Monogram a Krüger Brothers v Praze

Letošní koncert Krüger Brothers, tentokrát v kulturním centru Novodvorská, organizoval 7. dubna 2009, stejně jako vloni, Jarda Průcha a jeho Prucha Bluegrass Instruments. Pro KB to bylo poslední, v pořadí třinácté vystoupení na jejich letošní evropské šňůře. Navštívili Švýcarsko, Irsko, Velkou Británii, Německo a Česko. Ve velkém sále bylo na rozdíl od loňského narvaného Mlejna ještě několik málo míst volných. Ale kdo tam nebyl, má určitě čeho litovat.

Večer zahájil Monogram. Kluci hráli jak bohové, snad jsem je tak dobře ještě neslyšela. Nejvíce publikum řvalo při jejich superrychlé skladbě o bluegrassovém festivalu v Rumunsku. Předvedli nám také spoustu nových věcí. No, lepší předskupina tam být nemohla.

O přestávkách hrálo v předsálí bluesové duo Bena & Ptaszek, obklopeno stánky s hudebními nástroji a legendárními americkými motocykly Harley-Davidson, značky, která se na koncertě podílela jako sponzor.

Krügers nám zopakovali některé skladby, které hráli vloni, pár bluegrassových standardů, ale také spoustu nových věcí. Některé jsem dokonce slyšela poprvé i já. V hledišti byli jako diváci přítomni Janet a Greg Deeringovi, nejznámější a největší výrobci banj na světě. V Jensovi mají tu nejlepší, živou reklamu. Byli v Čechách poprvé a moc se jim zde líbilo.

Jens povídal, jak si oblíbili jako děti kytaru a banjo, neboť to byly nástroje, které se lehce daly vzít do přírody. A hrávali u hučících řek a potoků a mezitím třeba lezli po stromech. Jak se na ně ve Švýcarsku vždy koukali jako na cizince, neboť byli původem Němci. Když už byli trochu starší, potkávali v lesích skupinky taky cizinců s kytarami, mandolínami a banji, kteří zpívali u ohňů zvláštní krásné české trampské písničky. S nimi trávívali mnohé víkendy při dobrém pivu u táboráků a tam se necítili vůbec cizí. Proto je jim vždy v Čechách tak dobře. Také zavzpomínali, jak hráli poprvé na Kopidlně.

Jens měl v devatenácti letech to štěstí, že ho slyšel Bill Monroe a pozval hrát, jako svého prvního neamerického banjistu, do svých Blue Grass Boys. Jens u něj po celou tu dobu bydlel i pracoval na jeho farmě. Při mnohých rozhovorech mu Bill radil, ať raději nehraje bluegrass, protože přece není z Kentucky, a od toho že je tam on sám. Měl by se raději snažit najít svoji vlastní cestu. Tehdy se mu to moc nelíbilo, protože si nejvíc přál znít jako jeho ideály Flatt & Scruggs. V Evropě po nich přece všichni chtěli, aby zněli jako Američani. Teprve když začali jezdit hrát do Ameriky jako Krüger Brothers, si uvědomili, ze lidé tam chtějí víc než Foggy Mountain Breakdown. Začali tedy hrát také svoje vlastni kompozice. A publikum je bralo a o to víc na ně lidé začali chodit. To byl základ jejich tamního úspěchu, který je opravdu bombastický.

Před sedmi lety se odstěhovali do Ameriky natrvalo, neboť tam měli spousty nabídek na hraní. Usadili se v Severní Karolíně a první píseň, kterou tam natočili na album, byla má oblíbená Carolina in the Fall. No bylo toho moc. Před třetí přestávkou upozornili diváky, že bude ještě jeden set, ať lidé nikam nechodí. Pak se divili, jak málo lidí odešlo. Jsou prý zvyklí hrát tak dlouho, dokud tam někdo je (o tom vám mohu povídat, jak s oblibou končí mezi třetí a čtvrtou ráno…). Uwe nám nádherně zazpíval Sixteen Tons, piseň George Davise ze třicátých let, která se stala hitem pro Merleho Travise. Pak předvedli pár písní z CD The Suite – Shower a Pacific Morning, do ktereho zabudovali kus Dvořákovy Novosvětské. Jejich velkým snem je si jednou zahrát Suite s Českým symfonickým orchestrem. Bluegrassáci-symfonici, co kdybyste to svým orchestrům navrhli? Po úspěšné premiéře s Maine Symphony Orchesta v Bangoru je čeká další, tentokrát v Bostonu, Massachusetts. Určitě by to i v Česku byla bomba. Větší část koncertu natáčela televize a všechny by jistě zajímalo, kdy a na jaké stanici se to bude vysílat?

Ke konci pozvali na jeviště Jardu Průchu, poděkovali mu za to, co pro ně dělá a vypůjčili si jeho banjo. Na něj pak Jens zahrál poslední skladbu, sáhodlouhou Orange Blossom Special s mnoha variacemi. Obecenstvo šílelo a půlnoc a s ní poslední rozjezdy veřejné dopravy se rychle blížily. Mé kamarádky na mne volaly, že poslední autobus jede ve 23:58, a to již bylo za pět minut dvanáct. Takže jsem musela utéct bez rozloučení. Autobus jsme chytly jen tak tak a díky poklusu i další spoj v Braníku. Dlouho do noci nám pak ale ještě zněla v uších jejich nádherná muzika.

Lilka Pavlak, Bülach, Švýcarsko, 15. 4. 2009, (úprava Milan J. Kalinics, Brno, 16. 4. 2009)