Moravské předkolo Banjo Jamboree

Zdál se mi, vážení, strašný sen, že jsem byl zas jednou porotcem. Nebyla to Miss Moskva, ale bluegrassové předkolo v Novém Jičíně 22. dubna 2006, místo snu fajnový skutečný muziky plný večer i se sejšnem po soutěži. Nevím, jak to Petr Brandejs udělal, že mě ukecal, rozumný člověk do poroty neleze a nekazí si dobré vztahy s jinými muzikanty. Ale nakonec jsem byl rád ne kvůli porotcování jako nutnému zlu, ale kvůli možnosti slyšet pro mě nové kapely, které všechny byly dobré, zajímavé a v něčem nadprůměrné.

Hlasovalo se tak, že každý člen mezinárodní poroty (ještě Svaťa Kotas a Filip Baťo/Meantime SK) určil podle nejlepšího svědomí pořadí, výsledky se sečetly, kolektivně překontrolovaly a nejmíň bodů znamenalo nejlepší skore. Jako nejlepší na základě tohoto hodnocení vyšla a do Čáslavi se tím nominovala kapela PODJEZD.

Vezmu to popořádku a podotýkám, že jde o mé vlastní subjektivní postřehy, které nemusí v jednotlivostech nutně reprezentovat mínění dalších členů poroty. Spíš než o fakta o jménech muzikantů, odkud, na co kdo hrál a které písně, bych se podělil o zážitky z působení jejich muziky. I tak se namísto čisté dojmologie pokusím o solidní dávku objektivnosti.

Ptačoroko by vyhrálo určitě v kategorii „energie a kuráž“ a v kategorii „vlastní písničky“. Kromě kytary, mandolíny a banja ještě dobro a basovka, příležitostně housle. Dva slušné a jeden indisponovaný hlas. Čtyři bratři Karličtí a s kloboukem věkově-maskovaný i jejich tatík (rodinný model velmi vhodný k následování!) se zmocňují různých písní prostě proto, že se jim na nich něco líbí, a nikdo jim neřekl, že to je moc těžký materiál. Rovným nohama se vrhají se stejným zápalem na věci od Druhé Trávy, Newgrass Revival, Jerryho Douglase nebo svoje vlastní. V přednesu to musí trochu uzrát, ale za rok za dva by mohli být konkurencí pro kteroukoliv kapelu v zemi. Mezitím přijdou na to, že Křesťanovy texty by se víc hodily k jiné věkové kategorii a že sami mají muzikou i slovy co říct za svoje mládí. Nejmladší bráchové se dotáhnou hráčsky i zpěvácky na ty starší, vytěží víc z vokálních možností sestavy. Uvidíme, jestli taťka Lukáš ještě bude „stíhat“. Rozhodně stojí za to kapelu sledovat.

Zaujaly mě v jedné písni použité skoro absolutní rýmy, škoda že píseň se jinak tvářila seriozně (pokladů-úkladů, ponořil-vynořil, zahradou-záhadou, nemocí-nemocí).

Ale i tak je to závan svěžího větru proti mohokrát provařeným tmou-Joe-mou-jdou, král-hrál, hůl-stůl, prám-oceán, stát-dát, soud-bloud-plout apod., kterými se to hlavně kolem Prahy pořád hemží.

Horečka by zasloužila ceny v kategorii „instrumentální výkon“ a „aranžérská nápaditost“, ale… ! Duo mandolíny a banja, propracované instrumentální kusy. Od starých pardálů jsem čekal, že to bude bomba. Je fakt, že zahráli těžké věci a v aranžích si dali hodně práce, ať už sáhli na bluegrass, ragtime, „vážnou“ klasiku nebo lidovku. Zdeňka a Jirku asi bude moje otevřenost mrzet, ale celá jejich snaha měla zásadní díru, a to: nešlapalo to! Rytmicky a ve frázování rozhozená nesouhra ztrácí v celkovém vyznění všechny body, bez ohledu jaké příčiny k tomu vedly (kdo měl správnější tempo nebo kdo zrychloval, kdo koho neslyšel, kdo byl příliš nad věcí, kdo necvičil s metronomem…:o((. Nebudu se v tom dál vrtat – prostě: škoda. Přitom materiál byl pestře vybraný a občas bylo znát, že publikum zaujali i hudebním vtipem.

Podjezd by bodoval nejvíc v kategoriích „celkový dojem“, „rytmus a frázování“, „přirozenost“ a „zaujetí publika“. První dojem byl – kapela se zpěvačkou dělá vkusně věci od Kraussové s českými texty, které nebude nikdo vydávat v básnických sbírkách, ale jsou adekvátní pro sdělení v normální písni pro normální obecenstvo a daný žánr. Materiál je převážně moderní BG se zřetelnou slabostí pro AKUS. Ovšem od chvíle, kdy zahráli Nejsem hloupá (Breaking New Ground) jsem poprvé za celý večer slyšel projev muzikantsky celistvý – ve zvuku kapely a hlavně v jejím rytmu! Konečně to šlapalo tak jak má na první ligu. Nepochybně na tom má kromě všech nástrojů v přesném doprovodu zásluhu taky fakt, že zpěvačka výtečně frázuje i v česky textovaných věcech, a texty samotné jsou psány tak, že dobrému frázování zásadně pomáhají. Budu moc zvědavý na jejich nedávno dokončenou desku, jestli tento dojem potvrdí. Navíc se ukázalo, že kapela má i to vzácné fluidum, že své diváky zaujme a vtáhne, uvěříte že hrají pro vás a ne hlavně pro sebe.

Ne že by nebylo co zlepšit. I zpěvačka měla pár míst v intonaci, které se nedají svést na bluesové tony. Čurda kdyby se tolik neklátil u mikrofonu, asi by to jeho mandolínovému doprovodu nijak neuškodilo. No a kytarista si mohl odpustit poslední píseň, která jeho zpěvem upadla a vzala kapele možnost elegantní tečky. Chytil se do pasti jménem Good Woman’s Love. Na kopírování známé verze NGR si vylámali zuby i jiní machři, z původní síly zbude pak spíš trapné kňourání na hranici nespojených hlasových rejstříků. Než G dur a melodické ozdoby, na které nemá zpěvák ani přirozený hlasový rozsah ani techniku, je lepší si vybrat něco, na čem prodám radši své přednosti.

BG Strings by si vysloužili cenu v kategorii “sejšnovatelnost repertoáru” a “schopnost oslovit širší FCT publikum”. Hraní je viditelně baví, kromě BG standardů zařadí i swingové kousky s téměř trampským duchem. Hráčsky jsou o něco dál než ve zpěvu, ten někdy působí trochu pionýrsky, ale to se časem vyzpívá. Jejich doprovod měl velmi dobrý tah a puls a to je jejich silná stránka, na které se dá v budoucnu stavět všechno ostatní.

Všem uvedeným kapelám držím palce do dalších hudebních radostí. Pořadatel a konferenciér (v tamějším kraji usazený jako podle jeho vlastních slov “naplavenina”) Petr Brandejs s léty zraje, akci zvládl bravurně a diváky (platící stejně jako přihlížející muzikanty) krmil celou dobu svým vtipným komentářem a spoustou zajímavých informací o bluegrassové muzice a scéně, včetně vkusné propagace bluegrassu v laických řadách. A včetně osobního příkladu při jamování po skončení oficiální části programu. Tak ať i díky podobným akcím náš bluegrass roste a vzkvétá.