bluegrass String Quartet hraje ve složení Raphaél Maillet – housle, Gil Lechanal – basa, Giles Rezard – banjo a Dorian Ricaux – kytara a mandolína. Učarovala jim Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka a hlavně jeho Americký quartet v F duru, který vznikl během Dvořákovy návštěvy Spojených států v roce 1893. (Před několika lety jsem se tam vydala po jeho stopách a navštívila mimo jiné americké městečko Spillville v Iowě, kde je dodnes silná česká komunita, a na Dvořáka s láskou vzpomínají. Tam také toto dílo vzniklo. Měla jsem v úmyslu o té návštěvě a starých českých komunitách v Minnesotě, Illinois, Chicagu, Iowě či v Severní Karolíně něco napsat, ale ještě mi na to nevyšel čas. Materiálů mám spousty, snad se k tomu někdy dokopu. Létám pravidelně do Ameriky od sedmdesátých let, ale poprvé jsem tehdy objevila staré krajany a Sokoly, kteří dodržují tradice už více než sto let.)

Každopádně kapela zahrála Americký quartet v F duru o čtyřech větách (původně pro dvoje housle, violu a cello) v bluegrassovém obsazení. Zahájili skladbou Cheyene, a pak již přišel na řadu koncert. Přestávky mezi jednotlivými větami prokládali americkými bluegrassovými či western-swingovými skladbami. Měla jsem celou dobu husí kůži a na festivalovém plácku by bylo snad slyšet spadnout jehlu. Jako jediná kapela měli standing ovations – potlesk ve stoje a byl jim dovolen přídavek. Myslím, že by to byla bomba na každém českém festivalu. Pořadatelé, kdo byste měli zájem, dejte mi vědět. Hoši by si rádi zahráli v pravém domově Antonína Dvořáka… Kromě koncertu Krüger Brothers jsem takovou nádhernou klasiku na festivalu ještě nezažila. Po nich nastoupili jediní Švýcaři – Bluegrass Family – kapela, která hraje už 36 let. Moc se líbili.

První soutěžní kapelou byl rakousko-český New River Train s banjistou Tarasem Ševčíkem z Bad Ischlu, Mildou Tomanem, Michalem a Filipem Hromčíkovými z Brna (otec a syn). Nádherné vokály, repertoár dalece přesahující bluegrass. Udělali si tam spoustu nových fanoušků! Další kapela byla francouzská Grassy Point, veteráni slavného festivalu v Toulouse před třiceti lety. Myslím, že letos to byla ta nejslabší sestava.

Zato český Handl pěkně přivedl publikum do varu. Krásné aranže, výborná instrumentální práce a nádherné vokály. Lenka Krausová zářila jak sluníčko, zpívala jak slavice, předvedla super basové sólo a jak se hraje na basu lžičkou. Radim Duda dělal divy s mandolínou, Jardu Žantu si snad někdo pamatujete jako bývalého banjistu z Modrotisku. Tak dobře hrát jsem ho ještě neslyšela, překonával se v krásných backupech. Jarda Handlíř exceloval jak na dobro, tak na kytaru, a to celé doplňoval můj ne moc známý Jaromír Janda s mandolínou a houslemi. Ti tedy určitě svůj velký den měli! Výborně!

Poslední soutěžní skupina byla italská 0039 (tak se přejmenovala bývalá milánská Bononia Grass, když vyměnila tři členy kapely – podle telefonního předčíslí Itálie 0039). Výborní muzikanti jeden vedle druhého, dobrista Paolo Ercoli, basistka Maria Grazia Branca, Luca Bartolini na kytaru, Gianni Stefanini na mandolínu a na banjo syn od banjisty z Red Wine, se kterými hraje na basu, Marco Ferretti. Toho jste již taky měli možnost vidět v Česku.

Poslední festivalová kapela byla opět česká – Grass Road kolem Petra Třebického mladšího. Skupina, ve které jsou hned tři děvčata. Také se moc líbili, ale měli smůlu, protože ke konci setu se opět otevřelo nebe. Pořadatele chtěli sice následující vyhlašování cen přesunout do tělocvičny jako loni, ale déšť trochu ustal, tak se přece jen konalo venku.

Letošní vítězové:

Evropskou kapelou roku 2012 se stali z velkým předstihem Sons of Navarone z Belgie, kteří si to víc než zasloužili za ta dlouhá léta, co nás obšťastňují nádhernou muzikou. Na druhém místě se umístili, také velice zaslouženě, Holanďané Lazy Tater. Třetí místo obsadila vynikající slovenská kapela Candy Floss. Čtvrtí byli italští 0039, pátý český Handl. Pak už to bylo s body hodně těsné, však se také do soutěže dostalo deset kapel z pětatřiceti přihlášených. Srdečně gratuluji nejen všem vítězům, ale i všem účastníkům soutěže, protože letos to bylo nabité jako nikdy a příčka byla hodně vysoko.

Festival byl jako vždy senzační, potěšilo mne, že za mnou přišli dvojí návštěvníci z Čech s tím, že se tam po přečtení mého článku rozhodli jet, a že se jim tam moc líbilo. Už se těším na příští rok!

Fotky si můžete prohlédnout zde:

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.4010048383280.2156225.1643360008&type=3&l=4ca4143dfc

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.4013554550932.2156326.1643360008&type=3&l=d1882794f7

Lilka Pavlak v Bülachu, 11. srpna 2012 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 24. srpna 2012)