Monroe Crossing z Minnesoty v Curychu, 12. února 2011

První koncert své týdenní evropské šňůry absolvovala jedna z mých nejoblíbenějších amerických skupin – Monroe Crossing z Minnesoty – ve vyprodané curyšské restauraci Lerchenhalde v sobotu 12. února 2011. Moc jsem se na ně těšila, jsou to moji staří známí.

Naposled se naše cesty zkřížily víc než před dvěma lety v Iowě. Minulý pátek přiletěli do Evropy, na týdenní turné. Ve Frankfurtu na letišti na ně čekal Big Herbert, jejich road manager a šofér. Kapela přiletěla přímo z Karibiku, kde jako každý rok byli jednou z osmi atrakcí bluegrassové okružní plavby. (Bluegrass Cruise jsou v zimě velmi oblíbené akce. Tuto pořádala letos už poosmé Valerie Smith & Liberty Pike. Hlavně bluegrassáci ze severních studených států na ní využívají možnosti se ohřát v teplých krajích ve společnosti svých idolů a krásné muziky).

Napřed vám je tedy trochu představím:

Lisa Fuglie, jejich zpěvačka a výborná houslistka se narodila a vyrůstala v „typicky“ bluegrassové končině – Nigérii, v Africe. Bluegrass jako malá holka poprvé slyšela ze staré 78 otáčkové gramodesky od Billa Monroea a podle ní začala hrát na mandolínu. Časem, když se přestěhovali do Minnesoty, se k mandolíně přidružily ještě housle a kytara. Lisa také skládá krásné písničky a má neuvěřitelný hlasový rozsah.

Mandolinista a speaker skupiny Matt Thompson je majitelem krásného barytonu. Do zvuku mandolíny Billa Monroea se zamiloval již v mládí, jeho první kapela byla Bluegrass Coonnection, se kterou vyhráli soutěž talentů státu Minnesota v roce 1982. Příležitostně rád sáhne po houslích a s Lisou zahraje twin fiddle.

Mark Anderson (manžel Lisy) je už na první pohled hlavním kapelním komikem. Nejenom že na basu hraje, ale i jeho hlasem je bas. Hrával přes dvacet let rokenrol a folkrock na basu a bicí v různých alternativních kapelách. Až někdy v roce 1995 ho kamarádi dotlačili k bluegrassu a u toho již zůstal. I on se jako autor podílí na kapelní tvorbě. Napsal například moji oblíbenou Into The Fire.

Derek Johnson je naprostý nováček. Se skupinou hraje teprve tři týdny. Jejich starého kytaristu a zpěváka Art Blackburna, který se rovněž ve velké míře podílí na kapelní tvorbě, již unavovalo neustálé cestováni a raději přebral práci manažera. Kapela absolvuje kolem sto třiceti koncertů do roka. Derek pochází ze státu Washington a také dlouhá léta hrával rokenrol a teprve na přelomu století se zapálil pro bluegrass. Již v roce 2008 s kapelou The High 48s BG Band vyhráli první cenu na Rocky Grass festivalu v Coloradu.

Nejmladší člen Benji Flaming se léta věnoval sólové hře na banjo. Mimo jiné je to americký webmaster Druhé trávy a jeho maminka, moje výborná kamarádka Bea, je jejich manažerka.

Úderem osmé hodiny večerní nastoupili muzikanti na jeviště a prozradili nám, že jsou trošku nervózní, neboť je to jejich úplně první návštěva Evropy. Ale o to víc prý jsou natěšeni. Zahájili několika písněmi, jako Oh Lonesome Me, či Joleen a pak nám Matt názorně na vlastnoručně nakreslené mapě USA ukázal, kde leží Minnesota. Do Kentucky to prý mají asi tak daleko jako z Curychu do Kodaně v Dánsku… Ale i u nich na kanadských hranicích mají rádi bluegrass.

Pak již následovala záplava jejich krásné muziky, jen sem tam přerušované Mattovými vtipnými komentáři. Lisa nám zazpívala moji oblíbenou Into The Fire, ze které je trochu cítit Klezmer. Její hlas vynikl také ve Wayfaring Stranger, který zakončili čtyřhlasně. Další píseň s názvem Fraulein věnovali Herbertovi, který si o ni říkal již cestou. Muleskinner Blues od Billa Monroe zavíral první set a následovala přestávka.

Po přestávce si mě pozvali na pódium, protože jsem si na jejich počest ten večer vzala své tričko od Minnesota Bluegrass Old Time Music Association, a po společné fotce povídali o staré country music a bluegrassu, a jak v různých končinách mají názvy různý význam. Že třeba v Kentucky Old Time znamená banjo & fiddle, zatímco v Minnesotě a Wisconsinu to je polka… Hned na nás vypálili Uncle Pen. Prý je u nich na severu populární také jejich takzvaný Mo-grass a zahráli nám svou verzi starého Motown hitu – My Girl. Obecenstvo bylo nadšené!

Po vražednické baladě Banks of Ohio prohlásil Derek, že se ho jednou maminka ptala, proč jsou v bluegrassu všechny písně tak smutné až depresivní. Aby dokázal, že existují i veselé, zazpívali gospel Joy, Joy, Joy…

Po několika dalších skladbách, převážně z vlastní dílny, kapela odešla a na pódiu zůstal Benji Flaming s banjem. Zahrál nám jednu věc ze svého nádherného sólového projektu Solo banjo. Toto album bylo loni nominováno na dvě ceny IBMA. Doporučuji jej banjistům, kteří mají rádi klasické banjo typu Jens Krüger, Martin Stehlík, atd.

Prozradili nám, že Bill Monroe je členem několika Síní slávy, jako Kentucky Hall of Fame, BG Hall of Fame a v neposlední řadě také Rock’ and’ Roll Hall of Fame se sídlem v Ohiu. Neboť už dlouho předtím, než Chuck Berry začínal, Bill Monroe hrával tyto rytmy na své mandolíně. Zahráli nám jeho Rocky Road Blues…

Kdysi prý hráli na svatbě a ženich s nevěstou si přáli slyšet At Last od Etta Jamese. Když to Lisa zpívala, její hlas rozezněl celý sál. Poslední měla být Orange Blossom Special, ale odejít jsme je nemohli nechat…

Matt se rozpovídal o jejich krajanech z Minnesoty – Coen Brothers, a že odtamtud pochází i známá kapela z dnes již kultovního filmu O’Brother, Where Art Thou? – The Soggy Bottom Boys. Prý se s nimi občas vídají na párty či grilování a rádi společně jamují. Předvedli nám jejich verzi Man Of Constant Sorrow. Obecenstvo nebylo k utišení, ale pak již opravdu následovala poslední píseň Listening To The Rain od Osborne Brothers. Kapela nejen skvěle hraje, ale především perfektně zvládá bavit lidi. Jiskry mezi nimi a publikem přeskakovaly celý večer. Spousta lidí se nechala slyšet, že to byla nejlepší show, kterou tam kdy viděli. Já sice do Curychu moc často nechodím, ale souhlasím!

Skupina Monroe Crossing v neděli nato měla koncert v Basileji, odtam jeli do Německa a Holandska. Jejich krátká šňůra bude končit na Bluegrassovém Summitu v německém Bühlu (18. – 20. února 2011), kam jedu v pátek i já. Už se tam moc těším. Na společném koncertě v sobotu večer tam vystoupí i naši G-runs & Roses a holandsko-německý 4wheel Drive. Kohopak z vás tam ještě uvidím?

Lilka Pavlak v Bülachu, 15. 2. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics, 17. 2. 2011)
Autor fotografií je Lilka Pavlak

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•