Mezinárodní festival v La Roche-sur-Foron 2014 – reportáž

Na tento festival se pravidelně a ráda každoročně vracím a také o něm píšu, a tak se nechci moc opakovat. Jenom tedy krátce připomenu, že La Roche je nádherné středověké městečko na úpatí Alp, položené mezi Ženevou a Mont Blankem, a týden v roce žije bluegrassem…

9. ročník tohoto mezinárodního bluegrassového festivalu v Savojských Alpách se konal v době od 30. července do 3. srpna 2014. Jela jsem tam tradičně se svými německými přáteli, Big Herbertem & spol. Po cestě pěkně lilo a dorazili jsme tam odpoledne. Ubytovali jsme se v internátě a pak vyrazili do ulic. Tam už zněl bluegrass na každém rohu.

Ve městě jsme se potkali s Eberhardem Finkem z německé Bluegrass Bühne a jeho ženou Monikou. Před hospůdkami a kavárnami se střídaly francouzské kapely Muddy Hills Boys, Watson Bridge a Silkwood, Annie Time z Maďarska, Kentucky Cow Tippers z Británie a Dr Bluegrass & Hillbilly 8, Liz Meesters z Holandska a jako zlatý hřeb Blue Highway. Všude jsme chvíli poslouchali a pak si šli objednat stůl na večeři v pivnici Brasserie Mino. Řekli nám ale, že ve středu se nevaří, ať přijdeme zítra. Večeři dostanou pouze hrající muzikanti. Jelikož se opravdu nevařilo ani jinde, skončili jsme v La Bavarin, kde se pizza podává pořád.

Opět začalo pršet, tak jsme se odebrali do pivnice, abychom chytili nějaké místo na Blue Highway. Hoši právě večeřeli a hned na mne mávali za oknem, tak jsem se šla s nimi pozdravit a hledat místo. Už tam bylo pěkně našviháno, muzikanti mi ale „zorganizovali“ židli před minipódiem. Ostatní seděli kdesi ve vedlejší místnosti.

O Blue Highway jsem už taky psala mockrát, naposled o jejich koncertu v Praze, tak jenom to podstatné. Kapela přiletěla na spřátelený Country Rendezvous Festival Craponne týden před La Roche. Odehráli koncert a v noci se udělalo banjistovi Jasonovi Burlesonovi špatně a začal krvácet. Odvezli ho do nemocnice, kde zjistili, ze mu praskl žaludeční vřed a že již ztratil spoustu krve. Jason měl nějaký čas před tím problémy – burzitidu (Pozn.: zánět tíhového váčku – burzy) na loketním kloubu (já s ním cítím, protože jsem v té době sama ještě se stejným problémem bojovala), bral na to prášky proti bolestem a prasklý vřed byl pravděpodobně následkem. Doktor mu řekl, že má naštěstí silný organizmus, jinak to mohlo být fatální. No, každopádně ho měli pustit z nemocnice až ve čtvrtek nebo v pátek, tak kapela vystoupila bez něho.

V hospodě bylo tak narváno, že se tam ani moc dýchat nemohlo a bylo mi líto těch tváří přilepených na oknech zvenku, ti chudáci asi nic moc neslyšeli… Herbert a spol. odjeli před koncem, protože prý tam nebyl žádný kyslík a slyšet taky nic. Mne pak odvezli na ubytovnu hoši z Hickory Project.

Každoročně tomuhle festivalu předchází hudební dílna, trvající od úterý do pátku. Právě tam tradičně vyučují členové Hickory Project a špičkoví místní instrumentalisté. Letos zaznamenali rekordní počet žáků, bylo jich víc než sedmdesát.

Ve čtvrtek jsme měli naplánovaný výlet do Chamonix. Všichni sice říkali, co tam, když je hnusně a nic nebude vidět, ale Herbert prosadil svou. Vyjeli jsme před jedenáctou a asi po půl hodince cesty se zčistajasna vynořil z mraků Mont Blank jako namalovaný. V Chamonix již bylo nádherně. Mrzelo mne sice, že moji přátelé nechtěli na lanovku, ale i zespodu to byl zážitek. Kouzelné městečko na procházky s podívanou na okolí, která opravdu bere dech…

Večer měli začínat na scéně o půl sedmé absolventi dílny. Dorazili jsme tam v šest a hraní už bylo v plném proudu. Prý bylo letos více tříd, než jindy, tak museli začít o hodinu dřív. Ani jsem je tedy nestačila všechny vyfotit.

Hlavní program začal o půl osmé. Jako první nastoupila osmičlenná kapela Vydraga z Litvy. Předvedli nám pestrý program. Měli dokonce i cimbál. Bluegrassem a old-time se proplétaly i jejich lidové písně. Hrál tam i jeden člen poroty, náš kamarád Algirdas Klova. Další v řadě nastoupili naši od loňska oblíbení mladí divoši z Jižní Anglie – Dr Bluegrass & The Illbilly 8 a pěkně to tam roztočili. A pak naše Berušky, neboli Ladybirds, které tam také měly od své premiéry minulý rok davy fanoušků. Holky byly ještě k tomu sexy oblečeny, tak některým mužům bylo značně horko… Potlesk sklidily obrovský! Poslední skupinou byla francouzská Timber, trio kolem francouzské country hvězdy Marie Dazzler. Ty jsem ale stačila jen vyfotit, protože po jejich první písničce byl dán posádce našeho auta pokyn k odjezdu.

V pátek jsme se po snídani zase vydali do města. Kolem poledne se opět před každou hospůdkou hrálo. Pochopitelně se taky hrálo všude možně po okolí. Já jsem šla hledat camp, kde měla stan moje holandská kamarádka Joke. Byl vedle supermarketu, blízko tenisových kurtů a taky to tam pěkně hučelo. Ani jsem nevěděla, že tam nějaký camp je. Měly jsme s Joke naplánovanou procházku po mém oblíbeném lesoparku a výstup na věž. Joke ale bylo moc horko a já se taky necítila nic moc, tak jsme se jen podívaly z věže po okolí a pak chodily od jedné hospůdky k druhé a poslouchaly. Dnes ve městě hrály skupiny Lilly of The West, Berušky – Ladybirds, Twisted Timber a Allen Family Band.

Odpoledne jsem měla v plánu kratší siestu, ale zjistila jsem, že moji neznámí sousedé zevnitř zamkli koupelnu a nemohla jsem se tam dostat, ačkoli jsem tam měla spoustu věcí (koupelna zde byla mezi dvěma pokoji společná). Tak jsem sháněla, kdo by to otevřel, zkoušeli jsme to vším možným, ale marně. Na telefonu řekli, že za půl hodiny někdo přijde, ale ani za hodinu se nikdo nekonal. Herbert a spol. zatím odjeli do města. Konečně po páté mi to přišla správcová otevřít. Nechala jsem sousedům vzkaz, ať to prosím již nezamykají… (Prý se ten stejný problém vyskytl vloni, ale ještě to nikdo nespravil). Potom poklusem do města, protože o půl šesté byla plánovaná schůze poroty. Doběhla jsem tam bez dechu o pět minut později a naštěstí nebyla ani poslední…

Večerní program zahájila v šest francouzská skupina After Grant Project. Po nich se na jevišti sešli pořadatelé, Christopher Howard-Williams a Didier Phillipe s novým panem starostou Guy Flammierem. Všechny nás srdečně přivítali a festival byl oficiálně zahájen. A již se na scéně objevila první soutěžící kapela Dunderhead ze Švédska, kterou jsem nedávno viděla v Holandsku. V La Roche byla poprvé.

Letos se do soutěže přihlásilo osmatřicet skupin. Mezinárodní třináctičlenná porota všechny anonymní nahrávky obodovala. Z těch nejlepších si vyhradil Christopher vybrat ty s nejvíc body, ale vzhledem k tomu, ze je to mezinárodní festival (a ne, jak jeden rok prohlásil, Česko-slovenský), tak na úkor některých českých kapel vzal ty nejlepší z jiných zemí, aby to bylo pestré. Celkem tedy soutěží každoročně skupin deset.

Dunderhead byli vyznamenáni jako #1 Evropská kapela roku na EWOBu v Holandsku a umístili se druzí v Audience Popularity Award – však jsem o tom psala. Nejenom ze perfektně hrají a zpívají, ale mají krásnou, něžnou zpěvačku, která jako víla před nimi tančí v dlouhých šatech. Optický dojem hraje tedy také velkou roli…

Po nich nastoupil náš starý dobrý Wyrton. Za ta léta mají v La Roche davy fanoušků. I když zpívají částečně česky, nikomu to nevadí (Francouzi taky většinou angličtině nerozumí), ale jiskry lítají z pódia do publika a zpět. Letos se jim to vystoupení moc povedlo!

Poslední ten den soutěžící skupina byla italská Blue Dust, kolem zpěváka Perryho Meroni, přezdívaného italský Lester Flatt. Mnohý z vás si ho jistě pamatuje ze skupiny Bluegrass Stuff, kde hrával i jejich banjista Dino Barbe. Založili tuto kapelu spolu. Chyběl mi ten jejich tanec kolem mikrofonu a letos i trochu temperamentu. Obecenstvo ale bylo nadšeno.

Zlatým hřebem večera se stal americký Hickory Project, který tam patří skoro k inventáři. Jako vždy perfektní. Po loňské absenci tam letos přijel znovu i jejich basista Steve Belcher. Loni na basu hrála manželka Anthonyho Hannigana Jillian. Ta měla letos víc prostoru pro své píšťaly, kterých tam ale místy bylo až moc… Ostatní členové Coleman Smith s houslemi, Mark Morris s kytarou a nový banjista, který se jmenuje Edward Lick. Také jejich dobristu Billyho Cardine jsem viděla poprvé. Kapela zahrála jako vždy fantasticky.

Na závěr večera nastoupili speciální hosté z Irska Rackhouse Pilfer. Ti mají temperamentu na rozdávání, hrají bluegrass, old-time i folk a chovají se jako rocková kapela. Záhy se před jevištěm objevili tančící a křepčící páry i jedinci. Hoši holt umí udělat tu správnou náladu. Hickory Project mne sice lákali na jam-session, ale dlouho se nic nedělo, tak jsem šla raději na shuttle bus (kyvadlový autobus). Herbert a spol. odešli, ještě než Irové začali hrát..

V sobotu dopoledne jsme – porota a muzikanti ze zámoří – byli jako každoročně pozváni na slavnostní recepci na radnici ke starostovi města. Tam jsme si připili šampusem na zdar festivalu. Ještě jednou nás pan starosta přivítal a poděkoval nám za účast. Nebylo to už tak pompézní jako za minulého starosty. Dostali jsme kávu a malé občerstvení, já udělala pár fotek…

Další novinkou byla polední scéna ve VIP stanu, otevřeném na tu dobu i pro veřejnost. Tu sobotu tam začínali Portugalci Stonebones & Bad Spagetti. Také jsem je nedávno viděla v Holandsku. Po nich nastoupili polští Bluegrass Destroyers. Od nich jsem slyšela jednu písničku a klusala na Master Workshop do hudební školy. Tam již seděli pánové z Blue Highway, Tim Stafford, Rob Ickes, Shawn Lane a Wayne Taylor a odpovídali na četné otázky z publika. Sem tam něco zahráli. Zajímavé… Bylo tam pěkně narváno.

Pak zase zpět do VIP stanu, stihnout ještě pár písniček od španělských Surrounders. Také tahle kapela se mi líbila už v Holandsku. Program na hlavní scéně zahajovali ve tři hodiny Švédové Spinning Jennies se dvěma děvčaty v kapele. Po nich naše stará známá Lilly of the West z Bulharska, francouzský Nashville Airplane a Annietime z Maďarska.

Úderem sedmé hodiny nastoupila na jeviště první soutěžící kapela, vám jistě známá Bill Faster, složená ze smetánky slovenského bluegrassu. Výborný hard driving bluegrass, obecenstvo nejvíc tleskalo u kytarových sól Dušana Hronce a mandolíně Michala Baroka. Spousta lidí kolem je typovala za favority. Mně se taky moc líbili, patří i k mým oblíbencům. Během jejich vystoupení začalo bohužel znovu pršet.

Následovali Jumper Cables, senzační mladá kapela kolem Michala Wawrzyczeka. Velká část obecenstva si Michala pamatuje z jeho minulých vítězných kapel Křeni a G-runs ’n Roses. Michalův zajímavý hlas, nádherné vícehlasy, výborné písničky, vynikající kytara Tomáše Juřeny a Dobro Zdeňka Dokoupila (které se líbilo i Robu Ickesovi) a solidní basa Pavla Dudy. I když lilo čím dál víc, lidé je sledovali bez dechu.

Poslední soutěžící skupina, moje oblíbená francouzská Springfield měla smůlu. Nejen, že se již doslova otevřelo nebe a spustilo na nás proudy vody, ale začala také pořádná bouřka. Blýskalo se nad hlavou, tak pořadatelé koncert z bezpečnostních důvodů přerušili a většina obecenstva se schovala v tělocvičně. Venku potopa, ale bouře se přehnala. Skupina Springfield se vrátila na jeviště a stále ještě v dešti dokončila své vystoupení. Byli také výborní a navíc jediní soutěžící Francouzi!

Lidé byli nažhaveni na vystoupení Blue Highway, ale lilo čím dál tím víc. Ještě než se kapela objevila na jevišti, ulička před stolem poroty se zaplnila stojícími diváky s deštníky. Když začali hrát, tak si jeden fanoušek přímo před námi vylezl na židli a nedal se zahnat. Takže jsme z kapely skoro nic neviděli. Vydala jsem se sice fotit, ale začal smrdět blesk, tak jsem kameru raději schovala. Už mi tímto způsobem jedna odešla. Jenom pár fotek z pódia bylo jakž takž bezpečných, ale i v mých kapsách už bylo mokro. Vystoupení bylo přesto vynikající. Jason, stále ještě zesláblý (pustili ho z nemocnice teprve v pátek) hrál vsedě. Pánové měli na tomto zájezdu do Francie fakt smůlu. Ale stejně se jim to moc líbilo. Museli pochopitelně párkrát přidávat.

Skoro každoročně je rezervována průtrž mračen pro loňskou vítěznou kapelu. Letos si to výjimečně vypili i jiní. Ale ani vítězové z minulého roku, slovensko-čeští East-West, tohoto nebyli ušetřeni. Vodotěsní fanoušci s ponči a pod deštníky jim zůstali věrní a hoši hráli jako bohové. Znám je od začátků, ale to, co tam předvedli, bylo to nej nej…

Pak ještě chvíli v zákulisí, udělat nějaké fotky a rozloučit se s Blue Highway, kteří brzo ráno odlétali zpět do Států. Měli zase smůlu, kvůli počasí (série tornád) byla většina navazujících letů v Americe zrušena a Jasonovi se ještě k tomu ztratilo zavazadlo. Nakonec ale přece jenom vše dobře dopadlo. Vypadá to, že letos budou mít nejúspěšnější rok. Oslavili dvacet let trvání (já se s nimi znám už devatenáct let). Jejich poslední deska The Game se pohybovala na vrcholu BG hitparády tři měsíce a právě získali devět IBMA nominací. Škoda, že na podzim nebudu na tu slávu v Americe.

Nejvíc mne mrzelo, že jsem kvůli dešti nestihla udělat fotky těch tří sobotních soutěžících kapel po vystoupení… Nebyla na mně skoro nit suchá, tak jsem odjela posledním shuttle busem na ubytovnu. Pršelo i celou noc.

Nedělní ráno bylo ještě zatažené, ale již se to pomalu vybíralo. Po snídani opět na festival. Na scéně ve VIP stanu začínala program česká skupina Twisted Timber kolem Zuzky Liškové. Byla vynikající, také patří k mým oblíbeným. Nejvíc jsem se těšila na pro mne další premiérovou kapelu Buddy Weston & Spare Parts. S Buddym jsem se seznámila na festivalu Jamboree v kanadském Carlisle v Ontariu v roce 1976. Hrál tam tehdy s Bluegrass Revival z Toronta. Dlouhá léta jsem o něm neslyšela a pak ho před pár lety potkala na Besedickém Klobouku. Teď jsem ho tedy poprvé po osmatřiceti letech viděla znovu hrát na banjo. Také ostatní členové kapely, kromě mandolinisty Vaška, kterého jsem poznala jako dobristu s kapelou BG Bazar, byli pro mne dosud neznámí, ale moc se mi všichni líbili. Kapela měla obrovský úspěch a lidé si vytleskávali přídavky. Doufám, že je tady uvidíme i narok (a pochopitelně také někde v Česku…).

První kapela na hlavní scéně byla opět francouzská Acoustic Boulevard. Hrají v ní jedni z nejlepších instrumentalistů, na banjo Giles Rezard, na kytaru Thierry Massoubre a na mandolínu náš starý známý Belgičan Jefferson Louvat. Ostatní členy kapely neznám. Hudba něco mezi Earl Scruggsem, Bélou Fleckem či klasikou. Byli vynikající! Francouzskou příchuť jim dodávala tahací harmonika.

Vedle scény již byla nachystaná slovenská tradiční kapela Šidlo. Mnoho lidi podotklo, že jako jediní byli stylově oblečeni. Muselo jim ale být v těch černých oblecích pěkně vedro. Milovníci tradice si přišli na své a mnozí je tipovali za festivalové favority. Moc krásně zpívali. Po nich následovali Kentucky Cow Tippers z Anglie, nic extra… Zato náš Country Cocktail tam měl taky spoustu fanoušků a odvedl jako vždy solidní práci. Pro mnoho diváků byl právě on předpokládaným vítězem.

Poslední soutěžící kapelou byl česko-rakouský New River Train kolem Tarase Ševčíka. Otec a syn Hromčíkovi pěkně ladili s hlasy Tarase a Mildy Tomana. Největší úspěch měl snad „a capella“ Shut De Do, kde tisíce lidí tleskaly do rytmu. Perfektní vokály jsou jejich silná stránka. Americko-anglická Allen Family Band mne moc nenadchla. Zpěvačka, ač se mnohým líbila, by mne spíš vyhnala. No, naštěstí má každý jiný vkus…

To již Angelika Torrie, prezidentka poroty, sčítala hlasy, aby mohli být vyhlášeni vítězové. Nás porotu pozvali na jeviště, takže s focením to bylo špatné. Kameru jsem měla naštěstí v kapse a Erik Banič to celé vyhlašování natočil na video a je to na Facebooku. Ceny předával sám pan starosta Guy Flammier. Jako vždy se začínalo odzadu. Na třetím místě se umístil francouzský Springfield a na druhém švédský Dunderhead. První místo zaslouženě obsadili naši Jumper Cables. Bohužel již byli na cestě domů, tak jsem cenu, teď už tam pomalu tradičně, měla tu čest přebrat já.

Všem vítězům srdečně gratuluji. Zatím se smí publikovat jen pořadí prvních pěti kapel (nechápu, proč s tím dělají takové tajnosti). Čtvrté místo také putovalo do Čech a získal ho Wyrton. Na pátém místě se umístil italský Blue Dust… Letos poprvé nebyly žádné obří láhve šampaňského, ani piva. Zato nás jako porotu čekal přípitek se šampusem, který nám donesl Didier Phillipe.

Program pokračoval francouzskou skupinou Oak, moc jsem z nich ale neviděla. Po nich se chystala Garcia Grass, pojmenovaná na počest Jerryho Garcii z Grateful Dead, který by teď někdy oslavoval narozeniny… (Pozn.: Jerry Garcia se narodil 1. srpna 1942, zemřel 9. srpna 1995). Kapelu tvořili převlečení členové Hickory Project, Jerryho pro ten večer představoval Mark Morris. Vypálili na nás Midnite, Moonlite, většinu repertoáru slavné kapely Old & In The Way a spoustu dalších. No, bylo to pěkné! Nejenom mě ale dost rušila ta píšťala, na kterou hrála Jillian. Tu tehdy jistě neměli a bylo jí zbytečně moc. Zato housle, mandolína i všechno ostatní byla čistá senzace. Ke konci se k nim přidal rozdováděný pořadatel Christopher, sám obrovský fanoušek GD. Zazpíval nám Scarlet Begonias a přidal ještě Mexicali Blues. Super! Obecenstvo šílelo… Ale všechno jednou skončí. I jejich vynikající vystoupení.

Na řadu přišel slíbený ohňostroj. Vzhledem k tomu, že 14. července na francouzský národní svátek pršelo, tak ho město přeložilo na tu neděli. Byl velkolepý! Po ohňostroji hlavně ti, co měli malé děti, odešli, ale zbylo jich tam ještě dost na závěrečný koncert Australanky Kristy Cox. Kristy v současnosti dělá kariéru v Nashvillu. Doprovázeli ji Jefferson Louvat na mandolínu, Loes van Schaijk na basu a Thierry Schoysman s banjem. Začali se secvičovat teprve v sobotu, ale šlo jim to výborně. Dívčí vokály krásně ladily a vrcholem pro mne byl duet Kristy a Thierryho If I Needed You. Vím už roky, že Thierry krásně zpívá, ale málokdy je ho slyšet sólově. Byla to nádhera na druhou.

Pak festival s konečnou platností skončil. Dál už se jen popíjelo, povídalo či loučilo s přáteli. Dunderhead sice začali hrát, ale šla jsem raději na poslední shuttle. Bylo toho, myslím, za těch pět dní víc než dost. Nezbývá, než se těšit na příští, jubilejní desátý ročník. Ráno po snídani jsme se všichni rozloučili a odjížděli domů. Byl to i přes to částečně hnusné počasí další nezapomenutelný zážitek.

 

Na FB mám opět několik fotoalb, tak se můžete podívat:

La Roche sur Foron 2014 – Part 1
La Roche sur Foron 2014 – Part 2
La Roche sur Foron 2014 – Part 3
La Roche sur Foron 2014 – Part 4
La Roche sur Foron 2014 – Part 5
Lilka Pavlak v Bülachu, 24. srpna 2014 (pro BGCZ.net upravil a doplnil Milan J. Kalinics, 8. září 2014)