Mezinárodní festival v La Roche-sur-Foron 2013 – reportáž

Letos od 31. července do 4. srpna se konal již osmý ročník tohoto nádherného festivalu v půvabném středověkém městečku La Roche na úpatí Savojských Alp, nedaleko Mont Blancu. Organizovali ho jako vždy Christopher Howard William a Diddier Phillipe za bohaté podpory města a skoro dvou stovek místních dobrovolníků. Píšu o tom každý rok, tak se nechci moc opakovat, soustředím se na podstatné věci. Letos se ho zúčastnilo dvaatřicet skupin ze sedmnácti států…

Přijeli jsme tam s mými německými přáteli ve středu odpoledne, ubytovali se v internátě a vyrazili do ulic. Středeční večer byl jako vždy věnován bluegrassu na ulici a v místních hospůdkách. Prošli jsme město a první zastávka byla v kavárně na náměstí, kde se chystala ke hraní větší skupina starších Angličanů, které tam vídáme každoročně popíjet pivo a jamovat. Letos se dali dohromady pod názvem Le Sac en Pastique. Hned jsem je přejmenovala na Plastikové pytlíky. Kdyby nezpívali anglicky, mohla to klidně být naše typická začátečnická trampgrassová kapela.

Sem tam jsem si odskočila poslechnout i jiné kapely, v blízké cukrárně hrálo francouzské trio After Grant Projekt. Moc pěkná muzika s výbornou zpěvačkou. Kluky znám z jiných kapel. Přestěhovali jsme se do další hospůdky pod podloubím, kde se místo ohlášených Švýcarů Bluegrass Gang chystal k hraní náš Bluegrass Bazar. Sešel se tam pěkný dav diváků, loni si udělali spoustu fanoušků. Byli plní elánu a hráli jako o život, na té ulici se mi líbili ještě víc než později na pódiu. Super!

Už jsem tam na ně zůstala až do konce, a pak rychle do pivnice naproti radnice, chytnout místo na festivalové hvězdy, moji v posledních letech nejoblíbenější americkou kapelu Frank Solivan & Dirty Kitchen. Kapela se chystala ještě večeřet, tak se s nimi všemi pozdravit a vyfotit. A to co pak následovalo, bylo fantastické. Hráli jako bohové. Vzpomněla jsem si se smíchem, jak mne Frank kdysi v Nashvillu lákal, ať si přijdu poslechnout, že dává dohromady kapelu. Když jsem pak slyšela, že tam hraje i můj oblíbený banjista Mike Munford, příště mě už ani přemlouvat nemusel. Časem vyměnil basáka i kytaristu a teď s ním hraje na basu Danny Booth, který byl v La Roche předloni s kapelou Kathy Kallickové, a na kytaru virtuózní Chris Luguette. Když jsem letos posílala nominace na ceny IBMA, byla jejich kapela zastoupena všude. Měli hrát hodinu, ale očividně si to užívali a na hodinky nekoukali. Tak následoval jeden přídavek za druhým.

Ve čtvrtek jsme se po snídani vydali na výlet do Annecy, nádherného městečka na břehu stejnojmenného jezera. Po neblahých loňských zkušenostem s úžehem jsem si v první řadě s sebou vzala klobouk a plavky. Herbert a spol. vyrazili do města a já si šla napřed zaplavat. Město muselo počkat… Vrátili jsme se odpoledne, posádka auta si dělala siestu, já čekala, že přijede moje kamarádka Wendy a vyzvedneme ji na nádraží. Vzbudili se ale pozdě, a tak jsme Wendy našli až u VIP stanu.

Festival každoročně zahajují absolventi předcházející třídenní dílny. Letos jich bylo příliš mnoho na jednu třídu, tak byli rozděleni do několika skupin. Hrdí lektoři, muzikanti z Frank Solivan Bandu a pár těch nejlepších francouzských, je dirigovali. Odvedli moc dobrou práci.

V sedm nastoupilo první oficiální duo z Velké Británie Steve & Greta. Hrají spolu již přes třicet let. Po hodince je vystřídala ruská skupina Grass Pistols. Moc mne nenadchli. Další v řadě bylo holandské trio JOE, to byla velmi příjemná muzika.

Ve čtvrtek tradičně účinkují skupiny, které nejsou vyloženě bluegrassové. V deset nastoupily na scénu naše Berušky aneb Ladybirds. Viděla jsem je naposled ještě jako děti, udělaly pěkný skok dopředu a obecenstvo bylo nadšené. Poslední kapela se jmenovala Field & Thompson – kolem Američanů Jamese Fielda a Sue Thompsonové. Ostatní jejich členové byli z Francie, Anglie a náš slovenský dobrista Henrich Novák. Pěkně zpívali, však také Sue Thompsonová vyučuje vícehlasé harmonie. James Field začal svou hudební kariéru v legendárních New York City Ramblers společně s Davidem Grismanem.

To už posádka našeho auta společně s Wendy byla na cestě na ubytovnu. Jela jsem po skončení festivalovým busíkem s přáteli z Holandska. V přízemí internátu jamovali Giant Mountains Boys…

V pátek v době oběda se zase hrálo po hospůdkách ve městě. Tradičně jsem se po snídani vydala na procházku do svého oblíbeného lesoparku. Ze zastávky na věži nebylo nic, byla zavřena. Škoda, viditelnost byla výjimečně dobrá. Každoročně tam po cestě pojídám ostružiny, ale letos ještě byly zelené… Do města jsem se vrátila právě včas, abych stihla začátek Giant Mountains Boys, kteří v poledne začínali hrát v kavárně u pošty. Přátelé mi tam už drželi místo. Hoši byli výborní, obecenstva požehnaně. Poslouchali jsme je celou jejich hodinu a posunuli se o lokál dál až na Berušky – Ladybirds. Děvčata tam měla také dav nadšených diváků, na jiné skupiny jsme ani nešli. Odpoledne jsem si i já dala siestu, večer mě již čekala práce porotce.

Hlavní večerní program vypukl v šest. Zahajovala ho holandská skupina kolem dcery Rienka Janssena – Liz Meestersové, s názvem Janis McCoury and the Wall of Sound. To zrovna nebyla moje parketa… Po jejich setu se na pódiu shromáždila místní honorace v čele se starostou Michelem Thabuisem. Pořadatelé nás všechny oficiálně a velmi srdečně uvítali.

Na scénu nastoupila první soutěžící kapela Giant Mountains Boys a vypálili na nás bluegrass jak řemen. Většinou vlastní skladby s anglickými texty od jejich mandolinisty a zpěváka Luciena Holmese. Měli obrovský úspěch. Po nich nastoupil výborný slovenský Blueland s jejich hard driving bluegrassem a krásnými vokály. Slyšela jsem hlasy kolem, že to bude těžké rozhodování… Poslední soutěžící skupina byli slovensko-čeští East-West. Ti tomu dali korunu. Znám je od jejich úplných začátků, ale to co ten večer předvedli, bylo neuvěřitelné. Výborně hoši! Během jejich vystoupení se již chystaly první festivalové hvězdy, Kanaďanky Oh My Darling. Však jste je již měli možnost vidět na loňském Banjo Jamboree v Čáslavi. Sestava až na novou houslistku stejná a snad se ještě vylepšily. Super holky!

Celý den jsem se těšila na moji oblíbenou švédskou kapelu G2. Také ty znám od jejich úplných začátků a jdou nahoru jako rakety. Všichni jsou potomci švédských bluegrassových průkopníků a to G2 znamená vlastně druhá generace. Viděla jsem je naposled před třemi lety v Nashvillu a jejich basáka předloni na Bean Blossom v Americe, kde hrál a zpíval s Jamesem Kingem. Hoši udělali v Americe velkou kariéru a je to evropská špička. Kdybyste měli možnost je někde vidět, určitě neváhejte! Na jednu písničku si pozvali svého kamaráda, hvězdu Franka Solivana, a ten si to s nimi viditelně užíval. Lákali mne sice, ať tam zůstanu, že pak bude jam-session, ale měli kolem sebe pořád takové davy fanoušků a lovců autogramů, že jsem ve dvě raději odjela posledním shuttle busem.

Sobota byla pěkně nabitá. O půl desáté jsme (naše jedenáctičlenná mezinárodní porota a zámořské hvězdy) byli pozváni na slavnostní recepci u starosty na radnici. Tam již čekalo celé organizační komité. Bouchlo šampaňské, všichni si připili na zdraví a úspěchy festivalu. Letos se to obešlo bez muziky, jenom se povídalo, Frank dostal nějakou medaili a nakonec jsme se všichni vyfotili.

Po cestě na festival jsme se stavili na kafe, protože nám na radnici po šampusu sice kávu nabídli, ale ty hrníčky tam měli miniaturní a v nich kafe ani ne na dva prsty. Snídani na internátě jsme promeškali, začínala až o půl desáté. Tak si dát pořádné presso, neboť festivalové instantní bylo jako voda. To bylo snad jediné, co mi tam nechutnalo, jídlo ale bylo výtečné

Program začal v pravé poledne. Jako první nastoupila na scénu litevská skupina Mag Grass, ve které hrál i člen poroty Algirdas Klova. Další byli výborní Švédové John Henry. Poslední před přestávkou švýcarské trio Moon Rise, kde na banjo hraje syn patriarchy Bluegrass Family – Tom Bodenmann.

Mezi třetí a pátou si mohl každý vybrat, co chtěl. Konala se otevřená scéna se čtyřmi kapelami, dětský program či muzikantská dílna Master Class. Rozhodla jsem se pochopitelně pro to poslední. V hudební škole, kde měly být jednotlivé třídy, bylo jako v peci, tak se muzikanti rozhodli, že udělají jen jeden společný band workshop – kapelní dílnu venku na zahradě.

Sešla se tam opravdu špičková sestava. Ondra Kozák a Miško Vavro – East-West, Ralph Shut – Blueland, Frank Solivan, Danny Booth, Mike Munford a Chris Lougette – Dirty Kitchen, Dannyho přítelkyně Amanda Kerr na housle a Eda Krištůfek. To, co předváděli, většině přítomných vyrazilo dech. Byl to zážitek na druhou!

Večerní program zahájila polská kapela GG Aqustic, po nich výborní Rockhouse Pilfer z Irska. Ti to tam pěkně roztočili. V soutěžním bloku byli první v řadě Blue Quitach z Francie. Příjemná muzika, ale žádní favorité. Po nich nastoupil Bluegrass Bazar, ti byli výborní, ale v hospodě ve středu měli větší šmrnc. Zajisté k favoritům patřili, zpočátku bylo ale slyšet pár chybiček. Poslední kapela byla vynikající slovenská Candy Floss, která se vloni umístila jako třetí. Patří k mým oblíbencům a vždy si ji moc ráda poslechnu. Už jsem o ní také tady několikrát psala… Uváděl ji francouzsky jejich houslista Michal Kováč.

A pak nastoupila bombastická americká kapela Frank Solivan and Dirty Kitchen. Co o nich napsat? Samé superlativy! Na několik skladeb si pozvali na jeviště houslistku Amandu Kerr, přítelkyni jejich basisty. To, co pak následovalo, byla přímo akustická smršť. Možná. že tuctovému divákovi byla snad patnáctiminutová novoakustická improvizace trochu dlouhá, zato muzikanti poslouchali s otevřenou pusou. Někdy si myslím, že dostat Franka či Mika z pódia, když jsou v ráži, musel by je někdo odstřelit. Vzpomínám si na jeden večer v Louisvillu, když začal hrát Mike Munford, Chris Thile a Bryan Sutton, každá skladba trvala víc než hodinu a lidem kolem padaly brady. V tom je Frank stejný šílenec jako Chris Thile. Kdyby mohli, jistě by hráli celou noc. A člověk mého ražení by se uposlouchal k smrti…

Ale lonští vítězové, Belgičané Sons of Navarrone, již byli dávno připraveni ke svému závěrečnému setu. Poslední roky, vždycky v sobotu, když měla ta nejlepší kapela loňského roku začít, tak se otevřelo nebe, spustila se průtrž mračen a zůstali jen ti skalní diváci. Letos snad poprvé se festival obešel bez deště. Tak mi bylo trochu líto, že při jejich perfektní muzice a hlavně zpěvu mnozí diváci odcházeli, neboť už bylo dávno po půlnoci a ta předcházející smršť je zřejmě úplně vyčerpala…

Věděla jsem, že musím hned ráno balit, protože okamžitě po vyhlášení výsledků odjíždíme, tak i tu noc jsem odjela, ještě než začal jam-session. Už holt nevydržím to, co dřív…

V neděli ráno kamarádka Wendy vyrazila do kostela, kde na mši každoročně jedna kapela zpívá pár gospelů. Letos to byl Giant Mountain Band. Bohužel jsem to promeškala a prý to bylo moc hezké.

Po snídani dokončit balení a pak jsme se vydali do města. Dnes naposledy jsme si ve VIP stanu vyzvedli poslední příděl Eurochů, oficiálního festivalového platidla. Chvíli popovídat s přáteli a hned bylo poledne.

Festival zahájila maďarská skupina Annietime. Po nich nastoupili naši Sem Tam. Moc jsem se na ně těšila a jako vždy nezklamali. Ačkoli zpívali většinou česky, udělali výborný dojem. Byli holt originální, a to se lidem líbí… Po nich už přišla na řadu první soutěžící kapela, Francouzi Tony D & The Old Jims. Mě moc nenadchli, dost rušil jejich hlasitý buben, který banjista ovládal nohou. Watery Hills Boys z Irska předvedli pěknou old time muziku, chvílemi s autoharfou, ve stylu Carter Family. Moc se mi líbili, ale do favoritů měli daleko. Italská 0039 – což je telefonní předčíslí Itálie – byli vloni čtvrtí. Nejvíc se mi líbí jejich dobrista Paolo Ercoli a mladičký banjista Marco Ferreti, syn Silvia z Red Wine. Basistka Maria Grazia Branca měla zlomenou nohu. Snad proto si na jednu písničku pozvali jako překvapení Franka Solivana – tentokrát s cellem – to zde ještě nebylo. Sice by se to v soutěži nemělo, ale byl to jeho nápad si s nimi zahrát, a moc o to stál, tak jim to prošlo.

Poslední soutěžící byl náš Handl. Kapela vyhrála jako Evropská kapela roku na EWOB v Holandsku a bude nás příští rok reprezentovat v Kentucky, na festivalu ROMP v Owensboru. Letos do Francie přijel celý český zájezdový autobus a z většiny osazenstva se vyklubal Handl Fan Club. Kapela hrála a zpívala jako o život a úspěch měla veliký.

Soutěž skončila, jedenáctičlenná porota z deseti různých států odevzdala výsledky předsedající Angelice Torrie, která je během vystoupení amerických Driftwood Fire vyhodnotila.

V sedm nastal ten slavnostní okamžik. Jako obvykle jsem žhavila foťáky, než mi bylo řečeno, že porotci musí na pódium. Wendy nebyla v dohledu, tak jsem jeden foťák vrazila přítelkyni od Franka a druhý si nechala. Po delší oficiální řeči starosty a pořadatelů byly vyhlášeny výsledky.

Na prvním místě se zcela zaslouženě umístil East-West. Měla jsem tu čest ceny převzít za ně, už byli na cestě domů. Na druhém místě náš Handl. Třetí byli 0039 z Itálie.To bylo radosti! První gratulant Frank Solivan čekal hned před pódiem…

Ve VIP stanu bouchaly flašky šampusu, rychle udělat poslední fotky a to už na mne volala posádka našeho auta, že se odjíždí. O večerní skupiny The Jolenes z Británie, naše Sunny Side a francouzsko-americké sestavy Flatland Mountaineers a Chapel Hill jsem přišla.

Co dodat: Byl to poprvé, co se festival obešel bez bouřek, průtrží mračen a deště vůbec. Toho si pak užili němečtí přátelé hned potom, co mne vysadili v Bülachu a přejeli hranice. Ale bylo to perfektní a zase máme na co vzpomínat… Už se těším na příští rok!

Linky k festivalovým albům na facebooku:

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10201090005925971.1073741843.1643360008&type=1&l=81338c2616

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10201109559014786.1073741845.1643360008&type=1&l=640e64f946

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10201096517688761.1073741844.1643360008&type=1&l=e141f486c4

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10201115536044208.1073741846.1643360008&type=1&l=86a3e5ee88

Lilka Pavlak v Bülachu, 16. srpna 2013 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 21. srpna 2013)